Jak se vyrovnat s odchodem od milujícího partnera?
Je tady spousta rozvedených, rozejitých žen. Je tady spousta žen, které žijí v naprosto příšerném vztahu a mají fakt nemožné chlapy. Ale nemá některá z Vásza sebou rozchod s naprosto super chlapem, kterého jste prostě jen zcela bezdůvodně přestaly milovat? Jsem s manželem 11 let, máme dvě děti. Na začátku byla naprosto šílená zamilovanost, kdy jsme neviděli, neslyšeli a za půl roku od prvního rande jsme se vzali. Prostě jsem strašně věřila, že tohle nemůže nikdy skončit....Hned po svatbě jsem otěhotněla a rok a půl od seznámení už jsme měli miminko. A zamilovanost záhy vyšuměla a já najednou s hrůzou začala zjišťovat, že za ní už nic není. Ani tehdy jsem nebyla úplná naivka a věděla jsem, že každá zamilovanost jednou skončí, ale tohle bylo úplně jak když vymeteš komín. Nepřešlo to do žádné další fáze, najednou tam nebylo z mojí strany nic, ale vůbec nic. A nejhorší je, že k tomu nebyl žádný důvod. On byl a je naprosto skvělý člověk, skvělý partner. Kdybych si měla sednout před terapeuta a říct, co by mohl udělat jinak, aby jsem byla spokojená, nedokázala bych říct nic. Celé ty roky jsem s tím bojovala, řešila to v sobě, s přáteli a pak už i s ním. Každý mi podsouval, že si nevážím hodného chlapa, pálí mě dobré bydlo atd. A já se celé ty roky cítila jako ta nejhorší, co všechny zklamala a nejvíc sebe. Ruku v ruce s tím šel i problém v sexu. Protože já, jinak velmi náruživá žena, jsem s ním nemohla spát. Přišlo mi to bez nadsázky jak incest. Každý sex, který jsme za těch 10 let měli jsem dělala jen pro něj a trpěla při něm. Jednou mi přiznal, že chvíli měl i milenku a se mnou to ani nehnulo. Ani stín žárlivosti, vůbec jsem se nezajímala kdo to byl, fakt to se mnou vnitřně ani nezavibrovalo. Je to moc hezký chlap, ženské po něm jedou a já bych byla nejraději, kdyby si nějakou našel a byl spokojený a nic po mě nechtěl, ani sex, ani lásku. I z mojí strany proběhly nějaké jednorázové nevěry, protože jsem nějaké vzrušení a motýli v břiše prostě potřebovala. On to ví a překousnul to. A já jsem si myslela, že takhle to může fungovat dál. Jako rodiče fungujeme skvěle, nehádáme se, trávíme aktivně čas všichni společně. Rozhodně děti nežijí v nějakém konfliktním prostředí. A to byla moje priorita a věřila jsem, že si občas někde odskočíme, abychom se z toho nezbláznili, ale rodina mi bude vždy nadevše a vždy budu schopná se pro blaho svých děti obětovat. Koupili jsme si loni náš vysněný byt, po 10 letech života po pronájmech, začalo se nám konečně finančně dařit a já si byla jistá, že svůj život držím pevně v rukách..... ha ha ha, všeho do času..... Někoho jsem poznala a naprosto se do něj zbláznila. Otřáslo to veškerým mým přesvědčením, že to, jak žiju, je správné. Manželovi jsem o tom řekla velmi krátce po tom, co jsem pochopila, že to jedním setkáním neskončí. Nechtěla jsem mu lhát a dělat z něj idiota. On by mi nějaký velmi občasný poměr nejspíš toleroval, ale moc dobře pochopil, že tady se rýsuje něco hlubšího. A samozřejmě tlačí na to, abych se rozhodla co dál.
Abych uvedla věc na pravou míru - já nemám alternativy ten, nebo ten druhý. Nepočítám, že když odejdu, nastěhuju se k tomu druhému a budeme štastní do konce života. Naopak, chtěla bych bydlet s dětmi sama a začít teprve doopravdy randit a poznávat se. A kdyby to nevyšlo, tak by to nevyšlo. To co řeším je, jestli je správné zůstávat v dobrém manželství, kde není láska a už nikdy nebude. Rozumějte, já ho mám strašně ráda, jako člověka, jako parťáka, jako člena rodiny. Ale jako žena k muži k němu nic necítím. A říkám si, jestli to stačí. Když tady čtu občas ty otřesné příběhy žen, které mají nebo měli fakt neskutečně kretény, tak je mi úplně hanba, že tak super chlapa chci opustit. Jenže se strašně bojím, že se jednou otočím a budu litovat, že jsem svoje nejlepší roky neprožila vedle muže, ke kterému bych cítila něco víc. Stejně tak se ale bojím, že si jednou budu vyčítat, že jsem rozbila tak hezkou a fungující rodinu, kvůli své sobecké potřebě žít jinak.
Moc děkuji všem, kdo to přečetli, kdo mě neodsoudí a napíšou mi svůj názor.
@klokanka31 jak rikam neni vse jen cerne a bile ...
Neni jen vasnivy zly chlap
... A nevasnivy hodny trouba
Proste si musi najit partnerka nekoho kdo je s ni vice kompaktibilni...
Mozna ze by : instragram : jak to vidi lasice autorce pomohlo ;)
@veronicka89 nepíšu, že má setrvávat, ale jsou ženy, které celý život hledají tu vášeň a pak zjistí, že to byla vlastně hloupost.
@fandysek_1 ale ona sveho muze nemiluje a nema chut ani potrebu s nim spat ... A to je sakra velky problem... Podle me ... A tuhle zivocisnost nejde vycvicit nebo naucit ..
Ja tuhle pritazlivost poznam s clovekem behem 5 minut ...
Je to takova chemie - ne zamilovanost ...
Za celych 15 let jsem se ani jednou nespletla 😝...
Podle mě jsi typ člověka (z toho, jak tu píšeš), který nebude nikdy úplně šťastný. Má pocit, že hledá něco, co teď nemá a až to najde, zjistí, že to ke štěstí nestačí. Těžko radit, já mám na žebříčku priorit rodinu, ale k mému muži cítím pořád dost, i když to nejsou počáteční motýlci v břiše, i po 16 letech. A nemusí to být o tom, že s ním chci sex každý den.
Byli jste spolu s manželem v poradně? Zkusili o tom mluvit, jak by se dal nastavit koncept rodiny, aby fungoval v netradičním pojetí, aniž by se rodina zbourala?
Co ti ten nový teď dává, že najednou nefunguje mít ho jako sexuální bokovku a chceš to celé jinak?
@fandysek_1 ale já přece nehledám vášeň a zamilovanost forever. Chci jen muže, na kterého i po letech kouknu se zalíbením a chutí ho políbit, nebo chytit za ruku. Kvůli kterému se ráda vyparádím a kvůli kterému mě píchne u srdce, když si představím, že by byl někde s jinou. A nemyslím si, že takový muž musí být nutně nějaký grázl nebo alkoholik.
kolik je mladšímu dítěti?
@xxx3d 7 let
@malenka3 Právě, že to nedokážu definovat, logicky si to zdůvodnit. Prostě to úplně neplánovaně cinklo z obou stran. Je to milý, hodný, pozorný a zábavný chlap, což je ale můj manžel taky. Nehledám v něm něco, co by mi můj manžel neměl. V poradně jsme nebyli. Pro mě by byla nejideálnější varianta žít spolu dál, jako partneři, ne jako manželé a časem by se vidělo. Ale na to on nepřístoupí, chce prostě jasné rozhodnutí.
@hezz17 Tak třeba náhradník bude fajn, ale co když ji za měsíc, za dva vymění?
@klokanka31 Ale tak já nepočítám, že s tímhle už to bude do smrti. Chci to zkusit, když to nebude ono, no tak holt budu sama. Zas nejsem nějaká chuděra, která by si bez chlapa neporadila. A jednou by se určitě nějaký jiný zase objevil. Celá tahle diskuze není o tom, budu s mužem A, nebo s mužem B? Otázka je, jestli má vůbec smysl zůstávat s mužem A, bez ohledu na muže B. To byl prostě jen impuls k tomu, zamyslet se, jestli to takhle opravdu máme pytlíkovat dál.
Přijde mi tvoje čtení hrozně smutné. Když se mi stane něco hezkého, těším se, jak to odpoledne řeknu muži, když se mi stane něco hnusného, těším se, jak mě podpoří. Ráda se na něj jdu podívat, jak se sprchuje, prostě proto, že se mi líbí a ráda na něj koukám. Ráda ho pohladím po zadku, když projde okolo v trenýrkách, protože má prostě boží zadek. Když jednou týdne jsem přes nic v práci, stejská mi po něm. Sice mám dost hrdosti, abych nežárlila, tak je mi samozřejmě představa, že se mi okolo něj ochomejtá nějaká rachomejtle nepříjemná až odporná. A samozřejme
Vůbec si neumím představit, že bych od teď zbytek života každý jednotlivý den žila s někým, s kým to tak nemám a kdo je jenom hrozně fajn a má rád naše děti. S argumentem, že přece není alkoholik a nemlátí mě. To je snad absolutní základ a ne něco super zaslužného. Mně osobně takovýhle život bez vášně a lásky přijde jak umírání zaživa.
Ale zároveň samozřejmě chápu, že společné děti jsou neuvěřitelný závazek. Já se moc přimlouvala za poradnu. Když mě bolí zub, jdu k zubaři, když potřebuju sepsat smlouvu, jdu za právníkem, když mám neřešitelný problém ve vztahu, prostě bych to zkusila probrat s někým, kdo to řeší osm hodin denně. Vůbec to rozhodování nezávidím.
Napadaji mě k tomu dvě věci: Nebereš hormonální antikoncepci? Ona umí s těmito věcmi zamíchat a změnit, kdo nás přitahuje.
A za druhé, svůj život jsem si žila před dětmi, teď jsou na prvním místě oni. Neznamená to, že já nemůžu žít, ale beru na ně ohled a ve vašem případě mi přijde, že by jim rozvod dost ublížil. Proto bych na tvém místě neodešla.
Nemá smysl s ním zůstávat. A rozhodně jsou kecy to, jak ti někdo píše, že tě trápí dobré bydlo, že nikdy nebudeš umět být s jedním chlapem a tak. To je nesmysl. Prostě současný muž není ten pravý. Spousta žen to nepřizná a žije bez lásky ve svazku jen z důvodu, že "on je fajn, dobrý otec a stará se o nás". Někomu to stačí, někdo potřebuje lásku. Já si o sobě taky myslela, že neumím být věrná a být s jedním mužem. Všechny své ex partnery jsem dřív nebo později povedla. Až přišel současný partner a bum: absolutně nikdy jsem neměla nejmenší potřebu byt se jen podívat na jinýho. 🙂
Zkusila bych poradnu, abych měla pocit, že jsem opravdu udělala všechno.
Jde se znovu zamilovat do svého muže. Jednou jsem se pro něj rozhodla.. a musela jsem se za těch třináct let znovu rozhodnout pak ještě několikrát. Vždycky mi to za to ale stálo. A to musíš vědět ty, jestli ti to za to stojí.
Ale neměla bys brát ohledy taky na ty děti? V tomhle jsem asi retro, ale co ty děti budou mít za příklad do života? Že se jim rozbije rodina, podle mého zbytečně, a budou si zvykat na cizí "strejdy"...? Vidím to u skoro švagrové, její děti jí vyčítají že jim zničila rodinu jen proto, že vlastně neví co chce.
@drep Děkuji, myslím, že jsi opravdu pochopila moje pocity. Jak jsem psala několikrát, není to úprk ze dne na den, nebo nevážení si toho, co mám. Celých 10 let jsem si nepřála nic jiného, než to cítit jako ty.
@elwe Chápu, celé ty roky jsem to cítila stejně. Ale teď, ve 35-ti letech mi najednou dochází, že život opravdu není nekonečný a nerada bych jednou litovala, že mi protekl mezi prsty. Obětovat děti mi nepřipadá úplně ta nejlepší formulace. Děti by samozřejmě o tátu nikdy nepřišly, já bych jim žádného nového tatínka necpala, a udělala vše pro to, abychom spolu vycházeli co nejlépe.
No, až se rozhodneš, tak už nebude cesty zpět. Určitě bych zkusila nějakého toho psychoterapeuta. Ale jinak za mě lepší litovat toho, co jsem udělala, než toho, co jsem neudělala. A bez lásky bych ja taky žít nedokazala. Můj syn je pro mě na prvním místě, ale takovéto sebeobetovani bych nedala. Taky si nedokážu predstavit, že bych treba ted od 39 let byla s někým jen proto, abych to doklepala a aby děti meli celou rodinu. Pokud se rozejdete v pohodě, tak to děti zvladnou. Nepřijdou o tátu nebudou jediní, kteří mají rozvedené rodiče. Právě dětem bychom asi měli ukazovat, že je sice milujeme nepodmínečně, ale za partnera bychom si měli zvolit někoho, koho milujeme a na kom nám záleží. Ja mám teda syna, tam je to možná trochu jiné, ale nechtěla bych třeba své dceři dávat příklad, že má zůstávat nešťastná ve vztahu, kde není láska. Naopak smyslem života kromě dětí je tu lásku hledat a být s tím, koho milujeme.
Pokud by ses rozvedla, dokážete dětem zajistit být nadále fungující rodiče? Jezdit třeba společně na dovolenou, oba se o ně dám stejně starat jako dosud? To by bylo asi pro mě klíčové. Nejsem odpůrce rozvodů, naopak jsem proti udržování manželství "kvůli" dětem, protože to často poznamená děti mnohem víc než rozvod ve stavu, kdy ti dva spolu nadále budou fungovat jako rodiče.
Nikdo to tu nepsal, ale já musím říct, že obdivuju tvého muže to tolik let vydržet. Chápu ho, že chce po tobě jasné řešení a myslím, že si ho po těch letech už zaslouží. A to nenajdeš tady mezi námi, co tě neznají. Musíš ho najít sama.
Tu poradnu bych zkusila. Abyste si to společně srovnali přes nějakého mediátora, poradna nemusí být cesta za každou cenu manželství udržet. Možná ti pomůže se v sobě trochu víc vyznat.
@20190418 já mám třeba teď vnitřně takové nastavení, že kdybych o manžela přišla, že bych zůstala už sama. Je pro mě tak výjimečný, že si neumím představit, že bych našla někoho na stejné úrovni. To bych radši byla sama. Je to samozřejmě jen prachprostá teorie, člověk míní, život mění, ale teď to nastavení takové mám 😂
@malenka3 Já za sebe můžu říct že ano, ráda bych dál jezdila na výlety, trávila společně vánoce, klidně i dovolenou. Ale já nejsem ta zhrzená a raněná, těžko říct, jak by to manžel snášel. Asi by to nebylo hned, ale určitě by se asi taky snažil, aby to vše fungovalo bez zášti a výčitek. S poradnou mám problém v tom, že pokud tam figuruje někdo jiný, nemá to moc smysl. A i když on není ten hlavní důvod k rozchodu, rozhodně se ho teď neodkážu vzdát. Myslím, že bych se k němu v myšlenkách stejně pořád vracela. Tohle jsme asi měli udělat dřív, než se někdo objevil.
@20190418 No, ona je taky otázka, jestli tu nějaká životní láska pro mě je 😀 Třeba je fakt ta chyba jen ve mně a nejsem schopná si tyhle pocity udržet dlouhodobě....Ale i vt tom případě si říkám, jestli by teda nebylo pro všechny lepší, kdybych byla sama s dětma.
Nemyslím, že poradna je k ničemu, když máš někoho jiného. Jak píšu, nemusí být jejím cílem udržet manželství. Může vám pomoci v tom, aby muž pochopil tebe. Abyste našli cestu, jak to ukončit se ctí a co nejmíň na úkor dětí. Z toho, co tu píšeš, mi nepřijde, že bys měla v sobě tak jasno. Já bych to v tomto ohledu nevzdávala. Nebo muž je stejného názoru?
@malenka3 Tak jasno mám naprosto ve svých pocitech. Co cítím je dané a neměné roky. To, v čem nemám jasno je, jestli bych neměla svoje pocity zkousnout a vydržet to dál. Samozřejmě si velmi pohorším, finančně extrémně, zklamu svou rodinu, když budu bez partnera, tak i o veškerou podporu toho protějšku. Takže moje pocity zda zůstat, nebo nezůstat, jsou spíše praktického charakteru - jak bude vypadat život, když se rozhodnu odejít.
já ti nevím...
chtěla jsem poradit, počkat, než budou děti dospělý...
ale... nevím...
s ohledem k dětem, pro ně to bude šok.
takže nevím, jestli pro tebe dalších deset let je nebo není dlouhá doba
no, takhle, pro život to dlouhá doba je
poradnu bych v tomhle případě ani nedoporučovala, ty víš poměrně přesně jaký je problém a možná byste spolu dokázali nějakou dobu žít tak, že byste měli někoho bokem, v rámci zachování dětství dětem,
ale jak moc je tohle reálný, a navíc pro tebe teď, když někoho máš
no, nevím..., neporadím, a nezávidím ti to, vůbec...
Jak jsem psala výše: taky jsem myslela, že je chyba ve mě. Že nedokážu být věrná, milovat jednoho.
A dokážu samozřejmě. Jen ten pravý přišel až po třicítce.
@xxx3d Děkuju. Je a není to dlouhá doba. Pro děti by to bylo asi nejlepší, na druhou stranu nevím, jak se to na nás taky může podepsat, to naše soužití. Moji rodiče jsou spolu přes 40-let. Každý se dojímá, jak je to nádherné, ale už 20 let se vídají jen o víkendu, protože jsou spolu nesnesitelní. Nehádají se, nejsou sprostí, ale je na nich vidno, jak jsou otráveni jeden z druhého.
Za 10 let mi bude 45, manželovi už 50. Myslím, že šance na nový život uměrně s věkem klesá.
@klokanka31 tak takoveho si jako nahradu asi nevybere ne? Zni jako rozumna zenska s velkou sebereflexi