Jak se vyrovnat s odchodem od milujícího partnera?

Je tady spousta rozvedených, rozejitých žen. Je tady spousta žen, které žijí v naprosto příšerném vztahu a mají fakt nemožné chlapy. Ale nemá některá z Vásza sebou rozchod s naprosto super chlapem, kterého jste prostě jen zcela bezdůvodně přestaly milovat? Jsem s manželem 11 let, máme dvě děti. Na začátku byla naprosto šílená zamilovanost, kdy jsme neviděli, neslyšeli a za půl roku od prvního rande jsme se vzali. Prostě jsem strašně věřila, že tohle nemůže nikdy skončit....Hned po svatbě jsem otěhotněla a rok a půl od seznámení už jsme měli miminko. A zamilovanost záhy vyšuměla a já najednou s hrůzou začala zjišťovat, že za ní už nic není. Ani tehdy jsem nebyla úplná naivka a věděla jsem, že každá zamilovanost jednou skončí, ale tohle bylo úplně jak když vymeteš komín. Nepřešlo to do žádné další fáze, najednou tam nebylo z mojí strany nic, ale vůbec nic. A nejhorší je, že k tomu nebyl žádný důvod. On byl a je naprosto skvělý člověk, skvělý partner. Kdybych si měla sednout před terapeuta a říct, co by mohl udělat jinak, aby jsem byla spokojená, nedokázala bych říct nic. Celé ty roky jsem s tím bojovala, řešila to v sobě, s přáteli a pak už i s ním. Každý mi podsouval, že si nevážím hodného chlapa, pálí mě dobré bydlo atd. A já se celé ty roky cítila jako ta nejhorší, co všechny zklamala a nejvíc sebe. Ruku v ruce s tím šel i problém v sexu. Protože já, jinak velmi náruživá žena, jsem s ním nemohla spát. Přišlo mi to bez nadsázky jak incest. Každý sex, který jsme za těch 10 let měli jsem dělala jen pro něj a trpěla při něm. Jednou mi přiznal, že chvíli měl i milenku a se mnou to ani nehnulo. Ani stín žárlivosti, vůbec jsem se nezajímala kdo to byl, fakt to se mnou vnitřně ani nezavibrovalo. Je to moc hezký chlap, ženské po něm jedou a já bych byla nejraději, kdyby si nějakou našel a byl spokojený a nic po mě nechtěl, ani sex, ani lásku. I z mojí strany proběhly nějaké jednorázové nevěry, protože jsem nějaké vzrušení a motýli v břiše prostě potřebovala. On to ví a překousnul to. A já jsem si myslela, že takhle to může fungovat dál. Jako rodiče fungujeme skvěle, nehádáme se, trávíme aktivně čas všichni společně. Rozhodně děti nežijí v nějakém konfliktním prostředí. A to byla moje priorita a věřila jsem, že si občas někde odskočíme, abychom se z toho nezbláznili, ale rodina mi bude vždy nadevše a vždy budu schopná se pro blaho svých děti obětovat. Koupili jsme si loni náš vysněný byt, po 10 letech života po pronájmech, začalo se nám konečně finančně dařit a já si byla jistá, že svůj život držím pevně v rukách..... ha ha ha, všeho do času..... Někoho jsem poznala a naprosto se do něj zbláznila. Otřáslo to veškerým mým přesvědčením, že to, jak žiju, je správné. Manželovi jsem o tom řekla velmi krátce po tom, co jsem pochopila, že to jedním setkáním neskončí. Nechtěla jsem mu lhát a dělat z něj idiota. On by mi nějaký velmi občasný poměr nejspíš toleroval, ale moc dobře pochopil, že tady se rýsuje něco hlubšího. A samozřejmě tlačí na to, abych se rozhodla co dál.
Abych uvedla věc na pravou míru - já nemám alternativy ten, nebo ten druhý. Nepočítám, že když odejdu, nastěhuju se k tomu druhému a budeme štastní do konce života. Naopak, chtěla bych bydlet s dětmi sama a začít teprve doopravdy randit a poznávat se. A kdyby to nevyšlo, tak by to nevyšlo. To co řeším je, jestli je správné zůstávat v dobrém manželství, kde není láska a už nikdy nebude. Rozumějte, já ho mám strašně ráda, jako člověka, jako parťáka, jako člena rodiny. Ale jako žena k muži k němu nic necítím. A říkám si, jestli to stačí. Když tady čtu občas ty otřesné příběhy žen, které mají nebo měli fakt neskutečně kretény, tak je mi úplně hanba, že tak super chlapa chci opustit. Jenže se strašně bojím, že se jednou otočím a budu litovat, že jsem svoje nejlepší roky neprožila vedle muže, ke kterému bych cítila něco víc. Stejně tak se ale bojím, že si jednou budu vyčítat, že jsem rozbila tak hezkou a fungující rodinu, kvůli své sobecké potřebě žít jinak.

Moc děkuji všem, kdo to přečetli, kdo mě neodsoudí a napíšou mi svůj názor.