Jak se vyrovnat s odchodem od milujícího partnera?
Je tady spousta rozvedených, rozejitých žen. Je tady spousta žen, které žijí v naprosto příšerném vztahu a mají fakt nemožné chlapy. Ale nemá některá z Vásza sebou rozchod s naprosto super chlapem, kterého jste prostě jen zcela bezdůvodně přestaly milovat? Jsem s manželem 11 let, máme dvě děti. Na začátku byla naprosto šílená zamilovanost, kdy jsme neviděli, neslyšeli a za půl roku od prvního rande jsme se vzali. Prostě jsem strašně věřila, že tohle nemůže nikdy skončit....Hned po svatbě jsem otěhotněla a rok a půl od seznámení už jsme měli miminko. A zamilovanost záhy vyšuměla a já najednou s hrůzou začala zjišťovat, že za ní už nic není. Ani tehdy jsem nebyla úplná naivka a věděla jsem, že každá zamilovanost jednou skončí, ale tohle bylo úplně jak když vymeteš komín. Nepřešlo to do žádné další fáze, najednou tam nebylo z mojí strany nic, ale vůbec nic. A nejhorší je, že k tomu nebyl žádný důvod. On byl a je naprosto skvělý člověk, skvělý partner. Kdybych si měla sednout před terapeuta a říct, co by mohl udělat jinak, aby jsem byla spokojená, nedokázala bych říct nic. Celé ty roky jsem s tím bojovala, řešila to v sobě, s přáteli a pak už i s ním. Každý mi podsouval, že si nevážím hodného chlapa, pálí mě dobré bydlo atd. A já se celé ty roky cítila jako ta nejhorší, co všechny zklamala a nejvíc sebe. Ruku v ruce s tím šel i problém v sexu. Protože já, jinak velmi náruživá žena, jsem s ním nemohla spát. Přišlo mi to bez nadsázky jak incest. Každý sex, který jsme za těch 10 let měli jsem dělala jen pro něj a trpěla při něm. Jednou mi přiznal, že chvíli měl i milenku a se mnou to ani nehnulo. Ani stín žárlivosti, vůbec jsem se nezajímala kdo to byl, fakt to se mnou vnitřně ani nezavibrovalo. Je to moc hezký chlap, ženské po něm jedou a já bych byla nejraději, kdyby si nějakou našel a byl spokojený a nic po mě nechtěl, ani sex, ani lásku. I z mojí strany proběhly nějaké jednorázové nevěry, protože jsem nějaké vzrušení a motýli v břiše prostě potřebovala. On to ví a překousnul to. A já jsem si myslela, že takhle to může fungovat dál. Jako rodiče fungujeme skvěle, nehádáme se, trávíme aktivně čas všichni společně. Rozhodně děti nežijí v nějakém konfliktním prostředí. A to byla moje priorita a věřila jsem, že si občas někde odskočíme, abychom se z toho nezbláznili, ale rodina mi bude vždy nadevše a vždy budu schopná se pro blaho svých děti obětovat. Koupili jsme si loni náš vysněný byt, po 10 letech života po pronájmech, začalo se nám konečně finančně dařit a já si byla jistá, že svůj život držím pevně v rukách..... ha ha ha, všeho do času..... Někoho jsem poznala a naprosto se do něj zbláznila. Otřáslo to veškerým mým přesvědčením, že to, jak žiju, je správné. Manželovi jsem o tom řekla velmi krátce po tom, co jsem pochopila, že to jedním setkáním neskončí. Nechtěla jsem mu lhát a dělat z něj idiota. On by mi nějaký velmi občasný poměr nejspíš toleroval, ale moc dobře pochopil, že tady se rýsuje něco hlubšího. A samozřejmě tlačí na to, abych se rozhodla co dál.
Abych uvedla věc na pravou míru - já nemám alternativy ten, nebo ten druhý. Nepočítám, že když odejdu, nastěhuju se k tomu druhému a budeme štastní do konce života. Naopak, chtěla bych bydlet s dětmi sama a začít teprve doopravdy randit a poznávat se. A kdyby to nevyšlo, tak by to nevyšlo. To co řeším je, jestli je správné zůstávat v dobrém manželství, kde není láska a už nikdy nebude. Rozumějte, já ho mám strašně ráda, jako člověka, jako parťáka, jako člena rodiny. Ale jako žena k muži k němu nic necítím. A říkám si, jestli to stačí. Když tady čtu občas ty otřesné příběhy žen, které mají nebo měli fakt neskutečně kretény, tak je mi úplně hanba, že tak super chlapa chci opustit. Jenže se strašně bojím, že se jednou otočím a budu litovat, že jsem svoje nejlepší roky neprožila vedle muže, ke kterému bych cítila něco víc. Stejně tak se ale bojím, že si jednou budu vyčítat, že jsem rozbila tak hezkou a fungující rodinu, kvůli své sobecké potřebě žít jinak.
Moc děkuji všem, kdo to přečetli, kdo mě neodsoudí a napíšou mi svůj názor.
Zustala bych. Pokud by to bylo rozhodovani muz A, se kterym jsem si neuvazene poridila deti, nebo muz B, ktery bude ten pravy, tak bych to pochopila, ale jestlize jste spolu schopni normalne fungovat s detmi a je to uplna rodina x odstehovat deti, prehazovat si je na Vanoce a na prazdniny, prijit o spolecne zname atd. atd. vymenou za nejaky pocit svobody a sem tam znamost, byly by u me na prvnim miste deti. Do poradny bych sla sama bez muze.
@tinaprofi 😀 Věř nebo ne, nejsem typ, který by nemohl spát po nějaké nevěře 😀 Rozhodně mě netrápily výčitky svědomí. Ale prostě je to jiný, věděla jsem, že to chci víc a že jednou měsíčně nějaké pár hodinové setkání mi stačit nebude. A na tak častá setkání by mi alibi nestačila. A v neposlední řadě jsem bohužel věděla, že mi to doma projde. A vlastně mi by to procházelo dál, kdyby šlo jen o nějaké velmi občasné povyražení. Ale já chci víc.
A nelíbí se ti to teda jen proto, že to máš jen občas?
věřím...ale nejde o to, žes nechtěla víc a tak sis řekla, že bude lepší to vyklopit, bylo to ukvapený, věř mi 🙂 každopádně přeji ti ted dost trpělivosti projít tímhle...🙂)
@xxx3d já ti nevím, jestli zachovává svým dětem dětství tím, že musí sledovat, jak si rodiče ani nedají pusu, nepomazlí se... Já mám teď lásku jak trám, na druhý pokud. Oba máme děti s někým jiným a ty děti teprve až u nás vidí, jak vypadá spokojený pár, jak vypadá respektující vztah. Ani jeden jsme ho s jejich rodiči neměli a kdybychom kvůli nim v bývalých vztazích zůstávali, tak by měli dost pokřivený pohled na to, jak se k sobě lidé v páru mají chovat. Zakladatelka nepíše o nejakych neschodach ci hádkách, ale nedokážu si představit, že u nich doma není minimálně dusno. Žena, která svého muže nemiluje a muž, který je nemilován a zhrzen podle mě nemohou působit pozitivně na své děti a jejich dětství. Asi se mě trochu osobně dotýká ta "posedlost" zachováním nefunkčního vztahu, když tam jsou děti. Nikdo neříká jít pryč při prvním problému nebo jen proto, že chce zažít znovu motýlky v břiše, ale žít 10 let, celý život s někým, ke komu nic necítím? Proč by tohle mělo mít pozitivní vliv na dětství dětí, která to také vnímají?
Jen mě tak napadá, jak je možné, že se do něj, když je atraktivní a skvělý, nedokážeš zamilovat znova. Ne tak jako před tím na začátku pochopitelně, ale takovým tím stylem: “páni, tohle je můj manžel, mám to ale kliku!” Asi bych šla napřed zkusit nějakou terapii, protože to může být v tobě a to by pak znamenalo, že každý vztah tak dopadne. A přála bych ti, abys nakonec neskončila s kreténem, o kterých píšeš, a je jich všude plno.
Myslim, ze ve svych pocitech mas celkem jasno. A to, jestli toho budes casem litovat, ti tu nikdo neporadi. To bud prijde nebo ne ta litost. A ja myslim, ze malicko v nejaky cas ta litost precijen prijde, ale bude to litost z "pohodlnosti". Ne, ze by se dostavila najednou laska, tomu po takovy dobe uz neverim a ty asi taky ne. A vsechny to tu rozebirate prevazne z pohledu tvyho a deti...a co manzel? On si nezaslouzi nekoho, kdo ho opravdu bude milovat, kdyz ty toho nejsi schopna? Dokud jste jeste relativne mlady. Mam ten pocit, ze ty uz jsi rozhodnuta, jen se bojis toho finale, az definitivne reknes: jdu pryc. Bojis se toho, aby se ten rozchod nejak nezvrhnul. Ale to je holt cena za to, ze das vam obema sanci na novy zivot. Musis se obrnit a byt ty ten trpelivejsi.
@vrabcak0007 Děkuju, je to tak jak píšeš. Věřím, že jestli se k tomu přeci jen nakonec rozhoupu, tak mi určitě bude to pohodlí zajetého života chybět v některých aspektech. Manželovi jsem rozchod nabízela během krizí několikrát, nikdy to pro něj nebylo řešení, které chce slyšet. On tvrdí, že mě pořád miluje, že jinou nechce. Je to ten typ, který opravdu věří v jeden vztah na celý život. A samozřejmě i z čistě praktických důvodů - takhle má děti každý den doma, i kdyby je viděl jen hodinu před spaním. A vyřešit bydlení bude taky docela zásadní problém. Takže i když se manželovi snažím vysvětlit, že by mohl být někde šťastný s jinou, nechce o tom ani slyšet.
V mém okolí znám teď dvě co udělaly, co píšeš.. odešly od slušného, schopného, celkem hezkého chlapa se kterým měly děti, dokázal je zabezpečit.. ale ony hleděly přes plot.. a odešly k milenci. Ten je obě do roka kopl do zadku a skončily samy. Jedna úplně.. protože děti už vyrostly a jí je 47 a druhá a dvěma malými dětmi. Ono to s tím jiným pravděpodobně lepší nebude. Zamilovanost se vytratí a bude to jako přes kopírák.. a to jen v případě, že nový partner nebude mít větší vady.. Ale jsou asi typy lidí, pro které monogamie není a potřebují často měnit (chlapi i ženské). Ale i to střídání je omrzí.. Je to investování své energie, času do něčeho nestáleho a krátkodobého..
Asi takhle - kdysi jsem četla rozhovor (teď nevím, s Hozákem?, teď si fakt nevzpomínám), že lidé v současné době mají nutkavou potřebu se vznášet na obláčku zamilovanosti.
Akorát, že těch skutečně zamilovaných párů je po jisté době ve skutečnosti jen promile.
A když si člověk tak nějak probere fakta / data, měl by si uvědomit, že v první řadě je po narození dětí rodič. No a děcka jsou plnoletá v 18 letech 🤷🏻♀️
Samozřejmě - když je v rodině agresivita, gamblerství, drogy, chlast, manipulace / týrání - prostě total nefunkční vztah - rychle pryč.
Ale když už jsme ty děti zplodili - u normálních lidí / rodičů mají v životě jen tu jednu jistotu - bezpodmínečnou lásku a přítomnost svých rodičů.
Láska má nespočet podob…
Vy dva se dokážete domluvit. Umíte spolu i trávit čas. Nehážete po sobě nože za nevěru.
Zkus si udělat průzkum, kolik párů znáš a jsou si desítky let věrné. Kdy jeden z nich nehledal / nezkusil něco, co mu momentálně chybělo v jeho trvalém vztahu.
Upřímně? Chtěla bych věřit, že si v mém okolí byli 100 % věrní alespoň v jednom jediném vztahu v těch stovkách, co znám. A tuhle jsem se na ně podívala a docvaklo mi, že jeho žena už asi hledala také jinde.
Své kamarádce jsem kdysi poradila jedno - dej tomu od tohodle stavu zamilovanosti minimálně 2 roky. Když bude chtít, počká. Pochopí to.
Hádej, s kým teď žije.
Tohle je moc těžké....nevím co bych dělala, ale takový nápad pokud teda opravdu nevíš a vím, že jsi psala, že ten sex teda stojí za prd. Co třeba...(ostatní maminky - vezměte si z toho co chcete, ale nekamenujte)....najít pár na seznamce (třeba amateri.cz), co by chtěl zkusit třeba sex ve 4 ......zprvu si pokecat někde na neutrální půdě, zjistit zda jiskra po třetím setkání nějak přeskočí v jistém slova smyslu a pak se prostě stýkat jak se bude hodit a všichni budou spokojeni? Pokud by chlap taky souhlasil? Ale pokud měl již milenku (což jsi napsala hned v úvodu), tak by asi "problém" neměl být. Je to takový nápad.......a možná by ses divila, ale zkušenosti z okolí znám. Jsou to normální lidi, ale prostě potřebuji ještě "to něco navíc".
@kometkak naprosto souhlasím, průšvih je, když takoví lidé mají děti 😓
@kometkak otázka je, jestli je horší skončit sama nebo s mužem, kterého nemiluješ a nejsi s ním šťastná. Já zase mám v okolí pár lidí obého pohlaví, kteří měli tohle manželství z rozumu a někdy po odletu dětí z hnízda ho ukončili. Do té doby vypadali v pohodě, ale byli takoví “šediví”. A po rozchodu úplně rozkvetli.
@volodka162 si myslím " něco navíc " v tomhle případě nebude čtyřka na oživení sexuálního života. Ten sex naprd je důsledek vnitřního odcizení, nikoliv nudy.
@brunetka11 hele ale já si nemyslím že jde o potřebu zamilovanosti. Jde o potřebu vidět, vnímat toho druhyho jako milovanyho partnera. Jak psala @drep. Těšit se až přijde domů, když je problém jak mu o něm povíš, aby tě furt přitahoval jako chlap.... teda o blizkost dusevni I tělesnou. Teď jde o to, co hledat, očekávat od manželství. Stalou zamilovanost určitě ne. Partnerskou blizkost? Stoprocentně. A to je to co autorce chybí. Nikoliv motýli v břiše . Já se ovšem ptám sama sebe - a ted i @drep - to o čem jsi psala jak to funguje u vás - není to spíš nadstavba? Něco po čem spousta lidí touží ale povede se málokomu? Co když někdo třeba není podobnyho vztahu třeba ani schopnej? Nebo prostě nenajde -nikdy - partnera , se kterym by to klaplo? Má cenu o to usilovat ? (protoze nakonec nemusí najít nikoho - a i ten vztah bez ty "nadstavby" prece může být nakonec funkční. Není tenhle funkční vztah už hodnota sama o sobě? Tedy - není tahle touha spíš taková... "rozmazlenost" a teď to nemyslím pejorativne. Myslím kulturní "rozmazlenost" , kdy si můžeme dovolit hledat a očekávat věci, který jsou ale ve skutečnosti zridkavej luxus, kterej potká jenom par stastlivcu... nevím no. Snad to není moc zmatený.stoji za to o tohle usilovat i za cenu ztráty prakticky funkčního vztahu a s rizikem že nemusíš najít nikoho? Pak jde už asi o vlastni vnitřní integritu, s čím člověk dokáže žít aby to odpovídalo jeho hodnotám... 🤷♀️
@odula já ti můžu odpovědět jen sama za sebe. Já byla vlastně až do třiceti rozhodnutá, že zůstanu sama. Že mi vztahy nejdou, ale naopak mi moc jde práce, takže nebudu dávat energii tam, kde to nemá smysl. A moje vztahy vlastně nebyly zlé - byli to vesměs hodní kluci, zbožňovali mě, nefetovali, nosili by domů peníze, byli by asi dobří tátové (v jednom případě to vím 100%, protože jsme kolegové a já vidím, jaký bezvadný táta je svým třem dětem). Ale já v tom vlastně nebyla spokojená, chybělo mi přesně to navíc a tyhle vztahy pro mě byl horší než samota. A vlastně jsem měla velké výčitky k těm klukům, protože oni byli fakt fajn a zasloužili si, aby je žena zbožňovala stejně, jako oni ji a ne aby s nima byla jen proto, že to vlastně není tak zlý. Pak jsem se opravdu živočišně zamilovala a jsem zamilovaná doteď. Jasně, že ne tak jak ze začátku (protože to bych ani nechtěla, úplně si pamatuju, jak jsem si ráno četla noční dekurz kolegy a místo textu mi přes oči skákal nahý muž), ale jsem pořád zamilovaná. Klidněji, míň okatě, s menšíma potokama hormonů, ale furt jo. A protože jsem to zažila, už tuplem bych nebyla schopná žít ve vztahu, kde by to nebylo. A já osobně, a to jistě bude mít spousta žen jinak, bych se doma nebyla schopná předvařovat, že je vše cajk, prostě to neumím, umím dobře zachovávat pokerface a o to méně umím schovávat emoce doma. Takže se mnou by tenhle “nemilovaný” chlap ve finále nejspíš sám nevydržel, protože byl postupně byla protivnější a protivnější.
Je mi jasný, že je to určitá sociální rozmazlenost. Že je na světě asi většina žen, které si nemůžou dovolit ten luxus řešit nějakou chimérní lásku a že vlastně manželství, kde není nic špatně, jen tam není to “To” je pro hodně lidí vlastně v pohodě.
Uplne souhlasim s @drep a chapu autorku, ze dlouhodobe zit v manzelstvi, kde neni laska, musi byt neskutecne vycerpavaji a clovek musi citit hroznou prazdnotu. Ja jsem s manzelem 11 let a prestoze mame posledni dobou docela krizi, tak vim, ze se porad milujeme, ze je mezi nama ta chemie. Kdyz se mi v noci zda o sexu, tak v naprosty vetsine pripadu je ve snu manzel a vzrusuje me to (a to nejsem zadna cudna puritanka, co by si myslela, ze uz jiny chlap nemuze existovat). Ja bych v manzelstvi bez lasky nejspis zit nedokazala a asi bych resila odchod a jak fungovat dal pro deti. Nicmene napad s poradnou, co tu zaznel, vubec neni spatny a klidne v te variante, ze by sla autorka sama. Myslim, ze by to mohlo v rozhodovani pomoct, at uz se rozhodne jakkoli. Vubec to neni lehka situace.
@odula
@drep
@katule1990 Ja jsem mela pred manzelem 4 delsi vztahy (3 roky cca) a se 3 z tech kluku bych mohla v pohode zalozit rodinu, byli fajn (jeden z nich predtim i nejakou dobu potom muj nejlepsi kamarad), ze stejny bubliny, hodili jsme se k sobe. Pak mi ale zacalo neco vadit, protoze to nebylo na 100 %, a nechala jsem je - okoli vetsinou vubec nechapalo. A jako jo, at si clovek hleda, dokud je sam za sebe, ale jakmile jsou ve vztahu deti, je to pro me jasna stopka a uz si tu "rozmazlenost" nemuzu dovolit. Za predpokladu, ze je clovek schopny nejake sebereflexe o tom, ze funkcni vztah opravdu je hodnota sama o sobe. Coz asi vetsina lidi neni, jako spolecnost asi fakt "rozmazleni jsme".
@felixfelicis pak je otázka, jak definuješ funkční vztah. Já bych teda “ Každý sex, který jsme za těch 10 let měli jsem dělala jen pro něj a trpěla při něm. ” za funkční vztah neoznačila. I když ji nemlátí, nefetuje a má rád děti.
Já teda autorku chápu, nedokážu si představit takový život. Já jsem v manželství 20 let, ve vztahu jsme 25 let a pořád mám občas pocit, že jsem zamilovaná. Přežili jsme krizi, různé hádky, ale i tak jsem věděla, že bez něj žít nechci. Myslím, že tohle je hodně důležité, aby byl člověk spokojený, možná to někdo dokáže, někdo by to třeba vydržel kvůli dětem, ale já sama za sebe nedokážu říct, co bych dělala. Já věřím tomu, že ten pravý je jen jeden a tenhle to bohužel asi nebude...
Chudák manžel a děti. Promiň ber to jako názor.
Prosimtě. Přestaň být sobec a blokovat chlapa pro další ženu, která ho bude mít opravdu ráda. On si to zaslouží, aspon třeba pak shodis tu masku co máš v sobě, sama před sebou.
@drep Nenapsala o nem jedinou negativni vec krome toho, ze se trochu moc nimra v pocitech. Coz se tu taky moc nestava, obcas ctes, jak se zena o partnerovi vyjadruje, a mas proste jasno. Usuzujeme jen z toho, co autorka napise (i kdyz si myslim, ze uz to tu v ruznych diskusich resi delsi dobu), ale precetla jsem si to jeste jednou a jako duvod pro rozchod mi to porad neprijde. Predtim do nej zamilovana byla a to asi se asi do sexu nenutila, ne? Podle me je spokojenost do urcity miry otazka osobni volby, jestli na sobe a na vztahu chci pracovat, nebo ne. Autorka tady ted zrovna hleda potvrzeni svych pocitu, ze ona proste spokojena neni, coz je asi pochopitelne, kdyz do toho jeste ted vlezl ten novy chlap. Ale ja to vidim jinak
Ahoj! Silný příběh a dobře se to četlo 😉 A teď k tomu obsahu. Když se ohlédnu na svůj život, tak kdybych zůstala před x lety s Petrem, tak zažívám to stejné, co teď ty. Byl hodný, pěkný, úžasný, přiměřeně spořivý, vůbec jsme se nehádali, na všem jsme se shodli, táta by byl perfektní. Ale já jsem věděla, že kdybychom se jednou spolu vzali, že ho jednou budu určitě podvádět, protože tam prostě nebyla ta vášeň. Ano, ze začátku jsem byla první tři měsíce fakt šíleně zamilovaná. A kdyby mě požádal po třech měsících vztahu o ruku, tak řeknu ANO!! Ale pak se nějak ta zamilovanost vytrácela. Nejprve jsem se po půl roce zabouchla do kluka, s nímž by byl vztah absolutně nereálný. To byl takový první důkaz, že to není ono. Ale také jsem si říkala, že mě jenom pálí dobré bydlo a co bych jako měla chtít víc?? Měla jsem volnosti, kolik jsem chtěla, realizovala jsem se v několika pracích, začala studovat další vysokou školu, pařila s kamarády po nocích, jezdila si kam se mi zlíbilo... On mě šíleně miloval, dělal pro mě první poslední, všichni nás považovali za naprosto dokonalý pár. Ale já se v hloubi duše užírala. Takhle má vypadat ta opravdová láska? Ptala jsem se sama sebe nesčetněkrát. Postupně jsem se smířila s tím, že mě se prostě ta vášeň netýká. Na druhou stranu jsem si přála strašně otěhotnět, chtěla jsem už konečně mít děti. Dokonce jsem si říkala, že se prostě když tak rozvedeme, nebudeme první ani poslední... Naštěstí byl Petr velmi rozumný. Chtěl nejprve nějak rozumně bydlet a pak mít děti. Ale kdyby nebyl a byl by střelec jako já, tak víš co by se stalo? Psala bych dnes na Modrého koníka já a popisovala stejnou situaci, co teď prožíváš ty. Během těch dvou let, co jsme byli spolu, jsem zkrátka neměla hmatatelný/dost dobrý důvod, proč takového chlapa mám opustit. Dokonce jsem prosila tam nahoru, ať to už doprdele nějak rozsekne - buď ať se teda fakt do Petra zamiluju a nebo ať mi sešle nějakého jiného borce, do kterého se zakoukám a to bude konečně ten důvod, proč se s Petrem rozejít.
No a za tři měsíce, na naše výročí dvou let vztahu, mi pánbůh toho borce seslal. Byl to absolutní výbuch hormonů. Byla to jízda jako na drogách. S Petrem jsem se okamžitě rozešla. Až na mou nejlepší kámošku to byl pro všechny šok. Byli jsme přece ideální pár! A ten borec mě za nedlouho požádal o ruku, zplodili jsme spolu několik dětí a i když bych ho mnohdy doslova uškrtila, tak jsem toho našeho manželství nikdy nelitovala. I v těch nejtěžších chvílích, kdy jsme měli krize, tak jsem si říkala, že s Petrem bych tohle sice nezažila, ale za to bych se s ním strašně nudila. Byl by to vztah bez vášně a já bych ho určitě časem svou náturou převálcovala. Za to s manželem máme vášně až až 😀
A co tím příběhem chci vlastně říct? Že tě naprosto chápu a vlastně si dost dobře dovedu představit, co prožíváš. Rady, co máš dělat, se ode mě však nedočkáš, protože to si musíš rozhodnout jen ty sama. Ale jak už tu někdo výše psal, ty už vlastně rozhodnutá jsi, jen nevíš, jak to správně udělat. Doporučuji navštívit psychologa (dobrého), který to s tebou všechno probere a ty si díky tomu utříbíš své rozpory sama v sobě. Věřím, že určitě najdeš správnou cestu. Trpět není žádné hrdinství. Držím palce a dej nám časem vědět, jak se ti daří 🙂
@felixfelicis to je trochu riziko psaní ve zkratce z telefonu. Myslím, že obě do toho už trochu projikujeme vlastní zkušenosti a názory. Já tak nějak automaticky předpokládala (protože mi autorka zní jako rozumná a chytrá ženská a protože to trvá fakt hodně dlouho), že o vztah se pečovat snaží, že se snažila “znovu zamilovat”. Protože bych to od inteligentní ženský čekala. A protože to tak znám z okolí. A že přes práci na vztahu a snahu to nefunguje (resp. Podle mě to nefunguje, vůbec nesoudím a nerozporuju, že by v takovém vztahu byla část žen v pohodě spokojená).
Zkus se na to podivat pragmaticky z pohledu deti - co jim tvuj odchod od manzela vezme a da, jak budes zvladat pripadnou novou partnerku tveho manzela, kdyz si treba nesednete. Mas predstavu, jak byste si upravili peci o deti - nechtel by partner treba stridavku a zvladla bys to pripadne? A co kdyz budes sama a deti budou nemocne, mas praci, kde to budou chapat? A co obycejne vyzvedavani ze skolky/skoly, budes to zvladat sama casove?
A co se tyce zamilovanosti a vychazeni s manzelem - mam zkusenost, ze se to muze casem zmenit, chce to jen spolu resit, nebo ty sama s odbornikem.
Nejsem v tvoji kuzi, neznam vsechny podrobnosti, ktere se do diskuse ani nedaji vtesnat, ale jsou pro vas dulezite, ale vzdy mi je smutno, kdyz vidim, ze by se mela rozbit dalsi docela normalne fungujici rodina jen proto, ze nekdo hleda zamilovanost. Pokud je tvuj chlap fajn, verim, ze si tu dlouhodobou lasku a respekt k nemu, dokazes vytvorit ve sve hlave. Zkus o vas premyslet pozitivne, jako o rodicich vasich deti s tim, ze vis, ze chcete zustat spolu uz kvuli detem a co muzete udelat pro to, aby to fungovalo. Zkousela jsi treba o svem manzelovi premyslet hezky, potitivne, co treba udelal za ten den a tebe to potesilo? Podle me o tom je ta dlouhodoba partnerska laska.
Mám úplně stejný pocit z příspěvku jako @drep.
Chtěla jsem ještě zmínit, co mě zaujalo. Píšeš, že jedna z věcí je, že ti vadí jeho přecitlivělost, že je spíše víc ženská než chlap, atd. To si myslím, že je docela podstatné a nebylo by od věci se v tomto tématu ponořit více do hloubky. Ideálně to probrat u párového terapeuta. Ono kolikrát je příčina toho všeho daleko hlouběji, než se na první pohled zdá. V Praze např. působí Pavel Rataj, který je absolutní špička ve svém oboru. Ten by byl na váš problém naprosto skvělý a pomohl by vám ujasnit, co vlastně od vztahu každý potřebujete a nalézt pro oba dva ten správný směr.
@exbordelar jo, Rataj je super, ale v podstatě nebere. K němu se dá dostat leda šťastnou náhodou
Mám to doma podobně jako ty. Já jsem ta, která se nerada piplá v pocitech, můj manžel by mě pořád objímal,pusinkoval a já to nepotřebuji. Ale nemyslím si,že bych ho nemilovala,jen prostě mám jiné potřeby.Chováš se odtažitě tak i u toho milence? Nebo je to jen u manžela? Známá svého muže neustále objímá a vykládá,jak ho miluje a přitom ho podvádí. Podle mně důkazem lásky není sex,ani ocicmávání, pleskání po zadku atd, ale spíš,že se respektujete, dokážete se na sebe spolehnout, nelezete si na nervy, dokážete spolu trávit čas,je vám spolu fajn. Zažila jsem vztah,kde byla větší vášeň,no i neustálé trápení, žárlivost, dohady. Neříkám,že teď problémy neřešíme,no dokážeme se domluvit,nejsme ješitní. Držím palce,ať se rozhodneš správně.
Nejsi pica... Jsi clovek. Udelala jsi ale preci jen jednu chybu
... Zes mu o nem rekla...