Jak řešit neshody ohledně pořízení psa s manželem?
Ahoj, otázka pro milovnice psů, ostatní se prosím nezapojujte: pořídili byste si psa, i když by byl manžel totálně proti?
Jde o to, že jsem zvířecí typ, bez zvířat si neumím život představit. Po svatbě jsme si pořídili pejska a nedohodli úplně podmínky předem,takze byly rozbroje. Manžel je vesnický typ, takže vidí psa u boudy. Já mám psa jako parťáka. Takže postupně z bytu jsem ho vystěhovala do spodního patra, kde měl kámoše a gaučík a zahradu k dispozici. Teď nám umřel a je otázka co dál. Ten druhý pes je rodičů, máme ho tudíž k dispozici na zahradě. To manželovi vyhovuje, podrbat, neřešit nic víc. Jenže mě je šíleně smutno po tom mém pejskovi. Byla to moje velká láska, dělal mi z domova domov, jestli rozumíte. Kvůli muži jsem si řekla, že to zvládnu a dalšího chtít nebudu. Jenže já se vyloženě trápím, vnitřně strašně trpím, že to moje stvoření nemám. Pes rodičů je fajn, ale je jejich.
@hancazivocich to je hezké, jak jste si vybudovali vztah. Podle mě ta zvířátka hodně obohacují, muž tvrdí, že jsi otrokem psa celou dobu. Ale ne, my máme zahradu, pes není nikdy sám. Odjet na dovolenou není problém, protože zahradu máme společnou s rodiči. My hlídáme jim a oni na oplátku nám. Žádné tyto praktické věci mu vadit nemůžou. Tam je to čistě psychicky.
@exbordelar co máte za radu?
Nene, to jsem nepsala já.. Ale věřím, že hodně lidí to může mít podobné. Každopádně děkuji, že nad tím vším přemýšlíš ve velkém a zesiroka 🙂 takže se vůbec neomlouvej. S mužem mám trochu jiný problém, neříkám, že jsme sluníčkový pár. Sebevědomí mám normální, ani přehnané ani uťáplé. Snažím se nad vším přemýšlet a brát vše z více pohledů. Tady jsem vyloženě nechtěla jít proti němu, byť s ním nesouhlasím.
@misa_pise je, tak to moc držím palce, aby jsi manžela premluvila. Když už jsi v tom až po uši, musí to být strašné. Přesně jak píšeš, jít přes manžela vztahu ublíží, ale nemít ji také. Jediný nejlepší scénář je, že manžel se obměkčí. I pro tu fenečku. Má tě ráda přišla by mezi jiné lidi, tebe ztratila.. Mně se nakonec manžela povedlo přemluvit, ale musela jsem jít do menšího pejska. Stejně doufám, že jednou, třeba až odrostou děti, si zase pořídím "pana psa" a bude můj partak jako ten předchozí. Strašně Tu držím palce!!
Tak ja nevim, ale asi mam milionoveho manzela. Nechtel zadne zvire, mel jen sveho psa a ja mu vnesla do zivota dalsi dva psy(velke) a malou zoo. Nechtel, ale o vse se stara nakonec primarne on a o par zvirat i rad. Zradlo se jim kupuje i z jeho penez, mame vse dohromady, takze bych spis resila, zda pak otoci a nebo je fakt rozhodnuty a clovek vi, ze to jinak nebude. V te druhe variante bych to vynechala. Preci jen to neni kocka, ktera si zije tak nejak svym zivotem a je ji vse na salamu, ale pes pana a domov potrebuje a aby to nedopadlo tak, ze skonci v utulku..neco znici, bude stale nemocny,.. osobne bez zvirat zit nedokazu, ale v tomhle pripade bych do toho nesla, pokud to jinak funguje a neni na druhe strane rozvod.
My kdysi měli jen psy na zahradě, u babičky, když jsem se vdala, manžel vyženil dítě a já vyvdala psa. Pro mě do té doby španělská vesnice. Pes patří do boudy,...navíc strach z toho, že se nedožívají vysokého věku, jsi zodpovědná za to, co si k sobě připoutáš, navíc zaměstnání, atd...Když přišli, bylo to rozjívené štěně, které do té doby u manžela zlikvidovalo, co mohlo...U mě zničil jen kousek lina - zapadla pod něj kulička a on ji prostě chtěl a oba v práci, že... Pak vykousl díru do uplně nové matrace a ožral nový polštář. A tím to asi haslo (výčet likvidačních věcí)...Měl a má svoje úchylky, z kterých jsem šílela - pže jsem byla nepejskař. Naučil se pít z konvičky na kytky, na misku prděl, atd. Když muž jezdil v noci, tak než jsme se sladili, chvíli to trvalo. Když jsme byli oba dlouho v práci, chodila venčit moje máma. Řešila bych, jak moc je zásadní, že muž nechce a proč...jak a kdo ho bude venčit, jestli na něj budete mít čas, atd..Našemu bude šest, patří k ,,nejhezčím a nejhodnějším pejskům na sídlišti" - jak nám je řečeno. 😀
Ze začátku mě točil, dost mě točil, že byl štěkací - na pohyb u dveří, zvonek, telefon, atd...a hlavně, já byla nervozní, pže jsem nevěděla, co ,,to chce"...a když mě extra štval, chodila jsem za ním s metrem a brala mu míru na troubu ...ehm....mě to uklidnilo....
Postupně jsme dospěli do fáze, kdy se nechá ošetřit hlavně ode mě, at jde o střižení drápku, vyndání klíštětě, kapání do oka, nebo držení u vet. Na oplátku o něm tvrdím, že mi při a po covidu zachránil život. Navíc dokáže předpovědět i mé astma záchvaty, takže když vím, že je na mně celý den nalepený a zakopávám o něj uplně všude, tak mám dejchák u ruky. Byly ale chvíle, kdy jsem to fakt nedávala, pže s ním chlap nepracoval a M. neuměl pořádně na vodítku, tahal, dělal si co chtěl...a prostě fakt jsem měla někdy dost a brečela...navíc musíš myslet, že to limituje i v odjezdech, dovolených, atd...třeba to vadí chlapovi? Mně hrozně vadilo a nesměl do postele, u něj mohl...no a ted se mi v noci stane, že se chci přikrýt a tahnu s peřinou psa. Samo, že reaguje na ,,dolu", ale proč to nezkusit, že..
Jenže my jsme si těch zvířat postupně pořídil víc. Z nuly na sto poměrně za krátkou dobu..hm...Vím, že bydlet ve větším, nebo v baráčku, tak asi ještě nějakej bude.