Návštěvy cizích dětí u nás doma. Jak nastavit hranice?

Mě tam zaráží to: "Ona byla u nás" a potom: "MY jsme byly u nich" - proč tam dceru nepošleš samotnou? Mám taky společenské dítě, dost často jsme někde u kamarádů a sem-tam je tam i sám. A pak taky pomůže, že ho nechávám s kamarády ve školce až do zavíračky, pak už jdeme na hřiště jenom na chvíli a pomalu večeře a spát.

My to máme podobně, dcera je taky sama a neustále někoho potřebuje. Ale my to řešíme tak, že prostě rekneme: teď běžte k nim. Nebo běžte ven. Já totiž úplně chápu, jak to máš s tou hranici, všechno super, dokud už toho není moc. Jednu dobu se nám pak stávalo, že děti volaly na nás místo na své rodiče - strejdo, hod mi pití, teto, já mám hlad😀. Tak to jsme teda pak utnuli. Pokud něco dítě hlídáme, tak se postaráme, jinak ale řeknu, ať si řeknou svým rodičům.

@nelinecka1 no právě pití, jídlo. To je u nás běžný že se starám i o kamarády. Zvlášť ta jedna už je tady pak rozcapena jak kdyby ji to tu patřilo a to mě vždycky nejvíc naštve.

Prostě říct ne. U nás taky byla od sousedů jedna holčička ještě jsme ani nezavřeli dveře od garáže a už zvonila. Navíc jsem dětem řekla, že tady prostě někdo neustále nebude, že chci mít svůj klid, soukromí a prostor na práci. Holice jsem řekla, že jsme teď přijeli, že se děti nasávací starší naučí a pak pro ni prijdou. pokud tu jsou, tak na střídačku chvíli u na chvíli u sousedů. Rozhodně jim nedělám animátora zábavy a ani je nehostim, maximálně dám napít nebo v létě lednaka. Pokud jsou u nás vevnitř, tak jsou v pokojíku nebo na chodbě. Na záchod si samozřejmě zajít můžou bez ptaní. Ostatní prostory v domě jsou zakázané. Jednou si holčička zkusila u nás pustit telku, tak jsem ji řekla, ať se nezlobí, ale ať se jde dívat domu. Další sousedi, to měli taky tak, neustále někoho v domě nastehovaneho, na zahradě milion děti. Pak už jim taky doslan trpelivost a všechno to utly. Ony ty děti si rádi zvykají na to, že se mají někde dobře. Jim to nedochází a navíc pokud jsou jejich rodiče spokojený, že se jim o děcko někdo postará a doma mají klid.... Prostě nauce se říkat ne, sobě, dceři , cizím dětem, cizím rodičům nedělej servis. Jo a mám ještě jednu radu, nedělní se že sousedů kamarády, udržuj dobře vztahy, ale nekamarádí se.

Není nutné mít cizí děti denně doma, pokud to tak nechceš. Když holčička přijde, řekneš ji, že dneska ne, že se vám to nehodí, že máte jiný program a že se domluvíte na jindy. Pokud chce pití na výlet, pošleš ji domů, že jí maminka pití dá, když po tobě na akci, kde je i její máma, bude něco chtít, řekneš ji, ať jde za svojí maminkou, že jí určitě dá napít, jídlo, že s ní půjde tam a tam. Podle mě si to komplikujes sama, když neumíš říct ne a druhá maminka toho využívá.
Já mám holky ve věku, kdy už jim nemusím stát za zadkem, na zahradě si hrají beze mě, krom svačiny ode mě vlastně nic moc nepotřebují, ale ani tak bych to takhle intenzivně nechtěla.

Tak bylo by fajn aby se dcera naučila i být sama se sebou a naučila se, že je to fajn a taky zábava, nebo bude v dospělosti takový ten člověk, co je věčně na někom přisátý a když není, má deprese. To fakt nechceš 🤷‍♀️Taková je má sestra a opravdu to není sranda..

Buď nastřídačku ať se holky navštěvují ve všední dny a víkendy ať jsou čistě rodinné. Nebo celkově návštěvy omez na obden a obden jen rodina.

Sousedka návštěvu oznamuje předem? Nebo prostě příjde? Tam by to určitě chtělo občas říct že se to nehodí, ať to i ona nebere za samozřejmost.

Ty si nějak vnitřně vyčítáš, že je dcera jedináček? To pro jí neumíš odmítnout návštěvu? Proto ji podporuješ ať se neustále socializuje?

Prostě vše je fluidní a přizpůsobitelné, nic není pevně danné. Čili si to můžeš nastavit jak potřebuješ ty! Když ty budeš z toho všeho vyčerpaná, odrazí se to i na pohodě tvé dcery. Ty jsi základ a rozhodně své potřeby věčně neupozaďuj. Teď už si v praxi zjistila, kam to vede, když je toho moc a když neumíš nastavit hranice. Tak se z toho pouč.

No nebude to příjemné, ale chce to nastavit pravidla,nebo se z toho zblazniš. V době kdy měl syn necelé 3roky a já byla těhotná s druhým tu byly sousedovic děti taky často. Prvně jsem byla ráda, že si má syn s kým hrát, kdyz ja uz byla hodně těhu, ty děti byly milé a bylo to fajn. Postupem času si ty děti už ani se synem nehráli, chodili k nám jako na hřiště, najíst se, a bez ohlášení. Po příchodu hned hlásili, ze mají hlad a žízeň a vymysleli, co si jako dají. Párkrát byli na naší zahradě dřív ,něj jsme vyšli ven. Místo jednoho dítěte jsem hlídala a lítala s pupkem kolem 3. Nakonec jsem je musela poslat pryč, ať se nezlobí ,že máme jiný program a branku jsme začali zamykat. Sousedka byla prvně naštvaná, ale popravdě bylo mi to jedno.

Máme to v sousedství podobně - děti si k nám chodily hrát jak na hřiště (máme pro děti hezky zařízenou zahradu a u sousedů třeba nemají ani písek). Došlo to až do takové fáze, že jsem nechtěla chodit na vlastní zahradu, protože jsme tam okamžitě nebyli sami - a úplně jak píšeš, svačinky, nanuky, na záchod, takže kolikrát už byli uvnitř a nebylo cesty zpět). No, dopadlo to tak, že zamykáme branku, na celý plot jsme dali neprůhlednou plachtu + živý plot a prostě je to nepříjemné, ale říct že ne, dnes se to nehodí. A jednou za čas se domluvíme, ale snažíme se scházet na ulici, na neutrální půdě. Jsme s manželem oba introverti a je to pro nás velký zásah do soukromí. Jednou týdně návštěvu zvládnu, ale každý den fakt ne. Aby se na mě cizí děti pověsily jen co parkuju auto po práci a byli u nás až do večerky. 🫣

To je vážně hrozný. To, co popisuješ bych nepřežila ani jediny týden. Je to šílený, děsivý. Moje děti naštěstí tak společenské nejsou a hlavně taky nejsou jedináčci, takže si vyhrají spolu. Kamarády u nás doma jsem ochotná akceptovat tak jednou za čtrnáct dní, ale nesnáším to a dělám do jen proto, že mám moc ráda své děti a chci jim to dopřát. Stejně vždy asi tak po hodině vyženu svoje děti i s kamarády ven, protože nedávám jejich přítomnost u nás v obýváku a oni nedokážou být jenom v pokojíčku.
Radila bych ti velmi citlivě a pravdivě vysvětlit tvojí kamarádce, jak to je. Vždyť je to naprosto pochopitelné. Co třeba domluvit si, že pondělky budete odpoledne u nich, středy u vás? A občas se můžou holky navštívit třeba i v sobotu, pokud nebudete mít jinou akci?

Já jsem vždycky úplně “uvnitř vytočená”, když sousedovic děti chtějí k nám (a i naše děti to chtějí). Štve mě ten vlastně bordel, štvou mě oni jen tím, že kolikrát na ulici mají skoro problém mě pozdravit, ale k nám se cpát budou. Takže u nás je to nastavené jasně - když jsem doma bez muže, nejdou k nám. Hrajou si “přes” plot a stačí to. A můj muž, když je doma, zajištuje to, co Ty - diskotéky, svačinky, bazén, pivko se sousedy. Zrovna mi teď v týdnu volal, kdy se plánuju vrátit, že je tam bordel, tak abych se nevrátila “moc brzo z těch nákupů”. 😅 Naše dětí chodí i k nim, sousedi jsou prima. Ale aby u nás ještě spali a vozila bych je do školky, to bych nezvládla. Můj muž ale ano. Jen jiná povaha a vyloženě si to užívá. Udělá jim palačinky nebo bramboráky a pomalu jim dělá představení s házením palačinek na strop. Takže takhle je to u nás. Respektujeme svoje vzájemné potřeby. 🙂

Souhlas s ostatními, jaky si to uděláš, takové to máš.
Děti hranice budou respektovat, když je budou znát. V mém dětství měl jeden kamarád tolerantní rodiče a byli jsme taky nacpaní pořád tam, zpětně je lituju 🙂.

Jinak to, jak to máš bych nesnesla, cizí dítě je u nás max. jednou týdně na pár hodin (něco jiného je, když rodiče-kamarádi potřebují pohlídat, to rádi pomůžeme).

Mám tedy dvě děti, ale starší syn (8 let) má několik kamarádů jedináčků a je tedy často zvaný na návštěvy i teď byl i na výletě. A já rovnou rodičům říkám, že ho pustím, ale obráceně jim to nebudu oplácet tak často. Protože, když mezi mé dvě přijde třetí, není to pohodové hraní, ale semeniště drobných konfliktů a třenic 🙂.

Takže opravdu nastavovat, klidně, jasně a včas. "Promiň, dnes se to nehodí ", "To ti musí dát tvoje maminka", "Sem do té místnosti chodit nesmíte"...

U takto malych deti se musis domluvit s rodicema. Urci si dny, kdy mohou chodit a dny kdy ne. Napr. St a ct a vikend ne, navstevy povoleny po ut a patek. A pak spis vic posilej dceru ke kamaradum, zejmena ve dny kdy budes mit u vas zakaz navstev.

Taky mám extrémně společenské děti ale to, co popisuješ přesahuje hranice úplně všeho. I extrovertní děti je potřeba naučit vyjít samy se sebou. Jsou přece dny, kdy se uklízí, kdy se odpočívá, kdy třeba člověku není dobře nebo prostě jen nechce mít návštěvu. Život prostě není jedna velká párty. Takže začni u své dcery- dnes nikoho nezveme, chci si odpočinout. Nebo můžeš tu mít kamarádku, ale jděte si na zahradu, nebudu kolem vás skákat. A cizímu dítěti jasně říct - už jdi domů, dneska návštěvy stačilo. 🤷‍♀️To co děláš ty, je na zbláznění. Ani vlastní rodiče kolem děcka neskáčou 24/7, takže toho evidentně začaly holky zneužívat a absolutně není důvod, aby ty ses cítila provinile nebo si nechávala tohle líbit.

Tohle dovolím max.tak 2x do týdne a ještě se to snažím střídat. Takže minule byla naše dcera tam, tak teď bude kamarádka u nás. V takovém módu jak to máš ty, bych se zbláznila. Mám třeba známou a ta si našeho syna vezme domů k nim klidně i rovnou ze školky a já si ho vyzvednu večer. Už jsem jí nabízela, že jejich syn může taky k nám, ale zatím toho nevyužila.Zase se to ale děje tak 1x v týdnu. Přijde mi to normální frekvence. Nikdo doma přece nechce neustále nějaké další děti denně. Naše děti to respektují.

Připadá mi, že jsi taková ta hodná holka, co se bojí, že když nastaví hranice, ostatní se na ni budou zlobit. Ale tak to vůbec nemusí být. Bydlíme teď pár měsíců v novém bytě v domě se starým pánem, který si mé děti vzal "za své". A strašně mi vyhovuje to, že si perfektně umí nastavit hranice, zavolá, ať pošlu děti, a děti se za hodinu vrátí s tím, že je děta poslal domů. Nebo jsou spoklu na zahradě a on se po dvou hodinách sebere a jde domů, protože je unavený. A já se fakt nezlobím, naopak, strašně to oceňuju, že si nemusím dělat hlavu, jestli ho děti neobtěžují a jestli jich už nemá dost.
Nastavit si hranice je opravdu důležité. A i pro ostatní příjemné, prostě pak věcí, že když tam děti máš, jsi v pohodě, a nemusí se bát, že obtěžují. Když to neuděláš, může to právě skončit tím, že začneš být nepříjemná. Což se dá pochopit, když zná člověk tvůj pohled na věc, ale jak to měla vědět ta malá holka, když jsi jí nic neřekla? Ta pak jenom odnesla tvou frustraci, o které jsi jí ale neřekla, a to není fér. Vlastně bych jako máma byla taky naštvanější kvůli tomuhle než kdybys zavolala a řekla Hele, ať je dneska doma, jsem unavená a potřebuju klid.
Prostě a jednoduše: když někdy odmítneš, nemusíš tím druhé naštvat, naopak, dost možná budou rádi.

Ostatni na tebe budou nastvani, kdyz budes hnusna a protivna na jejich deti - a trochu pravem.
Nebudou na tebe nastvani, kdyz jasne reknes - promin, dneska nekam jdeme, bez domu za mamkou. Kdyz bude protestovat, ze prooocccc a ze nezdrzuje tak proste rict, ze na navstevy se chodi jen po domluve a na dnesek jste domluvene nebyly. Ok, mozna bude nekdo lehce dotceny, jestlize je to necekane potom, co to dlouhou dobu fungovalo nejak, ale udelat to musis.
Doma je tvuj prostor a mas pravo si o nem rozhodovat, nemusis preci porad ustupovat ditku, jak si chce koho zvat a delat jim servis

Ale rozumim ti, vlastne jsme v podobne fazi, kdy dcera aby byla ochotna odejit z hriste zacala vzdycky vydirat, ale pujde k nam na navstevu, ale bude u nas spat... - a ja proste zadny prespavacky nechci, je mi to bytostne neprijemny. Takze dcerine kamaradce jsem rekla, ze staci na hristi a s dcerou si vysvetlujeme, ze nechci, ab takhle nekoho zvala bez toho, ze budeme dopredu domluvene, ze me stavi do neprijemne situace a nejsem rada. ..
Ti co se teda primo objevi za dvermi jsou jeste horsi level, ale nic nez poslat domu nepomuze

@rebe Byla to špatná situace... nedokázala jsem jí předejít, protože prostě se to blbě sešlo dohromady. Pravdou je, že já jsem jí domů poslala. Několikrát. Ale ona nešla. A když konečně odešla, tak se za půl hodiny vrátila - kamarádka odjela autem domů se připravovat a holku mi tu nechala. A to jsme se takto nedomluvily. A v tu chvíli to bylo moc. Do té doby to pořád šlo. Ale pak už jsem jí měla za zadkem nonstop. Musela jsem se zamknout v koupelně, aby mi tam chvíli nelezla. Nemohla jsem se ani převléknout aniž by za mnou nelezla. Takže stres z toho, že už chceme jet, že musím obléct svoje dítě, udělat vlasy, zabalit co potřebujem, nic nezapomenout a do toho cizí dítě, který se ptá na každý prd, pronásleduje mě a vysloveně jsem jí několikrát musela fyzicky odnést z místnosti a zavřít se. Nebylo kam se schovat, kam jí poslat, když její máma byla pryč. Nemohli jsme se s manželem ani domluvit co vezmeme za pití, protože do toho hned jela a začala si vybírat jakou ona chce lahvičku. A tam někde se to zlomilo, přetížená nervová soustava, už jsem se nedokázala tvářit, že mi nevadí. Tělo už si dělalo co chtělo, nešlo to ovládat. A zároveň z té situace nešlo jít pryč, měli jsme domluvený festival, těšili se na něj. Takže jsme tam jeli a když přijela její máma, oddychla jsem si a na stopadesáté proč jsem jí řekla, že teď už jí bude odpovídat maminka.
Pak jsem se po čase srovnala, uklidnila, bylo to lepší. Ale i tak, když šla dcera čůrat - musela s náma holčička jít taky. Tzn že jsem jí musela hlídat a řešit. Zároveň ona má takové dost způsoby. Hodně po mě leze, občas mě kousne nebo olízne. A ten den měla na puse opar jak Brno. Takže prostě kromě ponorky jsem fakt nechtěla aby mě olizoval opar. Maminka tento týden nějak nefungovala, nevím co se s ní dělo, ale prostě tento týden jsem snad vychovávala jen já. A to já nechci. Nechci vychovávat cizí dítě, vždycky čekám co udělá rodič a ozvu se jen když fakt nic nedělá a už něco hrozí.
Mám tu holčičku fakt ráda, fakt jo. Víc než jiný cizí děti. Ale nechci s ní být pořád a nechci jí dělat maminku a nechci aby se u nás cítila jako doma. Chvíli jsem to asi tak chtěla, nebo spíš cítila, že bych měla. Má na prd rodiče, rozejitý, rozhádaný, otce zajímá jen aby dělala sport atd. Měla jsem pocit, že asi by měla mít aspoň jedno místo, kde jí bude dobře a kde na ní budou hodný. Ale tohle už je prostě na mě moc, asi tuto cestu vzdám. Nemůžu zachránit všechny děti.

Tak to jen k této situaci, jak k tomu vlastně došlo. Ano, nemám z toho radost, udělala jsem chybu. Nesnáším se za to. A jsem naštvaná na kámošku, na její mámu, že mě k tomu dohnala. Protože dohnala. A ano, měla jsem to zarazit já. To je jasný. Já jsem to v tu chvíli neviděla, jak už jsem byla v tom. Teď to vím, vrátit to nejde, jediné co mohu udělat je, že se budeme vídat mnohem méně, nastavovat hranice, nezachraňovat cizí děti a tím se vyhýbat podobným situacím.

Já zažila něco podobného, s tím rozdílem, že dítě kamarádky chodila pořád k nám.
Mno bylo to složitější, náročné a už nemám kamarádku.
Sem tam to zamrzí. Ale když ona nebyla soudná, já už neměla kam uhnout. Tak jsem prostě začala odmítat a ve výsledku vše skončilo.

@svha No, takže s žádným rozdílem. Bohužel se trochu bojím, abychom neskončily taky takhle. Zároveň vnímám, že pokud ano, tak jsem asi kamarádka nebyla. Asi jsem skutečně byla jen hlídačka zadarmo.

Jj já byla spíš ta hlídačka a protistrana to neuměla pochopit. Když jsem porodila druhé a skončila i s dítětem "kamarádky" , aby mohla být chvíli s novým přítelem sama. Byl to začátek konce.

Tedy starší dítě+kamarádky dítě a já s novorozencem a ruply mi nervy.

Hranice. Vypadá to, že tam máš kamarádky dceru nasáčkovanou dnes a denně, ale tvoje dcera u nich také bývá? Ty lítáš, druhá máma má klid... Chtěla bych, aby to bylo i na opak. Já posílám děti ven.

Tvá kamarádka tě využívá. Děti jsou jenom děti - ona je tam ta, co má říct, že k sousedům se hned ráno neleze.

Potřebuješ se naučit nastavovat hranice. Ale hlavně - potřebuješ se naučit dovolovat dělat chyby, být k sobě laskavá a očekávat od svého okolí zájem, péči a laskavost. Prosím, od toho začni, nejdřív buď láskyplná a laskavá k sobě, to ostatní přijde. Neřeš kamarádku ani její dceru, ony by se nad sebou měly samy zamyslet, opečuj sebe, zjisti, co tě zraňuje a hlídej si to. Jak píšeš, pokud tohle s kamarádkou nezvládnete, je čas jít dál.

Jaký si to uděláš...

Jak to celé čtu, tak mě napadá ještě jedno - nauč se pojmenovávat nahlas svoje potřeby. Takže třeba - jste na hřišti, jdete domů a dcera řekne, že kamarádku ještě chce k sobě domů. A ty řekneš, že dneska už ne, že už jsi unavená, ale že se domluvíte třeba na zítra. Nebo u nás klukům často řekneme, že se přece uvidí ráno ve školce - a pak jim ráno i připomeneme, jak večer chtěli být ještě spolu a že mají pospíšit do školky, že ostatní tam třeba už jsou.

A pokud přijdou a ty potřebuješ zrovna třeba uklízet? Nesedni ke kafíčku, řekni (když přijdou), že se omlouváš, ale že jsi zrovna plánovala úklid. Pokud kamarádka řekne, že ti ráda pomůže (protože třeba nechce být sama), tak jí strč do ruky prachovku / vysavač / mop... ona sama je svéprávný člověk a pokud řekne sama o sobě, že ti chce pomoci, využij toho.

Nauč se mluvit s lidmi na rovinu. A ono se to může snadno pročistit, aniž bys přišla o kamarádku. Pokud se rozešla s chlapem a mají to doma na houby, tak chápu, že prostě zdrhá. A je ráda, že aspoň její dcera je v pohodě - takže klidně jí tam i pošli dceru jen tak. BTW každý má nějaká jiná měřítka na to, kdy zasahuje v případě hlídání dětí. Já děti nechávám poměrně hodně "vlastnímu osudu". Škrábanci se učí, řeším jen aby se nemuselo na pohotovost. Všímám si, jak to mají jiné maminky a sem-tam i třeba synovi řeknu, že já bych mu to dovolila, ale ostatní maminky to svým dětem nedovolily a pokud si chce hrát s klukama, tak on u toho nemůže viset hlavou dolů na stromě (trošku přeháním, ale syn je motoricky dost zdatný a tak s některými kamarády po stromech lezou a s jinými ne, protože to dítě by tam chtělo vylézt, možná i vylezlo, ale je tam riziko zranění a rodiče se o dítě bojí).

Tohke je extrém a nemela bych na to náladu. Moje dite je taky hodne společenské, kamarádky jsem ji vzdycky doprala,ale neni přece důvod se obětovat denně. Kdyz byla ve skolkovem věku, tak jsme se různě střídaly. Dcera ke kamarádce,kamarádka k nám, nebo společně na hřiště. Nemela jsem,ale problem rict, dnes se mi to nehodí. Musis se naučit říkat ne.

Nejlepší je taktika, například ve cvtrek rict, dnes bohužel nemáme čas,ale hodilo by se mi to v úterý. Tim dáš jasně najevo, ze nestojíš a nějaké každodenní kontakty.