• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

6. června 2016 
@weri1 pro začátek stačí, autoři z ní vycházejí, takže ty principy jsou tam stejné, ale v rabru je toho i více a je to takové více učebnicové a více zaměřené na komunikaci dospělých, takže určitě stojí za přečtení potom i Rabr, je to takové více české :slight_smile: ale pro někoho už třeba moc učebnicové, mě to vyhovovalo - však nemusíš kupovat, ,mají v knihovně, tak si ji nejdřív půjč, já ji pak chtěla mít i doma...
6. únor 2013 ve 21:51  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@weri1 jj, viem ako si to myslela, nerobit z toho nejake vyjednavacky, proste to brat ako normal vec, ze sa vsetci podielame na chode domacnosti, nie ze iba jeden clen prosi o pomoc.. dakujem a prosim su iba take bonusy v danych situaciach :wink:
6. únor 2013 ve 21:55  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
a v tomto su mi blizke domorode narody, vsetci su odmalinka zapajani do chodu rodiny, kmena.. uplne prirodzene, kazdy pomaha v ramci svojich moznosti. Nieze sa iba maminy staraju, vsetkych obskakuju a ked sa ma potom synator ozenit, tak amen tma pre taku nevestu..samozrejme to plati aj pre druhe pohlavie. Ja som bola minule v soku, ked kamoska poslala 7 rocnu dceru pre metlu a ona doniesla lopatku, lebo nevedela ako metla vyzera :confused:
6. únor 2013 ve 22:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
@zelmirka1 - ahojky, tak my míváme něco podobného - něco bylo trvalé - jako to, že mluví, když ho něco napadne a nepočká, až domluvíme - to bylo furt...když jsme tlačili,t ak nám říkal - já zapomenu, co jsem chtěl říct - tak mi zase došlo, že pořád ještě hodně žije tady a teD´ a nedokáže počkat...uklízení - to samé, taky měl období, že to bude trvat dlouho a ukli´d to ty...podobné se zuby, oblíkáním ráno do domácího..osobně, mě pomohlo se zklidnit, jak jsem začala něco moc řešit v sobě, že by měl a má něco dělat a nedělá, tak jsem začala tlačit a už to nefungovalo..když jsem to nechala plynout, a jen tak zmínila (používám větu - teď už víš, jak to funguje, je to na tobě)..a skutečně to vypustila z hklavy, tak po čase jsem si uvědomila, že ten problém už není...Jinak náš se ztotožnil s dinosaurem rexerm a na cizí lidi i příbuzné i na nás dělá rexe - řev, někdy to je dost nepříjemné, tváří se u toho děsně nepřátelsky..zjistila jsem, že to ale potřebuje, že mu rex dodává sílu, jakoby se "schovává" za silné zvíře...taky když se narodila LIndi, tak jsem byla dost mimo psychicky, stres, Miška byl úžasný..ale samo se to projevilo časem a já začala na něj tlačit - zuby, převlíkání, sladkosti a on začal dělat na mě "blééééé - viděl to v pohádce a začal to dělat jako odpověd na cokoliv...zkoušeli jsme to potlačovat, ignorovat..pomohlo si až uvědomit si, že moc tlačíme, a přestat tlačit, nastolit pohodu a přestal dělat blééé sám od seb.e...nevím, co ti ostatní hodlky poradí..ale u nás to funguje takto...¨

@weri1 - ano, na kurzu říkali, že domácnost je všech a tak nemáme prosti o pomoc, protože to je, jakobychom přebírali zodpovědnost za domácnost na sebe a prosili o pomoc, o něco, co nám může někdo dát nebo taky odmítnout - to je základ prosby - možnost pro toho druhého, že může říct na "prosím" NE. Proto nám tam povídali, u domácnosti používejte - potřebuji, aby jsi udělal to a tamto...Takže nám radili dobře rozlišovat mezi prosbou a žádostí /oprávněný požadavek/ - na prosbu lze říct NE, na oprávněný požadavek by se ne říct nemělo (opět - předmět dohody, pravidel)...

ad PONOŽKY - v té knížce Moc přítomného okamžiku jsem našla odpověď...ale těžko se mi formuluje. Píše tam to, že naše partnerské vztahy nemůžou být skutečně láskyplné, dokud jsme ovládaní egem (myslí), protože ego potřebuje konflikt a problém. Muži mají větší tendenci být v zajetí mysli a ženy v emocích..a tak na začátku se dva milují - konečně nejsou sami a mají pocit plnosti a naplnění..po čase se jejich vztah změní v souboj dvou myslí..to se může změnit, pokud se aspoň jeden člověk osvobodí od mysli (začne na ni pohlížet jako pozorovatel a přestane se ztotožňovat (odvozovat své Já) od toho, co mu mysl povídá - to ego nám projektuje myšlenky typu - to si nemůžu nechat líbit, musí si ty ponožky uklidit jakožto inteligentní člověk musí pochopit můj oprávněný požadavek na uklizené ponožky...Takže pokud v našem vztahu existují stavy, kdy svého muže milujeme a kdy ho "nenávidíme", tak se nejedná o skutečnou lásku. K tomu, aby se vztah změnil, stačí jeden "osvícený" partner, který přestane poslouchat ego, protože tím pádem přestane s manželem bojovat, partnerovo ego není živené hádkami s námi a v tom se velmi špatně žije partnerovu egu, protože jeho ego nedokáže existovat v naší lásce...Hm, se v tom motám, ale asi tak...Tohle je totiž věc, na kterou hledám odpověď už dlouho - jak mám mít láskyplný vzah k někomu (u mě to jsou tchánovci) a přitom se nenechat ovládat, být schopna říct, co a jak za sebe...ta odpověď tam je..ale těžko se mi uchopuje..je to asi o tom, že když budu pořád v přítomném okamžiku, tak nedovolím mysli projektovat konflikt - př. tchýně dělá něco malému, co se mi nelíbí a pění mi (za normálních okolnéstí) žluč - př. nutí ho na nočník - normálně by se mi rozjela mysl s projekcí - jak ji mám říct, že tohe nemůže, zase z toho bude konflitk, ale já nemžu takto, dítě je mi milejší..a jdu zasáhnout s tím, že mysl mi negativně projektuje budoucnost...pokud se zaměřím na přítomnost, nebudu poslouchat mysl, tak asi nerozjedu v sobě to nastavení na negativno a tím pádem ze svého pohledu dokážu reagovat mnohem více empatičtěji i na tchýni...oni tam píšou, že hněv, vztek, konflikty mají nízkou frekvenci vibrace vnitřního těla, a pokud se člověk zaměří na přítomný okamžik, začne si uvědmovat své vnitřní tělo, tak se jeho frekvence vibrační navýší a tím pádem se ho ty nízké vibrace nedokážou dotknout (nenechá se zatáhnout do hádky, emocí apod.). ...
7. únor 2013 v 07:17  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
@jarkalada - ad výchova dětí v sobeckém duchu - oni tam ti autoři v respektovat právě píší, že nejtěžší úkol výchovy je přiést děti k tomu, aby udělaly i něco samy od sebe, co se jim dělat nechce... viz uklízet pokojíček...ono to právě je těžké sladit s vývojem dtíěte..a jak je nás tady několik, tak každá má trošku jiný přístup k této oblastí..někdo je více důsledný a někdo zase dá více na laskavost a na působení příkladem, že tím nevyvolá v dítěti odpor k dané činnosti...já se řídím spíše tím druhým, že to raději udělám sama se slovy - vadí mi, že je tady hodně věcí, já to chápu, hraješ si a ta hra tě tak baví, že se tady nasbírá hodně věcí...už je potřeuji dát na místo...co znám sebe, tak doma jsem taky moc neuklízela a můj vztah k pořádku se projevil až když jsem začala mít vlastní domácnost...
7. únor 2013 v 07:23  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
@jarkalada hele, vůbec jsem to nemyslela zle :wink: jen jsem řekla, jak to chodí u nás... a hlavně, já si k tomuhle postoji taky musela prve dojít sama až po nějaké době... do té doby jsem ho taky trochu "laskavě tlačila" - prostě jsem měla z dětství od našich naprogramováno, že děti prostě uklízet u sebe v pokoji musí nebo bude zle nebo nebude televize nebo se nepůjde ne výlet apod... a ten nový přístup mi časem začal dávat daleko větší smysl... prostě jít příkladem... a už jsem to psala, někdy začne s úklidem sám, někdy mne vidí a začne taky uklízet, někdy se na to prostě vybodne (mmch - já taky občas nechám rozkrámovanou kuchyň na další den, že se mi dnes už prostě nechce) - tak jen dám koment, že se mi moc nelíbí třeba ta hromada hraček vprostřed pokoje a že je potřeba s tím něco dělat a dál nic... bud jde uklízet (hodně často) nebo to udělám já (když mi to vadí, někdy to prostě nechám bejt)... ale tohle platí výhradně o jeho pokoji - prostě to chápu jako jeho království... jinak u nás myslím dost pomáhá, že opravdu každá věc má své místo a vidím, že mu to pomáhá, když se rozhodne uklízet... máme otevřené skříně expedit z ikey, jedna police je je třeba na hudební nástroje, jedna na auta, jedna na vyrobené hry a hračky, jedna na plyšáky, v jedné krabici jsou dřevěné hračky, v jedné plastové (stavebnice, nářadí, apod. roztříděné do znovuzavíratelných pytlíků také z ikey - že to prostě není sesypané v jedné krabici a když si chceme hrát s kostkama, vytáhne se pytlík a není potřeba lovit kousky po celé krabici-často to takhle třeba vidím u známých, že je vše na jedné hromadě - možná pohodlnější na úklid, ale když se něco hledá, takhle nám to prostě vyhovuje a jsme na to zvyklí...)
co se týče úklidu zbytku domácnosti, rozhodně nedělám vše sama... nemáme žádné pevné úkoly, kdo co bude dělat... domlouváme se dle potřeby, s tím, že já jaksi automaticky se starám o prádlo, manžel o myčku apod, občas uvaří jeden, občas druhý, s vysáváním apod. je to stejné.... když je potřebaněco udělat, domluvíme se, když se mi něco nelíbí, řeknu to - viz fusky na zemi (a už to tady zaznělo - každý má barometr na bordel nastavený jinak, takže nic než dohoda nepomůže)... a co se týče zapojení malého, tak ten se současně zapojuje sám, do čeho se mu líbí, myslím tím, že když mne vidí dávat prádlo do pračky, vytírat, zametat, utírat prach, vysávat koberec, prostírat stůl, leštit ho apod. - často chce také pracovat se mnou a já mu vždy vyhovím... má třeba svou skříňku, kam dosáhne, kde má veškeré vybavení k jídlu, před jídlem si prostře stůl (někdy i nám), po jídle často sklidí apod., a to je myslím základ do budoucna, mám pocit, že tím dostává nejvíc - povědomí o tom, jak se věci dělají a možnost se na nich podílet... třeba v mém dětství veškerá péče o domácnost ležela na mojí mámě, táta nedělal snad nic (kromě vyloženě technických věcí, jako výměna žárovky apod.), já jsem se poprvé seznámila s vysavačem a prachovkou až kdysi na 2.stupni zš - tedy v období, kdy mne to spíš pěkně štvalo a prudilo než přirozeně zajímalo... když jsem byla menší, nedělala jsem, co si pamatuju, nic - ptže malý děti přece nemůžou manipulovat s vysavačem nebo leštit stůl ironem :wink:
takže anarchie u nás opravdu nevládne... pokud to tak třeba náhodou vyznělo... mám ráda řád... ale také dohody a kompromisy :slight_smile:
7. únor 2013 v 08:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jarkalada ještě mne napadlo, že často zabere, když se ho třeba zeptám, jestli půjdeme spolu uklízet pokoj a on řekne že ne, tak odpovím, - no, to nevadí, zvládnu to sama a pustím se do toho(s úsměvem, ne uštěpačně s výrazem oběti a chudinky :wink: ) a on se často přidá a řekne, že chce taky uklízet... že mu tím vpodstatě vezmu důvod k boji se mnou, že chce být v opozici, prostě si zkusí, zda jeho názor nebo slovo má taky váhu, zda ho beru vážně... a když vidí, že s ním nebojuju, nemá důvod vzdorovat... jestli mi rozumíš :wink:
7. únor 2013 v 08:45  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
@petruskaz já to nebrala zle, i když to možná ode mě tak pak vyznělo :wink:
Já se možná nebojím tolik o výchovu mých dětí, že bych je špatně vedla. I když se tu často ptám na potvrzení, co si myslím, jak by mělo být, nebo navedení na jinou myšlenku, jak to dělat lépe. Nebo úplně jinak :grinning:
Spíš mám větší problém přesně s tím, jak popisuje @blandik to s těma "egama" je teda naprostá pravda :sunglasses:
Ještě se teda zeptám - jak popisuješ Blandik ten příběh o tchánovcích-jak by se tedy správně zachovat, co říct, když se má reagovat přítomností? Né myslet na to, že to určité chování pak vyvolá např. konflikt.
Upřímně, já bych opravdu zasáhla tak, jak píšeš "jak jí mám říct, že tohle nemůže.."
7. únor 2013 v 11:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jarkalada no, měla jsem z toho taky trochu takový pocit :wink: tak hlavně že dobrý :slight_smile:
7. únor 2013 ve 13:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
ráda bych popsala svůj úspěch - změnu vzorce chování - konkrétní situaci, já věřím, že by to mohlo tady někomu pomoct, často jsme psaly tady jak se vztekáme a nevíme jak z toho ven, mně se konečně povedlo zareagovat jinak a to pomoci kurzu Rabr, kde jsme den předtím probírali emoce a předtím popis situace bez hodnocení.

Když jsem minule byla ve vzteku, (cítila jsem, jak to ve mně stoupá nahoru a chystá se k výbuchu, Vik před odpoledním spánkem sabotoval moje dobře míněné pomoci a urychlování:slight_smile: tak jsem mu (jak častokrát předtím) řekla " "Já jsem ted tak naštvaná, že musím odejít vedle, a zklidnit se" a zabouchla jsem dveře na koupelni a nechala ho sedět na přebalováku ( on z něj slézá a vylézá sám) Šla jsem vedle do pokoje a tam trošku přefackovala polštáře - potuď opakovaný scénář. Pak jsem se opřela o dveře a tady zkusila nový přístup -Řekla jsem si" Já ted cítím vztek, ale to nejsem já, to jsou moje emoce,( podle toho co jsme se učili je potřeba se odosobnit od emocí) je to reakce na můj starý zažitý vzorec chování, zranilo mě to, protože mě nerespektoval, neuznal moje rady , moje návody, moji potřebu , že chci aby šel spát a já měla klid.Vidím, že se moc zlobím, asi se to dotklo něčeho ve mě, nějakého naučeného vzorce." (tady jsem začala malinko sklouzávat do role oběti) a to jsem si ale hned uvědomila a řekla si" Ted ten vzorec měním, chci to jinak, jsou to jenom moje emoce. Je v pořádku, když si někdo vybere jinou radu, neohrožuje mě to" Na tomto základě jsem opravdu získala odstup, podívala jsem se na situaci jinak, už tam nebylo moje ohrožení, vztek odešel.Přidala jsem k tomu prodýchání a byla schopna se vráti do koupelny.Tohle vše trvalo cca5 minut. Vik tam seděl jak jsem ho zanechala, pozoroval mě se zájmem jak jsem vcházela a já přišla k němu a řekla "Moc mi to pomohlo být chvíli vedle, dokázala jsem pochopit svoje emoce a přijmout je, mám tě moc ráda" a on mě obejmul, já jeho taky a dal mi pusinku na pusinku a usmál se a řekl "máma, dobrý?" ----to je poslední dobou naše hantýrka , když Vik vycítí nějaký zádrhel ve vzduchu, hned se ptá, "máma dobrý? mama lepší? a já popravdě odpovídám a vysvětluju, když to není dobrý a ptám se ho jestli taky dobrý a on už dokáže říct, že ne nebo jo, podle toho jak se cítí.Jsem ráda, že si dokáže uvědomit co cítí , pojmenovat to a vědět, že to je v pořádku - všechny emoce, že jde o to je pochopit.

Zkuste se takhle někdy podívat na sebe jakoby zvenku, podívat se bez hodnocení a celou tu situaci popsat -" já ted vidím, že jsem vzteky bez sebe, že mě to bolí, že nevím jak reagovat. ted jsem bouchla do dveří a mlátila do polštáře, pořád se ale cítím rozzlobená. ...... dál se pokusit najít čím to je způsobeno - " Asi ta situace ve mě vyvolala pocit, že nejsem dobrá máma, když nedokážu uklidnit /zabavit svoje dítě. " podívat se jak jsme se cítily a jak reagovaly v podobné situaci a říct si " to jak reaguji mi není příjemné, CHCI to jinak, chci změnit svoji reakci ted hned, měním ji" Zní to jako zaklínadlo :slight_smile: ovšem funguje. Držím palce všm kdo najdou sílu to zkusit jinak :slight_smile:
12. únor 2013 v 05:47  • Odpověz  •  To se mi líbí (9)
@lynks díky moc hodně zajímavé čtení.
Připomíná mi to můj problém..já mám teda ještě miminko..ale bojuju s uspáváním..Ona jako spí krásně ale prostě teď jak si stoupe tak by stála pořád i ve spánku..takže se při usínání u ní musí sedět a držet jí jakoby za hrudníček aby se nezvedala a spala. Mě to není příjemné protože se brání, snaží se zvednout..pobrekává..vydržím to vždycky chvilku a začnu mít vztek. Jako že to nejde že ona stejně nechce spát..asi jde o bezmoc já nevím..nedokážu se právě na sebe podívat z hora a říct si proč. Většinou to skončí tak, že usává chlap nebo musí taky odejít...otázka zní jak líp...
12. únor 2013 v 07:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
taky r+r doma aplikujeme. a musím říct, že funguje opravdu bezvadně... prakticky neznáme období vzdoru (proti čemu se vymezit, když tam není mocenský boj) ani sourozeneckou rivalitu (jde vidět, jak někdy hledají cesty a pak úplně nadšeně sedí, když vymyslí nějakou schůdnou variantu pro oba a to jsou opravdu ještě malincí - necelé 4 a 2 roky)

spousta skeptiků mě usazuje, že to je zkrátka tím, že mám hodné děti a tak se mi to mluví
ale není to tak - pokud nějaký dospělý k nim používá jiný přístup, chovají se úplně stejně jako ty "zlobivé" děti

osobně mám ale kapku pocit, že ve vztahu k dospělým to je větší ořech - stejně jako lynks jsem začala pracovat se svými emocemi a hledáním, co je za tím a zklidnila jsme se - no a manžel to bere jako ztrátu zájmu - kapku jsme měli tento problém už před tím, protože tchýně je založením citová vyděračka a manžel vlastně reaguje spíše na vyhrocenou komunikaci, takže jsme někdy musela scénu až sehrát, aby se něco hnulo...dneska, kdy jsme se ještě posunula a věci už tak neřeším a netlačím je to kapku problém - když se jen ptám a není odezva, nijak nenaléhám, nepřesvědčuju, nežadoním .... máte nějakou zkušenost, tipy (manžel na kurzu r+r byl a líbil se mu)
12. únor 2013 v 08:58  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj holky,jsem nová :wink: a potřebuji poradit. :slight_smile: Mám dvě děti-dcera 9 let(bezproblémová,nikdy jsem nemusela řešit to,co řeším se synem) syn-14m.A dostávám se k jádru věci.Určitě si koupím knihu Respektovat a být respektován-to na úvod.U mého synka se zřejmě objevilo období vzdoru nebo já nevím,jak jeho chování pojmenovat.Jsem proti fyzickým trestům,jsou ponižující pro obě strany a chtěla bych pomoci svému dítěti zvládnout své emoce,ale nevím jak a pak se dostáváme do začarovaného kruhu-on se vzteká,hučí,kňourá a já jsem unavená a podrážděná :frowning2: Trvá to asi 14 dní až 3 týdny,kdy se začal vztekat a plácat mě do obličeje.Vždy mu ručku chytím a řeknu NE,ale za nějakou chvíli to udělá opět-př.-Jdu otevřít dveře od bytu dceři,která se vrací ze školy,syn chce dolů,dostat se ven,ale na chodbě je chladno,tak musím zavřít a jak zavírám,začne se bouřit a plácne.....Navíc asi před 3-4 dny začal být citlivější,plačtivější :frowning2: Tak že k tomu vzdoru se přidal pláč.Po zákazu nebo pokynu,který se mu nelíbí,schová očička do pěstiček a pláče.Nevím,zda je to normální a časem toto období přejde nebo je to k zoubkům :confused: Nevím....prosím,poraďte mi,děkuju :slight_smile: PS:Přísná matka nejsem,snažím se být důsledná,ale miluji.
12. únor 2013 v 09:55  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@monyliny ahoj, holky ti určitě poradí já sem v RaR zatím teoretik začátečník :grinning:
Ale napadlo mě..začala jsem teď na dopourčení někoho tady číst knížku Nejšťastnější batole v okolí myslím že ta by se ti hodila dřív než RaR
nemusíš kupovat stáhla sem na ulozto.
Mě se ta knížka moc líbí..jsou tam rozebrané jednotlivé fáze kterými batolátko prochází..proč co a jak dělá a jak s ním komunikovat a řešit situace..(nemám zatím načtené celé jen část ale zatím se mi to líbí moc) ..zkus jí třeba pomůže..celkově mám pocit že RaR se dá použít u dětí kterým už můžeš vysvětlit..chápu čas..tzn. ne jen teď a tady ale i potom..a tak.
12. únor 2013 v 10:49  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@monyliny ja by som ti odporucila mozno zacat s knihou Jak mluvit aby nas deti poslouchaly...aj autori R+R ju spominaju. Lahsie sa mi citala a v obdobi vzdoru mi velmi pomohla :wink:
12. únor 2013 v 11:04  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@wrtulka
@blumka Holky děkuju:slight_smile:
12. únor 2013 ve 13:49  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lynks pomohlo, děkuju (tvoj článek dnes v šest hodin ráno).

Už pár dnu se to tu pokuším číst, mám problém se starší dcerou, vztekací období trvá už rok, první výstupy měla, ještě když jsem byla těhotná s mladší dcerou. Naštěstí se to odehrává jen doma nebo u prarodičů, u cizích si asi netroufá, nemá takové sebevědomí. Ty výstupy se různě mění, v poslední době mi zkouší poroučet, ale křikem, dupáním atd., ať si například stoupnu, ať nesedím, ať udělám nebo naopak nedělám to nebo ono, řekla bych, že ten problém je, když si ji delší čas nevšímám, nebo není po její vůli, ale přichází to občas i hned s probuzením, když to jde, tak ji vyhovím, ale když začne být zlá, tak momentálně zkouším metodu nevšímat si toho, v klidu jí říkám, že ji poslechnu, až přestane křičet, někdy přestane za chvilku, jindy to ale trvá i přes čtvrt hodiny, kdy jen stojí s otevřenou pusou, řve, z pusy jí teče jako psovi, končívá to většinou tím, že mi říká, ať si jí vezmu pochovat, tak jdu k ní, zeptám se, jestli už bude klidná, slíbí že ano a já si ji vezmu do náruče.
Tím chci vlastně říct, že vím, kde je chyba, bohužel často ve mně, když nemám náladu a nic se mi nechce, ale taková jsem jen někdy, snažím se jí jinak všímat celý den, říkám jí, ať jde se mnou udělat to nebo ono, neříkávám jí ať jde ode mně pryč, ani z wc ji nevyháním, prostě ji nechávám pořád u mě, neodháním, sama od sebe ji několikrát denně pochovám, stoupnu si s ní třeba k oknu a vyprávím jí, co tam vidíme (jakmile je volná chvilka, když po mě ta mladší netouží), aby cítila, že jsem tu s ní.
Nebiju jí, ale párkát jsem jí přes zadek dala (a jednou facku, kdy byla opravdu zlá a poroučela i Haničce). Vím ale, že jsem ji tím ublížila, opakovaně říká, že co se jí stalo a že to bolelo a "maminko už do mě nebůchej".
12. únor 2013 ve 21:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lucmart ano, to co zažíváte, je typický úsek vývoje- takový její úkol co se musí do života naučit.Ted si zkouší jak lidi (zkouší si to u mámy, protože před ní se cítí bezpečně) budou regovat na její různé nálady. Tak velí a rozkazuje :slight_smile: Možná jenom tohle uvědomení si, ti pomůže s ní jednat jinak.Bylo by dobré reagovat pokaždé stejně, to znamená nenechat posouvat hranice - jakože ted mám dobrou náladu a tím pádem ted můžeš křičet déle a já budu déle plnit tvoje rozkazy. pozor ovšem na dávání a ukazování lásky (píšeš, že ji obejmeš jenom když přestane křičet)mohla by si naučit vzorec, že jenom když mlčí, když reguje jak si druzí přejí, tak je hodna lásky. Objetí klidně i za řevu, říct "Já tě mám stejně ráda, i když se mi ten křik nelíbi!" Ptala jsem se na tom kurzu Rabr na něco podobného - máme stejně staré děti a můj Vik na tomhle vývojovém úkolu taky momentálně pracuje :slight_smile: Bylo řečeno, že když je dítě v klidu, tak si o tom promluvit. Domluvit pravidlo "Všimla jsem si, že ted máš období, kdy tě baví křičet" ...a nechat prostor pro ní, může říct "Jo" a pak pokračuješ že ti je křik nepřijemný, a že to potřebuješ s ní probrat, jak to udělat, aby jste obě byly spokojené. "Když ona s ničím nepřijde, tak navrhneš ty. Dá se taky s ní křičet, my tak s Vikem křičíme spolu, jsme jako dva Bocceli v La Scale :d a pak je nám to směšné a jsme oba spokojeni.
a
ještě jedna věc - kde asi viděla a slyšela to poroučení :slight_smile:) bez urážky.. Držím palce dál, at se pochopíte.
13. únor 2013 ve 04:40  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@lynks ted jsem četla tvůj příspěvek ohledne odosobnění od emocí... a něco mi to strašně připomnělo... četla jsem knížku vyléčení pro miliony, kde je popsaná technika dynamind - která má stejné kroky - zjednodušeně 1) mám problém 2) ale to se může změnit 3) chci aby ten problém zmizel... tak mne jen zajímá, zda vám říkali, jestli to z toho vychází? já to teda zkoušela na jiné "problémy", ale nenapadlo mne to aplikovat na výchovu - potažmo emoce s ní spjaté... zkusím, dík :slight_smile:
13. únor 2013 v 08:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
@petruskaz ne, slyším o tom od tebe prvně.
13. únor 2013 v 09:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
@wrtulka to si pamatuju taky, jak si dokázal stoupnout, tak si už nechtěl lehnout :slight_smile: a nempomáhá vám ani , že by jsi si lehla s ní do vaší postele? bylo by to pro tebe přijatelné?Začala vám doma změna, nejde už používat stejné principy, to co fungovalo doteď, už fungovat asi nebude. No jo dítě se neustále mění :slight_smile: a my musíme reagovat na tyto změny ideálně bez hněvu...Někdy to vypadá jako kdyby jsme koupili složitou pračku bez návodu a když konečně příjdeme na to, jak funguje, ona se resetuje a žádný program nefunguje! :rolling_eyes: a takhle se to opakuje jednou za půlroku..no nechtěly by jste takovou pračku nakopnout a vyhodit? :sunglasses:
13. únor 2013 v 19:09  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@lynks do postele jí beru v noci když nechce spát.. to pomůže problém je že se bojmí abych ji nezalehla takže čekám až usne a přenesu jí..což se občas nezdaří..a celé je to takové nervózní..
nebo teď fungue dobře že jí unostím..netrvá to dlouho a nejsem z toho nervní ani já ani ona..
já jen nevím proč ten vtek..mrzí mě to..je to asi pocit strachu nebo jak to říct..že bude vzhůru a já nebudu vědět co s ní? co s tím.. :frowning2:
13. únor 2013 v 19:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
@wrtulka jak říkám, může to být k vzteku, když se najednou změní zaběhnutý program... no co, musíš změnit i svůj "program" :slight_smile:
13. únor 2013 v 19:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lynks ahoj, díky, zkusím, jak radíš, až si budeme pěkně povídat, ona mluví opravdu pěkně, zkusit jí říct, že tohle její chování se mi nelíbí, že tím i ruší sestříčku, a příště, ať to zkusí bez řevu. Já, když má ten záchvat, jí říkávám, že to se mi nelíbí, a ať na mě mluví bez křičení, že jí nerozumím a pak to nemůžu udělat. Vidět na ní, že se pak i snaží neřvát, ale jen jaksi pískat nebo jak to popsat, a snad by se i utěšila, ale udělám chybný krok, a vrací se k řevu. Ten řev je taková směska pláče a křičení v jednom.
Neurazím se, to víš, že přemýšlím o tom, jestli to vztekání nemá okoukané od nás, ale nemá, a poručit jí občas musím, když neposlechce několikrát po dobrém, zvyšuji hlas a z prosebného nebo oznamovacího tónu přecházím na příkaz - tak snad tady.
Jednou jsem zkusila, jak jsem si přečetla tuším tady, udělat z toho srandu, říkám třeba: jéé, jak ta Lucinka křičí, to není pěkné, zkusíme ji lechtat a ona se bude smát - ale nepomohlo to a ještě mi připadalo, že se jí vysmívám. To nechci.
13. únor 2013 ve 21:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@monyliny já bych kromě těch knížek ještě ...oni potřebují si tím vším projít - a to pokud možno sami, aniž bychom jim do toho nějak výrazně zasahovali, protože nám se nepodaří asi "pomoci jim zvládat emoce". můžeme být s nimi, ale nejde to "přeprat", předělat, změnit. prostě to tak je - má určtiý věk, je v určtié etapě vývoje a i kdyby ses na hlavu postavila (v dobrém), tak to tak bude. takže - když si ty sama nastavíš myšlenku na - zhruba: hm, koukám, jak to stebou mlátí, to je dobře, jsi zdravý, vyvíjíš se ok., já počkám, bude líp, trpělivosti mám dost......budeš se pak i tak i chovat, to se přenese na dítě a bude to vše v menší míře a snesitelnější. píšu to záměrně nadneseně - protože to vystihuje ten přístup k batoleti v 18ti, 36...měsících, kdy prostě má svojí hlavu, vrtochy, moresy:slight_smile:.
má. a co? nic. :wink: já vím, že to někdy člověk vnímá jako nepříjemné, pro sebe, je to změna, doted milé zlaté a ted prásk, ječák.
13. únor 2013 ve 23:56  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
@lucmart Nesmí se ale zapomenout na to uznání emocí - ona by totiž nejradši nekřičela, ale je to silněší než ona, taky je z toho smutná, a ví že se to mamce nelíbí. Kdybys jí řekla jenom, že se ti to nelíbí, že to není pěkné, tak může z toho být stejně naštvaná.Protože sei zapomělo na nejdůležitější --a to -pochopení/vcítění do ní, že neumí ovládat svoje emoce, Ono to prostě zatím nejde, chybí "vyježděné " nervové spojení. Sama píšeš, že se pak snaží nekřičet, chápe, že se ti to nelíbí, ale ty spoje jezdí zatím po kolejích "Křik a řev když nechápu co se děje"
Je vidět, že jdeš tím směrem Rabr, přečtění knížky nebo chození na kurz, by ti to mohlo dopilovat :slight_smile:
Přidám zásady uznání emoc zhrnutíí:
http://maminator.wordpress.com/2012/11/13/11-dil-rr-6-zasad-dobre-mezilidske-komunikace/
14. únor 2013 v 06:43  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@hupcza - máme doma podobně vychované manžely..taky citově vydírající, vyslýchající tchýně - výchovna metoda založena na vzbuzování pocitů viny..taky jsme se potýkali s problémy a taky je manžel nesdílný a musela jsem vyvíjet větší a větší tlak...naštěstí je už to minulost...manželovi pomohlo si uvědomit, jak je nesvobodný tento styl komunikace, že přeci, já mu můžu říct, že tady jsem pro něj a ráda si poslechnu cokoliv mi on chce sdělit, co on považuje za důležité, ale že pokud mu budu klást otázky, budu z něj dělat opět malého, neschopdného a nesvéprávného kluka...takže my spíše řešíme opačný problém - jak přežít zažité vzorce chování naší tchýně a tchána...

Holky- mám obecný dotaz - Miška (bude mít 4,5 roku), je hodně autentický - prožívá radost i zlost naplno. Radost není třea popisovat, ale zlost okolí dost vytáčí - protože on prostě je hodně hlasitý, třeba zařve jako tyranosaurus nebo udělá na puse - blééééééé..a jakoby mívá hodně podrážděný tón, když se mu něco nelíbí, vyloženě mi to příjde, že si to zkouší (ne že testuje hranice, ale že se pasuje do takové role)..cítíme, že cesta není korekce, protože to on "neslyší" a je to ještě horší..cesta je klidně mu uznat jeho pocity, pochopit ho..to úplně rozváže, a sdílí své pocity..jenže třeba byli jsme u dědy a měl lindu, posadil si ji na klín, míška ví, že se to "nesmí" a začal velmi podrážděně na mě - vem lindu, vem lidnu )asi 10minut v kuse), pak ona se nebude smát a vykládat...děda dělal že neslyší, já se mu snažila říct, že děda si chce pochovat vnučku...až děda na něj zařval - "nech toho" a míška na něj ukamžitě udělal blééééé v plné parádě...tchýně do toho - miško, půjdeme ještě naložit perníčky..naštěstí jsem ho měla na klíně a povídala si o jeho pocitech s ním...doma jsem byla na sebe moc naštvaná, že jsem miškovi nevyšla vstříct, protože on dost žárlí na lindu, když si ji někdo jiný chce pochopvat, tak ji nechce dát...a já nechala dědu dělat něco, co není pro lindu dobré a co míška ví a navíc jsem nebrala v potaz miškovy pocity....). Doma jsem mu pak říkala, že měl asi o lindu strach a že ji potřeboval a miška tak rozvázal, začal mi povídat jak se cítil a já cítila, že to je to správné, domluvili jsme se,že příště lindu vezmem, když bude potřebovat...
NIcméně by mě zajímalo, zda nějak máte/nemáte u takto starých dětí tyto projevy - silný projev nesouhlasu, vzteku a co s tím děláte? díky.
14. únor 2013 v 10:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
no nevím, jestli jsem se vyjádřila přesně, ale měla jsem na mysli - že já téměř vždy vím, proč je naštvaný a co řeší - třeba u toho dědy měl miška velmi "vážný" důvod, tak to miška cítil - já mu povídám, jak se může s lindou zacházet a pak to udělá děda špatně = posadí ji a dělá s ní takhle jedou pání...- a miška se hodně te´d pasuje do role - toho, co vynucuje "pravidla" - (prolíná to celou jeho hrou, že je rex, lev, policajt, brání dům před zlodějem, rex příjde zasáhnout z pozice síly a moci..takže on to pak jakoby prolíná i do živoat (ten boj)). Jenže ta forma jeho sdělení, ty agresivní tón, hlasitý, nepřátelský - je pro okolí dost nepřijatelná...při tom vím, že miška má dvě roviny, roviny - kdy je zlatóučký a rovinu, kdy si jakoby zkouší rozkazy a chce se chovat negativně a nejspíše chce, abychom to brali jako srandu...
Tak by mě právě dost zajímalo, jestli maminky, co mají už nebatolátka, tohle taky řeší a jak to řeší..Já mu neříkám, že takto se nemůže vyjadřovat, že takto to je nepřátelské - jakože samozřejmě, že obča mu povím, že ten tón se mi nelíbí..on to pak poví tak sla´doučce, ale to už mi příjde falešné a neautentické...umělé...
14. únor 2013 v 11:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik ahoj:slight_smile:
Petr to má naopak. Když se reálně naštve, založí si ruce na prsa jde někam do pryč. Ne daleko, za roh, a tiše stojí a poslouchá, co se bude dít. Jakoby se "urazil" :slight_smile:. Napadlo mě, jestli by Míšu nešlo cíleně naučit - vyměnit - ten hlasitý projev (s tím, že někomu to může být nepříjemné, že se může někdo toho zakřičení leknout) za něco jiného. Už jsou rozumný, s petrem se dá takhle diskutovat, proč je něco jinak, než si představuje, myslí. A ta sranda se do toho může zakomponovat. To u nás tedy pořád funguje. nevím, at si vždycky, když bude hodně naštvaný, chytne obě uši, aby se neslyšel a pak oči, aby se neviděl. Něčím ho odpoutat od toho "zvyku", přivést k jiné reakci, která by splnila účel:slight_smile:
14. únor 2013 v 11:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik jeeej, takych situacii u nas zazivame dennodenne asi milionkrat. Moja dcera ma svoje prejavy este teraz obohatene o poznatky zo skolky.. aj u nas ide ziarlivost, ale skorej v tom smere, ze nasi si zraaaazu zacali vsimat jej mladsiu sestru, uz to totiz nie je to nudne babo, druhorodena je taky ten usmievajuci typ, zdiela, komunikuje s okolim, no rozplyvaju sa nad nou a starsia len teraz zaziva kritiku na jej hlavu, ze je zla, vztekla.. Jasne, ze potom reaguje tak ako reaguje :frowning2: A vylozene vidim, jak nasi cakaju, ze by som mala starsiu zbit .. /tak ako som dostavala ja :unamused: /. Matka mi to dokonca povedala, ze jej mam dat na zadok, bola proste v soku, ked som po takom jednom zachvate si starsiu dcerku naopak pochovala, pomuckala.. Som jej povedala: "ty ked ziarlis na otca, tiez ma niekto za to zbit, za tvoje pocity?" .. a bola ticho. Akoze je to jedna velka nespravodliva sranda z jejich strany, do jej troch rokov ju rozmazlovali, vsetko dovolovali a zrazu ocakavaju,ze sa ma chovat ako dospely clovek.. musi vediet ustupit..VZDY...svojej mladsej sestre atd. S tym samozrejme nesuhlasim, lebo mladsia je uz tiez pekne kvitko, v necelom roku robi starsej sestre naschvaly :wink: Ale nasi mladsiu dcerku obhajuju, ze je este malinka blabla.. Tak sa ich potom pytam " a starsia uz neni male dieta, vy od nej zo dna na den ocakavate veci, ktore by ste ani vy nezvladli, boze ved ma len 3 roky"

a odpoved na tvoju otazku? pokial ide o nejaku malichernost, kde len skusa na mna svoje finty zo skolky, kupit hracky, blbost a pod. tak neustupujem, akoze necham ju nech sa vyburi a ideme dalej

ked sa to tyka jej pocitov, ze vlastne bojuje so ziarlivostou, strachom.. davam jednoznacne porozumenie a zastanie sa pred okolim .. tak ako ty :wink:

U jednej mojej kamarky som videla ako dopadli veci, ked vychovava bitkou podla svojej matky. My mame rovnako stare deti..Na tu starsiu len kricia, vyhrozuju, aj bitka :pensive: .. a ona sa uplne uzatvara, ale nie ze do strachu, ale do takej tichej skryvanej agresie. Ja som jej raz dala porozumenie ... tak bokom.. ste mali vidiet tie hviezdicky v jej ociach.. a tu tiez neviem ako kamaratke povedat, aby nebola na starsiu dceru tak tvrda
14. únor 2013 v 11:22  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek