Měla jste některá strach mít dítě?

Každá z nás se bála,ať to přizná nebo ne...a samo to přešlo,když mi dali malého do náruče po porodu, věděla jsem, že to prostě zvládnu, líp nebo hůř,ale zvládnu

@dxdxdx Já si myslím, že minimálně podvědomě má strach každá. S přítelem jsme se taky rozhodli po všech uvážení, ale samozřejmě pozitiv je o mnoho více, že do toho půjdeme a ono se vydařilo. Pořád se strachuju, protože jdu vlastně do neznáma, ale už nemám na výběr a snažím si to krásně užít.

Strach z neznáma je přirozený. A už úplně nezmizi. Bojím se pořád,při každé teplotě,každém pádu . . . Před porodem jsem se teda nebála ó bydlení,máme RD, ó peníze taky ne,t, budou i když my nebudem, spíš jsem se bála ó moje a miminka zdraví,aby se něco neprodělali,aby porod proběhl v pořádku, potom už nastaly jen běžné strachy - proč pláče, nemá hlad,jak ji uspat 😁 porodu se bojím teď asi trošku víc,přece jen člověk ví do čeho jde a na to co za kolotoc nastane po porodu radši ani nemyslím 😂 chce si to všechno Racionalne zdůvodnit,mluvit ó tom, já se nsazi. Na všem hledat to hezky,problémy a komplikace se vždycky musí nějak zvládnout když přijdou.

Myslim,ze je to uplne normalni a ukazuje to,ze jste zodpovedna. Nekteri si deti udelaji deset a vubec nad tim nepremysleji-nezodpovednost. Taky jsem se techto veci bala,nektere obavy me presly,ale zase se vynorily jine. Pokud z toho nejste v nejake depresi,tak si myslim,ze je to tak spravne.

Měla jsem-jak to zvládnu finančně, jak to zvládnu morálně, emocionálně.... no, nezvládám to stále, ale což už...😎

Já mám ze syna strach doteď a to je mu 8 let... problémový.

@ji_tuli
Ja to mela presne obracene😀
Do porodu pohoda, zvladla to kazda, zvladnu to taky. A jak mne ji dali do naruce, tak naval ohromne zodpovednosti a strachu zda dobre vsechno zvladnu. Do te doby miminkama nepolibena.... No, behem par tydnu se to nak vystribrilo, ale jak pisou ostatni, strach uz budes mit vzdycky.

@mon_88017 Krásně upřímně napsáno 😉

Podle mě je normálnější ten strach (či lépe řečeno respekt) mít, než se nekriticky těšit. On je to i zdravější přístup. Těhotenství může být procházka růžovým sadem a nebo taky ne, porod je větší či menší záhul pro každou a následná péče o mimino a výchova batolete a dítěte (dětí) je prostě bez debat náročný a dlouhodobý zápřah, kdy aspoň v některých obdobích padá na pusu skoro každá matka. A přistupovat k tomu s respektem a realisticky je lepší než mít růžové brýle, jak to všechno bude úžasné a nádherné a zalité nehynoucí radostí, štěstím a láskou. Protože pak ten střet s realitou bude o to tvrdší. A taky ti ten tvůj přístup dovoluje si o to víc užívat období, kdy to dítě ještě nemáte, než těm, které žijou s pocitem, že dokud neotěhotní a neporodí, jejich život je o ničem.

Pro úplnost dodávám, kdyby si to někdo špatně vyložil - jsem šťastná, že dceru mám, miluju ji a je i spousta krásných okamžiků.

to je asi normalni, na materstvi se nelze pripravit. Nekteri ti budou psat, ze si o tom muzes cist nebo nakupovat vybavicku pro mimino, ale to jsou velmi na omylu, jestli si mysli, ze se na to da pripravit. Proste dite najednou je a teprve pak ... Kdyz neni, tak proste neni jeste. A az je, tak uz musis fungovat. Takze ten tvuj strach je vlastne dost racionalni, protoze nepodlehas iluzi, ze se na to muzes pripravit. Ale bat se nemusis. Ja jsem nemela strach z porodu ani z nedostatku penez, ale z prvnich dnu jak to doma zvladneme. Jestli ho nakrmim (nakojim). To jedine asi. Prvni den po prijezdu z porodnice jsme navic byli doma sami, manzel mel zrovna nocni. No a dopadlo to uplne krasne. Vse jsme zvladli bez problemu. Neboj.

@lenkas1982 presne! vyborne jsi to vystihla!

Já jsem si miminko strašně přála a strach jsem si moc nepřipouštěla, všechno jsem měla dlouho dopředu promyšlený a myslela si, že jsem připravená na jakoukoli situaci. A když jsem zjistila, že jsem těhotná, trochu všechny ty obavy na mě dolehly a strachovala jsem se hlavně o to maličké, abych ho vpořádku donosila, abych nezapomněla něco zásadního pro malou koupit v rámci výbavičky apd. Pak to ustalo a teď když má malá skoro 2roky se zase spíše bojím o to, aby se jí časem líbilo ve školce, abych ji dobře vychovala atd. Myslím, že všechny ty strachy jsou úplně normální. Je to úděl rodičů (nebo i budoucích rodičů), že máme strach o své děti, a tak trochu i o sebe, abychom vše zvládli. Dnešní doba je v tomhle dost krutá, klade na nás velký nároky, abychom vychovávali dokonale, krmili dokonale a já nevím co všechno. Nakonec si to stejně každý dělá po svém a sám přijde na to, co je pro něj a jeho dítě nejlepší 🙂

Ja myslim, ze maloktera nepolibena maminka si to umi predstavit jake to bude. Je to mazec, velka zivotni zmena, ale je to nadherne😍

Je normální mít strach. Je normální během těhotenství prožívat i negativní pocity (těhotenství samo o sobě je fyzicky hnusný, alespoň pro mě - bolest stydkých kostí, nevolnosti, šílená únava, hemoroidy...) a je normální mít negativní pocity po narození prcka, únava, vyčerpání, bolest prsou při kojení... Důležité je, že ty dokonalé matky z reklamy (ať s břichem, nebo miminem), jsou fakt jen reklama, to není život.

Ale jasně, stojí to za to... Není hezčí pocit, než vidět poprvé své dítě, není hezčí pocit než podívat se po náročném dni, jak spinká, když se usměje, řekne máma... Nebo přijde partner domů a on poprvé zakřičí: "Tatínku ajoj."

Jen po sobě prostě nechtějte být sluníčková z reklamy... když jsem pochopila, že to nejde, začala jsem být spokojená máma.

Ahoj,každá máme asi strach. Mi se snažíme s manželem o miminko a také mám strach. Hodně mi záleží na našem vztahu a mám strach abych nebyla taková ta matka co se v noří do toho dítěte a přestane si všímat manžela,že uvidím jen to dítě a neuvědomím si to. Že se změním. Že uvidím jen to dítě a že to je můj vesmír. Chci být ta matka a dobrá manželka která zvládá mít doma postaráno. Věnovat se dítěti se vším všudy,ale milovat svého manžela pořád stejně. Chci být schopná dát dítě na hlídání a udělat si chvilku s manželem. Prostě aby to zůstalo pořád stejné mezi námi nic se nezměnilo,jen nám přibude to štěstí 🙂 Dítě 🙂

@dendasubaristka Já dávám na hlídání velmi ráda :D Já myslím, že únava a jiné starosti vám v tomto pomohou. Jen je super, když má člověk komu dát na hlídání... Třeba naši hlídali hned od začátku, byť "jen" chodili s kočárem třeba na hodinu, kojila jsem. Ale i v té hodině jsme si s manželem dělali čas pro sebe 🙂

@dc2015 to je super prave,taky mam hodne lidi co se hlasi na hlidani a to jeste nejsem tehotna,tak jim to tak zustane. je hodne mamin ktere prave nechcou davat na hlidani ze jsou tak uskostne. no vim ze i manzel mi bude hodne pomahat,bude brat prcka ven a vsechno,takze budu mit cas 🙂

Mně spíše přijde že je nenormální nemít ani trochu strach.nikdo mne neosuzujte je to prostě můj názor.V dnešní době s přijmi a výdaji i když si člověk srovná priority a nekupujete zbytečnosti je to těžké.V mém okoli strach většinou mají ,kort ty co čekaly / čekají první děťátko.Podle mne je strach proste přirozený.Taky jsem ho měla když jsem byla těhotná.Jestli to zvládneme finančně ,skrs bydlení ,nehledě na to že mne končila smlouva kterou mi neprodlouží když jsem těhotná atd.Hlavni strach jsem měla nejvíce asi z toho jaka budu máma ,hlavně abych nebyla jako ta moje a nedělala ty chyby.Hodne na strach mne pomáhalo furt to probírat skrs peníze jsme si to propocitaly,práce zase bude,chceme rodinu atd .

@dxdxdx Já strach neměla z ničeho, ale trošku mě ničí ta nekritická bezpodmínečná láska a to ponoření se do mateřství všude tady, takové to "dali mi dceru do náruče a svět se obrátil naruby". Nic takového se totiž u mě nekonalo. Do poslední chvíle před porodem jsem si říkala "jen tam ještě zůstaň, tam je o tebe postaráno a jsi tam potichu". Dceři je 17 měsíců, je kouzelná, legrační (samozřejmě ne úplně furt), pusinkuju jí, mazlíme se, ale stejně se každý den nemůžu dočkat, až usne a budu si moct číst, koukat na film. Když odpoledne místo dvou hodin spí hodinu, mám vnitřní vztek, že jsem si přece ani nesedla, štve mě, když manžel jde s klukama na pivo a já můžu jen když se domluvím na hlídání s tchýní, atd. Někdo to může vnímat tak, že někdo takový dítě ani mít neměl. Mně zase přijde divné říct si "v noci jsem spala jen tři hodiny, ale je to stejně láska mého života". Takže tvoje zděšení ze všech těch sluníček okolo úplně chápu.

@dendasubaristka Já měla tu úzkostnost pod vlivem hormonů, ale jen zpočátku naštěstí, tak do půlky šestinedělí... Moje mamka je úzkostlivá celý život, takže když už mi ona řekla, že to přeháním, zapnulo mi to a došlo, že už je to fakt moc... Ale jak říkám, hormony dělaj svoje 🙂 Každopádně únava pak taky člověka přesvědčí :D Malý do roka nebyl spavé miminko.... :/
@barumat Měla jsem úplně stejné pocity, teda krom toho začátku, tam já zamilovanost měla, ale to je věc hormonů. Jinak naprosto totožné, plus výčitky, že to tak mám... a polevilo to, když jsem si to srovnala v hlavě a úplně si to sedlo po roce a půl syna, zaprvé mám docela dost hlídání, už i přes noc, ale hlavně už začal dost mluvit a je to prostě jiné. Ono to vážně chce nechtít po sobě být "dokonalá matka z reklamy" - doufám, že u druhého prcka mě hormony nezválcujou a já si to dokážu víc užít.

@dc2015 no ja jsem mamce rikala hlavne mi rekni az zacnu blbnout :D

Jo bála jsem se hodně, stejně jak píšeš a ještě pár střechu navíc a hele mám tři děti 🙂

Dite bylo planovane a presto jsem po zjisteni dalnic na tehotenskem testu asi 4 dny panikarila a uvazovala, ze pujdu na potrat. Hrozne jsem se bala, ze tu zodpovednost neunesu, ze to nezvladnu. No, dost mi pomohl manzel, i kdyz byl taky vyklepanej. Zkratka me podrzel, uklidnil 🙂 A ted mame deti dve a strach, ze to nezvladnu, mam kazdej den 🙂 Kazdej den je neco, co muzu jako mama pokazit a nikde neni jasny a jednoznacny navod, jak se to rodicovstvi ma vlastne delat. Jsme holt dost individualni 🙂
Podle me je strach normalni, je to znamka zdraveho uvazovani - mit dite a nest za nej cely zivot zodpovednost, je preci velka vec a nikdo nemuzu vedet, co ho na tehle zivotni etape ceka.

@martis123 no to mi povidejte !! Malé budou dva roky a rikam si , bože kde je to miminko !!!! Pristi rok do školky a je po p....... proto nechápu jak nekdo spěchá do prace. Pracovat budu cely život ale deti jsou malé jen jednou 🙂

no strach vyloženě jsem neměla... samozřejmě, že stát se může cokoliv, ale to kdykoliv. i kdybys měla chlapa, co vydělává 100 tisíc měsíčně nebo cokoliv...prostě u všeho se steně musíš spolhenout na to, že se stane, co se má stát. jinak bys to prostě nepřežila:D nemůžeš stát dítěti za zadkem, dokud si nebudeš jistá, že je fakt dospělej a nebude dělat žádný vylomeniny, nemůžeš ho kontrolovat, jesi se opravdu přes tu silnici vždycky rozhlídne. a porod může bejt různej a dítě.... všecko. bude to buď těžký, nebo míň těžký:D ale jinak by ten život byla docela nuda, kdyby bylo všecko dopředu jistý, none?🙂

@dc2015 Já kvůli tomu výčitky nemám, ale vím, že jsou kamarádky, známé, skupiny, kde tyhle pocity fakt šířit nemůžu. Já se ale znám, vím, jak to je. Já prostě nejsem na miminka, nic mi to neříká. Dcera mě začala bavit kolem tři čtvrtě roku, od té doby je to lepší a lepší, pomalinku, postupně. Osobně se hlavně těším, až úplně vyroste z toho mimi věku, až jí budou tak tři, a budem si moct i povídat, číst pohádky, hrát hry, atd. Tohle období nekonečných kokokodák a houpy houpy mě nějak neuspokojuje 😁 Čímž ale nechci říct, že ji nemiluju, to pozor. Jen se prostě víc těším na to, co bude 😊

@barumat Naprosto chápu. 🙂 Našemu je rok a tři čtvrtě a už to začíná být fakt super 🙂

Na první dítě jsem se těšila,nebála se ničeho, teď čekám druhé a teprve teď mám strach z toho co popisuješ a z mnoha dalšího a taky jsou to myslím dost zbytečný obavy, ale zbavit se toho asi nejde. Opakuju si, že to bude v pohodě, ale toho se strachu a obav se zbavit taky neumim.