• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Péče o nemohoucí babičku v domácím prostředí. Váš názor?

26. února 2013 
Holky mate zkušenost s péčí o nemohoucí starší babičky a dědy?Jaký je Váš nazor?
Moje teta bydli se strejdou v baráčku, kde v druhém patře bydlí prababička. Která je nemohoucí, přestala choidt, je jí 82 let.Tet ze strejdou jsou oba v duchodu, ale o babičku se starat nechtejí, nebo spíš starají se ale z velkým odporem a babičce to dávají najevo. My jsme s manželem 300 km daleko, sjme z toho dost smutný. Je mi líto toho že jakmile je prababička naobtíž najednou všechny příbuzné v okolí prababičky bolí záda a nemůžou jí pomáhat vstávat atd. Zažili jste něco takového. Já bych také chtěla aby se naše děti o nás až budem staří starali.
11. led 2011 v 08:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
@alterna , tak já mám vlastně opačný názor :wink: . Podle mého by staří nemohoucí lidé měli mít "odbornou" péči, ať už jí zajišťuje pečovatelka, LDN nebo nějakej důchoďák. Starat se o člověka, který se těžko pohybuje (někdo ho musí zvedat, denně oblékat, případně přebalovat, vařit.... mýt hlavu, vyřizovat úřady, doktory, pedikúru atd. atd.), je neskutečně fyzicky a především psychicky náročné. Jedna věc je, postarat se pár dní nebo týdnů, ale v dnešní době se lidé s přehledem dožívají osmdesátky a o hodně starého člověka se pak jeho děti-v té době již důchodci, kterým také ubývají síly, mají starat třeba pět deset let :unamused: . To prostě zvládne málokdo! A to ani neberu v úvahu, pokud tahle situace vznikne, když někdo musí ještě chodit do práce.

Otázkou jsou také peníze, je možné si zažádat o příspěvek na bezmocnost a ještě další příspěvky. Což někdy dost lidí motivuje, že mají staré příbuzné u sebe, protože to může být dobrý příjem do rodinného prozpočtu. Případně tyhle peníze se dají v pohodě využít právě na dovoz jídla, servis pečovatelky, jízdy po doktorech apod. :wink:

Mám hodně velkou osobní zkušenost... v rodině máme čtyři osmdesátileté babičky a jednoho dědu :sunglasses: .

Nic ve zlém, ale ty sama si představ, že podáváš žádost do vašeho (i třeba luxusního) důchoďáku v dobré víře,že tam prababičku přestěhuješ, abys jí měla poblíž a mohla jí pomáhat. Problém bude už jen v tom, že babča se překvapivě nebude chtít hnout z bariérového prostředí (2. a vyšší patro je pro člověka se špatnou pohyblivostí vlastně vězení :unamused: ) a pro tebe to znamená podřídit svůj čas alespoň 2x v týdnu, kdy budeš lítat, zařizovat a vyřizovat její potřeby a do toho trnout, aby nedej bože v noci nešla na záchod, neupadla a nestalo se jí něco mnohem horšího :frowning2: .
11. led 2011 v 08:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
Podle mě je to hodně individuální. Píšeš že teta a strýc jsou doma, určitě by to oba zvládli, něco jiného je asi když jsou pracující.
Na LDN jsme chodili na praxi, je problem že personál nemá čas. Já ybch tam tedy ležet nechtěla, koukat celej den do stropu.
11. led 2011 v 11:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
alterna-no,já nevím,jednak na to nemá každý nervy a žaludek starat se o staré,bezmocné lidi a jednak na to nemá taky každý podmínky,ono,když bydlíš tak daleko,tak to můžeš vidět hodně zkresleně,určo to není žádný med a realita je v tomto vždycky horší,než si člověk představuje :unamused: s tím příspěvkem na péči to taky není vůbec jednoduché,je to tak utažené,že na to málokdo dosáhne,starat se prostě o nemohoucího člověka je horší,než kdyby jsi měla doma dvě malé děti a ty máš děti,nebo jste s manželem sami?jen se ptám,jestli ti to neva :slight_smile:
11. led 2011 v 11:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Alterna...moje tchýně takto pečovala o svoji maminku, měla jí doma :frowning2: po mrtvičce, babička ze začátku byla vcelku soběstačná, došla si na WC, koupala se s pomocí jiné osoby, sama si došla ke stolu a jedla a tak :slight_smile: ...ale byla popletená :frowning2: , protože tchýňka chodila do práce, byl to problém, jednou našli babičku sousedé v mrazu venku, v jedné ruce hůlku, v druké koště, vzpomněla si, že musí zametat sníh, je na ní služba :frowning2: ....nakonec babičce ubývaly síly a víc ležela u už to byl problém :frowning2: ...jednou si chtěla sama dojít na WC a upadla v předsíni a několik hodin tam ležela, než tchýně přišla z práce a tehdy to vzdala :frowning2: :frowning2: a babička musela do domu s pečovatelskou službou :frowning2: ...navštěvovala jí hodně často, babička tam měla zajištěnou stálou péči. Ale je to strašně smutné místo, za některými tam rodina nikdy nepřišla, leželi tam bezmocně a rezignovaně, vpodstatě čekali na konec...strašný zážitek :frowning2: :frowning2: :frowning2:
Úplně chápu tvůj smutek, který je cítit z tvého příspěvku. :frowning2: :frowning2:...někdo to má prostě tak, že na péči o blízkého, starého a nemocného člověka "nemá nervy ani žaludek" :unamused: :unamused:...ale někdo má ohromný smutek na duši, když se blízkého člověka třeby nemůže postarat. Ale je pravda, že pokud člověk pracuje, tak to někdy prostě nejde...to je moc smutné a asi by to tak nemělo být, staří lidé by měli být na konci cesty mezi svými blízkými a odcházet doma...ale v naší společnosti to tak nefunguje :frowning2: :frowning2:
11. led 2011 ve 14:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
@alterna Jám mám zkušenost vlastní, nejednalo se o prababičku, ale o vlastního tátu, takže ta situace byla přece jen trošku jiná, než vaše. Loni v lednu tatínek náhle velmi vážně onemocněl, stalo se to ze dne na den a zůstal z něj ležák, psychicky absolutně mimo, velmi špatně mluvil, my jsme se mu naučili rozumět, ale nikdo jiný to nedokázal :frowning2: ... Nevěděl kde je, kdy je, kdo jsme my, nic... V nemocnici zůstal půl roku - kardio, interna, rehabilitace. My jsme za ním chodili každý den, připomínali mu, kdo jme, vyprávěli, mluvili na něj, četli mu - tohle ale není váš případ. Zároveň jsme ho krmili, šlo mu to špatně, těžko se mu polykalo, takže jedno jídlo bylo na desítky minut, masírovali jsme ho, přebalovali, polohovali a doufali, že se stane zázrak :confused: ...
Pak jsme si ho vzali domů, vlastně vzala si ho domů mamka (je v invalidním důchodu, má ochrnutou nohu), já bydlím s chlapem a tříletou dcerou o 5 km dál, mamka měla 24hodinovou péči, já jsem tam jezdila každý den ráno do odpoledne, na celý den to nešlo, musím se starat o dceru a ta byla a je důležitější. Půjčili jsme si přes Charitu polohovací lůžko, antidekubitní matraci, invalidní vozík ( já jsem se naučila ho na vozík přendat, tam musel být přivázaný, jinak se neudržel). Nebylo to nic jednoduchého, fyzická dřina, ale to se zvládnout dá, horší byla psychika, z toho, že se tatínek nemůže pohnout a nic, ale hlavně z toho, že neví nic, kdo je, kde je, kdy je, co je...
Měli jsme ho doma necelé tři měsíce, pak musel zpátky do nemocnice, protože mu začaly ochrnovat svaly v krku a nedokázal sám pít, takže musel dostávat kapačky, nikam jinam ho ale do nemocnice nevzali, jen na psychiatrii. Tam si nějakou dobu pobyl a pak mu přestaly fungovat střeva a tatínek v listopadu zemřel.

Z dnešního pohledu jsem strašně ráda, že jsme ho měli doma, že jsme se o něj starali a udělali pro něj podle nás to nejlepší, vůbec toho nelituju, ale bylo to strašně, opravdu strašně, strašně moc náročné, fyzicky, psychicky. A taky to obnášelo příšerně moc papírování, konkrétně žádost o příspěvek na péči.
Kdyby ses chtěla na cokoliv zeptat, napiš mi, odpovím, ani nevím, jestli to, co jsem napsala výš dává smysl, snad jo, nemám sílu to číst...
11. led 2011 ve 14:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
Upřímně řečeno, obdivuju každého, kdo to zvládá. Když měla babička rakovinu, nastřídačku s nemocnicí se o ni starali dědeček a moje maminka, a bylo to dost náročné, navíc bylo štěstí, že je maminka učitelka a měla v létě zrovna prázdniny.

Osobně si to u nás představit nedokážu, jsme v malém bytě, s dítětem, předpokládám, že nastoupím do práce, manžel je taky v práci... a na celodenní péči o nemocného člena rodiny už by moc času nezbylo. Hlavně bych určitě nešla na úřad práce proto, abych zůstala doma a starala se o někoho, protože splácíme úvěr za bydlení a nemůžeme si dovolit ani vlastní neschopenku, natož ztrátu jednoho příjmu. Samozřejmě, sem tam se na toto téma bavíme, manžel má hodně starší rodiče... ale nedali bychom to - ani kvůli místu v bytě (nemáme ani kam odstěhovat postýlku malého z naší ložnice), ani časově (při zaměstnání). Preferovala bych denní stacionář, pokud by šlo se o takového člověka starat aspoň odpoledne, večer a v noci. Znám pár lidí, kteří toto zvládají a klobouk dolů. Bohužel, často při tom dost trpí vlastní rodina a dlouhodobě to bývá neudržitelné (manželova teta se roky stará o stařičkou tchýni, která nemá zrovna nejpříjemnější povahu a tak tetě utekly obě děti z domu :frowning2: ).

Fakt, je to velmi, velmi náročné. Nicméně v kombinaci s nějakou sociální a zdravotní péčí by to mohlo trochu jít.
11. led 2011 ve 14:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
A to já bych zase nechtěla, aby se o mě děti starali, až budu stará. Rozhodně mi bude příjemnější, když mi bude zadek umývat někdo cizí, kdo je v tom směru profesionál, než vlastní rodina. Navíc bych nechtěla nikoho obtěžovat. Taky si myslím, že toto by měli dělat placení profesionálové, kteří jsou na to školení. Znám tuto situaci u své kamarádky a není to nic příjemného, dokonce to člověku dokáže dost zničit život, obvzláště, pokud má děti. A upřímně - mě by se takové věci i dost eklovaly....Na druhou stranu, pokud by se jednalo o mladšího člověka a byl problém zdravotní, ne starobní, tak bych ho na LDN asi ležet nenechala a postarala se o něj. Vždy je ale možnost placené pečovatelky...
11. led 2011 v 15:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Chtela bych se zeptat.. Babicka ma dedu v peci uz 12 let.. Ted po posledni prihode se jeho stav hodne zhorsil.. Je uz uplny lezak.. A sama nezvlada peci.. Lekar ji poradil zeby nekdo s rodiny blizke mohl pomahat.. Tudiz se chci zepttat pozadali jsme o peci jako pomocna ruka. A chci se zeptat jestli ma s tim nekdo zkusenosti. Jako druhy opatrovnik ,neboli ppcovatel.. Jak je to se socialkou penezmi atd..
26. únor 2013 v 10:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek