Co je na mateřství to nejtěžší?
Všechny svoje děti milujeme nadevše, za nic na světě bychom je nevyměnily, modlíme se, aby byly zdravé a šťastné, ale přesto je to občas pořádný záhul, být máma. Stěžovat si je na mateřské dovolené kolikrát tabu, protože máme ten nejkrásnější dar v podobě dítěte nebo dětí, tak si ženy občas začnou připadat se starostmi samy... Tak schválně - co je pro vás na mateřství to nejtěžší?
Řekla bych, že pro mě to, že už nikdy úplně nevypnu.. i když to dítko spí, tak člověk pořád čeká, kdy se vzbudí... když jde člověk sám ven, bez dítěte, tak má dítě v podvědomí a říká si, jestlipak je doma všechno ok... Dřív jsem si neuvědomovala, do jaké míry jsem vlastně svobodná, že jsem se mohla rozhodnout z minuty na minutu, že půjdu ven, chňapnout kabelku a vyrazit kam se mi jen zachtělo. Jak říkám, nezměnila bych nic, jsem šťastná a moje dítko je opravdu ten nejkrásnější dar, ale ztráta toho bezstarostna je větší, než jsem čekala :D
Jak to máte vy?
Já jsem hodně vnímala, že nejednám jak chci, že nežiju za sebe, ale aspoň prvních pár měsíců se všechno komplet podrobuje miminku.
Takže první obléct, vysléct, nakrmit, přebalit, uložit - doplň cokoliv - jeho a teprve potom přišlo na to, co chci a potřebuju já...
Přestože jsme na malýho dlouho čekali a nebyla jsem žádný mladý potrefený střevo, zaskočilo mě to.
Nakonec to rychle uteklo a od té doby, co je ve školce, v září půjde do školy, tak jsem mnohem víc v pohodě.
Prostě mi asi víc vyhovuje starší dítě - které řekne, co potřebuje, co ho bolí, dokáže si samo zahrát - a já můžu být aspoň část dne bez něj.
Ale samozřejmě na období mateřské vzpomínám moc ráda. 🙂
@zarecna díky za ty zásady, mám to podobně a inspirovala jsi mě 🙂
@karlajasmine ja si myslim, ze je nejtezsi to, ze je clovek neustale konfrontovan se svymi slabymi vlastnostmi a neustale musi doma udrzovat hranice. Ale zase diky tomu muze neustale osobnostne rust, coz si myslim, ze bezdetni takovou skolu teda nemaji. Unava atd prejde, myslim, ze s miminkem to neni ani zdaleka tak narocne jako s vestimi detmi - zvladnout je vest, jit jim opravdovym prikladem a zaroven je neomezovat a nezuzovat jim obzor . A strach? To je i o vzajemne duvere, uz od miminka a o uvedomeni si, ze musim svoje dite pripravit na zivot a od mala ho uit jeho limitum, aby se mu nic nestlo ani kdyz zrovna nejsem u nej... Svoboda, vztah a cas je pak uz jen o tom, jak si to clovek zorganizuje a o jeho prioritach...
Milionkrat zmineny strach o ditko..nikdy bych neverila jak rychle prijde. Mam skoro dvoumesicni holcicku a spis nespi nez spi. Prvni vycitky, ze ji nedavam to nejlepsi prisly kdyz jsem po problemech prestala kojit a je na UM a ma bolesti briska. Nejtezsi je ze ja jsem v tuhle chvili ta jedina osoba, ktera ji dokaze utesit, ktera ma na ten krik trpelivost a to je svazujici, ze tu neni nikdo kdo by me nahradil a ja mohla jit aspon ven se psem a plne se venovat jemu a nedivat se jak je smutnej a nechape proc s nim chodi ven nekdo jiny. Nekdy je to moc tezke kdyz vim ze manzel radeji udela vse okolo nez se jit snazit utesovat rvouci dite. Zacina se mi tim tak odcizovat...
Pro mě únava a u prvního dítěte nedostatek zkušeností a taky stereotyp a pocit samoty a izolace, aspoň v začátcích, zvlášť když nemáte úplně klidné a pohodové dítě. Taky absence hlídání, babičky daleko, ale postupně jsem si zvykla a manžel se dost zapojuje, všude jsme ho brali s sebou a tím pádem od mala s námi i dost cestoval.
Postupně jsem se cítila jistá, i co se týkalo různých drobných zdravotních potíží - první rýma, horečka, to jsem byla samozřejmě lehce nervózní, prostě ty zkušenosti jsou nenahraditelné, ale jsem naštěstí typ, který si nepřipouští nic zlého, takže se nemocí nebojím, spíš až bude starší a bez dozoru, se budu bát asi víc o něj.
Vím, že u druhého dítka, i když je každé dítě jiné, bych byla už víc v pohodě.
@apacheee oponuji🙂 nejtěžší na tom pro mne je, udržet si svoje potřeby na prvním místě! Dosud jsem to nedělala, vše jsem podřizovala dětem i manželovi, a jsem z toho jednou nohou v blázinci:D (nežertuji-docházím tam, dávám se do kupy, a opět se učím být sama sebou) Trvalo mi 10 let, než jsem na to přišla.
Za sebe rozhodně říkám NEVYSPÁNÍ. Když je dobrá noc, všechno se zvládá mnohem snáz, i případný brek dítěte. Jakmile se člověk po bytě potácí jako zombie, sebemenší prkotina se zdá velká jako Everest a za každé fňuknutí by člověk dítě nejraději vystřelil na Mars.
Ano ano ... Nikdy jsem si neuvědomovala, jak moc jsem vtipná, když jsem před porodem řekla, že jsem unavená. 😉 Co mě tedy chybí nejvíc je tu neustále opakovaný spánek je nám měsíc a půl a i když v noci spí, tak se stejně budím zda už nespí moc dlouho a zda vůbec bliká zelené světýlko na monitoru dechu. (jak já to světýlko "miluji" 😀 ). Kolikrát se v noci budím, že kojím a celá vyděšená, že jsem malou zalehla a nebo, že mi upadla na zem... přitom už dávno chrní ve své postýlce. Nejlépe, když si najdu chvilku, že si jdu taky lehnout a něco málo dospat a láska moje se rozhodne, že je právě v tento moment nejčilejší a potřebuje mou pozornost. A úplně nejlépe když v jeden večer tiším moji malou, aby spinkala a zároveň tiším svého muže, aby nechrápal, jak pila a v duchu si říkám... Co myslíte já spát nepotřebuji?
Ale celá ta únava je úplně pomíjející, když se na mě ten můj dáreček usměje a blbíkujeme spolu... ❤ ❤ ❤ 😘
Také je pro mě nejtěžší strach o ně. Když vidím, kolik dětí je nemocných. Synka nedávno bolelo bříško a já už myslím bůhví co mu není. Mám strach, abych je dobře vychovala, aby se o sebe dokázali v dospělosti postarat. Aby jim nikdo neublížil. Aby byli šťastní a měli se dobře 🙂 O to mám největší strach!
Občas mi chybí ten bezstarostný život nebo jak už tu někdo psal, ten "starý vztah" s manželem (i když se pořád strašně milujeme), ale to jsou jen maličkosti oproti strachu o děti...