• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Deti ví, co my jsme už zapomněly

12. listopadu 2009 
Mozna, jste si uz stacily vsimnout, ze vase mrne dela veci, ktere jste mu predtim neukazovaly, nebo nemelo to od koho okopirovat...

Chodime hodne do parku a je tam spousta stromu a travy. Elishka sla k jednomu stromu, pohladila ho a nahla k nemu tvar...po te se oddalila, sundala si cepici a normalne se k nemu nalepila, v ocich mela takovy ten vyraz spokojenosti (jako treba pri kojeni)...udelala moja moja, tulila se k tomu stromu...pak mu jeste dala pusu a sla dal.
Ja taky chodim cerpat energy do lesa...ale u me to nikdy nevidela.
Anebo si casto leha do travy, ale ma sve oblibene mista...a zase si sundava cepici...

Deti maji schopnosti, ktere my zapomely s rustem do dospelosti. Mimo to, ze maji schopnost videt andely a vily...maji taky schopnost citit energie lidi a zvirat. Proto bychom nemeli sve dite nutit dat nekomu pusinku...jak uz se to delava, ze?

A co potom teprve telepatie????

Byl na navsteve jeji otec (anglican), El si hrala a on v anglictine rika, ze by to byla ted dobra fotka...Elishka anglicky neumi...a prece se zvedla a prinesla z jineho pokoje fotak!!!!! V te dobe mela rok a 2 mesice....citila nase myslenky?

Vsechny deti maji schopnosti, je jen na nas...jestli si jich vsimneme :slight_smile:
15. říj 2008 v 09:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
Janus jasně, oni mají hodně schopností které my už nemáme... my zase máme to, že když jsem já v pohodě, tak Fíla je v super náladě a jakýkoliv můj stres okamžitě vycítí a to se můžu přetvařovat jak chci :dizzy_face:
15. říj 2008 ve 20:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
To mas pravdu, jak jsme se rozchazeli s otcem El, tak hadky na dennim poradku, spatne spala, byla uknourana...a to jenom prave zrcadlila moje pocity... :frowning2:

A tak to i je s pocity, ktere mas treba k sousedce, ale nedavas ji je najevo...ale deti to vyciti a pak ji treba odmitaji...to je ten lehci pripad, mluvilo se o tom i v pripade tchyne... :fearful:
16. říj 2008 v 10:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Máte úplnou pravdu - s prvním synem jsme na sebe byli naladěni tak, že on byl ten nejjemnější barometr mého stresu. Musím říct, že je to ale pěkná zátěž a zodpovědnost. dodnes ho mám jako zrcadlo svého rozpoložení.
Před lety jsem se z přepracování zhroutila tak, že jsem se musela léčit z těžkých depresí, rok jsem byla v neschopnosti. Tehdy jsem si stěží uvědomovala, co to dělalo s Danem - později jsem viděla, že byl v depresi také - apatický, smutný, pořád nemocný, úzkostlivý, melancholický, nehnul se ode mne na krok - bylo mu 7 let. Bylo pro mě utrpení vidět svoje dítě takto. Tehdy jsem si uvědomila, jak obrovskou mám zodpovědnosti i k sobě, nedostat se už nikdy víc takové situace. Rodinu to tehdy úplně rozhodilo. Když se složí máma, jde všechno k šípku. :unamused: A mít vedle sebe muže, který vůbec netuší, jak se k člověku s tímto onemocněním chovat, pohodě nepřidá. Emancipace neemancipace - rodinu dělá žena - muži i děti spoléhají, že ona ustojí vše a ještě bude lízat jejich rány utržené při lovu...
Syn dodnes předjímá mé myšlenky - přesně ví, co chci říct, popřípadě se rovnou ohradí proti tomu, co jsem ještě neřekla, ale chtěla :dizzy_face: Jsme na sebe prostě napojeni. Mariánek je ale úplně opačná povaha - robustní tělem i duší - nic si z ničeho nedělá, nic ho nerozhodí. Je to částečně úleva...
16. říj 2008 v 11:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
kubaka...mas stesti! Je to krasne, kdyz jste na sebe takto napojeni...kez by vice maminek toto pouto vnimalo tak citlive! :slight_smile:
16. říj 2008 v 11:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
To jsou vážně moc hezký příběhy! :slight_smile: U nás je to podobně..jsme na sebe se Štěpánkem taky naladěný. Jak píše kubaka "zrcadlo svého rozpoložení". Nekdy se až vyděsim :stuck_out_tongue_closed_eyes:
My máme ale ještě jiný zážitky. Štěpánek má občas takové stavy, kdy se třeba zadívá do rohu pokoje a chvílemi se usmívá, chvílemi něco vypráví..no, jako kdyby si bezvadně pokecal s nějakým andělem. Nebo naopak, někdy se stává, že kouká na strop a najednou začne šíleně křičet. Věřím, že vidí nebo vnímá to, co my už vnímat neumíme. Nemyslím zrovna duchy nebo anděle..ale jiný energie. A nebo jsem jen blázen?!? :slight_smile:
16. říj 2008 ve 21:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Grisgot nejsi blázen, také tomu věřím.. Děti vnímají pozitivní a negativní energie mnohem víc než my...A U nás je to tak, že Filip pozná, koho mám ráda. Teď jsme byli v Německu u příbuzných které nikdy neviděl a běžel k mé sestřenici a dal jí pusu, ostatních se bál... je to divný, ale já věřím že vycítil, že je to opravdu hodný člověk..miluje děti, pracuje s dětmi..
16. říj 2008 ve 21:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
grisgot+kacka...holky, je to pravda...vsichni to mame, ale mnozi to jako deti ztratili...pisu mnozi, protoze jsou mezi nami jedinci, kteri se jaksi rozpomneli a pracuji s energiemi. Citi nalady, vidi aury...atd.
Jen deti se o tom neboji mluvit, berou to ve sve nevinnosti jako samozrejmost a je jim (zatim) jedno, jestli se ti druzi na ne koukaj skrz prsty...do te doby, nez jim to nejaka "dobra" duse zatrhne a tim to v nich zaslape!
Jaka skoda...spise naopak, melo by se to v detech rozvijet...ty schopnosti jsou dar....

Uz se tesim, az zacne mala poradne mluvit.

Mimochodem, taky kouka do rohu a usmiva se :slight_smile: ...a casto je vedle, nebo Daleko...kouka treba na me, ale vlastne skrz me...kdyz se cela uhnu furt kouka do dalky...v te chvili by se dite nemelo rusit. Mivam to taky, takovy to rozostreny videni...koukam do blba - se rika...a neni to prijemny, kdyz vam nekdo zamava pred ocima!
16. říj 2008 ve 21:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jejda, to jsem ráda, že souhlasíte..né vždycky se vyplatí o takových věcech začít mluvit..hóóódně lidí už mě skutečně mělo za blázna :frowning2:
16. říj 2008 ve 22:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
ok tak pojdme zalozit nove tema... :wink: pujdem proti vetru, proti vsem... :grinning:
16. říj 2008 ve 22:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
17. říj 2008 v 07:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
:grinning: a jak by se jmenovalo? Děti a andělé? :slight_smile: :slight_smile:
17. říj 2008 v 09:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
To je přesné holky. Děti nejsou obroušené konvencemi, okolím,, mají své instinkty, které berou jako samozřejmost- slušnost neslušnost. O tom bylo tady ještě jiné téma - nenutit děti, aby měly rády babičku :wink: Jsou jako zvířátka - vycítí člověka a což je úžasné - nepochybují o tom, že je to pravda a podle toho se zachovají. My taky ještě ledacos vycítíme, jenže už jsme natolik zracionalizovaní a poslušní společenským konvencím, že potlačíme intuici - nejsme přeci malé děti, že :rolling_eyes: A pak je tolik zklamání...

Hm andělé, duchové? Já bych to tamé akorát nazvala vnitřním světem - imaginací. (což je možná totéž) Jsou v těchto chvílích zcela ponořeni do svého duševního světa, kde se odvíjí neobyčejné příběhy a postavy, se kterým komunikují. Mají imaginární kamarády, se kterými si povídají. Já dělala totiž v dětství dlouho to samé a dost jsem si vystačila - na Mariánkovi to pozoruji také. To je dar, který zůstává umělcům - spousta emocí, vášní, fantazie, empatie, prožívání. A také depresí, neuróz, zranitelnosti... Protože s touto výbavou není jednoduché přežít ve věcném světě.
Chce to asi nějaký kompromis - my jsme děti od malička vedli a vedeme k tomu, aby řekly, co chtějí, a hlavně co cítí, a i když se podle toho třeba už nemůže zachovat, aby si pořád uvědomoval, co mu říká instinkt. Dan mě dodnes překvapuje jak odhaduje věci okolo sebe. Je to křehký vnímavý kluk a částečně tím mezi těmi raubíři ve škole trpí. Mít takhle citové dítě žádný med taky není :frowning2:

janus - velmi podnětné téma si založila
17. říj 2008 v 10:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
kubaka..píšeš jak z knihy, příjemně se to čte :wink:
17. říj 2008 v 10:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
ježiš grisgot - díky - jen upřímně doufám, že to není ironie. :dizzy_face: Já jsem prostě postižená původním povoláním (filmová publicistka) To, co je pro mě odjakživa přirozené - dívat se, číst, přemýšlet a psát, někdy ostatní chápou - zvlášť když to má takový literární styl - jako poučování a vyprášili mě za to. :frowning2: Je to pochopitelně ze mě. No, jinak psát prostě nedokážu, tak mi to odpusťte :wink: :sweat_smile: Tohle téma je zrovna ohromně podnětné a odvíjí se od něho spousta důležitých věcí pro život. Tak jsem se trochu zahloubala...
17. říj 2008 ve 13:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
kubaka ale hezky zahloubala :dizzy_face: Líbí se mi že o dětech někdo přemýšlí i jinak než je obvyklé..
17. říj 2008 ve 13:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
kubako, samozřejmě, že to není ironie!!! Naopak, velký obdiv! Strašně ráda čtu podobné úvahy a hloubání..hodně mi to dává. Škoda pro mě, že pocity neumím dost dobře pochytit slovy..
17. říj 2008 ve 14:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kacko..to ano, to máš naprostou pravdu. Mám pocit, že se čím dál tím víc berou děti, jako rovnocenní partneři a my se stavíme do rolí učitelů. Spíš bychom se ale měli učit my od nich, aspoň do určitýho času..právě to, co už jsme dávno zapomněli :wink:
17. říj 2008 ve 14:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
janus a holky: vzpomněla jsem si na jednu moji životní epizodu :slight_smile: Jak janus.psala o tom jak její holčička rozuměla tátovi i když anglicky nezná...
......Odjela jsem na pár měsíců pracovat do ciziny /aniž bych uměla anglicky..fakt jen pár slov/...a tam jsem se do sebe zakoukali s jedním chlapíkem, který zase uměl jen anglicky. A jak jsme spolu trávili celé dny /a noci v bárech/, tak jsme spolu hodiny a hodiny "mluvili"...rozuměli jsme si. Myšlenkama, očima, samozřejmě i se slovníkem. Všichni okolo nechápali, ale nám spolu bylo strašně krásně. V práci nebylo třeba se nic domlouvat, byli jsme naprosto sehraný tým i beze slov!! Neumím to dost dobře popsat, ale komunikace bez znalosti jazyků funguje :slight_smile: A Janus holčička to jenom potvrdila :wink: :wink:
17. říj 2008 ve 14:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ok, zalozime ho :wink:

kacka...uz bychom konecne meli zacit! Zacit premyslet o detech jinak...

takze...volna diskuze...tema:Open Mind Of Children...prijdte tam! a pridejte svuj pribeh, svoji zkusenost at uz vasi osobni, nebo od andilka vaseho malickateho...
17. říj 2008 v 18:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
grisgot , kacko- a další - To jsme si tady decela sešly. Obvykle se spíš setkávám s opakem.
Já taky totiž ráda čtu úvahy, populárně naučnou literaturu, moc ráda mám nekonvenční eseje od autorů, kteří mají opravdu co říct - o umění, psychologii, antropologii, což se silně prolíná. Pro mě to je pátrání po základních stavebních kamenech, z nichž jsme uplácaní, nacházení prapodstaty. A čím víc toho vím, tím pochopitelně zjišťuji, jak málo toho víme - to je klasika.
A samozřejmě tím, kým jsme v dospělosti, se velkou měrou utvářelo v dětství. To jsou kořeny našeho štěstí i neštěstí. Když se dívám okolo sebe třeba na písku, napadá mě, jak se děti mají chovat jinak, když se k nim někdy chovají jejich matky tak šíleně. Zrovna teď jsem viděla drobnou epizodku: netrpělivá matka obouvala 5 letou holku u klouzačky v sámošce, pak ji najednou švihla přes zadek aniž bych já pochopila proč a dítě se rozbrečelo se slovy: "Mami, proč tohle děláš?" a matka na to."Jo tak ty nevíš?" a poslala ji pryč si hrát, aniž by jí ten útok vysvětlila. Ta otázka holčičky byla tak přímá, přesná, šla k jádru věci a byla tak upřímná a ukřivděná. Co jí odpověděla matka byla jen manipulace, znejistění, demonstrace nadřazenosti. Zdánlive JEN každodenní drobnosti, ovšem s dalekosáhlými dopady.

Je tak těžké vychovat dítě a přitom nesešněrovat jeho přirozenost, nezlomit charakter, neodtrhnout ho od jeho JÁ (=od jeho emocí, pocitů,intuice) nešlapat po jeho důstojnosti, najít hranici přísnosti, tolerance.
Připadám si, že s dětmi bruslím pořád na tenkém ledě, chodím po špičkách a zvažuji, ve které situaci ho nechat vymáchat, kdy přiskočit nenápadně na pomoc, kdy zasáhnout razantně z pozice autority, kdy přebrat na sebe břemeno, na které evidentně nestačí. To se týká zvlášť našeho pubertáka Dana.

Dospěla jsem ke smutné tezi, že tragédie dětství je tom, že dítě nemá na výběr. Je vydáno na milost a nemilost rodičům, které si nemohlo vybrat. A aby vůbec přežilo a vyrostlo, potlačí své JÁ (více či méně) podvolí se, jen aby vyhovělo představě a přání neempatického rodiče. :frowning2:
Dospělí většinou zapomenou, že byli také dětmi a cítil a chovali se stejně jako jejich děti. Přesto dítě v nás je ukryté hluboko v podvědomí.

A kalo - s tou komunikací máš naprosto pravdu. Neverbální komunikace a chemie mezi dvěma dokáže říct mnohem víc, než slova. Slovo je jen 5% informace, co člověk říká. Vnímáme hlavně řeč těla, hlas jako takový, chování druhého, gesta mimiku. Z toho se dá vyčíst víc, než z kecání. :grinning:
Tak a zpátky na zem, leze po mně naše batole, které právě převrhlo konferenční stolek a dožaduje se mazlení a něčeho do zobáčku :wink:

Napiště nějaké zajímavé myšlenky. Ráda si přečtu...Mám absťák...
17. říj 2008 v 19:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
kubaka, vystizne...kez bych mela ted vice casu... :wink:
17. říj 2008 ve 20:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
kubaka..a možná by to chtělo jen nebýt líný a to vnitřní dítě v sobě najít, že? :wink:

Nacházení prapodstaty, taky se o to krapet snažím. Před několika lety jsem potkala člověka, který mě přivedl k Reiki..jestli znáte. Dost mě to pomohlo hodně věcí pochopit :wink: Ale když se vrátím k těm dětem..tvůj příklad z pískoviště vidím někde neustále..a hodně jsem jich i přečetla tady na Koníkovi..viz.nechávat novorozeně vyřvat atd.. Mám malinko jiné výchovné metody, ale poslední dobou se setkávám s tím, že mi všichni říkaji, že chovat se k dítěti citlivě = rozmazlovat ho. Jak píšeš, je to tak těžký vychovávat a nedělat zásadnější chyby :frowning2:
18. říj 2008 v 19:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Grisgot, také za svou výchovu nesklízím zrovna ovace.. Ale jsem hodně citově založený člověk, řídím se prvními dojmy, emocemi.. myslím že to jaké jsem měla dětství k tomu hodně přispělo / a dětství bylo úžasné, žádné nátlaky, cepování, vyřvání atd. Moje mamča byla trošku "černá ovce"/..a díky tomu ve mě hodně z toho dětství zůstalo... Snažím se chovat k Filípkovi tak jak to zrovna cítím - ale to neznamená že jsem ho nikdy neplácla nebo nikdy nenechala brečet když se vztekal.. Neexistuje univerzální návod jak vychovat slušného člověka, já taky nemám svatozář..ale každé dítě má právo být milováno a myslím že ta bezbřehá láska v člověku zůstane :sweat_smile:
18. říj 2008 ve 20:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
grisgot - ty názory tady na vyřvávání miminek mě taky zaráží - zvlášť to, jak některé maminky raději podlehnou konvenci, než aby poslechly vnitřní instinkt. Ono možná nehledat dítě v sobě není jen lenost - je to i strach. Strach z toho, co bych zjistila. některé povahy to prostě neunesou, nejsou na to připraveny. To, co by takový dospělý většinou zjistil je, že si na dětech léčí své šrámy z dětství, že děti zneužívá na uspokojení vlastních potřeb, že se opájí vlastní mocí nad ním, lebedí si ve všemohoucnosti své a bezmocnosti dítěte. Tak se totiž cítili většinou oni sami v dětstí, popřeli to a te´d to přenáší na své děti. Znám to z teorie, a i obě naše rodiny s manželem jsou takto podobně postiženy. Většina lidí není připravena na tuto děsivou konfrontací se svým zoufalým ditětem uvnitř..
Taky se děti snažím vychovávat s tímto vědomím a s určitým respektem k nim - taky mě máti i tchýně vyčinily, že je rozmazluju atd - to znáš. Ono se nedá minulosti utéct, ale jakž takž se lze pořád snažit
Mám poměrně velkou výhodu, že jsem docela dost v kontaktu s dítětem v sobě, pamatuju si co dělala má máti a jak jsem se cítila jako malá. Reiki znám jen jako metodu pomoci od bolesti, nemám žádnou zkušenost. Zato mám bohaté letité zkušenosti s individuální psychoterapií. :wink: Je to dobré všemi směry: pro život i pro práci, aby člověk neprojektovat sebe do lidí okolo a byl objektivní.
I to absolvovat chce odvahu, protože to bolí jako řezání do starých špatně zahojených ran. Ale následné uzdravení pak stojí za to. Je to jako objevit jiný svět. Shodou okolností :sunglasses: : Moje milá švagrová je zrovna v psychoterapeutickém výcviku, zrovna dnes ta jejich skupina řešila jaké podpory se jim dostávalo v dětství a přijela celá zničená a rozjitřená, jak to bylo intenzivní, kolik toho za víkend pochopila a jak tam ti psychiatři, lékařky a psycholožky středního věku, co s ní chodí, se doslova hroutili v návalech pláče...
To jen pro ilustraci, jaká je to síla a že to fakt není snadné. Snadnějším a bezpečnějším se potom samozřejmě jeví seřezat dítě, nechat to vyřvat do usnutí , hajzlík, přece se mnou nebude mávat, že...(bezmocné, opuštěné), nechat ho hodinu sedět na nočníku, však on se naučí! atd. atd.
Rodičovské omyly a chyby jsou napravitelné. Rodičovské zločiny už zůstávají v podvědomí a vylézají o mnoho později na povrch jako krysy ...
18. říj 2008 ve 20:42  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Kacko..já se taky snažím vychovávat tak, jak mě vychovávali moji rodiče..a pak hlavně tak, jak to zrovna cítím. A věřím, že ten cit, co Štěpánkovi dávám, si v budoucnu najde uplatnění :wink:
Co Vaši manželé / partneři? Mají stejný názor na výchovu jako vy?
18. říj 2008 ve 20:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak manžel s námi díky své práci tráví poměrně málo času a když už je s námi tak nás spíš rozmazluje, takže tam o žádné velké "zásahy do výchovy" nejde. Spíš si s Fílou užívá. Ale když jsou spolu někdy celý den sami jsou skvělý tým. Manžel má ještě jednoho syna /11 let/ kterého si bereme na víkendy a všechny prázdniny, dovolené a hory, tak už ví co na ty naše kluky platí - láska a respekt :pensive:
18. říj 2008 ve 20:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
To je bezva Kacko, u nás je to totiž na baterky :frowning2: Štěpánek je hodně svůj (Býk v ascendentu Štíra) a manžel si k němu do teď nenašel cestu. Já se ptám záměrně, protože by mě zajímalo, jak to prožívají jiní, jak je to v jiných rodinách, když se tu bavíme o dětské citlivosti. V nějaké knížce o dětské psychologii jsem četla, že roli otce dítě začne chápat až mnohem později..že bychom měli třeba ještě šanci? :frowning2:
18. říj 2008 ve 21:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
...bezbřehá láska v člověku zůstane" Kacko, to je krásně řečeno.

Jesli se vám nedostala do ruky knížka Alice Millerová Dětství je drama - zkuste ji. Pozná se v ní každý a je to čtení na několik let.
Můj manžel má absolutně stejný názor, díky bohu za to - ale přehání to občas na druhou stranu. Já tomu malému taky seknu, zařvu (jsem trochu cholerik) pač si ze mě nic nedělá, muž jakoby se bál, že přísností by je ranil. Jenže ony potřebují i toto.

Takové matky vám závidím, fakt. Je to úžasné moci mluvit takhle o své mamince.

Další zajímavá otázka zní: VĚŘÍTE ABSOLUTNĚ VE SVÉ DÍTĚ?
18. říj 2008 ve 21:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
kubaka..ano, věřím..zatím nemám důvod proč nevěřit :wink:
18. říj 2008 ve 21:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Taky, kdybych nevěřila ve vlastní dítě, je to jako bych nevěřila v sebe..

Grisgot..určitě se to časem zlepší, Fíla je narozený ve znamení raka, jsou to hodně rodinně založený lidi..takže na nás vyloženě visí - na mě i na Danovi/manžel/. Ale zase je mi líto, že spolu nemohou trávit víc času,myslím že by jim to oběma hodně dalo..ten mužský element je prostě potřeba.
18. říj 2008 ve 21:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
1 2 3 ... 39
Tvůj příspěvek