• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Bulímie. Má někdo zkušenost?

19. srpna 2009 
Ahoj, má někdo zkušenost s touto nechutnou poruchou osobnosti? Já se s ní potýkám už skoro 5 let a průběžně se to i zlepšovalo, nyní se však ten strašný kolotoč začíná vracet :cry:
20. led 2008 ve 21:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
prepac, ale skusila si psychologa? oni dost pomahaju, alebo psychiatra, neboj sa popytat o pomoc, iste to oceni aj tvoja rodina, ja mam skusenost len s tym, ze ked mam stres tak niekto hnackuje a ja vraciam.... tiez je to nepriijemne....a posledny rok som vracala v priemere raz za den, co uz zacinalo byt nechutne.... :unamused: dost mi pomohla joga, niektore cviky na sebaovladanie.... myslim duchovne....naucila som sa vydychat problemy a relaxovat, skus najst nieco co ti pomoze... drzim palce.... napis ako to pokracuje a bud silna a nezabudni kazda sme krasna a jedinecna, taka aka sme... :slight_smile:
20. led 2008 ve 21:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
julia, děkuji za povzbuzení...vše začalo na střední škole, psychiatra jsem zkusila, dokonce dva. Ládovali mě jen práškama, po kterých jsem se nedokázala ani smát, byla jsem jako mumie. Nic mě netěšilo, nebolelo...zkrátka chodící spící panna. Rodina vše zjistila, pomáhala mi. v práci jsem se dostala na takovou střední cestu. Už to nebylo automatické, bludné denní zvracení. Přešly stresy, zdálo se být vše ok. Pořád jsem ale sama v sobě cítila, že někde uvnitř to ok vůbec není. S přítelem jsme chtěli miminko. Já se bála, myslela jsem, že ani neotěhotním. Ale ono to po 7 měsících dopadlo. Zpočátku by mě ani nenapadlo, že se moje odolnost opět zboří a ač se za to nesmírně stydím, od 3 měsíců těhotenství jsem zvracela až do konce...vlastně začátku nového života, narodil se nám krásný, zdravý chlapeček.Zní to asi děsně, ale jsem mu skvělou matkou, bohužel se nedokážu zbavit té druhé půlky samy sebe, která tápe a nezvládá žít tak, jak se má
20. led 2008 ve 21:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
viem, psychiatria je posledna moznost, oni z teba fakt urobia zombie.... mam priatela ktory ma problem s alkoholom, vzdy ked tam je pripada mi ako narkoman.... :unamused:
poradim ti tu jogu alebo pilates.... skus sa po case zverit instruktorovi/ke, oni ti mozno uakzu specialne relaxacne cviky.... mne to pomohlo, aj ked som nebola tak daleko ako ty, ale bud silna, kazdopadne s tym neostavaj sama.... :unamused: nieje to dobre.... viem a nepochybujem ze si malemu dobrou matkou..... to nieje problem rodicovstva ale tvojej mysle.... bojuje proti niecomu, nebola si nikdy tyrana, doma, partnerom, v skole, nepamatas si kedy to zacalo?..... mozno aj hypnoza by ti pomohla prekonat to, ale je to velmi drsne a chce to cas.... vratili by ta do cias ked a preco to zacalo a ty by si to tam musela vyriesit..... je to ako so zavislostou, myslim.... nevzdavaj boj.... a hlavne bojuj..... :slight_smile:
20. led 2008 ve 22:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
ja mam skusenosti s anorexiou...ale z tej opacnej strany - ako psycholog
20. led 2008 ve 22:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
julia, vím, kdy vše začalo, bylo to na té střední, když jsem měla problémy s tělesnou výchovou. Učitel mě ztrapňoval, ponižoval, ohledně mé postavy a neschopnosti. Chtěla jsem vermomoci být jiná a pak, že to půjde líp, vše začalo úplně nevinně, pak se to rozjelo a mně nefungovala brzda...
Když mi bylo 10 let, zemela nám mamka, byla dlouho těžce nemocná, zůstala jsem s taťkou, ale byl už v důchodu, měli velký věkový rozdíl. Nefungovalo to mezi námi, možná podle dr., i toto může být příčina mojich pochyb a malé sebedůvěry. Je to určitě jen na mně. Když se tu tak svěřuju a vím, že mi nebude nikdo nic nutit, uleví se mi a říkám si, že mým problémem je i to, že sepotřebuji svěřovat. Ono je to jiné, když mě hodnotí neobjektivně rodina, či mi radí a vyslýchá někdo, kdo ke mně nic necítí, jen se snaží pomoci najít cestu a nejedná se mnou, jako s někým nenormálním.
21. led 2008 v 08:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
vobec niesi nenormalna a ver tomu, ze niesi sama s takymto problemom, neskusila si linky ako linka dovery, neexistuje take nieco pre bulimikov?isto si skusila vsetko mozne aj nemozne, ja len snazim poradit, aj ked vobc neviem ako.... snad prvy krok co by si mala urobit je pozriet sa do zrkadla a zalubit sa do seba a do svojho tela.... zacni sa mat rada a respektova taka aka si.... :slight_smile: prajem krasny den a nezabudni, nikdy nieje neskoro zacat od znova... myslim, ze tvoje dietatko sito tiez zasluzi hlavne este jedna velmi dolezita osoba-TY :slight_smile:
21. led 2008 v 08:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
JULIA... maminmu bratovi na psychiatrii pomohli... nemal síce bulímiu :slight_smile: . SWTKY možno práve tá nedôvera v psychiatrov ti bráni aby ti pomohli. Ja nie som doktorka, ale myslím že asi vedia čo robiť... však to študovali. A nejako začať musia. Ale musíš im to dovoliť. Držím ti palce, aby si žila na plné obrátky a aby sa ti bulímia začala vyhýbať :slight_smile:
21. led 2008 v 09:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
to je jasne ze pomozu, len zo zaciatku kym si na liekoch si pripadas ako zombie.... je to kruty pocit bezmocnost a preto sa uz lieceni na psychiatrii vacsinou psychiatrii vyhybaju... ja som z doktorskej rodiny ale skor by som asi dala na nejake reflexne masaze, liecitela,, jogu... proste to nieje nieco co sa da vyriesit tabletkami, musi sa dat doporiadku hlava, ale isto nie tym, ze ju este viac pomutime....
21. led 2008 ve 12:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
no ja mam bulimiu za sebou a tiez je pravda ze mi nepomohol psychiater ale az raz som nahodou stretla psychologicku a ta skotr ako sa zacala bavit so mnou zobrala si na paskal mojich rodicov,.............
21. led 2008 ve 13:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
tak ja mam akurat davnu skusenost s anorexiou a dostala som sa z toho sama najma preto, ze som si uvedomila, ako hrozne trapim svoje najblizsie okolie (rodicov hlavne) a nedokazala som viac tu tarchu toho pocitu, ze nicim aj ich niest dalej. no a potom mozno aj pud zebazachovy, ked mi lekarka povedala, ze este mozno take 2-3 tyzdne a z krvi zostane len husta kasa a tym padom...
takze clovek asi musi najst v sebe nejaky impulz, ze uz sa takto jednoducho neda a hlavne musi byt silnejsi ako to druhe opacne "myslenie"
21. led 2008 ve 14:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
aj ja si to myslim, lekari ta mozu dopovat, ale kym ty sama nezmenis postoj k sebe a svojmu telu, nezmanis myslenie.... nemozes sa vyliecit...
21. led 2008 ve 14:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
mne pomohlo začať chodiť pravidelne cvičiť. A samozrejme tehotenstvo a moje dieťa. Zatial som v pohode. Dúfam že to aj tak už ostane
21. led 2008 v 16:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Holky, máte určitě pravdu v tom, že každý se musí rozhodnout sám i v tom, že netrpím jen já, ale rodina, okolí, protože cítí ze mě takovou nedůvěru. Nemůžu pochopit, proč, když už bylo období, kdy jsem si byla jistá, že se dá vše dopořádku a neměla jsem se téměř čím trápit, naopak radovat. Proč se to všechno jako domeček z karet zbortilo a táhne to zase zpátky. Já sama jsem přesvědčená, že to není správné, vím, že si ubližuju a stejně, když se něco naskytne, jsem včudu a pak následují výčitky, lítost, zklamání...Musím se dát dokupy, kdo jiný než moje rodina a především moje dítě by mě mělo motivovat. Uffff!!!! Kéž bych tak svoje já už konečně našla. Budu se snažit a najdu si opravdu nějaký relax, odvedení myšlenek a pokud opět zklamu, navštívím znovu nějakého psychologa, či psychiatra, pak už nevím.
Všem děkuju, beru si z vás vaší sílu, teď jsem momentálně tak přesvědčená, že to musí jít, myslete na mě, já chci být, jako vy a šťastná
21. led 2008 v 19:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
vies, kazda zavislost a psychicka choroba je ako demon.... myslis si, ze sa nevrati, ale on je stale za dverami a ciha na spryvny okamih, kazda abstinencia aj takato... cize nebyt bulimicka..... je raz hore a potom zas sole, raz si ok a potom.... dolezite je zazrat sa do niecoho, co ti v tazkej chvily urcite pomoze..... drzim ti palceky.... :slight_smile:
21. led 2008 ve 21:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ja s tym mam taku "aj-aj" skusenost - do istej miery vlastnu, do vacsej miery ako psycholog... Dokonca som na tuto temu (poruchy prijmu potravy) pisala diplomovu pracu, a stale sa o tuto temu zaujimam...
Myslim, ze je uplne jedno, ci niekto vyhlada psychologa alebo psychiatra, ak je to spravny clovek s hlavou a srdcom na mieste, pomoze vam. Nie je dobre, ak niekto dopredu odsudzuje inych alebo ma nejake predsudky... :unamused:
24. led 2008 ve 12:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj switky, možno by ti pomohlo, keby si si prečítala knihu "Očarujúca". Napísali ju John a Stasi Eldredge. 3 vety z obálky: "Krása ženy nie je niečo, čo treba skúmať a vylepšovať. Je to dar, ktorý je v srdci každej ženy. Treba ho s úctou poznávať a prežívať." Mne osobne (aj mojej sestre) sa tá kniha veľmi páči. Ide do hĺbky a odpovedá žene na jej najtajnejšie otázky... Akurát neviem, či vyšla aj v češtine.
24. led 2008 ve 22:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte, s osobnou skusenostou mozem prehlasit, teda aspon sama za seba, ze nikto ti nepomoze, ak si nepomozes sama...ja som sa v tom motala tiez nejakych 5 rokov, precitala som milion knih o tom, chodila som k psychologovi, psychiatrovi, bola som na liekoch, ale nakoniec sa podarilo...lebo som velmi chcela. Tiez som sa bala, ze ani neotehotniem, tych 5 rokov som ani mrchu nemala a teraz, ked sa spatne pozeram na tie roky, zistujem, ze si ich ani poriadne nepamatam, mozog vymlety, fungujuci len na jednej veci, grcani a grcani, fuj, nerada na to spominam...drzim palec. Treba velmi chciet :wink:
U mna to zacalo anorexiou inac a asi po 2 rokoch preslo do bulimie :stuck_out_tongue_closed_eyes:
25. led 2008 v 11:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
switky mám stejnou zkušenost jako jachacha. Lítala jsem v tom osum let, nic a nikdo by mě nebyl schopný přivést na správnou cestu.Naopak čím víc jsem byla podezdřelá tím víc jsem se to snažila zamaskovat.A co mě pomohlo? Odešla jsem z domu kde jsem se cítila nedoceněná, rozešla jsem se s přítelem který měl na krásu pokřivený pohled a i když věděl jak trpím nic nedělal. Našla jsem si přítele který mě miluje proto jaká jsem uvnitř.Pomalu jsem si s ním začala uvědomovat co je důležité a svou mysl jsem sama začala uzdravovat.
I když stojím na tenkém ledě, cítím se ohromně silná a sebevědomá.Myslím že to není jen tím tělocvikem, jistě k tomu hodně přispěl ale ty jsi se svým životem nespokojená i nyní, proto si uvědom co chceš v životě dokázat a jdi si za tím.Dělej co tě baví, zaměstnej se,chod mezi lidi , mezi kterými je ti dobře. A až se začnou ukazovat výsledky, začneš si uvědomovat co je pro tebe důležité.Jsme na světě chvilinku a nemá cenu tím časem mrhat.Držím ti palečky :wink:
25. led 2008 ve 12:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
dievcata drzim vam vsetkym palceky... :slight_smile:
25. led 2008 ve 12:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
ale neslo to len tak zo dna na den, to je pravda....myslim, ze este rok mi trvalo, kym som zacala tak normalne papat, ja som este k tomu mala taku namotavku, ze jest len o celej hodine ( o 9, potom az o 10, ked som to nestihla nahodou, medzi jedlami 4 hodinovu prestavku, no ak ked som toto nedodrzala uz to islo sameeee, uz to bolo vsetko jedno, rychlo som naladovala do seba mozne aj nemozne az do popuku a potom jasnacka, ze s tym treba von. Takze som to robila velmi pomalicky (to liecenie sa ) a zacala som tym, co bolo spustacom. Lebo ten spustac tam je vzdy. Ak je to stres, tak treba nieco robit so stresom, ak je to nejaka osoba, tak s tou.
No a potom priatel k tomu pomohol tiez. teraz uz s istotou mozem povedat, ze som z toho von asi rok. A to naozaj s istotou, odvtedy neprisiel ani jeden zachvat, teraz cakam babatko a neuveritelne sa tesim. Da sa to. :wink:
25. led 2008 ve 13:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
holky, díky...naposledy jsem tu byla 21. ledna, kdy jsem se už poněkolikáté rozhodla, že s touto nechutnou závislostí zkončím a tak vám chci popsat, jak pokračuji. Držím se!!!!!!!! Vím, že je to jen pár dní, ale od toho dne, kdy jsem se zařekla, jsem se začala chválit, jak vypadám, jaké mám pozitiva, jaká jsem máma a zjistila jsem, že ač je to před tím zrcadlem až směšný, každý den jsem na sobě našla něco nového, co mě i potěšilo a budu v tom pokračovat. Hrozně se dobíjím tím, jakého mám krásného a zdravého chlapečka a že jednou budu chtít i další miminko a pořád si opakuji, že je ten život opravdu krátký na to, abych ho celý prozvracela, probrečela nebo neměla dost energie si ho užít. Můžu říct, že si na 97% věřím...ten zbytek, ale vyplňuje obava, co bude, až dojdou síly, přijde problém. S přítelem se často nemůžeme shodnout, on si chce žít po svém a zodpovědnost a opora rodině mu vůbec nejdou, říkám si, až zase bude ouvej, budete mi muset držet všechny palce na rukou i na nohou, abych se udržela. Včera jsem měla takový strašný pocit večer, třásly se mi ruce jako nějakýmu narkomanovi, snědla jsem jen kousek chleba se sýrem a jablko a odešla z místnosti, kde se jí a bylo mi těžko, pak se ozval malý a společně jsme usnuli. Nezvládnu sníst třeba klasický oběd, je toho moc a navíc ty chutě sou strašný, budu muset po trošičkách, je to mazec, ale musí to jít. Myslím na vás všechny a přeju hodně moc sluníčka, nejen na obloze, ale i na duši :dizzy_face:
25. led 2008 v 15:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Drž se, mě ten boj trval skoro tři roky :stuck_out_tongue_closed_eyes: Co je důležité, i když podlehneš, zvedni se a začni znovu.A nezapomen, že když se začneš stravovat jinak, pro tělo to bude šok a začne si dělat zásoby.Takže malinko přibereš, ale jakmile pozná že ty zásoby dělá zbytečně, protože jíš pravidelně, váha ti půjde zase mírně dolů. :grinning:
Myslím si že dost velký problém je že nemáš podporu u přítele, ale máš dětátko a to tě podrží.Když bude nejhůř, běž třeba ven s kočárkem :confused: Mě hodně pomáhala společnost, jakmile jsem zůstala sama doma přišlo na mě nutkání.Zaved si denní režim ve kterém zaplníš každou minutku, nauč se jíst 4-5 denně ve stejnou dobu.Je to hodně těžké a je to boj na dlouho, ale stojí za to bojovat.
Já si třeba do dnes nedělám doma velké zásoby jídla i když dřív bych to zvládla praktikovat i u toho minima co mám nyní.Ale jistota je jistota :grinning: :stuck_out_tongue_closed_eyes: Já už jsem z toho venku víc jak dva roky, ale pořád mám v sobě tu nejistotu, co když přijdou problémy......i když ted jsem řešila pár vážných problémů a neměla jsem nutkání..takže možná jsem z toho venku
25. led 2008 v 16:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
Switky, ako si na tom teraz ?
13. dub 2009 ve 13:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte no ja neviem ci mam taky problem ale po porode som stale stresovala a nemala som sa ani kedy najest v tehotenstve som mala 74 kil a eraz ani nie po roku mam necelich 50 vobec som neni hladna a ked sa konecne donutim nieco zjest je mi tasko nechcem spadnut az dole a manzel mi hovori ze sa nemoze pozerat na tie moje kosti zo zaciatku sa mi to pacilo ze som schudla ale teraz uy nie bojim sa ze nachytam nejake choroby a nebudem sa moct starat o svojho krasneho synceka ja mam tvrdohlaveho manzela a mi ked sa pohadame ja sa nedokazem najest v krku sa mi spravi hrca anepusti nic tak mi prosim poradte :frowning2:
27. dub 2009 ve 21:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
ja switky znam no je to proste bez komentaře. :sunglasses: petr
19. srp 2009 ve 02:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
petrosov:jak si to myslel? je to lepší? a nebo pořad stejné :confounded: ja mam kamaradku anorektičku a ta má problem už skoro 11 let ma dvě děti což s tím vubec nepočítala,ale povedlo se jí to ,ale ma strašně hodně zdravotních problému to tělo nedostava skoro vubec nic kazí se jí hrozně zuby,vypadavají jí vlasy a další věci je to prostě hrozné taky se lečí chodí k psychologovi,ale ambulantně ja si myslím ,že jí pomuže jedině lečení v ústavě prostě ty tři měsíce to nějak vydržet no ,ale musí chtít sama :frowning2:
19. srp 2009 ve 13:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek