Nemám žádné přátele. 🙄 Jak zůstat vnitřně v pohodě?

Mozna s tebou neni moc zabava? Jsi komunikativni, pamatujes si o cem jste se posledne bavili? Ja taky jsem spis samotar, stve me to, ale zase me proste spolecnost druhych vycerpava a nejak nemam potrebu vykecavat o nicem. No jsem zvedava co ti napisou jini.

Jak zustat v pohode. Bud se s tim smir a nebo s tim zacni neco delat, vic se s kolegyni/ sousedkou zapovidej a uvidis.

Ahoj, jako bych to psala já, taky nevím, kde dělám chybu, ale prostě nemám nikoho s kým bych si mohla popovídat, zajít na kávu nebo ven. Mám 4 "kamarádky," kterým ještě občas zkusím napsat, ale je to už k ničemu, jestli se sejdu s každou z nich tak 1xza rok někdy ani to ne... Navíc už poslední dobou, co samozřejmě já napíšu jako první, mi přijde odpověď skoro vždycky negativní ve smyslu promiň mám toho teď mraky, nemám čas a dlouho mít nebudu, atd...přeloženo ne nepočítej, že se sejdem...chápu, že když navrhnu třeba 2 termíny, nemusí se to člověku zrovna hodit, ale tohle...
Nevím no, v dospělosti se kamarádi podle mě hledají už velice těžko, lidi většinou udržují stará přátelství a na někoho novýho nemají moc náladu a čas. Tak mi to aspoň přijde.
Napadlo mě v tvém případě: když píšeš že tvůj muž má hodně kamarádů, tak třeba seznámit se s jejich manželkama? Zajít s mužem, jeho kamarády a jejich partnerkami třeba na večeři? Já bych to tak udělala, můj partner ale bohužel kamarády taky moc nemá, chtěli jsme takhle asi před půl rokem něco podniknout, ale jak jinak, vykašlali se na nás.

Jsem na tom podobně, proto jsem se vracela do práce už po dvou letech a teď jsem doma na druhém rodičáku. V práci mám jen chlapy a vyhovuje mi to, ženské kolektivy jsou vyloženě toxické. Netrápí mě tolik ta samota jako tebe, ale čas od času mě to zamrzí.
Chlap chodí z práce vykecaný a doma je rád jak si v klidu něco kutí na zahradě a já jsem opět sama.
Ale říkám si, že kdoví kam mě život po rd odvane, třeba se někdo najde, komu bude se mnou fajn.

Jestli ti moc nejde komunikace jedna na jednu (třeba nevědomky moc tlačíš na pilu, chceš se seznámit příliš urputně, píšeš moc často atd,), tak by pro tebe bylo fajn být spíš součástí nějaké skupinky. Třeba z dětského cvičení nebo z bývalé třídy. Zkus třeba založit whatsappovou skupinu. Tam se ti spíš někdo ozve a domluvíte se na nějakou společnou akci a nebudeš muset obepisovat každého zvlášť.
Já to mám třeba tak, že když se se mnou někdo, koho sotva znám, snaží nějak moc seznamovat, tak prchám! Chodím do práce, odpoledne kolotoč kroužky, škola, domácnost, nemám kapacitu se s kýmkoliv vidět. O víkendech se ráda vidím s kamarádkama, ale taky chci jet s dětma na výlet, pracovat okolo domu, navštívit babičky. Někdy na kamarádky nemám čas třeba měsíc. Kdyby mě některá 3x během dvou dní napsala a domáhala se, kdy se uvidíme, tak mi to bude tak akorát nepříjemný. Věřím, že jsi fajn člověk a že si svou skupinku anebo kamarádku najdeš. V práci to bude třeba taky o dost jednodušší než s dětma za zadkem….

A odkud pak jsi?

Mám to stejně. Už jsem to vzdala…..

Třeba trochu pohled z druhé strany...já mám problém se ozvat jako první, ale když se kámoška ozve, překopu program a sejdeme se a užívám si to, když ne, pořád si říkám až dodělám tamto, až se uzdraví děti, až trochu poklidím, ať nesedíme v bordelu a sletí měsíce a já nic.

Myslím, že to tak má více lidí jako ty. Taky jsem pořád sama, přitom si nemyslím, že jsem tak špatná. Sice moc zábavná nejsem, ale mám i jiné klady. Taky musím psát první a nevím, kde je chyba.

mám to stejně, všechny kamarádky jsem nechala v místě původního bydliště, po svatbě se odstěhovala za manželem a jsem pořád naplavenina i po těch letech, kamarádky jsem měla jen matky stejně narozených dětí jako naše, ale jak vyrostly, tak i ty kamarádky ubyly, v podstatě mám kamarádky vždy jen aktuální kolegyně z práce, ale není to tak, že bychom se po práci vídaly na kafčo, s kolegyněmi z minulé práce jsme udržovaly kontakt i po mém odchodu, občas jsme se navštěvovaly, až to ustalo úplně ty návštěvy i SMS k vánocům, nikdo nemá čas nebo co, málokdo má takovou tu celoživotní kamarádku od základky, já se těžko seznamuju, neumím ani nabídnout tykání druhé straně, manža je pravý opak, on si s každým hned tyká, nechápu, jak to dělá...

Jsou lidi co si užívají samotu a ti co ne. Jednu dobu jsem fakt byla sama. Dobrovolně. A moc mi to pomohlo. Nějaký čtyři měsíce jsem dělala svoje koníčky, psala si deník, malovala a tak. Nebavila se s nikým, maximálně spolužáci na cigarku a to jen small talk. Myslím, že cesta je naučit se trávit čas se sebou. Užit si to. Netrapit se tím. Jakmile se překoná tohle, to sebevědomí/sebehodnota vzroste a řekla bych, ze když si je člověk jistej sám sebou a nějak se má rad, tak to přitahuje ostatní.

A je potřeba tak tlačit na pilu? 🤷‍♀️ Přijde mi, že ve světě dospělých už si každý řeší primárně své starosti a svou rodinu, až pak kámoše. Jako třeba představa, že na Štědrý den obesílám všechny známé přáníčkama, tak to fakt není kdy. S dětmi je to takový fičák, že je člověk rád, že vidí aspoň jednu pohádku a ne ještě datlit 250 zpráv. 🤷‍♀️ I to různé setkávání, popravdě ráda se setkám, ale kdyby mě někdo neustále zahrnoval plány, taky couvnu a půjdu až budu chtít. A pak jsou tipy lidí, co prostě nemůžou nikdy, tam se s tím člověk musí smířit - vždycky budou mít nachlazené dítě, návštěvu nebo práci na zahrádce, tak bohužel no. Chlapi se setkávají na pivu, protože nic neřeší, nic to neobnáší, prostě jdou a celý večer jsou schopni řešit jednu situaci ve fotbale. Ženské, kor s dětmi, takové prostě nejsou a nebudou. Chodíš někam s dětmi pravidelně? Nestačí to chvíli jako kontakt s lidmi? Ono se to zase s lepším počasím třeba vyvrbí lépe. Teď je takové bezčasí, hodně nemocí, o Vánocích samé návštěvy...tak to nehroť a ono to zase přijde. 😉

To je úplně můj příběh 😆 Ted kolem Vánoc jsem měla deprese hlavně kvůli tomuto. Já to vyřešila kočkou. Partner se mnou 3 dny nemluvil, úplně soptil, naštvaný je i po 2 měsících stále, nesnáší kočky. 🙈 Nepořídila jsem si ji teda úmyslně přes jeho nesouhlas, ale našli jsme opuštěné a zdevastované kotě. V podstatě mám kolem sebe spoustu přátel, ale že by někdo napsal sám od sebe, to nikdy nikdo. Dobu jsem psala, ale taky už jsem rezignovala a nepíšu už ani já nikomu. Připadám si pak, že se vnucuju a o to nestojím. Co jsem měla 3 skvělé kamarádky, tak se 2 jsem v kontaktu jen přes fb, stěhování moje nebo jejich nás rozdělilo a s třetí zas vázne konverzace. Já jsem na rodičáku se 2 dětmi a ona má psa a kariéru, takže společné téma dost těžko najít ... Ve vesnici jsem náplava, nikoho neznám. Nejvíc přátel a opravdu bohatý a hlavně OBOUSTRANNÝ sociální život jsem žila v té práci. Dobu jsme i kontakty udržovali, i jsem dojížděla, ale 130 km je prostě daleko, takže to časem vyšumělo a teď jsem zavřená doma, sama. 🥴 Abych se nezbláznila, mám plný dům i zahradu zvířat. To je můj sociální kontakt. Partner kolikrát říkal, ať někoho pozvu, ať třeba pozvu nějaké přátelé na ples, všude chodíme akorát s jeho stranou. Mě všichni vždycky odepsali, promiň už něco máme, snad příště. Teď si přijela "kamarádka" pro kuřátka a ani nešla dovnitř, prý hodně nabitý program. Kolikrát jsem byla někde na návštěvě a říkala jsem, ať se taky staví k nám, podívat se, na kafe a nikdy nic. Dost mě to mrzí, takže jsem ze své strany kontakt ukončila se všemi a upnula se na ta zvířata. 🙄

Mám pár dobrých přátel,kteří vědí jaká jsem a takovou mě berou. Tudíž že nikdy nenapíšu sama,nikdy nedám žádný návrh.proste to neumím. Roky trvalo než jsem sama od sebe napsala aspoň manželovi,když už jsme spolu žili 🤣🤣
Když mi kámoška napíše,když to jde vždy si udělám čas,prekopu plány,vidím ji ráda.kdyz napíše že má trápení,vždy to s ji řeším,ale já ji své nikdy nenapíšu. Ano,i já řeknu "musime se vídat častěji" a i když ji mám fakt ráda,nikdy prostě nenapíšu první.
Když se vidíme,s některými třeba po roce,vždy to je jako bysme se naposledy viděli včera. A o tom to je.i přesto jsme nejlepší kamarádky přes 20let.
Kazdej je Nakej. Neřeknu,kdyby si něco vymyslela a vždy byla odmítnuta. Pak bych si z toho dělala hlavu. Takhle bych byla ráda,že mám někoho,kdo můj nápad ocení a udělá si čas.😊
A není to jen tahle moje nejlepší kamarádka.vsichni přátelé a známí vědí,že mám prostě Nakej blok,jsem taková,ale že když napíšou "nedáme kafe?",tak ho dáme.

Nedávno tu byla podobná diskuze. Jsou prostě lidé plánovači a lidé, co "se vezou" nebo v té předchozí diskuzi jsme je krásně nazývali jezevci. A já jsem se smířila s tím, že jsem plánovač, vytáhnu kamarádky na kafe, naplánuju výlet s dětmi, přijedu za kamarádkami a jejich dětmi domů a nečekám až přijedou oni, když někomu píšu, tak rovnou vypíšu tři data, ať se nějak rychle domluvíme (a třeba s měsíčnim předstihem). Nečekám, až mi někdo napíše. Jsem takový vůdčí typ a oni to mají rádi, nejsou to lidé, co by něco iniciovali. Rádi spolu trávíme čas a vždycky jsou rádi, že je někam vytáhnu. Chce se na to dívat jinak, ne se utápět v tom, že jsi nepotřebná, nedůležitá, nechtěná - s tím bych začala pracovat, protože tyto pocity si s sebou často neseme z dětství (zvlášť od rodičů). Máš super manžela a dvě děti, určitě nejsi ani nepotřebná, ani nechtěná, ani nedůležitá, to mi věř 😉

@honatko092 amen.napsala jsi to naprosto přesně!

Modrej konik primo vybizi k seznameni! Odkud jsi? Urcite tady najdes nejakou dobrou dusi. Spousta holek pise, ze je na tom podobne 🙂
Ja jsem zase ten typ z druhe strany. Ja jsem tak zamestnana svou rodinou a praci, ze nemam cas se moc s nekym schazet. Vetsina mych kamaradek je na tom podobne, takze kdyz se sejdem, je to az zazrak. Ale vetsinou se casove netrefime a jsem rada, ze si to nikdy nevycitame.
Ja ani neumim odepisovat na ruzna prani k vanocum/narozeninam a podobne. Jsem v tomhle uplne marna. A to neni tim, ze by me to prani netesilo. Tesi me to moc ale proste nemam bunky na to odepisovat. Logicke zduvodneni nemam. A pritom bych se s tim clovekem kolikrat noc rada sesla!
Tim chci rict, ze si to nemusis brat osobne, holt mas kolem sebe typy lidi jako jsem ja nebo @escapele 🤷‍♀️

Já to mám trochu dobrovolně -nedobrovolne. Jsem odjakživa velmi extrovertní, vzdy jsem potřebovala kolem sebe lidi, akci, zábavu....Měla jsem pár opravdových přátel, spoustu kamarádů a ještě víc známých. Super. 🙂 byla jsem to většinou já, kdo dával dohromady partu na nějakou akci, ale někdy jsem byla i zvaná. Každopádně já vždy byla ten vůdčí typ a nevadilo mi to. Někdo to musí být, není na tom nic špatného.
Jenže pak jsem se v práci zamilovala, ukončila už mrtvé manželství a odstěhovala se za přítelem,cizincem. Když jsem sem přišla, uměla jsem akorát tak bonjour a merci. Pecka. A najednou jsem byla úplně sama. Navíc ve společnosti, kde nerozumíš. Rychle jsem otěhotněla, narodil se syn s handicapem, takže místo plánování brzkého hledání práce jsem byla v situaci, že nikdo nevěděl, kdy budu moct pracovat a začít budovat nějaký sociální život. Pul roku po porodu neplánovaně druhé těhotenství. Teď už je to víc než 5 let co jsem tady a zatím nemám vůbec nikoho. A děsně, děsně tím trpím. Cca 40min od nás je velké město, kde je velká česká komunita, ale skrz děti a hlídání (a i tu vzdálenost) je obtížné se vídat. Sem tam něco. Jednou za měsíc teď od září děláme takové setkání české matky s dětma a aspoň tam můžu trochu mluvit. 😀
Každopádně velká většina kamarádů i přátel mi v ČR zůstala, písem si méně či více a vždy, kdyz jsem v ČR, litám od jednoho k druhému. 😀 a jsem to teda já, kdo jim píše a snaží se vymyslet setkání. Akorát pár holek mě odstřihlo, asi 3x jsem psala, že jsem v ČR a dala snad 3 data a nikdy se neozvaly. A to už je konec, pak už se nevnucuju.
Sice FJ už umím slušně, ale pořád to samozřejmě není jak čeština. Navíc děti už chodí do školky, tak jsem myslela, že se seznámím s nějakou maminkou aspoň, ale maximálně se pozdravíme a cítím, že není zájem. A cítím, že hlavně, že prostě jsem cizinka a na děti mluvím výhradně česky.
No bude to ještě těžké.... strašně ráda bych se vrátila do ČR, ale zatím to nejde.....Třeba jednou....a trochu s upínám k tomu, že tak za rok bych mohla aspoň částečně pracovat a třeba to bude lepší.
Je to těžké být bez kamarádů zvlášť, když o ně stojíš.

Holky, mluvíte mi teď úplně, z duše. Momentálně mám stéjné pocity, všechna přátelství nějak věkem vyšuměla, jednu skvělou kamarádku mám, ale bydlíme teď od sebe, dost daleko a s dětmi, to není na nějaké časté vídání, kvůli vzdálenosti. Bydlíme teď chvilku, v menším městě a já bych strašně ráda kamarádku, která by měla menší dítě, nebo děti, už třeba pracovala, jako já, byla trochu senzitivní. Tak ráda bych zase chodila na kafe a vínko. Dokonce jsem, už chtěla psát sem, na zeď, ale nějak mi je trapně. Pokud někdo, z vás ženy tedy žije, v okolí, nebo nejlépe v Třinci, budu se těšit, na seznámení👍🍀🍾!

Jsem na tom podobně, co jsem na materske. Par kamaradek mam, ale většinou daleko, takze si jenom piseme. Jinak kdyz se neozvu ja, neozve se nikdo. Nejvic me dojalo, kdyz se narodila dcera, a prislo mi nekolik zpráv, ze jsem nic nerekla. Tak kdyz se nekdo rok neozve, tak komu jsem to mela rikat? Jestli je tu nekdo od Brna, tak piste 🙂

Mám to úplně stejně, jako bys psala o mě. Holky ze základky, ale i kluci, nic... Jako bych neexistovala. Přitom se s někým ze základky potkám denně. Sotva řeknou ahoj. Ze střední ještě horší. Mám skvělého muže. Ten měl dřív hodně přátel, ale nějak to vyšumělo... Nevím, asi to bylo mnou. Strašně ráda bych se s někým bavila, povídala, cokoliv. O lidech v práci ani nemluvím...

@anonym podle me to nebude tim, ze ty jsi planovac a oni ne, ale tim, ze vyzarujes divnou energii.
Proste nejsi sympaticka a kdyz te nekdo nezna xy let, tak si treba mysli, ze si divna.
Nevi, ze si hodna a ze by ses pro kamarady rozkrajela, oni citi jen tu divnou energii nebo otravenej ksicht i kdyz koukas uplne normalne.
To uz jsem par takovych lidi poznala.
A nejde s tim nic udelat, bohuzel, pokud ty lidi sami nebudou chtit zkouset te vic poznat a prozkoumavat nebo nepotkas nekoho, kdo to tak nevidi

Moc me mrzi, co prozivas, musi to byt tezke :( Jak zustat vnitrne v pohode bez pratel? Potreba nekam patrit a mit blizke vztahy je naprosto zakladni lidska potreba, kazdy ji asi mame jinou, ale tezko jde byt bez jejiho prubezneho naplneni dlouhodobe stastny. Ja jsem k tomu dospela vlastni zkusenosti a reflexi, ale je na to i bezpocet vedeckych studii.
Clovek je nakonec tak stastny, jak spokojene proziva vztahy.

Vsimam si, ze hodne lidi ma tuhle potrebu naplnenou uz diky vztahum v rodine, jake mas zazemi tam? Ja treba spatne, takze jsem uz od mala mela velkou potrebu pratel a brala jsem je jako svou rodinu, ne kazdy to ale mel stejne a tak pro ne bylo prirozeny, ze pratelstvi konci treba s odchodem ze zakladky na stredni... ja jsem se ale vzdycky snažila jakykolov blizky vztah udrzet dal (protoze prece jsou tou moji rodinou...) a mrzelo me, kdyz to nebylo opetovane, casto ale neslo o to, ze by ten clovek nechtel zrovna me, ale proste ma tu potrebu sycenou odjinud.

Pak je mozny, ze nehledas mezi svymi... na FB je spousta skupin, seznamek na spolecne vylety, maminek s detmi, cestovani do zahranici, na sport... existuje spousta zajmovych skupin, sboru, neziskovych organizaci, skautu, hnuti, klubu, nabozenskych skupin i politickych stran :D nekam se pridej, a kdyz nic nevyjde, tak si jdi v nedeli zazpivat do kostela na msi, neznam pratelstejsi lidi nez krestany...

Zlepsi socialni dovednosti. Treba je fakt neco, co si neuvedomujes, nebo jsi nam o tom nerekla, co druhym znemoznuje s tebou navazat pevnou vazbu. Treba malo/moc mluvis, stezujes si nebo jsi moc slunickar, nebo je ti citit z pusy :D vsichni jsme jenom lidi a kazdej mame neco takovyho, ale vetsinou na tom pracujeme nebo to prevazi nase dobre vlastnosti a ostatni nas maj radi i presto... zeptej se nekoho uprimnyho nebo jdi na terapii a prohledni svou slepou skvrnu.