• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

6. června 2016 
Tak ja dufam, ze zacat sa da vzdy. :sweat_smile: A ze sa zlepsime a viac udomacnime v takomto zivotnom style, aby to pri dalsich detoch bolo ine hned od zaciatku. :slight_smile:
Si to tak hodnotim podla seba. Ze bez ohladu na to, ako som bola vychovana a ake nasledky si vdaka tomu so sebou nesiem, aj v tomto veku mi straaaaaasne dobre padne, ked niekto ku mne pristupuje rabrovsky. Tak snad nie je ozaj nikdy neskoro... :sweat_smile:
29. srp 2011 ve 14:00  • Odpověz  • To se mi líbí
@bubelko no ved praveze mala mi na to, ked vidi niekoho bit ine dieta, reaguje tym svojim sposobom, akym moze, kym este nerozprava - hodi spytavy kukuc, ukaze na miesto cinu prstekom a doda to svoje "hm?" ... a to doslova aj s tym otaznikom na konci... tvoje riesenie sa mi celkom pozdava, tusim ho nabuduce vyskusam.... inak, nestalo sa ti potom, ze syncek nieco vyviedol s tym, ze on to povazoval za spravne, hoci vedel, ze vy to tak nerobite? akoze chcel presadit to, ze ked ini mozu robit cokolvek, pokial to povazuju za spravne, moze tak robit aj on? asi idem uz moc do detailov, no zaujima ma to... v kazdom pripade dakujem za tvoje skusenosti :dizzy_face:

a este k tej babke s vnucikom - chcela som tym povedat to, ze maly (cca 5 rocny) vnucik pocul za tri minuty 150 prikazov, zakazov a vyhrazok.... dokonca dostaval prikazom aj to, kde sa ma momentalne hrat a ako... neriesim to, priamo sa ma to netyka... to len na margo tej skoly rabr, pretoze vtedy, ked pocujem taketo aj mnohe ine veci, viem si len tak pre seba povedat, ako by som v danej situacii chcela zareagovat ja....

@berenika39 @zelmirka1 a ostatne mudre zienky, sem sa s vasimi radami a skusenostami ohladom nasilia... (kuk moj prispevok kusok vyssie)... a davno, pradavno som tu necitala ani @fem, velmi rada by som pocula aj jej nazor... moja dcerka je velmi vnimava a aj by som pri tejto podla mna dost citlivej teme nerada nieco pokazila... a tvarit sa, ze nic sa nedeje, nema zmysel a myslim, ze to ani nedokazem....inak minule to bola ina kava uz aj pre mna: priamo pred nasimi ocami (ja + dcerka) mamicka trosku vynervovana udrela svoje cca 3rocne dieta, priputane v sportovom kociku, normalne po tvari... facka jak remen to bola... ako toto vysvetlit mojmu dietatu?
30. srp 2011 ve 22:41  • Odpověz  • To se mi líbí
@ibamy2 vo veku tvojej malej iba deti pozoroval a drzal sa v ustrani. tento rok oslavil 4 roky a napriek vsetkej snahe, zmutoval. minuly rok, ked nastupil do spielgruppe bol utiahnuty, pozoroval ostatne deti a vela krat prisiel s tym, ze chlapci robili hluposti (kricali, nedovolili inym detom sa hrat tam kde oni a pod.) a ze sa mu to nepaci. tento rok, robi presne to iste co videl u nich a u inych detoch. vcera sme cestou zo skolky mali dlhy rozhovor na temu, preco robi nieco, co sa mu samemu nepaci, ked to robi niekto jemu. odpoved, lebo to robia aj druhi. osobne si myslim, ze sa tomuto nevyhneme. ja sa snazim mu vzdy vysvetlit, ze nech si predstavi ako sa citi onm, ked mu deti nedovolia sa s nim hrat. ked sa chce hrat sam, musi si najst nieco, co nechcu aj ti ostatni a nie obmedzovat tie ostatne deti, lebo on nieco chce.

co sa tej babky tyka - aj moja babka je taka. ma 84 rokov - uz ju nezmenim, ked som u nej, dostavam prikazom este aj to, ako splachnut wc. 1. je ucitelka na dochodku, 2. je to stara skola. tu nezmenim a neprevychovam. ale chapem tvoje pocity, pretoze mne obcas teda pri mojej vlastnej nervy ujdu. ale k nicomu to nevedie, akurat sa vzdy potom ona citi urazena a ja vinna, ze som jej nieco povedala :confounded:
31. srp 2011 v 10:03  • Odpověz  • To se mi líbí
ahoj, nečetla jsem celou diskuzi, ale už jen název se mi líbí, myslím, že už u malého dítěte je potřeba respektovat jeho osobnost, samozřejmě je potřeba stanovit jasné hranice, aby si díte neublížilo sobě ani nikomu jinému ve svém okolí. Dcera je poměrne svéhlává a občas vzteklá, ale silou u ní ničeho nedosáhnu ... je to náročné, ale myslím, že to má smysl.
2. zář 2011 v 09:19  •  1 dítě  • Odpověz  • To se mi líbí
ahojte, ako zvlaadate nastup do skolky? my dost tazko, zatial placeme a chodime len na hodinku. mala place v skolke, ja zasa vonku ako ju cakam. som si to predstavovala trosku jednoduchsie. jedine pozitivum je, ze zatial aj ked place hovori, ze na druhy den do skolky pojde. tak snad sa to zlepsi..
7. zář 2011 ve 14:40  • Odpověz  • To se mi líbí
@klementina ahoj, petr je taky nováček, ale vloni chodil jednou týdně do jesliček, takže už věděl, jak to tam funguje...jen ho ted udivuje, že jedeme zítra zase, a zítra zase..ve školce je spokojený, vplul tam jakoby nic, je tam od 9 do 15.00, po spaní si ho beru domů. Jen se těžko loučí, no, prostě si moc dobře uvědomuje, že opouštíme jeden druhého, by´t jen na část dne. Taky mi je smutno, ale dneska pátý den byl úplně veselý, sám mi řekl - až dopracuješ, tak se uvidíme:slight_smile:. Z toho soudím, že pochopil, a to je důležitý....
Neboj se, na adaptaci na nové prostředí, nové lidi, děti je potřeba nějaký čas, nemůže to jít ze dne na den, je to obrovská změna. V jeslích si petr pomalu přivykal (věnovala jsem tomu měsíc denní docházky - po pár minutách, hodinu, dvě, dopoledne) cca tři týdny.
7. zář 2011 ve 14:54  • Odpověz  • To se mi líbí
@klementina tvoje je ještě malá, náš začal chodit do školky, kdy měl přesně 3 roky a taky mi připadal malej, ze začátku chodil jen asi na 1,5 h, po týdnu do oběda, věděl kam jde, chodili jsme tam už v květnu a červnu spolu 1X za týden na chvíli si pohrát, ale teď mu vadilo, že se tam chodí každý den (ale vždyť už jsem ve školce byl včera!) a taky že je tam beze mě (ale ty tam budeš se mnou!), je spíš ustrašenější typ, takže trvalo měsíc, než přestaly slzičky. Blbé taky bylo, že tam bylo více uplakaných dětí a některé i dost hysterické, a našemu stačilo, že je ráno uviděl a už brečel taky, jinak by možná vydržel. No ale během toho září se tam všechny děti tak nějak uklidnily a pak už chodil rád, ale taky byly někdy dny, kdy se mu nechtělo vstávat a mrčel, že nechce do školky... a pak nechtěl ani jít domů, jak se mu tam líbilo. Teď po prázdninách jsme se taky ještě nedostali do toho tempa, tak taky ještě ráno vstává neochotně....
Je fakt dobré, když je čas, tak zvykat postupně, po hodině, dvou, pak do oběda, náš zkusil poprvé spát až někdy v březnu, jelikož byl od listopadu do února v podstatě pořád nemocný doma....Už teˇd se ale děsím toho, jak to bude s mladším, protože to už nastoupím do práce a na žádné pomalé zvykání nebude čas, ten do toho hupsne rovnýma nohama a hned od začátku asi na spaní, pokud se nějak nedomluvíme s mm a babičkama a taky bude mít teprve v září 3 roky.... ale aspoň bude mít výhodu v tom že tam bude mít bráchu a taky je úplně jiná povaha - ten si nic nenechá líbit a spíš asi naopak on tam bude patřit k těm, na které si asi učitelka bude stěžovat, pořád ho nemůžu odnaučit kousat a bouchat bráchu a brát mu hračky....
8. zář 2011 ve 12:00  • Odpověz  • To se mi líbí
@klementina @reruna @berenika39 - náš bude mít tři v říjnu, a mám čas právě do října, aby si tam zvykl...První dny byly realtivně v pohodě. Byl tam něco mezi hodinou a 20 minutama. Bylo to při loučení bez slziček a učitelka se mu dost věnovala, je tam nejmladší, další děti budou mít tak kolem čtyř a více. Dneska tam byla jiná učitelka, už ji viděl, ale sám tam s ní nebyl a už u dveří, nechci zůstat, chci s tebou, slzy jak hrachy...Já pak slzy v autě a brala jsem ho po 45minutách, ubrečeného...Tak jsem z toho taky smutná, nedovedu si předtavit, že tam bude od října asi i spát, pokud se mi nepodaří domluvit v práci úvazek na pár měsíců jen na čtyři hodiny denně. Což spíše nepůjde než půjde...Mě by se to takto líbilo, že by si nějakou dobu zvykal jen na dopoledne do oběda/po obědě. A pak až v novém roce třeba od února tam byl na celý den. Vážně si nedovedu předtavit, že jsem v práci, mám pracovat a budu celý den dumat nad tím, jestli je ubrečený nebo v klidu...

Jinak zatím je to taky tak, i když asi není úplně nadšený, stále nebyl zatím problém další den do školky dojít. A říká, že je starší a chodí do školky, jakoby je na to hrdý...Nám ve školce doporučovali tam s dítětem nezůstat, nechat ho tam na chviličku samotného, aby mě pozitivní zážitek, ale bez maminky a ten prodlužovat (no nám se nějak prodlužovat nedaří)...
8. zář 2011 ve 13:37  • Odpověz  • To se mi líbí
@blandik Petr to taky bere jako velkou školu :slight_smile: , jesličky byly přízemní malá budova, tohle historická budova o čtyřech patrech, obrovská, pro něj prostě velká :grinning: .
8. zář 2011 ve 13:43  • Odpověz  • To se mi líbí
@berenika39
@blandik
@reruna my chodime od utorky kazdy den o polhodinku dlhsie, rano je ten rev srdcervuci, vcera som plakala s nou, dnes az za dverami, tak aspon u mna sa to lepsi :wink: ale dneska to bolo lepsie aj u malej, ked som pre nu prisla dvere mali otvorene, tak neplakala a behala s deckami po triede, tak som ju pockala v satni, lebo isli prave von, ked ma zbadala tiez v pohode, neplakala, ale domov chcela ist, aj ked decka isli von v gumakoch, co som myslela, ze sa da na ne ukecat a nebude chciet ist domov, ale nedala sa.
tak uvidime, dufam sa to bude casom zlepsovat.
chodime do montessori, ale mam z toho trosku zmiesane pocity, ci je to fakt vhodne pre take male deti. som potajme obcumovala klasicke skolky, ci je tam tiez taky rev. prvy den mala vobec nevedela, co so sebou, asi sa tam aj nudila, som si hovorila, ze keby tam boli normalne hracky vpadi do triedy a nieco si najde. takto sa tam vsetci zo zaciatku okukavaju, co by si zobrali, s cim sa zabavia, potom maju cas rozmyslatt nad tym, ze im je smutno a placu , ze tie klasicke hracky by ich zamestnali viacej.
ale je to asi otazka casu, kedy si zvyknu na ten system a dufam, ze raz rano budem pocut, ako ma mala taha von z bytu, ze - mamina, chcem ist do skolky.
a inak k tomu veku, mame tam aj jedno 2rocne dievcatko, ktore vobec neplace, pekne mame zakyva kym odide a nezlomi ju ani to, ze vsetci ostatni placu, ona sa pekne hra.
8. zář 2011 ve 21:34  • Odpověz  • To se mi líbí
@klementina úplně běžná adaptace dítěte na jiný režim trvá 2-3 měsíce. bud opravdu bez obav, pokud bude prostředí ve školce vstřícné, nebude se tam dít nějaké "bezpráví :wink: ", tak se tam malá určitě zabydlí. já si pořád myslím, že děti němají problém se školkou jako takovou (takže je jedno, jestli nabízí montessori program nebo je tam paní učitelky drží lehhce zkrátka a organizují jim život :wink: ), ale spíš potřebují překonat tu změnu - máma nikde, já jinde, co ted bude????? beru to tak, ž eoni moc nevidí dopředu a žijí okamžikem - to odloučení je na ně moc, no...
8. zář 2011 ve 22:56  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahojte. Pripajam sa k vasej diskusii svojimi skromnymi skusenostami.
Mam dve ratolesti - dievca a chlapca. Chlapec nastupil toto leto do skolky "na skusku", od septembra "na tvrdo". Musim povedat, ze u oboch deti sa mi potvrdilo, ze proste prisiel vek, ked uz ich to samych tahalo do kolektivu - okolo 3. narodeninyn.
S dcerou som nemala ziadne problemy (tu som skor musela strazit, aby s niekym neodisla). Uz niekolko tyzdnov pred nastupom do skolky stavala pri plote MS s tuzobnym pohladom na hrajuce sa deti. Nechapala, preco nemoze medzi nich. Tiez sme zacinali iba na par hodin. Koncom prveho tyzdna sa ma s vycitkou opytala, preco musi ist po obede domov, ked ostatne deti zostavaju v skolke spinkat. No proste sen kazdej maminy.
Syn bol od malicka presny opak - uplny mamin cecek. Histericky rev, ked som sa co i len stratila z dohladu. Asi to poznate viacere - na WC zasadne iba s nim na kolenach a pod. :slight_smile: Bala som sa nastupu do MS. Ale mala som stastie. Dostali sme sa do malopocetnej triedy, kde si hned uzurpoval neskutocne uzasnu pani vychovavatelku. Cely den ju drzal za ruku. 1 tyzden bol nadseny novymi hrackami a programom. Druhy tyzden uz bolo vsetko okukane, a tak rano bol 2-3x trochu plac. Ale rycho si zvykol. Od 3 tyzdna bol velikansky plac - vzdy poobede, ked som ponho prisla. Pani ucitelky sa najprv vzdy strasne zlakli, potom sa uz bavili. Take tam este nemali...
Ale nebolo uplne take hladke a same od seba. Kedze som vedela, ze syn je na mna naozaj silne naviazany, od 2- 2,5 roka sme s maminou cielene pracovali na tom, aby si zvykol na chvile bezo mna. Mama si ho pravidelne bravala a musim povedat, ze som jej nesmierne vdacna a obdivujem jej trpezlivost. Samozrejme, ze vyvadzal aj tam (napriklad musela som odchadzat potichu, kym ho mama niecim zabavila), ale mamina to zvladla, vzdy ho niecim ucicikala, odviedla pozornost. A ja som vedela, ze sa mozem spolahnut, ze keby bolo velmi zle, zavola mi a nebude robit zo seba hrdinku. Dalsim krokom bolo, ze som ho nechavala napr. na detskom ihrisku chvilu tu - chvilu tam pod dozorom kamaratok. Samozrejme som mu vzdy povedala, ze odchadzam, kam idem, kedy sa vratim a kto tam s nim bude, keby nieco potreboval. No samozrejme sme sa niekolko tyzdnov pred MS rozpravali o tom, ake to tam bude uzasne, co vsetko zazije, ako uz vyrastol a pod.
Dufam, ze som vam aspoch trochu pomohla.
9. zář 2011 v 11:02  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@takyja No, ak si predstavim svojho syna, behanie po vonku na boso by nebol "prirodzeny dosledok", ale uzasna psina (jedine, ze by bolo vonku pod nulou). Takze opatrne, aby ste nedosiahli opacny efekt :slight_smile:
Mne sa celkom osvedcila metoda vyberu, ktoru tu velmi nespominaju. Najprv by som jej vysvetlila iba jednou vetou, ze bez boticiek nemozeME ist von (uz mala vysvetlene preco, takze nezahlcujem ju dalsimi informaciami). Pockam chvilu v predsieni s botickami. Ked bez reakcie, nadviazem ocny kontakt a pokracujem: oslovim ju a poviem "Cakam ta v predsieni s botickami. Chcem/Potrebujem ta obut." Opat chvilu cakam. Nasleduje alternativa: oslovim ju a opytam sa jej, ci si obuje boticky sama alebo jej mam s tym pomoct. Na 90% to zabera.
Je ale fakt, ze ked sa niekam ponahlam a syn sa aj tak zasekne, nie je cas na vysvetlovanie. Dam mu dostatocny priestor dopredu, aby sa psychicky pripravil, ze odchadzame a snazim sa neodchadzat v chvate (skor kvoli mojmu pokoju). Ale ked to aj tak neide, proste syna vezmem, posadim a obujem. Otvorenim vchodovych dveri zvacsa zabudne, ze nechce ist von :slight_smile: Ked je v amoku, aj tak nic nepocuva. Ked sa ukludni, hned mu poviem, ze sa velmi ponahlaME, lebo... a musiME ist a nemoze zostat doma sam. Bud to staci, alebo pokracujem diskusiu v inej teme (Preco nemoze zostat doma sam alebo preco musime ist k pani doktorke a pod.)
9. zář 2011 v 11:39  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
Na R+R ma upriamila mojma kamaratka asi pred 4 rokmi. Vtedy este trochu zlozito som si rychlo kupila knihu a zblajzla behom par noci. Bola som nadsena. Vedela som, ze existuju ku knihe aj seminare a tak som patrala, az som nasla. Kniha je uzasna, ale je nieco uplne ine, zazit si to nazivo. Clovek si casto neuvedomuje, ze hoci vyslovi vetu spravne, ton, akym ju povie, hovori presny opak (darmo poviete dietatu podla R+R: "Tie hracky mi zavadzaju. Co s tym urobime?", ak cele vase Ja krici "Okamzite to uprac, lebo ta roztrhnem!". Neskutocny pokoj a rozvaha najma pana Koprivu, s ktorymi nazorne riesil problem (my sme hrali rolu unudeneho pubertaka), vam nedavali sancu dostat sa do opozicie. Naopak, citili sme, ze sme naozaj "respektovani" ako sobnosti a ze je uprimna snaha o spolupracu - taky pocit bezpecia (ze nie som dopredu sudena). To mi dalo strasne, strasne vela. Ked citam "vcitte sa do pozicie dietata", priznam sa, nie vzdy mi to ide.
Toto nie je reklama na kurzy, naozaj :slight_smile: Iba som sa chcela podelit o skusenost.
Absolvovala som 2 kurzy, 2x som citala knihu. Az ku koncu toho som pochopila uplne najzakladnejsiu vec, ktoru som si aj velikym napisala do knihy na 1. stranu, aby som to mala vzdy na pamati: Neide o to, aby dieta posluchlo!!! To je to, co mna osobne brzdilo v mysleni podla R+R! A o co ide? Bezpecne previest dieta do dospelosti, tak, aby som si mohla povedat "chod, doverujem ti". Vstepit mu zakladne hodnoty, naucit ho rozmyslat nad svojim konanim a dosledkami, naucit ho samostatnosti a zodpovednosti. To sa predsa neda, ak ho budem cely cas viest za rucicku. Vsetko ostatne najdete v knihe. Nesuhlasim uplne so vsetkym bez pripomienok a uz vobec sa mi nedari aplikovat to stopercentne v zivote. Ale snazim sa a nevzdavam sa. Vysledok vidim na svojom 3-rocnom synovi. Jeho som sa snazila viest podla R+R od malickata malinkateho (verte, ze uz batolata vela vnimaju a pamataju si, aj ked este nedavaju spatnu vazbu - pridete na to, ked dorastu a tu vazbu vam daju). Syn si vie bez zabran povedat: "nepaci sa mi to, nechaj ma" namiesto kriku a bitky, pochopi, ked mu vysvetlim, ze nieco nemoze, alebo az o chvilu a co sa mi najviac paci - akonahle sa na neho zvysi hlas, zatne sa a koniec. Ale ked v klude zahlasim: "potrebujem pomoct...", leti cez cely byt za mnou. Uz uci on mna niekedy viac, ako ja jeho :slight_smile:
Este to bude strasne dlha a tazka cesta, ale viem, ze nas vztah a pristup syna k zivotu je neporovnatelne lepsi, ako by bol pri tradicnej vychove.
Uz menej uspechov mam pri vychove svojej pubertalnej dcery. To je aj dovod, preco som tu. Niet nad konkretne pribehy priamo z praxe...
9. zář 2011 ve 12:07  • Odpověz  • To se mi líbí (10)
@jurka131 úžasný, četla jsem tě jedním dechem... :wink:
Taky mám tříleťáka plus dospěláka :wink: . S tím starším (a někdy i s ostatními dospělými) je jednání ztížené tím, že je chytrý a dovede obratně argumentovat, - jen tak nějaká dobře míněná z rabru vycházející komunikační dovednost prostě nezabere, vedeme diskuse , nekonečné, někdy dojdeme ke shodě, kompromisu, někdy ale ne. Ale snažím se:slight_smile:.
Fajn, že se našla další zastánkyně poklidné výchovy :wink:
9. zář 2011 ve 14:02  • Odpověz  • To se mi líbí
@berenika39 - :grinning: já jsem malému jednou řekla, že děti, když dorostou do určitého věku, tak jdou do školky, pak když jsou ještě starší, tak jdou do školy...a z toho vylezlo, že je starší a chodí tedy do školky. JInak dneska to bylo lepší. Asi si na novou učitelku zvykl, plakal při odchodu - fakt zaječel jak siréna, a pak prý dobrý. V pondělí ho snad už nechám déle. Obecně ale říká, že ve školce dobrý a že se mu tam líbí...a když tam jdem, tak tam dokonce běží...v šatně mi řekne, že ale bude plakat...a pak to dodrží...
@klementina - montessori je můj sen, ale nemáme v okolí takovou školku..chodila jsem do klubu s malým dříve a taky tam býval na začátku rámus, ale tak do měsíce se to utišilo a pak to byla paráda. A děti to moc bavilo.
@jurka131 - krásně se mi četl tvůj příspěvek. Ono je to o veliké odvaze a důvěře, která postupně roste s tím, jak roste dítě a to nechat ho dělat své vlastní zkušenosti...Rabr mi hodně vrtá hlavou, snažíme se o něj cca 1,5 roku, taky jsem byla na semináři a to je přesné - nejde o to, aby dítě poslouchalo. Cítím, že je to dost dlouhá cesta, ten přerod a skutečné pochopení dimenzí, které tento přístup nabízí. Dost často se mi stává, že mi totálně uniká ten směr. Sice mluvím dle rabru, ale cítím, že ve skutečnosti chci, aby udělat to nebo ono...JInak pro mě byl zásadní objev ten, že když se batole vzteká, že se nemusím vztekat taky, ale že ho můžu vlastně "chápat" v tom jeho světě...a že právě tohle pochopení mi pomůže k tomu, abych zůstala totálně klidná a skutečně ho chápala..že pak nejde o nějaké hraní a přemáhání se, abych nevybuchla a ustála to, ale že skutečně cítím empatii k tomu, že ho něco zlobí...
9. zář 2011 v 18:04  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
Dámy, já si nemohu pomoci - ale cítím se poněkud rozporuplně. Na jednu stranu se hovoří o tom, nechat dítě dělat vlastní rozhodnutí, na druhou se ale vlastně očekává, že se dítě rozhodne "správně" a udělá to, co chceme... nebo ne? Můžete mi to nějak osvětlit? Z knihy mi to nedošlo... Děkuji. :slight_smile:
9. zář 2011 ve 21:38  • Odpověz  • To se mi líbí
@takyja - ono je to asi složitější a nevím, jestli se mi to podaří vystihnout. Existují něco jako oprávněné požadavy - přiměřeně dle věku dítěte. Týkají se hygieny, pořádku, rozdělených úkolů, lékař...co já vím další...u těchto není varinatou volba - budeš nebo nebudeš dělat..ale pouze - kdy, jak, jakým způsobem, s kým to uděláš...tady je ten prostor pro dítě.... Pokud možno to, že se budou dělat vychází z vzájemné domluvy, kdy se pak oběma stranám lépe dodržují tyto domluvy než když o tom direktivně rozhodne rodič. Malé děti zase nemůžou až tak vytvářet pravidla, ačkoliv Kopřivovci doporučují se už od mala dítěte ptát na jeho názor, na jeho nápad, co s tím uděláme? Že dítě dlouho nic neřekne, ale zvykne si, že se to od něj chce a nakonec jednou s něčím příjde...Samozřejmě batolata jsou kapitola sama pro sebe a není zde vždy jednoduché očekávat, že se půjdou umýt a nebudou vzdorovat (však se říká, že batole není schopné poslouchat autoritu, dělá si podle sebe). Klíč je v tom, že se dítěti musí zprostředkovat smysluplnost a dítě se pak na základě znalosti této smysluplnosti rozhodne dle svého uvážení...Dá se i říci - asi si to potřebuješ promyslet, očekávám, že uděláš, co je správné...Pokud dítě nechce, nechají se dopadnou přirozené důsledky uměrně věku...Takže to rozhodování není u oprávněných požadavků to, jestli to bude nebo nebude dělat, ale dá se mu prostor a smysluplnost a dítě se pak zařídí, děti chtějí dělat věci správně a samozřejmě my je ovliv'nujeme našimi informacemi, tím co my sami děláme a děti nás chtějí kopírovat, jsme jejich střed vesmíru, chtějí dělat věci správně a když mají svobodu (do jisté míry - volbu jak věci udělají, kdy je udělají, s kým...), tak se jim lépe konají správné věci...a ta míra vlastního rozhodování samozřejmě roste až s věkem...Nevím, jestli se mi to podařilo vystihnout...Jakoby dám dítěti například info - kaluž se dá obejít. Boty zůstanou suché...a dítě přesto vleze do kaluže...je to jeho rozhodnutí, jeho mokré boty, jeho zkušenost...tím, že netlačíme, dítě nebojuje a s velkou pravděpodobností se příště kaluži vyhne...
9. zář 2011 ve 22:19  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@takyja - jakoby nedá se nechat na batoleti aby o sobě rozhodovalo - jestli půjde k lékaři, jestli přestane házet věci na zem...to, aby se tak dělo je oprávněný požadavek. Zde se ani neptá - jestli půjde k lékaři, ale oznamuje se to...s tím, že se dá smysluplnost. Ale pak je spousta jakoby dobrovolných aktivit, kde se ptát dítěte můžeme a záleží taky dost na něm...Mě to vychází tak, že to dost záleží na moji víře, že se zachová správně...že když si nese hrneček v jedné ruce a já už už vidím vylitý čaj - tak nezasáhnu - že jak to neseš, ale jen tak prohodím - když se nese hrneček dvěma rukama, čaj se většiou zůstane v hrnečku...a už ani nekoukám, jestli se podle toho zařídil...tak nějak vím, že ano...Takže to rozhodování musí být úměrné věku a to je dost těžké odhadnout. stejně jako je těžké odhanout nebo se zarazit, aby člověk neříkal dítěti dokola věci, které už zná - že má si dát gatě nahoru, spláchnout, umýt ruce...a vydržet pár vteřin déle a vidět, že to dítě udělá...podle mě je v tom hodně víry - že dítě si zachová správně, dle jeho vlastní logiky a jak roste, naše důvěra v něj sílí, i schopnost pohlížet na to, co dělá, s pochopením.
9. zář 2011 ve 22:28  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
@blandik, myslim, ze lepsie si to uz povedat ani nemohla. Velmi dobre chapem, ze ponechanie rozhodovania detom, je velmi tazko prijatelna vec pre rodicov, ktori boli vychovavani starou skolou - takze nas :slight_smile: V knihe je to, ze neide o to, ci urobi, ale ako/kedy/..., podla mna, malo zvyraznene a tiez mi trvalo vyse roka, kym som to, co pises vyssie, pochopila.
Davanie volby od malicka deti uci,
- ze je dolezite, aby nad vecami premyslali a nekonali automaticky na rozkaz, aby mali vobec nejaky nazor na veci
- ze si vazime jeho nazor (to neznamena, ze vzdy ho akceptujeme, ale ze mame on naozaj zaujem a ak je akceptovatelny, nie je problem sa podla neho riadit. Ak nie, vysvetlime, preco.).
- zodpovednosti, ked sa stretnu s prirodzenymi dosledkami svojho rozhodnutia.
- trenuju svoje zrucnosti, schopnosti, komunikacne zrucnosti, objavuju svet a zakonitosti. Kazda nova skusenost ich posuva dalej. A darmo im budeme veci vysvetlovat, je to casto pre ne iba v abstraktnej rovine. Ked to vsak vyskusaju na vlastnej kozi, urcite si to zapamataju (co nie vzdy znamena, ze nezopakuju :slight_smile: )
Mne osobne sa volba velmi osvedcila. Dokonca je to jedna z mala rieseni pri mojej pubertacke (Potrebujem povysavat a utriet prach. Co si vyberies ty?) V pripade problemu s obuvanim su este dalsie mozne alternativy, napr. "obujeme cervene boticky alebo zelene?", pripadne "pojdeme na male ihrisko alebo na velke?"
10. zář 2011 v 10:13  • Odpověz  • To se mi líbí
Na zaciatku je asi naozaj najtazsie odbremenit sa od stareho sposobu myslenia (ani nie konania, ale ako vobec pozerame na vec a premyslame o nej). Ked som si uvedomila zopar drobnosti (napr. mako som pisala, ze neide o to, aby posluchli a pri volbach o to, ci urobit, ale ako a pod.), uz to potom ide lepsie, tak hladsie :slight_smile: Nemusim sama v sebe bojovat s niecim, comu nerozumiem. Ale chyby robim, ojoooooj! :slight_smile:
10. zář 2011 v 10:27  • Odpověz  • To se mi líbí
@berenika39, dakujem. Som velmi rada, ze som tu nasla niekoho, kto ma doma podobnu situaciu. Budem ti velmi povdacna, ked by si mi dala nejake typi, hlavne na vacsie deti, ktore maju gro vychovy bez R+R. Dakujem :slight_smile:
10. zář 2011 v 10:30  • Odpověz  • To se mi líbí
Pre najmensie ratolesti je velmi zlozite zvladnut dlhsie vety, nieto este volbu. Vyriesila som to tak, ze uplne na zaciatku sme vsetky kriticke veci robili spolu a pokec k tomu som sa snazila dat co najkratsi: "Mlaku obideme", "ked prideme domov, najprv sa vyzujeme a umyjeme si ruky". Napr. pri oboch detoch som uz od nejakeho 1/2 roka veku vzdy pri prechadzani cesty zastavila a hovorila "ideme cez cestu, pozrieme sa dolava, doprava... nic neide, mozme ist". Vysvetlovat som zacala, az ked som mala pocit, ze dieta vnima, chape, zvlada dlhsie vety.
Pri prechadzkach po sidlisku sa nechcel nikdy syn drzat za ruku. Takze som nasla pravidlo "vzdy na konci chodnika sa pockame" - plati aj pre mna, ked cakam na neho. Vsetky tie "pravidla" opakujem dodnes, VZDY, ked nastane ta situacia (prechod cez cestu len po ceste domov zo skolky 5x).
Obe deti potom po vybehnuti z kocika brali ako samozrejmost, uz nad tym nerozmyslali. Samozrejme, ak to syn urobi sam, pochvalim ho (uznanie - "dobre, ze si ma pockal na konci chodnika. Tak to ma byt."). A neskor potom uz staci iba "cesta", "mlaka", "ruky" a v ich hlavicke sa zapne automatika, vobec to neriesia.
Je ale fakt, ze ako batolata, ani jedno dieta nemalo nejake vazne obdobie vzdoru (a vlastne ani neskor).
10. zář 2011 v 10:50  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
Viete, s cim mam ja problem sa stotoznit? S vyjadrovanim poziadaviek. Podla R+R ma byt "Chcem, aby... Potrebujem..." a pod. Mam z toho strasny pocit, hlavne z toho chcem (a nie vzdy sa da pouzit Potrebujem). Vraj nie je spravne prosit, a uz vobec nie "mohla by si...", lebo jasne, ze nemohla. Lenze mne to pride take strasne... panovacne. Neide mi to z pusy. A tiez, napr., syn vyjadruje svoje poziadavky dokonale podla R+R, ale "prosim" je prenho obrovsky problem (hoci dakujem a prepac chrli aj tam, kde netreba). Myslim, ze to s tym suvisi.
Ako ziadate svojich blizkych o vykonanie niecoho? Najvacsi problem je asi upratovanie si veci po sebe u mojej 12-rocnej dcery.
Dakujem za rady.
10. zář 2011 v 11:00  • Odpověz  • To se mi líbí
@jurka131 - já jsem v knížce hodně hledala návody na hranice a co dělat, pokud dítě prostě něchce plnit nějaký oprávněný požadavek, dokonce jsem se ptala pana Kopřivy - ten mi říkal - říct díteti info + věřím, že se zachováš správně. Asi si to potřebuješ promyslet, nechám tě tady na chvilku samotného. Budu v kuchyni. Příjdeš mi říct, jak jsi se rozhodl....A pořád mi chyběl ten konec, pokud dítě prostě nechce a nechce (u batolete normální stav)...a je příliš malé na to, aby o tom nějak více uvažovalo...Ale stejně na jednom místě jsem našla, že základem respekutjícího přístupu je nenutit dítě dělat něco, co dělat nechce...a na druhém konci - že předmětem distkuze není, jestli se bude oprávněný požadavek plnit nebo ne, ale jak, kdyy...tedy pouze podmínky provedení...měla jsem z toho dlouho guláš, protože doma občas malý chytil svůj tvrdý vzdor a nešlo s ním hnout a současně jsem ještě byla dost uvízlá v klasickém myšlení - jak jsi psala - formulace rabr, pohnutka - já tě donutím nakonec se jít umýt. Přeci to musí být...

Ale i tak je to pářád na dlouho tra'ť. U nás dost funguje dát prostor - třeba odcházíme. Jsem nachystaná, malý zabraný do hry...tak mu říct, že už jsem hotová a on spustí protest nebo jen řekne - já nejsem hotový, jetšě musím hrát...tak jakoby apelovat na spolupráci, jsme dva a musíme najít kompromis. Tak já půjdu jetšě nachystat tašku a ty si můžeš dohrát...pak už ale půjdem...většinou to zabere a strašně se mi líbí to, jak malý bere přirozeně, že má taky svou práci, kterou musí dokončit a že si rozumíme a dáváme si tak prostor...

Ale pořád cítím velké rezervy, dost často cítím, že rabr používám jako nástroj k tomu, aby udělal to, co chci, co je správné..podle mě se to těžko odděluje, protože na jedné straně dítě vychováváme, potřebujeme předávat info o tom, co je správné a na druhou stranu hůře neseme, že dítě se podle toho nezařídí...

Moje nejhorší situace je většinou večer, kdy už se těším, že půjde spát..a čeká nás večeře, mytí, mlíiko, hračky, zuby, pohádka...Jakoby mám pořád pocit, že to nemůžu nechat na něm, kdy půjde spát a že často dochází k situacím, kdy malý se prostě nechce jít mýt s slovy - jetšě musím hrát...ještě nechci mlíko, ještě musím hrát...a já pěním, protože už chci aby šel spát, aby ráno vstal a došli jsme do školky...

A ještě jedna věc mě napadá - že klíčem je vést takovou komunikaci, která nevede k žádným naším pocitům, že te'd mě dítě neposlouchá..a tím se nedostáváme do situace, kdy s dítětem nemůžeme hnout a cítíme se bezmocní...k čemuž zákonitě vede zvýšený hlas, vyhrůžky, naštvání...
10. zář 2011 v 11:03  • Odpověz  • To se mi líbí
@jurka131 -* na to mi dal odpově'd Kopřiva, ptala jsem se ho na to a není to v knížce. Je třeba rozlišovat oprávněné požadavky a laskavosti. Laskavost - chceme po někom něco, aby pro nás udělal, ale není to jeho povinnost v rámci nějaké dohody, pravidel domácích - pak prosíme - Prosím, můžeš mi podat skleničku? a je třeba akceptovat odpově'd ANO, NE - a dále "nevydírat" - víš, ale mě by to moc pomohlo, kdyby jsi mi ji podal...to jsi ale hodný, že jsi to udělal...

vs.

Oprávněný požadavek - na základě zvyklostí nebo společných dohod vykonávaná činnost - tedy zde se neprosí, v pozdější věku je třeba s dítětem nastavit pravidla - že do té a té doby budeš mít hotovo to a to (vysáto). Dítěti se to nepřipomíná, nechá se na něm, kdy to udělá - pokud to neudělá, tak pak se nechají dopadnout přirozené důsledky - te'd nemůžeme jít k babičce, prach je na nábytku...Však oni tam právě v knížce nabízejí variantu - sednout si ke stolu, probrat potřeby domácnosti, rozebrat si svobodně činnosti a nechat děti si vytvořit pravidla...s tím, že se jim dá důvod a smysluplnost dané činnosti - př. bydlíme tady čtyři. Čekám, že se o povinnosti podělíme. Je tady luxování, vytírání, koš, nádobí....co si z toho vybereš? ...ale to asi znáš.

JInak u nás dost zabírá se na oprváněné požadavky neptat stylem - půjdeš se mýt? Ale - Miško, je večer a po večeři. Je čas se jít umýt. Vezmeš si červené auto nebo tvoje oblíbené modré? Tedy oznamovací věta typu info + výběr. A často pak slyčím - ještě nechci mýt, chci hrát...a jsem nahraná...ale předpokládám, že časem se to upraví..
10. zář 2011 v 11:11  • Odpověz  • To se mi líbí
@jurka131 - a ještě jedna věc - taky tam nabízeli třeba takové pravidlo - dohodnout se s dítětem, že př. 1x týdně a to do soboty večera 20:oo si uklidí pokojíček - tedy konkrétně vyluxuje, utře prach a věci volně ložené dá na místo. V optimálním případě dítě určí frekvenci uklízení (dá se mu dát limit - minimálně 1x týdně) a taky na výběr který den do kolika hodin bude mít uklizeno a vše v pořádku...a pak už se mu do toho nekecá. Nabídne se na začátku pomoc. Jinak se přes týden neřeší, jaký tam má binec...jínou věcí jsou poházené oblečení, které pereš, žehlíš...tam je opět oprávněný požadavek, aby byly v pořádku a pokud ne, je třeba to s dcerou nějak probrat a dojít k nějakému závěru a pravidlu. A co se týče společných prostor - je asi fér žádat po dítěti, aby do večera př. 19:00 byly společné prostory uklizené - ve smyslu, aby tam nebyly věci dítěte...je to společný prostor, ve kterém se všichni členové snaží udržovat pořádek...
10. zář 2011 v 11:16  • Odpověz  • To se mi líbí
jé Blandik to krásně popsala...
u nás teda největší problém je prostor a čas, protože máme dvě děti a dost živý, takže když se uklidní a spolupracuje už jedno, tak je to super ale většinou v ten moment začne bláznit druhý.... takže neustále odděluju, zabavuju, vysvětluju, no je to úmorný :stuck_out_tongue_closed_eyes: :stuck_out_tongue_closed_eyes: :sweat_smile:

dotaz: Matýsek začal chodit s tím že "zastřelím Bellinku" a míří na ni, píchá do ní prstem atd.... dost mi to vadí, protože oni na sebe celkově dost útočí, hodně se perou o hračky, jídlo, o pozornost, o cokoli...
takže tohle je další level....
mám to nějak komentovat??? co myslíte? a pokud jo, tak jak v RABR stylu? :confused: :sweat_smile:
a nebo je to prostě nutná fáze a nejlepší dělat že neslyším a zasahovat jen kdyby do ni třeba píchal tím prstem??
u nás teda v podstatě v tomhle nefunguje nic, jedině je oddělit a neustále hlídat, hlídat, hlídat :stuck_out_tongue_closed_eyes: :stuck_out_tongue_closed_eyes:
10. zář 2011 ve 12:18  • Odpověz  • To se mi líbí
@blandik to jsi napsala moc dobře s tou vírou a počkáním o pár vteřin déle :wink: :wink:

my máme hodně velkou potíž s tím, že M. má hlavu někde v oblacích velice často a neslyší nevidí.... takže nechat ho aby si něco uvědomil je hrozně těžké odhadnout... jsou momenty kdy stačí nahodit větu oznamovací a on se probere, i když pomalu... a jsou dny nebo i týdny kdy je to naprosto nemožné a od jedné nutné činnosti ke druhé ho musíme postrkovat a to velice opatrně, aby se nezaseknul....
když už nevím co tak mu klepu na rameno, protože postavit se před něj a opakovat znova moc nefunguje... někdy pomůže ho obejmout a znova tak jako navázat kontakt...
musela jsem se hodně naučit zapřít, abych se nenaštvala jako že mě M. neposlechne, je to hodně o tom očekávání... teď už s tím počítám hodně dopředu a dám třeba 2x informaci že budeme končit s něčím... sice pak brečí ale oběma nám to pomůže to líp zvládnout....
vždycky u toho přemýšlím kolikrát bych měla informaci nebo požadavek opakovat :confused: když netuším na kolik mě v danou chvíli vnímá, někdy to nejde vůbec a oblíkám ho sama a on u toho kouká mimo nebo chce pohádku.... do určité míry je to asi normální, někdy ale těžko hledám hranici aby toho nezneužíval, protože mám plno práce s mladší ji vůbec uhlídat atd...

jak to máte s opakováním vy?? já už i přemýšlela, že budu zvonit zvonečkem když bude hodně zamyšlený abych něco oznámila, třeba že je čas na jídlo nebo na čištění zubů apod...
10. zář 2011 ve 12:42  • Odpověz  • To se mi líbí
@lu777 - ahojky lu :dizzy_face: A jak ve školce, jestli se můžu zeptat? Splnila vaše očekávání? U nás docela dobré, Miška tam zatím byl nejdéle asi hodinu, ale už má za sebou i seznámení s druhou učitelkuo, tak snad tento týden už se podaří prodloužit...Je tam se mi zdá nejmladší, ostatní děti budou tak o rok starší minimálně, krásně všechny v klidu.

K tomu střílení - no nevím, je to jen návrh - co takhle pokud je to v situaci, že ti je jasné, že Bella Matýska něčim naštvala (nebo prostě, že Matýsek žárlí i bez důvodu, má na ní vztek), co takhle to zkusit parafrázovat do dospělácké řeči - že vidím, že se zlobíš na Bellu. Chtěl bys mít klid a Bella ti bere hračky (prostě říct ten důvod proč ji asi chce zastřelit. a pak čekat, co z něj vypadne...jestli se chytne a potvrdí ti to, řekne svůj důvod...děti prý takto reagují - jakože zabiju bráchu, je to debil...atd...ale samozřejmě je to jejich způsob komunikace a dospělý to může převést do civilizované řeči a nechat dítě k tomu pak říci svoje, aniž by jej odsoudil nebo to nějak potlačoval....takto se více dozví o skutečných pocitech dítěte..

A k tomu kolikrát říkat - Kopřivovi povídali, že 2x a dost. Jednou a pak podruhé už s očním kontaktem, aby bylo jasné ,že dítě slyšelo...a pak nechat být...Jinak si dítě zvykne, že máma jako kolovrátek to může říct i 10x a nic se neděje...Takže bych zkusila něco jako - Matýsku, už odcházííme. Čekám, že příjdeš do předsíně a odejdeme....
10. zář 2011 ve 14:38  • Odpověz  • To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek