Velký věkový rozdíl mezi partnery, podělme se

ahoj maminky, ráda bych si promluvila s těmi z vás které máte znatelně staršího partnera (10 let a více) a nebo pokud podobný pár znáte. Já se nyní rozvádím a mám z předchozího manželství dvě děti. Nejdřív jsem měla za to že si nového chlapa hledat nebudu. Jednak vzhledem ke svým možnostem - 2 děti, dluhy a aspergerův syndrom= mé chování působí podivínsky jsem předpokládala že mě nikdo chtít nebude a za druhé jsem si nechtěla přidělávat další starosti novým vztahem (zamilovanost, stesky, strach že mě opustí apod...). Ale osud tomu chtěl jinak, když jsem pobývala s dětmi v kojeňáku po nějaké době jsem o své situaci napsala známým na facebook, stejně už nemělo cenu déle tajit že jsem v průšvihu. Ozval se mi na mobil starý známý, že bydlí nedaleko a že by zašel se za mnou podívat. (Stál o mě už kdysi ale mě tehdy trochu děsil ten věkový rozdíl tak jsem nad ním ani moc neuvažovala - bohužel). Při návštěvě jsem byla dost okouzlená jak krásně se choval k mým dětem, mnohem líp než kdy jejich vlastní táta. Také jsem se dověděla že momentálně nemá přítelkyni (nejdelší jeho vztah trval dva roky) a bůhví proč mi to udělalo radost. Neuvažovala jsem o vztahu s ním, ale minimálně o přátelství. Navštěvoval mě a bylo mi s ním dobře i obě děti si ho oblíbili. Zjistila jsem že si dost rozumíme a máme společné zájmy, oba nás bavějí výlety a procházky. Také je dost pohledný a právě ta zralost mu svědčí (jsme od sebe šestnáct let. On oslavil v listopadu 41 a já budu mít za pár dní 25. narozky). Párkrát jsme spolu šli na výlet a nebo jsme byli jen ve společenské místnosti v Sulické, kde jsme si povídali a Štěpán se věnoval dětem. Blne s nimi, učí Petříka nové věci (naučil ho krásnou hru s ručičkami), nejvíc Petřík miluje hru na pilota 😀. Když jsme někde na výletě nevadí mu Míšu nosit na koníku či na rukou aby lépe viděla. Potom mi Štěpán pomohl i s přestěhováním, bohužel dál od Prahy kde bydlí. Chtě nechtě jsem se do něj zamilovala a tak nějak jsme se dohodli že budeme oficiálně spolu. Už jsem se byla představit i jeho velké rodině - rodiče a dva sourozenci se svými choti + malý synoveček (přesně o měsíc mladší než Míša 22. květen a 22. červen). Co s týče mě tak Štěpka je pro mě přítelem, milencem i otcem. A ten otcovský a ochranitelský přístup opravdu potřebuju. Vzhledem k aspergerovu syndromu jsem velmi otevřená, vše na sebe vyžvaním a neumím lhát, také těžko poznám ironii a lež. Bývallý manžel mi to trošku vyčítal. Ale pořád říkal že mě má rád i přes to a že nikdo jiný by mě asi nechtěl tak ať jsem ráda že ho mám a já měla stejný pocit. Zoufale jsem tehdy chtěla partnera a proto jsem přehlížela některé manželovy chyby a nebo si je nepřipouštěla a tolerovala. Například to že se občas napil. Vadilo mi že byl rozhazovačný kolikrát utrácel to co já bych neutratila a bylo mi těch peněz líto. Ale když už byl v rormaru tak jsem si na tom též trochu přilepšila (například byli jsme s rodinou či přátele v restauraci a on dělal granta tak i já si objednala co mi bylo po chuti). Nikdy by mě ale nenapadlo že se kvůli tomu zadluží a že nedokáže své výdaje uhlídat, nenapadlo by mě že začne chodit mezi bezdomovce, vracet se domů opilej a chodit tak i do práce, nenapadlo by mě že i po narození děti mu budou ty děti šumák (občas si pochoval Míšu, řekl jak jí má rád a zas mi jí dal zpátky do ruky), pokud jsme šli na výlet tak hledal jen hospodu a nebo politické šárvatky. Ale to už odbočuji, prostě jsem si říkala že má dost nedostatků ale buď budu mít jeho nebo nikoho (a budu samotářským podivínem jako můj strýc). Avšak po té co dělal ty dluhy a chodil opilej a za bezdomovcema už to bylo neúnosný a já nevěděla jak z toho ven. Snažila jsem se mu dělat oporu a přitom jsem jí sama potřebovala. U štěpána tu oporu cítím, dohlíží na mě a když má pocit že dělám blbost tak mě zarazí (když vidí že se chystám někomu vyžvanit něco co bych neměla). To že někdy nepoznám ironii (a on jí používá hodně) mu nevadí, svěřil se mi že o to větší mám pak radost když jeho vtípek pochopím. Konkréně za poslední víkend si všiml třech situací kdy jsem mu začala vyvracet legraci s tím že je to blbost (asi jsem věřila tomu že to myslí vážně). Cítím v něm velkou oporu a ochranu a cítím se s ním bezpečně. Vzhledem k vzdálenosti se vidíme jen o víkendech a vždy se nemohu dočkat až přijede. Tento víkend mám bohužel smůlu protože jede služebně do zahraničí. Občas si z něj dělám srandu že vypadám jak jeho dcera že jsem jak 16tka a protože on studenty podobného stáří učí tak mi to vyvrací. Nicméně když jsem se jela představit jeho rodičům, tak jsem Štěpku poprosila ať zastaví před Lídlem a on čekal s dětma v autě zatímco jsem pro jeho rodiče šla koupit kytku a víno. U pokladny jsem měla problém. Vypadala jsem asi jako nezletilá a neměla jsem u sebe občanku (vzhledem ke stěhování mám náhradní doklad OP mi propadl a vzali mi jej uplně, na tom náhradním není fotka), zdravotní průkaz s datem narození jim nestačil ale naštěstí jsem vyhrabala lítačku na MHD kde mám fotku a to už mi uznala. Už jsem se bála že budu muset říct Štěpkovi aby vysotupil a koupil to on a zřejmě by si mysleli že je to můj taťka 😀 (ostatně ten je jen o pár let starší jsou podobný ročník) Štěpka měl pak legraci z toho že mi to víno málem neprodali. No ale na to co si myslej lidi kašlu když je nám spolu dobře.
Vás bych se jen chtěla zeptat na jednu věc která mě trápí a kterou naznačují i kamarádky. Totiž že mě až bude 35 tak jemu už 51v a tak to bude pořád dál a dál, nikdo nemládne. Prostě se bojím toho že se dostaneme do situace kdy Štěpka už bude starej a unavenej a já ještě budu mít elán a nebude se mi chtít sedět doma. TAké se bojím že zůstanu na stáří sama, prostě že se stanu vdovou dřív než bych chtěla. Proto bych se vás co máte s podobným vztahem zkušenost chtěla zeptat jak se to dá zvládnout, vím že když si dva rozumějí mají se rádi pořád, ale přece jen každý věk si žádá jiné nároky. JInak jsme přemýšleli i o společném děťátku i když jsem Štěpku srozuměla s tím že dřív jak za 10 let to nebude, chci totiž aby mi ty moje ratolesti pěkně odrostly abychom se potěšili s benjamínkem. MOc bych si přála ještě chlapečka (Štěpána po taťkovi 🙂). Víc jak jedno dítě mu už át nemůžu kvůli dvoum porodům císařem už můžu mít jen jedno, ale já bych už víc beztak nechtěla. Jestli budeme mít i svatbu to nevím, původně jsem nechtěla ale teď uvažuji že kdyby mě požádal neodmítla bych. Oba jeho sourozenci jsou oddaní. Jen bych chtěla aby i děti měli nové příjmení, nevím jestli jde udělat něco jako osvojení (a nevím jestli by byl nebo nebyl manžel proti, asi by dělal naschvál problémy - o děti jako takový se moc nezajímá, ani nevolá aby se ptal jak se mají jen se pitvá v mým vztahu se Štěpkou). Tak to je asi všechno co jsem chtěla napsat jen jsem se potřebovala vypsat a svěřit. A ráda si poslechnu i jiné zkušenosti.