Čím vás okolí štvalo, když se vám narodilo dítě předčasně?
Čím vás okolí naštvalo, když se vám narodilo dítě předčasně, je trochu jiné, než ostatní, nebo zemřelo? asi to zná každý, občas se okolí vyjádří netaktně, neví, jak má reagovat, na co vás zeptat a na co ne.
některé poznámky přejdu, na jiné už mě unavuje reagovat i dkdyž vím, že to všichni myslí dobře.
staly se mi všechny výše uvedené situace, pro příklad:
- těhotná s dvojčaty jsem akutně jela do nemocnice a rodila (na konci 6. měsíce), doktor který mě vyšetřoval: ,,a jak často máte kontrakce? -nevím - vy jste nepoznala, že rodíte??" (ne, takhle brzo mě to opravdu nenapadlo, pan doktor asi už rodil hodněkrát...)
- děti na jipce, připojeni na přístroje, a okolí zajímá "a už přibrali?" (váha opravdu není jediná a rozhodující...),
- jedno miminko zemřelo: ,,tak ještě, že máš toho druhého" (ano, taky jsem ráda, ale není potřeba to takhle omlouvat)
- a miluju pohledy nekterých mamin v čekárně u doktorky, když jsem přišla s dítětem, které má hadičku u nosu (oxygenoterapie - foukal mu kdyslík, než mu dozrály plíce) jak na mimozemšťana. raději, kdyby se slušně zeptaly, na co a proč to je.
- syn je těžce nedoslýchavý, má naslouchadla: ,,ale to se ještě spraví, ještě je malý" - sousedka je asi odborník 🙂 (ne, dovoluji si být poučenější, vada sluchu není rýma 🙂)
a tak dále, mám spoustu hlášek, s odstupen času se některým směju 😎
zajímá mě, jesti vám třeba nevědomky někdo řekl něco, co vás trápí, čím ublížil, rozčílil, nebo co udělal a dělat by podle vás v dané situaci neměl.
napište jen tak pro sdílení, možná i pro pobavení těch, které jsou na tom stejně a poučení ostatních, jak se (ne)zachovat. 😉
Dítě se mi naštěstí narodilo v pořádku, zdravé a v termínu.... Ale snad nejhorší věta, která může zaznít, je konstatování nějakého "experta" ve stylu "to je tím, že....." Místo tří teček doplňte libovolnou věc, co maminka (ne)udělala. Jsem vegatariánka a měla jsem celé těhotenství šílené nervy, že kdyby se náhodou něco pokazilo, někdo by mě dorazil hláškou "to je tím, žes nejedla maso". Ono stačilo, když jsem se ve 32tt začala předčasně otevírat, celá vyplesklá to volala své mamce a ta mě usadila opovržlivým "to je tím, žes necvičila".
Je to fakt těžký. Taky občas řeknu nějakou hloupost a to jsem zdr. sestra a se smrtí a neštěstím se setkávám hodně často. Třeba nedávno se mi stalo: Doslechla jsem se, že údajně zemřel manžel jedné paní, co znám. Druhý den jsem ji zahlídla, že jde proti mně po chodníku a nevěděla, co mám udělat. Všichni jsou tu zvyklí, že se pořád usmívám, ale bylo mi hloupé se usmívat, na druhou stranu jsem nevěděla s jistotou, jestli opravdu zemřel, takže kondolovat jí v takovém případě mi přišlo nemyslitelné (lidi toho napovídají a co kdyby to nebyla pravda), říkat Dobrý den mi taky nějak nešlo z pusy, pořád mi šrotovalo v hlavě, jestli opravdu zemřel nebo ne, co mám dělat - Přece se jí nemůžu zeptat: Neumřel vám manžel? Sousedka povídala... Nakonec jsem teda řekla dobrý den a snažila se neusmívat, přesto si mě paní tak divně prohlížela stylem ,,Ona to neví? Nebo je tak neslušná, že mi nekondoluje?"
Další situace: Jeden náš pacient, mladý kluk, se zabil v autě i se svou 3letou holčičkou - udělal to schválně, ze žárlivosti, chtěl se pomstít své ženě. Jeho matka se pak přišla zeptat k nám do ordinace (k praktickému lékaři), co napsala záchranka do zprávy atd. To, co se stalo, byl pro mě šok - toho kluka jsem měla ráda, byl sympatický, hodný, žádný hajzlík, spíš citlivá dušička, svou dcerku miloval a manželku taky, prostě se pomátl a ze strachu, že se mu rozpadne rodina sedl do auta, naložil i tu malou a napral to pod kamion. Pořád jsem měla nutkání té jeho mamince říct, jak je mi to líto, co se stalo, zároveň se to ve mně bilo, protože ze všech stran na něho padala jenom obvinění - vždyť zabil svou holčičku! No, podala jsem jí ruku a řekla, že mě to moc mrzí, že jsem ho znala a je mi opravdu líto, co se stalo. Víc jsem to nerozváděla. Nejhorší pro mě bylo, že jsem vlastně nevěděla, jak se na to ta jeho maminka dívá - ztratila syna, ale zabil se schválně a připravil ji i o milovanou vnučku - lituje ho?
A třetí situace: Jednomu našemu pacientovi před lety zemřel tehdy 12tiletý synek na leukemii. S tím pánem jsem se poslední dobou víc bavila, byl příjemný, milý, vždycky při čekání než přijde na řadu jsme povídali o životě, až přišla řeč na to, že jeho druhý syn si mě pamatuje z gymnázia...V ten moment mě napadlo, že já jeho taky a že si pamatuju i toho druhého, chodil tehdy do primy když zemřel a na škole visel černý prapor...Přemýšlím a najednou jsem si uvědomila, že trapně mlčím a chtěla jsem něco říct, tak jsem řekla: Ano, pamatuju si ho, i vašeho druhého synka... A to jsem neměla dělat - pán se i po těch letech rozbrečel a já se cítila strašně trapně. Prostě mě nenapadlo, že je to pro něho pořád tak moc bolestivé, je to chlap jak hora, samý vtip...a já blbka uhodila do tak bolestivého místa ☹
Takže tak. Člověk někdy jen chce být citlivý, empatický, povzbudit toho druhého...ale někdy to prostě vyzní blbě ať udělá cokoliv a na přemýšlení jak se zachovat většinou moc času není (když toho člověka najednou někde potkáte a nečekáte to). Někdy je vám blbé mlčet a chcete nějak vyjádřit svou účast a když to uděláte, stejně to třeba vyzní hloupě a někdy radši mlčíte a ten druhý si to vysvětlí jako váš nezájem o jeho trápení.
Spíš by bylo dobré, kdyby lidi, kteří byli v té situaci, že jim někdo zemřel nebo přišli o dítě apod. napsali, co by je v ten moment potěšilo, povzbudilo, jak nejlépe mohli v tu chvíli druzí jednat...
@rituska88 píšete opravdu smutné příběhy, někteří lidé to optravdu nemají jednoduché, třeba ta paní, které se zabil syn..určitě ho litovala, bylo to přece její dítě, myslím, že tak je to u mámy logické. někdy mě napadne, jak se asi musí cítit rodiče vrahů? je to drsné, ale myslím, že milující rodič nemůže jen tak odsoudit dítě za své jednání, spíš hledá vysvětlení, co se stalo, a často asi i chybu u sebe - co jsme udělali jako rodiče špatně? ale to je z jiného soudku.
t komu, co by se mělo lidem v takové situaci říkat: z vlastní zkušenosti třeba při nečekaném porodu, komplikacích apod. stačí: deříme palce, myslím na vás, mrzí nás, že je to tak nečekaně a přejeme hodně štěstí a síly...
já osobně v podobných situacích mlčím a přistoupín třeba jen na obětí, když nemám slov a snad to zatím hloupé nikomu nepřipadalo.
když se někdo zeptá, co má syn s ouškama (nosí naslouchadla) tak vysvětlím a rozhodně není potřeba soucitná reakce typu: to je chudák (není, chudáci vypadají opravdu jinak), a to ne nedá nějak opravit ? 😎 stačí aha, to jsem nevěděl,..vidím, že mu to nevadí, že je spokojený, děkuji za vysvětlení.
@mysicka_lb
Hláška Tvojí mamky mě mrzí a dokážu si ty pocity velmi živě představit. Moje by reagovala úplně stejně ☹
Ještě jsem si vzpoměla, co mě řekla moje tchýně, po prvním porodu, který mě dal docela zabrat a nemohla jsem první týdny chodit ani sedět bolestí, tak vyslovila perlu - to musíš rozchodit - jsem myslela, že jí bacim 😀
Urcite kazdy z nas obcas rekne neco v dobre vire a vyzni to jinak... Kazdopadne veta kterou miluju ze vsech nejvic je: TO ZA NAS.... 😀. Zname to asi kazda 😀
Mě rozčiluje, jak malého všechny babičky a prababičky neusále přikrývají, prý má studené nožičky, přitom chudák úplně spocený.
Do dnes mě dostává, jsou malému 4 měsíce, když se mě známí ptají, jestli kojím. Já teda kojím, ale ta otázka, mi připadá prostě nevhodná :D
Po porodu mi začali strašně padat vlasy, vypadám fakt hrozně, ale poznámky okolí, jak se mi udiveně koukají na hlavu, co se mi to jako stalo 😅
A přidávám se k většině, že to určitě zejména ty naše babičky a starší generace myslí dobře, taky si to s dětmi určitě zažili 😀 Většina poznámek je ve výsledku spíše k pobavení 🙂
My miminko nemáme ani nečekáme, ale vždycky mě naštve, když se mě různí známí ptají, kdy to plánujem. Většinou je to někdo, koho potkám jednou za půl roku a nejsme si blízcí. Po hormonální stimulaci jsem přibrala a jeden mužův známý se ptá, kdy plánujem miminko. Muž řekl něco ve smyslu ať se nechá překvapit a další známej se dívá na moje břicho a říká: ale dívej, ono se tam něco rýsuje (nejsem hubená ani normálně). Nenapadlo mě v tu chvíli nic jiného než mu říct:,, Ty seš ale debil". Věřím, že už se nezepta. 🙂
Jo, kojení je prostě v ČR velice oblíbené téma :D
Ale jsem si vědoma, že se taky asi budu ptát 😀 Člověk už je tím tak nějak postižený
Kdyz jsem byla tehotna extremne me vytacela pritelkyne kamarada, kterou kdyz jsem potkala kdykoliv, tak nezapomela vzdy rict jeste s takovym vyprsknutim : Jeziiiis ty jsi obrovska. Kdy rodis? Zitra? A bylo jedno jestli jsem byla v 6.mesici nebo v 9. A to jsem fakt nebyla velka. Pribrala jsem za cele tehotenstvi 11kg. Ale asi do jake miry ovlivnim pribirani v tehu, ze? Samozrejmne pokud nejim za 10 lidi.
No a na libove hlasky je expert tchyne. Kdyz jsem byla pubertalni dite, tak mi umrela maminka. A jsou veci, ktere proste neumim a ne vinou, ze nemam mamu a ona mi rekne " no jo ty moje chudinko, ty to neumis protoze ti umrela maminka" bych ji naliskala nejradeji. Nebo ted jsem mela tatu v nemocnici v umelym spanku , kriticky stav a ona na me " tak kdyz umre, tak uz sis ten smutek zazila jednou, to zvladnes" ale ze jsem na tatu hodne zafixovana a kdyby umrel, tak vubec nevim jak to zvládnu je vedlejsi. A narazky na deti nesu tezce. To uz jsem zla. A to mam krasne zdrave deti. Samozrejmne zalezi kdo to vyslovi a v jakem kontextu.
@simonceli No tak to s tím tvým tatkou, co řekla tchýně, je teda mazec. To moje kamarádka, která se se svojí tchýní nesnáší, měla těžce nemocného tatínka, a když už se vědělo, že dožívá, tak ta její tchýně ji poslala po dětech kondolenci v obálce, přičemž on ještě žil. Tak tomu říkám vrchol všeho. ☹
Tak co mě asi nejvíc dostalo, a to nejsem žádnej velkej "lítostínek", bylo neustálé srovnávání našeho prostředního, ze strany mojí mamky...Ona sama mi pořád říkala donekonečna, jak jí moje babička(její tchýně), štvala a štve, jak pořád řeší podobu toho a toho...a když se narodil Danek, tak to bylo pořád něco v tom smyslu, jak je malej podobnej svým bratránkům (od mojí švagrové) a ano, byl i je jim podobný-zkrátka je do taťkovi rodiny...to je přece úplně normální, ale slyšet to pořád dokola...místo toho, ten se povedl, je krásnej atd, co se běžně říká. Ale ok, brala jsem to tak, že to jsou její řeči a může si říkat, co chce, že nás se to netýká. Ovšem, když řekla, to bylo malýmu asi ke třem měsícům, že "ten je jakoby se narodil XXX(švagrové)", tak jsem jí velice slušně a bez afektu řekla, že je pravda, že je klukům podobný, ale aby to neříkala tak, jako že by ani nebyl můj...A navíc jsem to řekla až provinile....holky!!!!Kdo byl ten špatnej?! No jasan, hádka jako prase, jen jsem dokola omílala, že jsem ji jen slušně požádala..že už toho je na mě moc...Tak jsem raději odešla, nerada vystavuju děti takovým těm vyhroceným konfliktům...a mamka? po pár dnech se mi "omluvila" s tím, že nevěděla, že jsem tak vztahovačn 😖 á
Ale to jsou prkotiny...ikdyž zamrzí ☹ Nejlepší jsou prostě v tomto děti, nedávno ukazoval Danek na pána a křičel:Mamíí, ten pán nemá prsty na nožičce, nebo onehdá: Ten chlapeček má takovou divnou barvu! Paní, sousedko, co to máte za bebíčko?(chuděra-hroznej bolák přes půl obličeje, dospělák by dělal, že vlastně nic nevidí 🙂 )
@jbzirafa Máte pravdu, objetí je někdy nejlepším řešením. Ale někdy je pro nás těžké objímat cizí lidi, nebo třeba pro mě jako sestru je to často nepříjemné, protože i když bych to mnohdy udělala ráda, tak nevím, jak ten člověk zareaguje. Mě kdysi naštval jeden pán - náš pacient...Nahlas jsem se podivila, že je narozený ve stejný den jako já a zrovna v ten den jsme měli oba narozeniny. Čekala jsem jen, že si normálně popřejeme, ale on se po mě začal sápat a dal mi pusu - to mi přišlo absolutně nepřípustné od cizího člověka o dvě generace staršího než já. Každý má rád svůj intimní prostor a já třeba nemám ráda líbání a objímání od cizích lidí. Od přátel a příbuzných je to něco jiného.
Jinak s těmi dětmi je to těžké, člověk chce politovat, ale když to udělá, tak to nevyzní dobře, hlavně když to udělá přímo před tím dítětem. S předčasně narozeným miminkem jsem se v blízkém okolí zatím nesetkala, s úmrtím miminka taky díky Bohu ne, ale před lety mi zemřela 13tiletá sestřenice - srazil ji vlak. Měla ještě o 2 roky mladší sestru, která v ten moment stála vedle ní, a lidi tehdy říkali: ,,Ještěže máte aspoň tu jednu" a do tety pořád hustili: ,,Máš tady tu druhou, tak nesmíš truchlit, máš proč žít." To bylo hloupé. A nejhorší bylo na strejdu, kterého to totálně semlelo, protože bydleli vedle nádraží a on ji běžel z pod toho vlaku vytahovat, ale pak nakonec zemřela v sanitce: ,,Musíš se držet, seš chlap." No, nakonec to dopadlo tak, že ten smutek držel v sobě několik let, styděl se brečet a mluvit o tom a odneslo to jeho zdraví, už taky není mezi živými. Možná, kdyby tehdy nebyly předsudky, že chlapi nebrečí a někdo se s ním o tom bavil, nemuselo to tak všechno dopadnout.
Jinak nás kolikrát někdo litoval, že je to zase kluk...ale takový řeči jsou mi fakt šumák a je fakt, že většina reakcí je ta...tak napočtvrtý to bude holka ne? a myslí to v dobrém...tak v dobrém odpovím: nebo napopáté? 😉
@majkoz ...kdežto právě od dětí to pobaví, to prostě nemůže naštvat a jsou úžasné tím, jak jsou upřímné a na nic si nahrají a perfektně berou ty odlišnosti (jeden klučina když jsem mu vysvětlila, že ho náš prcek bez naslouchátek neslyší: chudák, neslyší..hm..ale on nám ještě stejně nerozumí když je tak malej, tak je mu to jedno 😎 )
@rituska88 brr, oslintávání od cizích je fuj, hnusné jako když vám v těhotenství mají lidi potřebu sahat na břicho.. no, máte to jako "profesionál" náročnější, ta setkání s lidmi s různými osudy, a určitě si nesmíte brát k tělu všechno co slyšíte či zažijete jako sestra, to by se z toho člověk zbláznil. ale nejde asi jen tak všechno přejít, když se staráte o pacienta. lěkaři a sestry by měli přistupovat k lidem příjemně, protože pacienta nezajímá, že jste se zrovna špatně vyspala (ale jste taky jen lidi). osobně mi při pobytu v nemocvnici pomáhalo, že jsem viděla, jak se lékaři či sestry baví o běžném životě, řeknou nějakou historku, zasmáli jsme se spolu, někdy stačil jen úsměv když jsme se potkali na chodbě (od člověka, který byl na vizitě od pohledu protivný), pocit, že něco sdílíte společně a dotyčný má chvíli čas ve vám věnovat. je to těžké, doktoři ten čas kolikrát nemají, ale bylo by to fanj.
Musim se pridat, syn narozen 36.tt, dlouho na JIRP v HK, operace strev, byl tam dlouho, keci lidi, moji kamosky- Jani, aby ses ho vubec dockala....
- Jezis on je tak malej ve trech letech? Náš Danecek ma 15mesicu a je vetsi nez tvuj....Syn je adept na rust.hormon
_on nemluvi že ? je porad tak malej..., ten jeji syn je nejakej divnej- to jsem slysela v autobuse...
Co na to rict, snad jen ze ti co nevi o co jde, to v zivote nepochopi, nekdy mi je do breku, nekdy se usmivam, je to moje dite a miuju ho, jsem hlavne stastna, ze presto vsecko je tu s nami a ma se cile k svetu.... 🙂
@janahus mně když se někdo ptá na věk kluka tak automaticky řikám korigovaný , příp. upravim na kolik padá 🙂 a mám klid. ale prcek je docela velkej, na pohled je donošený..okolí, které zna detaily nejapné poznámky nemá a ostatním to může být fuk, že.
a taky vas pttěší: ale on to dožene... (to byste bez ostatních nevěděla, že to tak nezůstane)
a miluju:..a třeba se to spraví (syn je těžce nedoslýchavý, má naslouchadla. s úsměvem vysvětluji, že skutečně samo se to nespraví. troufám si být poučenější než zvědavý kolemjsoucí, 😎
Mě strašně štve, jak najednou v každé rodině je dítě narození brzo (37tt s normální váhou)a všichni ví vše líp jak doktoři. Tchýně mě točí otázkami, jestli je jinak normální...je chytřejší než neurolog...můj otec to bere jako vlastní tragédii...vadilo mi, že se ke mě nikdo nedokázal chovat normálně.
@janahus
Ahoj, můžu se prosím zeptat čeho se týkala operace tvého syna? Klidně do sz.. Děkuju moc
Mám syna na konci 37 týdne, pro mě byl jen prostě trochu dřív ale pro někoho prostě nedonošený a nejvíce mě bolelo když manžel opakoval že je tři týdny pozadu ☹ brala jsem to jako moje selhání a ještě že z něj dělal něco co není ☹ brečela jsem a říkala at to neříká ☹ já se taky narodila dřív a tak jsem to brala tak že je to moje vada a je pravda že celá rodina mi to taky tak zdůrazňovala, přitom Tomášek byl jen trochu menší váhově, jenže švagrová měla 4kg děti tak neustále opakovala jak je malinkatý a ted chodí a pro změnu mele že je nějak moc velký 🙂 tak já už se tomu musím smát, nic jim není dobré
@zo_ja "dotyčný to radši někam zasune, neotvírá, opak je pravdou. Zavřené to nevybolí. " Tak tohle je úplně přesný. Pro mě bylo k zešílení, že když se u nás po žádosti o adopci dlouho nic nehýbalo a ostatní z rodiny "od minulého setkání" nevěděli, zda se to nějak pohlo, ale během celorodinného vánočního setkání se NIKDO nezeptal! Den za dnem z těch pár společných dní a nikdo ani slůvko! To bych se nejradši přede všema hystericky rozbrečela. A šlo mi jen o to říct, že nic novýho... Ach jo 😔