• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Strach mít dítě. Taky vás to trápí?

4. července 2012 
Extravaganca - no vidíš, to by mě nenapadlo, že strach z toho, jak to pak zvládnu, mi může taky bránit v otěhotnění... I když je fakt, že psychika je mrcha a působí na ní úplně vše...
Moc vám s manžou přeju, aby vám přestěhování prospělo po všech stránkách:slight_smile:Je skvělé, že si s rodinou tak rozumíš, i když mamka říká takové věci. Oni si občas neuvědomí, jak to může špatně působit. Já taky nikdy v životě nezapomenu, když mi mamka řekla, že už se těší až se odstěhuju, že by se mnou nemohla bydlet v jednom baráku. Řekla to jen jednou v návalu zlosti, jinak si strašně moc rozumíme a dokonce jsem si i jistá, že bychom spolu bydlet mohly, ale mrzí mě to.
Holky díky moc za tohle téma, jsem ráda, že nejsem sama kdo má obavy. A hlavně jste mě i přesvědčily, že to fakt zvládnu :wink:
I já si říkám, když to zvládla jedna moje známá, která rodila v 16 letech, tak to musím snad ve svých 28 zvládnou taky, ne? :grinning:
26. črc 2007 v 10:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
já bych teď mohla vyprávět :frowning2: už týden přenáším a každý den jsem na tom psychicky hůř a hůř. budu mít druhé dítě, první jsem také přenášela a hrozilo vyvolání porodu, ale nakonec se malá umoudřila a 7. den přenášení se narodila. nevzpomínám si, že bych tenkrát takhle vyváděla a že bych byla tak vystresovaná. a je to už 9 let, takže se dá říct, že jsem už stará páka, že bych to mohla teď snášet s přehledem, ale bojím se naprosto všeho, vyvoláváním porodu počínaje a tím, jak to vše zvládnu konče. a to je mi 34 let. takže já vás holky asi moc nepotěším......
26. črc 2007 v 10:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
pipisek: Mně je 33 a moc chci ještě jedno dítě.. Kdyby se mi to opravdu povedlo, budu na tom stejně jako Ty, protože bych rodila taky ve 34..Tak hodně štěstí a hlavně klid /já vím, to se mi to radí/..Ale u mě by to bylo už třetí dítě..
26. črc 2007 v 10:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
pipisku, me jsi potesila, protoze jsi to uz jednou zvladla a sla jsi do toho znova...mi to na povzbuzeni staci :wink: Drzim pesticky.
26. črc 2007 v 10:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Uf...konečně jsem se sem dostala...nějak mi to blblo :angry:

verusky:ANo,je to doktor Kreml a fakt je dobrý.Napsalas to moc pěkně...děkuji :slight_smile:

grej:No vidíš a mě to napadlo...nebo spíš to tak nějak intuitivně cítím...něco ve mě mi našeptává,že problém je v hlavince...
K těm rodičům...někdy opravdu přestřelí,ale myslím si,že jejich chování úplně pochopíme až budeme taky rodičmi...
Jinak děkuji za přání a Tobě taky přeji abys brzo na těhu testu našla // :wink:

pipisek:Držím palečky,aby to dobře dopadlo :slight_smile:
26. črc 2007 v 11:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky díky vám za podporu !!!
jinak je to všechno opravdu o té hlavě, u mě to trvalo dlouhých 8 let, než jsem se rozhodla pro druhé dítě....dřív jsem si to nedovedla představit. asi se k tomu musí člověk přes tu hlavu dopracovat a někomu to trvá déle!
a podotýkám, že žiju pořád s jedním chlapem, takže ta pauza mezi dětma není tím, že bych se případně rozvedla a druhé dítě měla třeba s jiným chlapem s odstupem času. bylo to o té hlavě a jsem vděčná tomu svýmu chlapovi, že mě sice do druhého dítěte nutil asi po 3-4 letech od prvního, ale když viděl, že to pořád takhle řeším,nechal to osudu a na dotazy okolí ohledně druhého dítěte stál při mě a snad se už konečně během pár dnů dočkáme. ale že si dává načas :angry: :angry: :angry:
26. črc 2007 v 11:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte, tato tema ma zaujala, lenze u nas je iny problem. U nas sa bojim manzel mat dieta. Snazili sme sa on 16 mesiacov a zrazu mi povedal, ze on ma strach mat dieta. Som z toho ne nervy. Je mi 36 a tak sa bojim, ze ked ten jeho strach pominie, tak sa nam to uz nepodari :frowning2:(
26. črc 2007 ve 14:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Sindus a zdůvodnil ti jeho strach? Jako proč on, jako chlap, se po uričtě době snažení bojí mít miminko?
26. črc 2007 ve 14:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
holky, je mi taky 29.
Všem jsem vám nesmírně vděčná za Vaše názory a odpovědi. Tohle fórum je úžasné.
jinak pro upřesnění - jsem vdaná, mám fantastického muže, kterému tikají biol.hodiny, máme byt, oba nadprůměrně dobrou práci...
Ale jsem hloubatelka a přemýšlím moc o všem, beru vše na 100% odpovědně, na VŠ jsem se na každou zkoušku naučila na 150%, v práci taky jedu na max...jsem zvyklá být poctivá a to je asi probém, protože na mateřství se předem připravit nedá..nemůžu odhadnout, jak mi to půjde, co budu cítit...
26. črc 2007 v 16:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
ava, ved to je na tom to najkrajsie,ze je to vlastne prekvapenie :slight_smile:
26. črc 2007 v 16:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky já to taky strašně řešila. Od peněz až po porod, ale nakonec jsme to hodila za hlavu. Nezbývá nic jiného, než to vyzkoušet. Spekulace nemají cenu. K celému těhotenství i mateřství jsem přistoupila tak, že jaký si to uděláš, takový to máš :wink: Nějak to půjde. Držím vám všem palce :slight_smile:
26. črc 2007 v 16:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
co člověk, to názor, ale všechny jste mi dodaly odvahu.
Grej-ta psychika dělá moc, jak má člověk něco v hlavě či podvědomí, ovlivňuje to významně jeho život. Já například, od té doby, co na mě manžel "tlačí", abychom začali plodit, mám opakované gynek.problémy, dříve nevídané. Prostě zdraví se pokazí tam, kde to souvisí s tvou duší, psychikou..
všem snažilkám přeju brzký úspěch a ostatním hodně pohody s dětmi.
Nejlepší je asi do toho spadnout neplánovaně, to pak člověk nemá ani čas zvažovat, zda být těhotná nebo ne..nechete k nám některá přijít propíchout kondom? :wink:
26. črc 2007 ve 21:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
ava, o hloubavosti ani nemluv. Ja kdyz neco nemam promyslene a nevim, jak dopadne, tak jsem uplne na prasky. Takze si muzem podat ruce :slight_smile: To zvladnem! Jdes do toho? :wink:
27. črc 2007 v 06:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
silvieales - tak vidim, ze by nam trochu spontannosti neskodila :wink:
ja jsem po 10 letech vysadila pred 3 mes.prasky, ale jeste chci dokonat procisteni tela, takze bych to zacala zkouset az pristi rok. Ale jak to tady vidim napsane, uz mi beha mraz po tele :slight_smile:
27. črc 2007 v 07:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
aoj ava,

já jsem měla dítě v 28, teď mi je 32. Přesně jako ty jsem přemyšlela mít či nemít a kdy je ten nejvhodnější čas. Teď mám krásnýho zdravého klučinu a zase asi až moc přemyšlím mít či nemít druhé. Uživíme je, nejsem stará, co práce (teď mám super práci - co potom) nebo naopak nepřípravím syna o to mít bratříčka nebo sestřičku...... Nech to na přírodě a vychutnej si to nejkrásnější ženské období. :wink:
27. črc 2007 v 07:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Toto téma mě donutilo se zamyslet, jak na tom vlastně jsem....
No, je mi 30, dítě chci a cítím, že se nebojím ho počít, nosit v bříšku a ani porodit (nad tím jsem dumala nejvíc :grinning: ). Ale bojím se, zda budu dobrou matkou, zda vše zvládnu.....
Ale co, zvládlo to tolik žen, tak snad i já ..... :sweat_smile: :confused:
27. črc 2007 v 07:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
ava, taky jsem brala 9 let, vysadila jsem v dubnu a kazdy mesic cekam, jestli uz se podarilo nebo ne...ale pocity jsou smisene. Az to prijde, tak to bude. Lepsi driv nez nikdy. Rok telo procistovat nemusis :grinning:
Ja jsem si tady vcera trochu obnovila udaje o sobe a kdyz jsem zatrhavala "snazime se otehotnet", tak jsem mela taky zvlastni pocity. Ale milacek prisel a rekl "ukaz, kde to mas napsane"...ja mu to ukazala, dal mi pusu a ja vedela, ze kdyby to prislo treba hned, tak to dokazeme :slight_smile:
27. črc 2007 v 07:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
silente - to překonání strach z porodu mě ještě čeká... :frowning2: když vidím injekční stříkačku, spolehlivě omdlím...kolem nemocnice codím velkým obloukem..budu to muset přehodnotit.
silvie - s tou očistou už jsem to psala někde jinde, že HA mi v nečem pomohla a v jiném hodně ublížila,takže teď se dávám po zdrav.stránce do pořádku a to chvíli potrvá. No a hledám stále další "výmluvy", proč to odložit...ach jo. Tak ať máš ze svého rozhodnutí jen příjemné pocity :slight_smile:
27. črc 2007 v 07:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
Krásné ráno :slight_smile:

ava:S tou psychikou s Tebou naprosto souhlasím...u mě to dělá taky divy.Když jsem byla na začátku roku na gyn.prohlídce,tak jsem se zmínila,že se snažíme o miminko.Doktorka mi nakázala měřit BT,abych věděla,zda vůbec ovuluju.Vzhledem k mé práci jsem musela měřit v 6hodin ráno i o víkendu.Nejdřív jsem začala být protivná,protože jsem byla nevyspaná,pak jsem se chtěla nejvíc v určité dny a když jsem začala brát utrogestan,tak jsem se odmítala milovat od 17.dne cyklu(to byl první den,kdy jsem začínala brát utroš..celková délka braní 10dní v cyklu)protože utroš údajně působí jako antikoncepce.Po minulém cyklu jsem řekla A DOST!Nebudu otrok teploměru a nějakých hormonů,po kterých mi je navíc blbě a jsem šíleně unavená.a o nechuti se milovat ani nemluvím.Takže tento cyklus si užívám bez měření BT a taky bez hormonů.Takto chci prožít celé období,než zas budu muset jík v na konci září k doktorce.A hned se mi zlepšila nálada a snažilkování je několikanásobně častější a hlavně příjemnější....
Holky,stalo se některé,že má strach z těhotenství a zároveň má strach z toho,že se mimi nedaří?Já tutu blbou kombinaci teda mám :frowning2:
27. črc 2007 v 08:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
extravaganca-myslím, žes udělala dobře. To neustále hlídání se a počítání by udělalo frigidu z každé :wink: Co se týká strachu, jsem 100% přesvědčená, že je to právě ten blok, kvůli kterému se nedaří. Proto se ho taky snažím zbavit, abych mohla postoupit do vyššího levelu :slight_smile:
27. črc 2007 v 08:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak to je zvláštní, ale já jsem se na miminko vždycky jenom těšila, takové ty obavy, jestli to zvládnu a budu dobrá mamina, ty jsem snad nikdy neměla :confused: Teprve až teď, když se blíží porod, začínám víc uvažovat nad tím, jak se nám změní život a je mi jasné,že to nebude takové idilické, jak jsem si to vždycky představovala. Ale myslím, že i na tohle má hodně velký vliv psychika - když je mamka v pohodě a nemá strach a obavy, přenese se to i na miminko.. Osobně si myslím (a potvrdila mi to i doktorka a porodní asistentka), že když se někdo snaží o mimi a zároveň se těhotenství bojí, má to vliv na výsledek a nemusí se potom dařit :unamused:
27. črc 2007 v 08:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
grej - nie, nezdovodnil, len mi povedal, ze on ma stale vacsi strach mat dieta a tym to haslo a odvtedy sa so mnou ani nemiluje :frowning2: Neviem ako z neho dostat co sa stalo, preco zrazu takto rozmysla???
27. črc 2007 v 08:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
sindus, určitě si o tom promluvte!! Myslím, že to může souviset s tím vaším delším snažením.. Možná má najednou strach, co bude dál, když se nebude dařit, jestli vás budou čekat nějaká vyšetření apod.. Chlapi tohle dost prožívají..
27. črc 2007 v 08:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
marinka - jak už tady taky zaznělo, má na všechno to myšlení/strachy velký vliv rodina, ve které jsi vyrůstala. Já jsem měla krásné dětství, ale pak se to zkomplikovalo a ztratila jsem důvěru v manželství a rodinu. Nebo spíše v to, že zrovna já bych mohla nějakou harmonickou vytvořit. Strach z manželství jsem už překonala a teď mě čeká to druhé :slight_smile:
27. črc 2007 v 09:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
extravaganca: taky mam tu blbou kombinaci :unamused:
27. črc 2007 v 09:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
Sindus, tak to je zlé... no popovídat byste si o tom určitě měli. Třeba se bojí, jak napsala márinka, že tam bude někde nějaká chyba a že bude v něm...
Jestli máš doma chlapa jako já, tak to bude docela běh na dlouhou trať... rok jsme se ani moc nesnažili, protože on vyznával názor, že na to nesmím myslet a že se to určitě povede. Pak začal zjištovat, že asi fakt bude nějaký problém, když to nejde. Začal být protivný, moc jsme spolu nespali - měl hrozný strach, že chyba bude na jeho straně. Pak otěhotněla jeho bývalá přítelkyně a to myslím byl ten impuls - buď mu řekla, že se pro mimi musí něco udělat, nebo už ho naštvalo, že všichni jo a my ne... každopádně najednou souhlasil se spermiogramem, začali jsme se mnohem víc tulit a tak...

Jestli má blok, tak je potřeba mu vysvětlit, že není proč se bát. A že to vyšetření ho neukousne a kdyby mu náhodou zjistili, že má spermijky třeba pomalejší nebo jich má míň, tak že se svět nezboří a naopak s vámi doktoři začnou rychle pracovat a půjde to všechno rychleji :wink:
27. črc 2007 v 09:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
ava:No jak tak sleduju,tak to máme úplně stejně :grinning:

marinka:Já vím,že je to naprosto nešťastná kombinace,ale jsem přesvědčená,že až budem bydlet s manželem sami(což naštěstí nepotrvá dlouho),tak se to velmi odrazí na mém psychickém stavu..myslím si,že už se nebudu mít tak pořád na pozoru,budeme mít soukromí a nebudem si muset u všeho říkat..."co když sem dojdou naši"....Fakt jsem přesvědčená,že to bude lepší :slight_smile:Budu si moct dělat doma co chci...nebudu poslouchat co mám a nemám dělat...jééé to bude balzám :grinning:

Já jsem v tom strachu fakt tak trochu "pacient"...chvíli se strašně těším na okamžik,kdy najdu // a v hlavě si představuju,jak to oznámím miláčkovi...z toho mi tam něco lupne a já mám strach,jaká budu máma...pak se zas uklidním a řeknu si...zvládli to jiné,zvládnu to i já..pak zas panika z toho,že se to nedaří...a takto furt dokolečka....naštěstí intervaly kdy takto vyšiluju jsou už čím dál menší...a mám i období,kdy na to nemyslím vůbec :grinning: Což je u mě po téměř dvou letech pokrok jak blázen :grinning:
27. črc 2007 v 09:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
ava, hmm, tak to je něco jiného :unamused: Vidíš, to mně nikdy nenapadlo se na to dívat z tohohle úhlu, že naše obavy či těšení na mateřtví ovlivňuje naše rodina, ale je to logické. Já jsem měla moc pěkné dětství, mám na něj jen krásné vzpomínky a i když se naši později nečekaně rozvedli, mají spolu nadále hezký vztah. Po miminku jsem toužila hodně brzo, už ve dvaceti se u mně probudily mateřské pudy..
Je jasné, že to máš těžké, ale pokud jsi zvládla překonat strach z manželství, podaří se i to druhé.. Držím palce!
27. črc 2007 v 09:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, ta vás fakt přejde!! Jen musíte překonat ten strach a otěhotnět..Potom už to půjde opravdu samo..Já měla strach až u druhého dítěte, že už mu prostě nemůžu dát tolik lásky jako tomu prvnímu..Ale není to tak, najdeš v sobě tolik lásky, kolik je potřeba..A ta Tě povede..A mimoto holky, neříkají naše maminy /teď už i já/, že MALÉ DĚTI-MALÉ STAROSTI, VELKÉ DĚTI-VELKÉ STAROSTI :grinning: :grinning: ..Ale nedala bych ty dva raubíře za nic na světě!!
27. črc 2007 v 09:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
marinka - já myslím, že to každého ovlivní jinak, protože jeden člověk je citlivý více a druhý méně. Ale vím, že rodinný kolaps mě docela na dlouho poznamenal a než jsem v sobě zmobilizovala důvěru v manželský život, můj muž se musel hodně snažit a přemlouvat :slight_smile:
navíc ty mateřské pudy jsem ještě nepocítila. Ale to je možná tím, že jsem tuhle stránku v sobě dost zadupávala...
27. črc 2007 v 09:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek