• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Strach mít dítě. Taky vás to trápí?

4. července 2012 
ava a kolik Ti je?
27. črc 2007 v 09:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
29
27. črc 2007 v 09:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
schimi-dost že? :slight_smile: no, ukončím tuhle terapii a půjdu dělat něco užitečného. Všem přeju krásný den plný sluníčka
27. črc 2007 v 09:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
silvieales:Vítej v klubu :grinning: ..no vlastně spíš :frowning2: Ale neboj,jsme holky šikovná a poperem se s tím :wink:

ava:Já měla naprosto dokonalé a nádherné dětsví...pak stěhování do jiného města s nastupující pubertou..no nic moc,ale nebylo to nejhorší a pak pohodka..nějaké ty lásky a pak krásný vztah a manželství....takže bych řekla,že pohoda až teda na občasné hádky s mamčou.

Teď vám už asi přijdu úpně švihlá,ale vysledovala jsem,že žárlím na svoji neteř...já vím,hovadina jak blázen,ale....nejdřív jsem těžce rozdýchávala,když jí mamka věnovala velkou pozornost(což je u babičky pochopitelné)..bylo mi líto,že semnou tak vřelý vztah nemá a já potom i ve svých 29letech moooc toužím...pak jak malá rostla,tak si začala vymýšlet(klasika,malé dítě)a naši za to nadávali mě..ona si něco vymyslela a naši místo toho aby buď zjistili jak to bylo,nebo nad tím mávli rukou a brali to tak,že si vymýšlí,tak jí dodnes věří každé slovo a já jsem ta špatná...Malá je bohužel hodně rozmazlená a její styl chování a taky výchovy mi vůbec nesedí a občas,když si ji naši vezmou na víkend domů,tak jsem naštvaná,že tam je a vyhýbám se jí...několikrát jsem to obrečela a říkala mojemu,že to asi není normální,že k ní mám takový vztah.Uklidňuje mě,že je na tom stejně jako já..že ji taky většinou nemusí.Zato synovce(druhé dítě od bratra)oba neskutečně milujeme a moc se na něj vždy těšíme.Se synovcama z manželové strany nemáme absolutně problém,taky se na ně těšíme,hlavně na toho nejmladšího,který má 2 měsíce.Myslíte,že i v tomto by mohl být nějaký problém.Nevím si s tou neteří rady.A přitom ji mám ráda a když se narodila,tak jsem ji zbožňovala až za hrob...ale jak se ve jejich 4 letech od nás odstěhovali,nastal zlom.Nevím co s tím.
27. črc 2007 v 09:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
ava dost?? Já mám 33..Takže jsi mladice :grinning: ..
27. črc 2007 v 09:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte Tak na takuto temu som dlho cakala. Doteraz som si myslela ze som uplny blazon. Ale ako som prave zistila nie som jedina, ktora ma panicky strach z tehotenstva a porodu. Materialne zalezitosti, resp. veci ohladom vychovy dietatka ma az tak netrapia, ale ten panicky strach zo zmeny vlastenho tela a porodu mam neskutocny. Deticky mam velmi rada, v rodine mame teraz 4 babatka a ked pridu k nam tak sa ich neviem nabazit. Niekedy samozrejme uvazujem nad tym, ako budeme s manzelom "obmedzovany" ked pride babo, ale myslim ze to za to stoji. Mam 27 rokov a som vydata pomaly 2 roky. Vnutorne sa snazim pripravit na tehotenstvo, nakolko na jesen by sme chceli pomaly zacat so snazenim. Len sa obavam, aby ten moj neskutocny strach nebranil otehotneniu a nasledne aby nebolo babatko v brusku frustrovane kvoli mne :frowning2: Takze som rada ze som si mohla precitat Vase pocity a skusenosti. Povzbudili ste ma :slight_smile: Dakujem
27. črc 2007 v 09:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky. Já měla před pár lety taky strach a přestože přítel dítě chtěl, tak já odmítala. Kdykoliv někdo mluvil o porodu, dělalo se mi zle :confounded:. Loni se to ale nějak zlomilo a já si řekla, že když to budu pořád oddalovat, tak pak to třeba už nepůjde:(
Jakmile jsem otěhotněla, tak ze mě všechno spadlo a já se už ničeho nebála - bála jsem se a strachovala o miminko, aby mu bylo v bříšku dobře.
Porod byl nakonec kvůli jeho poloze císařem a věřte, že já, která sice miluje seriály z nemocničního prostředí, ale jinak je pro ni problém odběr krve, jsem ho zvládla :slight_smile: .
Až bude mít přijít váš čas, tak to poznáte a krásně všechno zvládnete :slight_smile:
27. črc 2007 v 09:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
romana27: konečně někdo, kdo je tady trochu uklidní..Já to říkám stejně :grinning: ..
27. črc 2007 v 09:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky - teď jsem to tu celé dočetla, pěkně jste se rozepsaly, a všimly jste si že jste tu skoro všechny spíš ke třicítce - je to pochopitelné - čím je člověk starší, tím víc zkušeností a informací získává - a to i ty negativní. Vidíme kolem sebe co všechno se může stát a daleko víc o všem přemýšlíme.
A kdy je člověk vlastně zralý na dítě??? kdo to může říct?
Nás měli rodiče většinou už kolem 20 a bylo tehdy úplně normální - a myslím že to zvládli celkem dobře - nebo ne?
Tenkrát to měli snazší i v tom že o spoustě věcí se nemluvilo, takže toho nebylo tolik čeho by se předem báli, obrázky z porodů, se nikde nijak moc neobjevovali. Takže sladké nevědomí... :dizzy_face:
Takže si myslím že nemá smysl čekat že jednou se bát přestanete - naopak přibydou další obavy - jestli to ještě vůbec půjde.

Holky - buďte rády že můžete mít děti a pokud máte vedle sebe milující chlapy, tak se dá zvládnout všechno. Věřte tomu, že pokud by vám někdo řekl, že máte nějaký zdravotní problém, který vám brání děti mít normální cestou - honem rychle byste přehodnotili všechny hodnoty vašeho života - a i ty biologické hodiny byste braly mnohem vážněji :pensive:
Vím o čem mluvím :cry: Vdávala jsem se v 25 a už před svatbou jsme podstoupili cyklus IVF - protože ani jeden z nás nemůže mít děti přirozenou cestou - navíc manžel nemůže mít děti vůbec, takže jsme museli mít i dárce spermatu.

Taky jsem se vždycky bála jestli to všechno zvládnem - ale zvládli jsme to a máme krásnýho 2 a půl letýho klučinu, a moc bysme chtěli ještě jedno - bohužel druhý pokus dopadl špatně přišla jsem o mimi v 7tt. Nejen že to byla obrovská ztráta - ale pro nás to znamená i to že už na to máme jen jeden pokus, a navíc při každém IVF musíme platit nadstandardní procedury cca za 25000 - a ty vám při neúspěchu taky nikdo nevrátí. Ale šetříme půjdem do toho znovu.

Holky i ta psychika je moc důležitá, vyprdněte se na obavy a těšte se na miminka je to to největší štěstí v našem životě. A kdyby tohle všechno řešily naše mámy a jejich mámy tak polovina z nás tu dnes není. Vemte si jak na tom byli lidi po válce - ale zvládli to - oproti nim si všichni žijeme v přepychu a luxusu.

Omlouvám se za ten román - ale už mě to tu u vás trochu mrzí - když vidím co lidí by dalo všechno na světě za to aby děti mohli mít a vy tu řešíte jestli budete vědět jak ho vychovat - to je přece jednoduché - dělejte to s láskou a nemůžete šlápnout vedle :wink:

Jo a ještě k těm porodům - já ho sice měla celkem v pohodě, ale znám spoustu holek co si vytrpěly své, jako třeba dva dny vyvolávání a pak císař atd. Ale všechny na to máme stejný názor - když ti toho človíčka poprvé položí do náruče a on tam tak mžourá těma svýma očičkama - tak víš že to co jsi podstoupila stálo za to. A všechny z nich už buď mají nebo se snaží o druhé...
A nejsou to žádné zbohatlické rodinky, všichni řeší i finanční problémy - ale upřímně kdo dnes ne.
TAK SE HOLKY PROSÍM NEBOJTE - VŠECHNO BUDE DOBRÝ!!!

P.S. Co se týče těch chlapů - pozor na ně - oni se většinou chovají úplně jinak když mají na chvíli půjčené cizí děti, které můžou vrátit a nemusí je přebalovat. :grinning: :grinning: :grinning: Ale když jim pak jejich miláček doma "zavoní pod nos" tak berou roha, a když jim ustavičně mele do oblíbeného pořadu v televizi tak je může vzít čert. :grinning:
Ne že by je nemilovali - ale dokud z toho nejsou kluci na fotbal nebo počítačovou hru, tak jaksi nevědí co s tím...
A plínky - to je přece ženská záležitost.... :grinning: :slight_smile: :wink:
27. črc 2007 v 10:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
jankatr:Napsala jsi to hezky a za román se omlouvat nemusíš :wink: A k tomu co jsi psala v tom odstavečku,jak tě tu už mrzí,že tu řešíme zda se zvládnem postarat o mimi a co by jiní dali za to,kdyby mohli mít dítě.....Já osobně to mám takto:Víc jak rok se snažíme o miminko,vyšel mi trochu blbě hormonální obraz,proto beru utrogestan...po miminku neskutečně toužím a dala bych vše na světě za to,aby se nám to konečně povedlo!!Ale i přez tuto touhu občas padnou myšlenky nejen na to,co to bude pro nás znamenat,když se ještě chvíli nezadaří...co budem muset podstupovat,ale i to,jestli to zvládnu...A po přečtení pár příspěvků tady jsem se utvrdila v tom,že to není nic nenormálního.A ikdyž teď mám pochybnosti a strach,tak vím,že až to přijde,budu nejšťastnější ženská na světě a vím,že to prostě zvládnu.
27. črc 2007 v 11:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
jankatr, krasne...dekuji :wink:
27. črc 2007 v 11:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
jankatr... je to skutocne tak, aj ked mam obavy, tak vzdy si poviem, ze su zeny, ktore tak lahko deti mat nemozu... a to ma tak trochu preberie z obav...
27. črc 2007 v 11:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zajímavé téma a zajímavé a inspirující příspěvky. Já teda měla dřív strach z porodu, teď ne, dokonce i na těhotenství se těším...Strach mám spíš z toho, jak to zvládnu potom, jestli si vůbec odpočinu. Ale včera jsem byla u kamarádky, která zůstala bez přítele na dvojčátka kluky, takže mě nějak zachvátila panika a musím jí vzdát poklonu, protože já bych se z toho nejspíš už sesypala.Kluci mají 10 měsíců, takže se už 10 měsíců v podtstatě nevyspala a kluci spí málo i přes den.Naštěstí jí pomáhají její mamka a dědeček, kteří se u ní střídají na směny :confused: :sweat_smile: .
Strach má spíš manžel a to zase z finanční stránky, kterou já zase tolik neřeším, máme kde bydlet, oblečení budu stejně brát od kamarádek, dost věcí nám dá rodina atd.
27. črc 2007 v 11:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Víš tohle jsem ani tak na mysli neměla - ty se sice bojíš ale o mimčo se snažíte co to jde. Já spíš mluvila k lidem kteří nevědí jestli do toho vůbec jít, jestli miminko mít nebo nemít...
A někdy tomu strachu i podlehnou, nebo raději užívají volného života bez omezování (ne všichni - někdo má opravdu jen strach)

Ale jakmile tě někdo postaví před reálnou skutečnost - "nemůžete mít..." tak najednou zjistíš že neskutečně chceš

Bohužel někdy je to ale i naopak, spousta lidí to odkládá a pak hrozně chtějí - a najednou přijde ta osudná věta - nejde to... :frowning2:
A pak už je pozdě něco řešit.

Možná bych na místě všech těch co neustále čekají, si alespoň nechala ověřit jestli jsme oba v pořádku - protože jakýkoli problém se s přibývajícím věkem podstatně hůř řeší.

A mezi námi - než jsme přijeli do CAR tak jsem si bláhově myslela že všechno půjde raz dva, protože já jsem přece v pořádku, je mi 24 a dárcovské spermie jsou jen ty kvalitní... (manžel to ví už asi od 18 že mít děti nemůže a mě to řekl hned jak jsme spolu začali chodit, takže jsem věděla do čehu jdu a co mě jednou čeká - no jednou - asi tak za rok :grinning: vzali jsme to trošku hopem)

O to větší bylo moje překvapení - když mi tam hned při první návštěvě řekli že ani já nejsem v pořádku - že mám polycystický ovariální syndrom, tudíž nemám ovulaci - a skončila bych u nich s jakýmkoli jiným - "zdravým" chlapem :confounded: . A přitom jsem nikdy neměla žádné větší zdravotní problémy.
V tu chvíli jsem si jen blahořečila za to že jsem to nechtěla dlouho odkládat, i tak už byly naše šance na míň než 50%.
27. črc 2007 v 11:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
já si myslím, že když se snaží pár otěhotnět, tak je to vždy nadšení a radost, ale když se to povede tak mají vždy strach, jestli to zvládnou, jestli budou ti nejlepší rodiče. Myslím, že je to úplně normální přirozená reakce. když se mi poprvé ukázaly dvě čárky, tak jsem se radovala, ale zároveň jsem dostala strach. Nakonec se ukázalo, že těhu skončilo tak rychle jak začalo, takže podle mě strach mít dítě je úplně normální reakce na novou životní éru :wink:
27. črc 2007 v 11:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
ta odpověď byla pro: extravangca
27. črc 2007 v 11:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
hmm.já jak příště otěhotním tak budu mít strach abych zase nepotratila :frowning2:
27. črc 2007 v 11:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
27. črc 2007 v 11:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ja som dieta odkladala do 30-tky. Nemala som toho spravneho chlapa/aj ked vzdy nejaky bol/. Ale posledne dva roky som so svojim manzelom a je to skvely chlap, s nim sa mat dieta nebojim. Este ma ani nechyta panika z porodu / som zvedava, kedy zacne /. Jedine, z coho mam trocha obavy je, aby som sa dostala vcas do porodnice. Inak ma obcas napadne, ze mi uniknu nejake tie vecierky, party, bezstarostny zivot skoncil. Ale tesim sa na nho/bude to chlapec/. Budeme si to musiet nejako zariadit, aby aj nas spolocensky zivot bol na ako takej urovni a zaroven starat sa o potomka. Prave nakupujeme vybavicku a hladame detsku izbu, postielku atd... AJ sa som sa bala mat dieta, ale s tym spravnym muzom to ide... Verim, ze aj porod zvladneme a potom to ostatne.
P.S A pevne dufam , ze aj schudnem. A budem znova svojich krasnych 54kg.
27. črc 2007 v 11:59  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
jankatr:Já to tak taky pochopila :wink:A jak už jsem psala...napsala jsi to moc hezky :slight_smile:
27. črc 2007 ve 12:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
biba12, drzim pesti :wink:
27. črc 2007 ve 12:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojky myslím že strach je naprosto přirozený je to strach že z toho že se nedokážeme postarat strach z té zodpovědnosti atd... ale je to naprosto normální každá nastávající maminka chce dát svému dítěti jen to nejlepší a obava je naprosto na místě.každá máme strach že nám něco nepůjde atd... já otěhotněla v 17 a porodila v 18 teď je mi 20 mám skoro dvou a půl letýho rošťáka a nejspíš(doufám,v ůnoru sem potratila)to vypadá že sem těhu znaova.což si moc přeju....měla sem příšernou hrůzu z toho co bude jak se o něj postarám atd... i když jsem měla(a mám)ůžasnýho chlapa a zázemmí pro miminaprosto ideální,ale ta obava že sem mladá že nemám dodělanou školu atd...ta byla příšerná každý den sem se s tím prala a pořád dokola si opakovala že to zvládnu že sem dost vyzrálá na to abych to dítě měla a vychovala ho jak jen nejlíp to půjde.teď sem neuvěřitelně nadšená z toho jak je to nádherný mít to dítě.je to sice starost ale i radost.takže klid a my to zvládnem!!!!!!
27. črc 2007 ve 13:34  •  2 děti - čeká miminko, termín má v dubnu 2010  • Odpověz  •  To se mi líbí
ak sa mozem pridat ja ani nemam strach len taky aby to babo bolo zdrave, mne nevadi ani keby som neviem ako pribrala , ci mala velke bolesti pri porode,ci dojdem do porodnice, ci budem 9 mesiacov lezat a bude mi vkuse zle :grinning: ale jedeno chcem aby babo bolo zdrave
27. črc 2007 ve 13:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
r123 ta fotečka v tatínkových botách s výrazem neviňátka je fakt boží :grinning: :grinning: :grinning:
27. črc 2007 ve 13:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojky holky...já se přiznám...že ve mně zaseli pochybnosti taky moji rodiče: bože, jak ty se jednou postaráš o dítě...vždyť se nepostaráš ani sama o sebe...

když mě něco bolelo a já fňukala: holka, jak ty jednou budeš rodit...

jedna spolužačka mi řekla: "ty máš tak hubené boky, že jsme si s... říkaly, že asi nebudeš mít nikdy děti..."

na to poslední jsem odsekla...že to by nebylo tolik vietnamských dětí...ale bolelo mě všechno a pamatuju si to dosud...rodičům jsem odsekávala,,,že děti mít stejně nechci...ale bolelo mě to

já děti chci...no a teď je chci hrozně moc...asi tak :o)
27. črc 2007 ve 14:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
r123:Páni,tak to teda před Tebou smekám :wink: Takto to úžasně zvládat :slight_smile:

sroubek:Naprosto chápu o čem mluvíš...mám to podobně

No nic,já se pro dnešek loučím.Mějte se krásně a hezký víkend všem :dizzy_face:
27. črc 2007 ve 14:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
sroubku s tou postavou se tolik netrap - potkávám tu u nás holčinu s kočárkem a vždycky se skoro až leknu jak je hubeňoučká ale oná má tak hubenou i kostru, Protože když normální člověk hodně zhubne tak mu ty kosti zůstanou akorát víc vylezou ale ona by se vážně schovala za telegrafní sloup. A miminko má :slight_smile: V nejhorším případě, když to nepůjde jinak, tak to půjde císařem - nebudeš první ani poslední...

A že se o něj nepostaráš - nevěř tomu. Možná nebudeš mít perfektně naklizeno a v poledne navaříno - ale co - když ho budeš milovat, určitě to nějak zvládneš...
Víš co říká moje sestra? :slight_smile: Bordel v bytě - šťastné dítě :grinning: :grinning: :grinning:
27. črc 2007 ve 14:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ava ahoj, no ja cakam bejby (o mesiac) a zatial jedine, co prezivam, je strach.. (ziadna radost ani nic). strach z toho, ako bude vyzerat moj zivot s dalsim clenom rodiny, strach z toho, ci budem mat muza rovnako rada (a nie menej), strach z toho, ako budeme byvat a vyzijeme, strach z toho, ci bude zdrave, ci nebude brat drogy ked bude starsie, atd..
Takze je nas tu viac, co sa boja.. :confused:
27. črc 2007 v 15:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky užívejte si ty miminka - na starosti budete mít dost a dost času až vážně přijdou - jestli přijdou :wink:
27. črc 2007 v 15:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
marinka - no, mozno mam nieco podobne doma ako Ty. 16 mesiacov sme sa snazili a od septembra som chdňodila po vysetreniach,kde bolo vsetko negativne a on bol len na dvoch spermiogramoch. Na poslednom mi zistili ze mam preňiechodny len jeden vajickovod co nie je peoblem k otehotneniu a vtedy mi povedal, ze on sa neciti byt otcom a ma stale vacsi strach mat dieta. A porozpravat sa??? Jedine co z neho dostanem, tak je JA NEVIEM CO BUDE DALEJ. A odtvedy so mnou ani nespi :cry: Mam 36 a bojim sa dim dalej tym viac, ze ked sa konecne rozhodne, ze to babo chce, tak uz bude neskoro :frowning2:
27. črc 2007 v 16:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek