Jak zvládnout přechod z města na venkov?
Ahoj, predne... prispevek pisu trochu pod navalem emoci, kdy mam pocit, ze se zblaznim, ale snad tomu dam hlavu a patu a vystihnu co me trapi.
Mam se objektivne skvele - mame domecek, dostatecne velky jak pro nas tak pro babicku v prizemi. Domek je dvougeneracni, nemusime se vubec potkavat, kdyz nechceme, spolecne neni nic krom zahrady. Trochu me to stve, protoze na zahradu kvuli tomu nevylezam - kdyz chci cokoli na zahrade delat, mam babicku okamzite v zadech s dobrou radou. Stejne tak deti, kdyz si tam chteji vybehnout, tak hned si tam babicka sune zidlicku, aby je "dozorovala" (fakt to nepotrebuji). Ale da se s tim zit, protoze co - o vikendech nejsme doma skoro nikdy, v tydnu odpoledne taky vlastne moc ne a na podvecerni kafe si muzu sednout na terasu (ta uz je v jine casti domu, takze dobry).
Nejak to dost silne prispiva k moji celkove frustraci. Ze jsem ve meste. Ze nejsem v prirode. Ze mam kolem sebe lidi. Nesnasim lidi, krom svych deti. Ale ja jsem skoro kazde odpoledne uz tak nas... ze jsem protivna i na ty deti, ktere mi vlastne nic neudelaly.. Ktere jsou stastne a spokojene, ale ja nejsem. Treba dneska, mela jsem home office a tesila se, az dorazi deti domu. Holky to vzaly pres zahradu, prisly jeste s kamaradkou, ale nejak nemely zapotrebi me dojit alespon pozdravit. Je mi to lito, protoze si s nima chci alespon trochu popovidat, jak se mely a co delaly. Ve vysledku je ale musim vyhanet na posledni chvili, aby se stihly vypravit na odpoledni krouzek. Mam pocit, ze na ne jenom stekam, protoze veskera vzajemna komunikace zacina prerustat do raniho shonu s vypravou do skoly, odpoledniho na krouzky pripadne ukoly a vecerniho do postele. Kdy ony si v klidu neco delaji a ja je od toho odhanim, ze maji jit delat neco jineho na co uz je cas... A kdyz to nekdy vyjde, ze by to tak byt nemuselo (jako dneska), tak mam pocit, ze by byl ten klidny cas ukradeny.
Ale mam pocit ze jsem celkove protivna hlavne z toho, ze ve meste vubec nejsem spokojena. Ziju v nem cely zivot, ale detstvi jsem alespon cele leto travila na venkove, v puberte jsem o vikendech a prazdninach brigadnicila na konskem ranci. A prestoze to znamenalo vstavat v 6 rano a makat jak sroubek ja byla tak spokojena. Takze se mi porad honi hlavou myslenka, nebyla bych stastnejsi? Respektive, jsem si skoro jista, ze JA bych stastnejsi byla. Ale co deti, zmenit jim prostredi... Nevim jak by to zvladli - spis ne. Koupit si malou farmu a kompletne zmenit zivotni styl. I financne bysme to zvladli, to vim s jistotou. Ale mam strach, co kdyz se pletu? Co kdyz to bude uplne jine nez si predstavuju a najednou se mi to libit nebude? Udelali jste nekdo takovouhle zivotni zmenu z mesta na venkov? Z bezneho zivota v kancelari najednou uplne neco jineho?
Co na to manžel? Co by bylo s babičkou? Chtěly by děti na vesnici, když mají kroužky ve městě? Nebo bys je vozila? Nevím, jak máš ty děti staré, je to otázka kolika let, než budou končit studium? Přijde mi, že děti tě už tolik nepotřebují a ty sama nemáš moc koníčky. Nedalo by se koňům věnovat i v blízkosti vašeho bydliště?
A co něco takového podniknout až budou děti velké? Já miluju zvířata a s mužem jsme se bavili o tom, že dům jednoho dne prodáme nebo předáme dětem podle rozpočtu a půjdeme bydlet někam blíž k horám na statek. My dokonce máme i pozemek u hor, který by se dal předělat na parcelu, ale s dětmi si to fakt neumím představit. Ani časově, ani co se týká dostupnosti běžných aktivit pro děti. Hrozně by se mi líbilo mít vlastního koně, kozy a zpracovávat kozí mléko. Hrozně mě baví chov slepic a kuřátka. Mám 2 kurníky, ale mrzí mě, že mají malé výběhy a že nemám kam rozšířit. Miluju zakrslé králíky, před dětmi jsem se chovala a je to tak nádherné. ❤️ Jenže by to bylo všechno na úkor dětí. Bydlíme ve vesnici s výbornou dostupností k městu, ale i tak je to dost opruz všude dojíždět. Na nákupy, na kroužky, na všechny akce, za sportem... Děti zvířata milují, ale sbalit děti a odvézt je někam na samotu, to bych jim nechtěla udělat. Bydlíme blízko našich rodin, ale i tak sehnat hlídání pro dům plný zvěřince je dost náročné. Všechno chystám všem zvířatům na celou délku pobytu, aby hlídání jen sypalo krmení a jsou to hrozné stresy někam odjet na delší čas. Mít farmu na samotě, to mají děti úplně zabité dětství i dovolené...
A co ještě pár let počkat než děti opravdu odrostou a budou si žít svůj život? Jako je to krásná romantická představa, žít na venkově, v přírodě, ale pravděpodobně budeš/budete otrokem. Co práce? Živila by vás ta farma? Kdo by na ni pracoval? Nebo ti jen chybí ta zahrádka a kus "svého" pozemku, kde by sis mohla pěstovat co chceš bez tchýně za zády (což je velmi nepříjmené a soucítím s tebou, taky jsem několik let bydlela v generačním domě s nevlastní babičkou za zády a vždy když vylezly děti ven, tak je z lavičky dirigovala jak si mají a nemají hrát...).
Nebo pro začátek koupit chalupu a realizovat se tam 🙂 popřípadě jít na nějakou sezonní práci, jestli tě láká pracovat rukama/v zemědělství. Hned velkou změnu dělat nemusíš.
Já bydlím ve městě a kvůli dětem (a pohodlnosti) bych neměnila, školu mají do sedmi minut chůze, kroužky do 20 min mhdčkem, kamarádi kolem. Nemusím dělat taxikáře a tím pádem mám čas pro sebe. A časem se uvidí... Přemýšlela jsi, jak by jste to zvládli oragnizačně? Ona farma totiž není fakt sranda. Držím palce, abys opravdu přišla na kloub tomu, co tě dělá nespokojenou.
Tohle ale není městem, to je tvým nastavením. V přírodě přece ty děti budou zlobit úplně stejně, lidi taky budeš potkávat, něco k naštvání vždycky najdeš. Práce vždycky bude až nad hlavu. To spíš mozek má tendenci vidět romanticky, co nemá, ale realita je pořád stejná.
Diky za reakce! Psala jsem to asi pod pocitem tezkeho vyhoreni, posledni tydny toho bylo moc a uz mi dneska stacilo malo, abych se tak nejak rozpadla.... Odpoledne jsem si pobrecela, dala si kafe, na vsechno se vykaslala a svete div se- je mi lip :D
Co na to manžel? Co by bylo s babičkou? Chtěly by děti na vesnici, když mají kroužky ve městě? Nebo bys je vozila? Nevím, jak máš ty děti staré, je to otázka kolika let, než budou končit studium? Přijde mi, že děti tě už tolik nepotřebují a ty sama nemáš moc koníčky. Nedalo by se koňům věnovat i v blízkosti vašeho bydliště?
@zuzkasim ja mam konicku nad hlavu - ale jsou to prave ta zvirata, bezne u nich travim cela odpoledne spolu s jednou dcerou, ktera tohle "postizeni" chytla taky, ale - a to dneska prispelo k moji krizi - samozrejme tam nemuzu byt KAZDE odpoledne a mam pocit, ze fyzicky trpim, kdyz musim odjizdet a ty dny co se tam nedostanu se mi styska po zviratech, chybi mi to, proste nejsem rada :(
Babicka by byla tam kde je - dum bychom neprodali, jen nasi cast asi docasne pronajali. Nejstarsi dcera je mestska, ta bude chtit jednou do mesta, takze to bude asi pro ni.. Manzel .. je taky mestsky 😢
A co něco takového podniknout až budou děti velké? Já miluju zvířata a s mužem jsme se bavili o tom, že dům jednoho dne prodáme nebo předáme dětem podle rozpočtu a půjdeme bydlet někam blíž k horám na statek. My dokonce máme i pozemek u hor, který by se dal předělat na parcelu, ale s dětmi si to fakt neumím představit. Ani časově, ani co se týká dostupnosti běžných aktivit pro děti. Hrozně by se mi líbilo mít vlastního koně, kozy a zpracovávat kozí mléko. Hrozně mě baví chov slepic a kuřátka. Mám 2 kurníky, ale mrzí mě, že mají malé výběhy a že nemám kam rozšířit. Miluju zakrslé králíky, před dětmi jsem se chovala a je to tak nádherné. ❤️ Jenže by to bylo všechno na úkor dětí. Bydlíme ve vesnici s výbornou dostupností k městu, ale i tak je to dost opruz všude dojíždět. Na nákupy, na kroužky, na všechny akce, za sportem... Děti zvířata milují, ale sbalit děti a odvézt je někam na samotu, to bych jim nechtěla udělat. Bydlíme blízko našich rodin, ale i tak sehnat hlídání pro dům plný zvěřince je dost náročné. Všechno chystám všem zvířatům na celou délku pobytu, aby hlídání jen sypalo krmení a jsou to hrozné stresy někam odjet na delší čas. Mít farmu na samotě, to mají děti úplně zabité dětství i dovolené...
je to presne tak ja pisete, pockat az deti dostuduji a nebudu svym pranim menit zivot vsem - protoze ne vsichni by to ocenili.
Ale to co pise
@cherie24 by byl muj sen. Bliz k horam, na statek, mit zvirata doma a s jistotou, ze je o ne postarano naprosto presne tak, jak by clovek chtel aby o ne postarano bylo.. (i ted je o ne objektivne postarano dobre, ale jsou tam kompromisy.. )
No, konec sneni.. Uz jsem se dala dohromady a nechavam to na dobu starsich deti. Ale strasne moc doufam, ze na to jednou najdu odvahu
Jsou městský lidi a vesnický. Já jsem městský typ. Přírodu miluju, hory jsou moje láska, strašně ráda běhám v přírodě, před dětma jsem milovala horské túry. Ale bydlet na vesnici? Nikdy! Noční můra! Nikdy jsem nechtěla ani dům, nesnáším zahradu, nebaví mě nic pěstovat, kytky nenávidím😀 miluju lidi, společnost. 🙂 no a kde jsem? Na vesnici, v baráku se zahradou a ještě v cizině. 😀 před 10 lety bych se tomu vysmála. Člověk míní, život mění. Ale upřímně vnitřne nejsem spokojená zcela. Chybí mi město, na zahradě jsem jen, když vesim prádlo. Chybí mi ta pohoda bytu, městská dostupnost všeho, městské možnosti....a to jsme na takové větší vesnici, spíš menší město.
Podle mě pokud je člověk založen tak nebo tak, tak se nikdy úplně nesmíří s tou druhou variantou a pořád ho to bude táhnout na druhou stranu. Záleží, co na to u vás manžel, děti...pokud by neměli problém s tím odejít z města, tak nevidím důvod, proč ne. Pokud by byli všichni proti, tak holt jste v menšině a asi vydržet. A snažit se na tom najít co nejvíc pozitivního. Taky se snažím😀
Autorko, pokud chceš, můžeš napsat, ráda si o tom popovídám. 🙂
Kdykoliv jsem se s nekym bavila kdo bydlel nekde kde jel bus 3x za den nikde nic nebylo a v noci taxik nebo rodice , kazdeho to v puberte a pozdeji stvalo...
Takze jo sla bych nekam ale kde treba jede vlak/bus do 30min do mesta kde je vse ...
Jsou městský lidi a vesnický. Já jsem městský typ. Přírodu miluju, hory jsou moje láska, strašně ráda běhám v přírodě, před dětma jsem milovala horské túry. Ale bydlet na vesnici? Nikdy! Noční můra! Nikdy jsem nechtěla ani dům, nesnáším zahradu, nebaví mě nic pěstovat, kytky nenávidím😀 miluju lidi, společnost. 🙂 no a kde jsem? Na vesnici, v baráku se zahradou a ještě v cizině. 😀 před 10 lety bych se tomu vysmála. Člověk míní, život mění. Ale upřímně vnitřne nejsem spokojená zcela. Chybí mi město, na zahradě jsem jen, když vesim prádlo. Chybí mi ta pohoda bytu, městská dostupnost všeho, městské možnosti....a to jsme na takové větší vesnici, spíš menší město.
Podle mě pokud je člověk založen tak nebo tak, tak se nikdy úplně nesmíří s tou druhou variantou a pořád ho to bude táhnout na druhou stranu. Záleží, co na to u vás manžel, děti...pokud by neměli problém s tím odejít z města, tak nevidím důvod, proč ne. Pokud by byli všichni proti, tak holt jste v menšině a asi vydržet. A snažit se na tom najít co nejvíc pozitivního. Taky se snažím😀
@me_druhe_ja taky jsem městská a nakonec jsem se s tou vesnicí celkem sžila. Ale musely být splněny dvě podmínky-žije tu spousta fajn lidí (dnes už našich přátel) a naučila jsem se řídit...
... ale stejně se někdy s kamarádkami zasníme, že na důchod necháme baráky dětem a půjdeme bydlet do pořádného města 😀.
Jsou městský lidi a vesnický. Já jsem městský typ. Přírodu miluju, hory jsou moje láska, strašně ráda běhám v přírodě, před dětma jsem milovala horské túry. Ale bydlet na vesnici? Nikdy! Noční můra! Nikdy jsem nechtěla ani dům, nesnáším zahradu, nebaví mě nic pěstovat, kytky nenávidím😀 miluju lidi, společnost. 🙂 no a kde jsem? Na vesnici, v baráku se zahradou a ještě v cizině. 😀 před 10 lety bych se tomu vysmála. Člověk míní, život mění. Ale upřímně vnitřne nejsem spokojená zcela. Chybí mi město, na zahradě jsem jen, když vesim prádlo. Chybí mi ta pohoda bytu, městská dostupnost všeho, městské možnosti....a to jsme na takové větší vesnici, spíš menší město.
Podle mě pokud je člověk založen tak nebo tak, tak se nikdy úplně nesmíří s tou druhou variantou a pořád ho to bude táhnout na druhou stranu. Záleží, co na to u vás manžel, děti...pokud by neměli problém s tím odejít z města, tak nevidím důvod, proč ne. Pokud by byli všichni proti, tak holt jste v menšině a asi vydržet. A snažit se na tom najít co nejvíc pozitivního. Taky se snažím😀
@me_druhe_ja legracni kam to cloveka obcas zavane 🙂 Ja to mam presne naopak - proste nemam rada lidi :D
Manzel je mestsky, resp. ma rad prirodu, ale presne na to vyrazit si na turu nebo na kolo, ale to je tak vsechno
Deti jedno jednoznacne "prirodni" dalsi nevyhranene
Člověk nesmí být neskromný a nemůže mít všechno. Napiš si na papír výhody a nevýhody. Dům se zahradou ve městě se zase nemůže tak lišit od vesnice. Něco jiného by bylo, kdybys bydlela v paneláku. Nezapomeň, že od farmy se nehneš, jsi u ní uvázaná, práce 7 dní v týdnu. Já bych do toho nešla a užívala života.