Rozdílné zkušenosti s mateřstvím: Je spravedlivé je porovnávat?

A já vás chápu asi obě, mě nevyšel druhý transfer , bohužel jsem z
toho hodně smutná. I přesto, že jednu dceru mám, krásnou, chytrou, tak mě to prostě bolí, protože o to druhé miminko se snažíme asi 3 roky. Přála bych si moc pro dceru sourozence, nicméně to beru buď tak a nebo , ale zrovna dneska kdyby mi moje kamarádka polichotila tím jedním dítětem, tak to asi taky těžko beru. Ono stačí říct třeba, mrzí mě to. A mě to sakra mrzí a nevím proč se tak děje, ale jsem tu pro tu mojí holčičku. Je to těžký prostě z každé strany a teď asi umožněno i těmi Vánocemi..

Když jsme se skoro 4 roky snažili o druhé dítě, byla jsem mnohem zoufalejší, než když jsme se snažili o první. Hledala jsem způsoby, jak se smířit s faktem, že budu mít jen 1 dítě, když jsem chtěla velkou rodinu. A bylo to strašně strašně težký, i když jsem doma měla zdravého, chytrého, hodného a nadevše milovaného chlapečka. Ani nevím, kolikrát jsem za ty 4 roky slyšela, že mám být ráda aspoň za to 1 dítě. Samozřejmě, že je to pravda a samozřejmě, že jsem za něho byla ráda, ale přesto mě ta věta znovu a znovu zraňovala. Pokud máš nenaplněnou touhu po dítěti, tak to prostě bolí, ať čekáš na vytoužený 1. anebo 4. těhotenství. Druhorozené je už 6 let a pořád je těžký na tu dobu jen pomyslet, kdyby se to tehdy nepovedlo, určitě bych potřebovala nějakou psychologickou pomoc.
Podstupování IVF je po psychické a hormonální stránce strašnej mazec, pamatuju si, jak mě rozbrečela každá blbost, brečela jsem i v práci. V tomhle jste na tom prostě stejně, máte za sebou smršť emocí a smutku z nevydařených pokusů. Ty si říkáš, že nemá co být smutná, když má doma 3 kusy a ona si zas říká, že ty si aspoň můžeš v klidu pobrečet a dát si po příchodu z práce nohy na stůl anebo se odreagovat při koníčku nebo kultuře - luxus, kterej ona nemá. Soudit se to fakt moc nedá, já vám držím palce oběma a doufám, že při dalším pokusu se už zadaří….

Mně přijde, že kvůli novému nedorozumění přijdeš o blízkého člověka...
Byla jsem v situaci, kdy jsme se rozhodli mít dítě a zadařilo se až po šesti letech. A celou tu dobu jsem přemýšlela nad otázkami, které si pokládáš i ty. A část té doby to se mnou prožívala i má nezadaná a bezdětná kamarádka. Pomáhala mi prožít i ukončení pro VV. Jenže pak se zadařilo a narodilo se mi zdravé dítě. A najednou její smutek, že nemá chlapa ani dítě, byl víc než moje radost po té neskutečně dlouhé době. Kontakt se mnou přerušila, asi si taky potřebovala odpočinout, snažila jsem se to chápat, ale bylo mi to líto. A dnes když se potkáme, nemáme si co říct. Naše kamarádství je pryč a nikdy už nebude. Já jsem už jinde než ona. Tak se jen zamýšlí, jestli to nepovede k úplnému konci přátelství.
Stejně nechápu, že si takhle "měříte pindíky", kdo má právo být víc smutný, místo toho, abyste si společně zanadávaly a poplakaly...
A k tvojí otázce, kdo touží po dítěti a nedaří se, nedokáže si racionálně zdůvodnit, že už jedno-dve-tri má, takže tvoje kamarádka rozhodně není nevděčná.
A obecně, předpokládat, jak se má někdo podle nás cítit a ještě to říkat nahlas, je společenský neomalené. Akorát nás to nikdo neučí a neukazuje nám, že dívat se na životy jiných lidí našima očima je ta největší blbost na světě, která jen vytváří nějaké nepodložené domněnky.

@drep Když Tě budu citovat: "Já naprosto chápu, žes to nemyslela asi zle, ale je to asi jako říct někomu, kdo je nešťastný z toho, že po mrtvici nehýbe nohou, že spousta lidil na to umře a že to noha zas není tak hrozná. Je to sice pravda, ale jeho unikátní prožívání traumatu to nijak neotupí ani nezmírní."
Tady s tím jednoznačně souhlasím.
Na druhou stranu - pokud budu tím člověkem, kterému ochrnula noha já, nebudu plakat na rameni člověka, který ochrnul na celé tělo. Přijde mi tak nějak automomatické, že člověk i u kamarádek přemýšlí, komu se s čím svěří a bere přitom v úvahu také jejich problémy, pocity a zranění.

Dávat do jedné roviny to že v 35 letech nemůžu počít první dítě s tím,že nemůžu počít čtvrté je stejně absurdní jako srovnávat,že nemám na dovolenou nebo že nemám na nájem.

@urtica já to mám nastavené jinak. Kamarádi jsou bezpečný přístav a promluvit, postěžovat si může každý, ne jen ten, kdo je na tom hůř. Moje nejlepší kamarádka ze školy má postižené dítě. To ale neznamená, že jí nemůžu říct, že mě dcera zlobí nebo že má tisíc první rýmu na podzim. Protože ano, její trápení ke objektivně horší a kdykoliv bude potřebovat objetí nebo rameno nebo fyzickou pomoct, jsem tu, ale to neznamená, že já teď akutně nejsem nešťastná taky. Moje aktuálně nejbližší kámoška je kožařka v nefungujícím manželství. A občas to sama říká, že v porovnaní s mými pracovními trably jsou ty její banální, ale že jí to taky štve a potřebuje si postěžovat a já jí vždycky říkám, že přece od toho tu jsem, aby to mohla sdílet. Stejně jako já si před ní můžu postěžovat na manžela, ač její je objektivně horší a ona mně na cenu nového auta jejího manžela, ačkoliv pro ní je to jen důvod, proč nepoletí na maledivy ale jen do dubaje, kdežto já bych si musela vzít lichvářskou půjčku.

@drep A dotklo by se tě, kdyby sis stěžovala, že má tvoje dítě rýmu s ta kamarádka ti řekla: "Hele víš co, rýma je blbá, ale to přejde, uvidíš. Hlavní je, že to není nic horšího." a řekla bys jí, ať nezlehčuje tvoji situaci, že na tom jste přeci zrovna stejně?
Já si myslím, že všichni chápou, že je kamarádka smutná z toho, že nemůže mít další dítě, které by chtěla, ale na druhou stranu to, co řekla bylo minimálně necitlivé.

@reeeza Nabídnu trochu odlišnou perspektivu.

Za prvé - pokud s tebou v takovéhle situaci tvá kamarádka sdílí svou bolest, znamená to, že tě vnímá jako velmi bezpečného člověka. Nebo, obávám se, až do teď vnímala.

Za druhé - porovnávání bolesti a myšlenky, že ten druhý je nevděčný a neměl by si stěžovat, nebo minimálně tolik ne anebo ne tobě apod. (i nevyslovené, ono to totiž stejně probublává napovrch, jak je i tady vidět), jakýkoliv vztah silně rozleptávají. Podívej, já naprosto chápu, proč to cítíš, jak to cítíš, ale myslet si, že tvá bolest je větší a máš na ní větší právo je strašně strašně ničivé pro váš vztah.

Za třetí - ta poznámka o tom, že ona už 3 krásné děti má, spadá do kategorie zkázaných vět, které se nepromíjejí. Jestli se pohybuješ v komunitě žen podstupující IVF nebo žen po ztrátách těhotenství, tak jí zaručeně a velmi snadno najdeš na seznamech toho, co je naprosto, ale naprosto nevhodné vyslovit. Je devalvující, znehodnocuje její bolest. Ona právě teď oplakává dítě, nebo spíš naději na dítě, které ztratila, své embryomiminko. Její ztráta není o nic menší tím, že už jiné děti má.

A za čtvrté, před tím, než se mi narodila třetí dcera jsem zažila dva samovolné potraty. Když jsem ještě krvácela po tom druhém, tak se mě jedna kamarádka zeptala, jestli nejsem náhodou těhotná, že ví, že jsme plánovali třetí. Svěřila jsem se jí. A ona mi odpověděla, že teď byla na přerušení a nechala si miminko dobrovolně vzít. Bylo by její páté. Měla jsem všechny ty pocity, co si v takové chvíli lze představit. Ale hele, zalapala jsem po dechu, daly jsme si pár panáků a sdílely spolu svou bolest. Víc ona, než já, protože ona na tom byla psychicky hůř. A sblížilo nás to. Tenhle moment mi od té doby tisíckrát v dobrém vrátila. Celkem věřím, že tohle je druh prožitku, co dokáže spojit poutem, které překoná skoro všechno. Z takových situací lze vyjít s velice posilněným přátelstvím anebo taky úplně zničeným vztahem. Takže nabízím i perspektivu příležitosti. A sdílím zkušenost, že když to klapne (což nemusí, je to šance, ne garance), tak to stojí za to.

@reeeza souhlasím s tím, že vaše situace je těžší a z její strany to bylo velmi necitelné. Já jsem třeba neměla nikdy problém s otěhotněním a vím o několika lidech, kteří se o miminko snaží, ať už o první nebo druhé a nejde jim to, zažili potraty, mimoděložní a je mi to moc líto i za ně. Nikdy by mě nenapadlo se s nimi srovnávat. Kdyby někdy v životě došlo na to, že bychom chtěli 4.dítě a nešlo by to, nikdy by mě nenapadlo se srovnávat s těmi, co ještě děti nemají nebo mají jedináčka. Jak píšeš, zdravé 3 děti vs žádné nebo jedináček, to se nedá srovnávat. Nepopírám, že kamarádka netrpí a že je to nebolí, ale je to úplně jiná situace než ta vaše. Sobecky to působí. 🙄

Holky moc děkuju ta zajímavou diskuzi. Celkově jde vidět že je to hodně rozporuplné a vlastně zajímavé téma k přemýšlení.

Vnitřně cítím, že to bolí obě a obě k tomu máme důvody i právo na svou bolest.
Cítím že porovnávat bolest je blbost. Ale taky cítím že určité věci byly blbě vyřčeny ( viz má snaha ji uklidnit že už má přece tři zdravé děti, ať se zaměří na ně) a nebo se vůbec neměly dít ( např to že se kamarádka se 3mi dětmi vyplakává na rameni bezdětné ženské a pláče že nemůže mít čtvrté dítě). Existuje něco jako takt, ohleduplnost, empatie...Jedna věc je blbě plácnout jednu větu ve snaze pomoci, druhá věc je se dlouhodobě chovat vlastně naprosto neempaticky a bezohledně a vyplakávat se na rameni člověku který je ještě ve větším srabu..
Taky cítím, že mi dlouhodobě ta pomoc nepřišla reciproční a hodně jsem se vysávala tím být silná pro kamarádku. Ty hranice jsem si měla vymezit už dávno..
Taky ve mě rezonuje, že jsme každá v úplně jiné situaci, je to pro obě hodně náročné období...a nejsme schopný se dobře vcítit do pozice té druhé, protože jsme nikdy nebyly v pozici té druhé ani na chvilku...navíc je tam hodně bolístek a citlivých míst, musím( e) chodit neustále po špičkách..

Dáme si teď od sebe pauzu. Cítím že to potřebuju. Už jsme domluvený na kafíčko, nechci abychom se rozešly pohádané. Ale chci jí říct jak věci cítím i že je toho teď na nás na obě prostě opravdu hodně!! Máme se rády, ale tuhle etapu prostě nezvládáme dobře, nejde nám to...zkusíme si lízat rány každá zvlášť nebo s jinými lidmi.

@reeeza já bych k tomu měla jen jednu poznámku - napadlo tě, že se ti na tom rameni vyplakávala proto, že jsi pro ni po manželovi a dětech ta nejbližší a že před takovými lidmi si nemusíme hrát na tvrďáky a můžeme to prostě pustit ven, protože za to nejsme souzeni? Že to byl vlastně velký projev důvěry v tebe a ujištění, že ty jsi ta důležitá? Nic to neubírá na tom, že jsi sama bolavá a potřebuješ stejnou oporu jako ona.
Jinak je super, že se potkáte a snad to zvládnete vykomunikovat bez vyhrocených emocí a třeba na místě pochopíte, jak je toto celé zbytečné. Držím vám palce...

@lvl16 ja mám bohužel hodně nepřenositelných zkušeností s komunikací s lidmi, kteří jsou v totálním svrabu a na dně. A je to čistě moje přesvědčení, které nenutím jako jediné možné, že to “je to jenom rýma, to bude dobrý” je bagatelizace problému a podle mě mezi kamarády nepatří, kamarádi jsou to bezpečné prostředí, kde se můžu hroutit z jakékoliv “blbostí” a dostane se mi pochopení, ne výchovy, kritiky nebo zlehčování. Tím bych asi tuhle diskuzi ukončila, nemám ambici ani tebe ani kohokoliv jinýho přesvědčovat o své pravdě, mám prostě svý vidění světa založení na mých zkušenostech a je v pořádku vnímat stejné věci různě

Holky ale kamarádka není terapeut a ne nemusí snášet vše, když je jí to nepříjemné. To samé i v partnerských vztazích, vyklápět neustále na partnera svúj kýbl hnoje taky nejde. Člověk by měl věci řešit na terapii pokud to nezvládá jinak..ne to nakládat nejbližším..
Určit si určité hranice je důležité ve všech vztazích. Z toho už jsem vyrostla, abych snášel všechna její břímě, protože to přece kamarádky dělají...a zapomínala na sebe.
Fakt mě zahlcuje moc a dlouhodobě a už to nechci. Asi si bude muset najít terapeuta nebo někoho jiného. Já už končím 😁

@reeeza je to pravda a mas plne pravo byt vytocena. Druha vec je, ze takhle uvazuji ja - kdyz se mi deje neco spatneho, pomaha mi se s tim smirit timhle zpusobem, ale vlastne tady jsem zaregistrovala, ze nekteri lide to berou jako relativizovani a shazovani jejich problemu. Takze mozna je problem v tom, ze ona slysela neco jineho nez co ty jsi mela na mysli.
Nicmene za me porad - mela by si uvedomit, s kym mluvi a ze v porovnani s tebou je opravdu ona ta stastna.

@sarihy tak tohle srovnani boli na obe nohy, nicmene ano, rict mi nekdo, komu umira dite, ze resim prkotiny, kdyz si budu stezovat na problemy s mymi detmi, tak to budu naprosto chapat a zmlknu. A ne, nebudu se s nim dohadovat, ze ja to mam taky tezke. Pokud mi to rekne nekdo, kdo v takove situaci neni, tak pak je to o cloveku a jeho podani, jestli je to nejapny a necitlivy pitomec nebo jestli se mi snazi pomoct videt veci z jine perspektivy.

@drep Jasně, že jsou kamarádi bezpečné prostředí. Nejde o to, že bych se bála jejich reakce, ale o to, že je nechci zraňovat, a to i když vím, že budou reagovat empaticky a nevyčtou mi to.

@reeeza regulérně to prostě těžší máš a nedivím se, že jsi ji řekla to co jsi ji řekla, Měla by být vděčná, že má tři děti. Jo jasně chce další proč ne, každeho věc kolik má děti, ale jak všechny vidime a víme tak vlastně v dnešní době je každé narozené dítě tak trochu zázrak. Má doma už tři měla by být víc než ráda, že nezažívá to co ty.

@reeeza Myslim, ze pretahovacka o to, kdo to ma horsi vam ni jedne k nicemu neni, ale jo, objektivne jsi na tom hur. Snazite se o prvni a snazite se dyl. Ona si to podle me uvedomuje taky, proto na tebe ve slabe chvili tak vyjela, to nastvani podle me prameni spis z toho, ze ona mela kvuli tve pritomnosti pocit, ze by ji to nemelo byt tak lito, ale pritom tu ztratu citila a citit chtela.
Podle me je kamen urazu i v tom utesovani 'aby byla ráda za to že mají tři zdravý děti'. Ona vi, ze ty deti ma a je rada, ze je ma. Tohle pripominani 'vzdyt mas deti' podle me jenom leze na nervy, jakoby si nekdo myslel, ze touha po diteti nejak anuluje existenci uz tech narozenych.
Ona ma pravo byt nestastna, i kdyz ty mas objektivne to 'pravo' vetsi. Bohuzel ale na svete neni omezeny objem uzkosti, takze nestesti jednoho neznamena, ze na jineho uz nevyjde.
Clovek by si myslel, ze tim, ze jste dobre kamaradky a vlastne prochazite podobnym procesem, ze vas to utuzi, ale evidentne to tak neni a pokud obe nebudete citit, ze se v tom procesu potrebujete, tak dat si pauzu je to nejlepsi reseni.