Závidím lidem vlastní bydlení
Občas ma prepadne taký zvláštny pocit… niečo medzi jemnou závisťou, smútkom a otázkou „prečo to niekto dostane automaticky a iný za to musí bojovať celý život?“. Keď vidím ľudí, ktorí vyrastali vo vlastnom dome, majú po starých rodičoch chatu, byt, pozemok… alebo len tú istotu, že ak by sa niečo pokazilo, vždy sa majú kam vrátiť.
U nás to tak nikdy nebolo. Naši celý život v nájme, a ja som to vlastne prevzala ako štafetu. Žiadne rodinné vlastníctvo, žiadne múry nasiaknuté spomienkami, žiadne „toto raz bude tvoje“. Skôr večný kolobeh zmlúv, nájmov, otáznikov a tichého dúfania, že majiteľ si to nerozmyslí práve vtedy, keď sa človek cíti najviac unavený.
A hoci si z toho väčšinou robím srandu, občas to vie dohrýzť. Lebo vlastní bývanie nie je len o tehlách a streche. Je to o pocite bezpečia, o tom, že niekde patríš. O tom, že keď zatvoríš dvere, svet ostane vonku a ty máš svoje malé kráľovstvo, ktoré ti nikto len tak nevezme.
Veľmi veľmi ťažké sa dnes dopracovať k vlastnému bývaniu.
@anonym_autor mě docela irituje tenhle názor, že kdo má vlastní bydlení, má to zásluhou rodičů. Taky jsem vyrostla ve stejném modelu, rodiče rozvedení, oba v nájmu. Horko těžko nějak dospěli k bydlení aspoň teď, ale že by nám mohli něco dát, to vážně nemají z čeho. Manželovi rodiče mají majetek, i chatu, kterou by nám dali, ale aby manžel postavil dům, odjel pracovat do zahraničí, byl x let v práci od rána do noci, to i na úkor osobního života. Buď byl v práci nebo makal na domě, na nic jiného neměl čas. Teď máme 3 děti, hypotéku, manžel je pořád v práci a já jsem s dětma velkou část týdne sama. O víkendu místo volného času se maká na zahradě a kolem domu. Rodičům jsme řekli, že na dědění chaty už opravdu nemáme časové ani finanční kapacity. Ať jí buď prodají nebo přepíšou někomu jinému, jestli chtějí, aby zůstala v rodině. Jako jo, lidi by určitě záviděli, když bychom se mohli chlubit, že máme dům i chatu, ale ono to obnáší dost práce navíc (sekání, zimování, údržba, opravy, údržba pozemku). Není to o tom, že si o víkendu zajedu vypít kafe na terasu na chatu. 🙂
@cherie24 Pročítám příspěvky, protože je to u nás v rodině ted aktuální tema, ale u toho tvého mě zarazilo to, že neuvažuješ o svých dětech, však jejich dětství uteče velice rychle, a chata se dá zakonzervovat, udržovat jen nejnutnější a pak budou třeba děti rády, že se mají kde scházet, třeba budou v bytech a budou rádi, že je kam jet s jejich dětmi. Kdybych měla 3 děti, rozhodně bych nic neodmítala a snažila se to udržet pro ně. Jen tak myšlenka z mých zkušeností, klidně ji přejdi, ale chtěla jsem ti napsat můj pohled.
@cherie24 Pročítám příspěvky, protože je to u nás v rodině ted aktuální tema, ale u toho tvého mě zarazilo to, že neuvažuješ o svých dětech, však jejich dětství uteče velice rychle, a chata se dá zakonzervovat, udržovat jen nejnutnější a pak budou třeba děti rády, že se mají kde scházet, třeba budou v bytech a budou rádi, že je kam jet s jejich dětmi. Kdybych měla 3 děti, rozhodně bych nic neodmítala a snažila se to udržet pro ně. Jen tak myšlenka z mých zkušeností, klidně ji přejdi, ale chtěla jsem ti napsat můj pohled.
@petrasipkova1 chata je ke kompletní rekonstrukci spíš ke zbourání a pozemek je obrovský, přes hodinu od nás. Musí se tam velmi často jezdit udržovat stromy, těch je tam vážně požehnaně a sekat trávu. Vlekem se tam vozí traktůrek, protože sekačkou to člověk neposeká a zároveň v chatařské oblasti se rádo krade, je to na samotě a tam člověk traktůrek vážně nechat nechce ... Jednou už tam nějaká návštěva se šperhákem byla. U každého z té oblasti už aspoň jednou návštěva byla, chaty v rekreační zóně jsou velmi oblíbená lokalita návštěv bez oznámení. Stromy se v chráněné krajinné oblasti nesmí pokácet, takže na děti samozřejmě myslíme a snažíme se pro ně vybudovat něco, co po nás dostanou a spořit jim do začátku, ale chatu opravdu nebudeme udržovat proto, že by možná někdy nějaké dítě mělo zájem. 🙂
@hojda už v tom mém prvním příspěvku jsem psala, že to musel buď někdo vymyslet, nebo ta ženská není normální :D nicméně i tací podobní mezi námi žijí, bohužel
@moudivlacek Zní to šíleně, ale taky si pamatuju, že jsem na vysoké měla špolužačku, která mi tak pohrdavě říkala Ty ještě bydlíš u rodičů, jooooo, přitom frajerka bydlela v bytě po babičce, který jí platili rodiče, a ještě od nich dostávala kapesné. Já bydlela u rodičů, ale přispívala jsem na jídlo doma a jinak si všechno platila sama...
@cherie24 Pročítám příspěvky, protože je to u nás v rodině ted aktuální tema, ale u toho tvého mě zarazilo to, že neuvažuješ o svých dětech, však jejich dětství uteče velice rychle, a chata se dá zakonzervovat, udržovat jen nejnutnější a pak budou třeba děti rády, že se mají kde scházet, třeba budou v bytech a budou rádi, že je kam jet s jejich dětmi. Kdybych měla 3 děti, rozhodně bych nic neodmítala a snažila se to udržet pro ně. Jen tak myšlenka z mých zkušeností, klidně ji přejdi, ale chtěla jsem ti napsat můj pohled.
@petrasipkova1 anebo ne. My jsme strávili dětství na zahradě, boha jak já to nesnášela a zdrhala kdykoliv mohla. Furt se něci muselo, plet, sekat, stromy, listí, udržovat obří barák, rvát do něj prachy, největší vejvar bylo jít do lesa na houby. Ano, možná někdy zdědím půlku obří vily u prahy. Ale nijak o ni nestojím, svoje majetky jsem si obstarala sama. A pokud ji zdědíme s bráchou, bude to akorát starost, ani jeden nebudeme mít na vyplacení druhého, já se rozhodně nebudu ochotná o barák starat (oba ho máme skoro dvě hodiny cesty od míst, kde žijeme) a brácha ho sentimentálně bude chtít mít dál. Takže ne, já dceři raději dopřeju spoustu zážitků, které jí nikdo nevezme a holt žádnej barák.
@petrasipkova1 anebo ne. My jsme strávili dětství na zahradě, boha jak já to nesnášela a zdrhala kdykoliv mohla. Furt se něci muselo, plet, sekat, stromy, listí, udržovat obří barák, rvát do něj prachy, největší vejvar bylo jít do lesa na houby. Ano, možná někdy zdědím půlku obří vily u prahy. Ale nijak o ni nestojím, svoje majetky jsem si obstarala sama. A pokud ji zdědíme s bráchou, bude to akorát starost, ani jeden nebudeme mít na vyplacení druhého, já se rozhodně nebudu ochotná o barák starat (oba ho máme skoro dvě hodiny cesty od míst, kde žijeme) a brácha ho sentimentálně bude chtít mít dál. Takže ne, já dceři raději dopřeju spoustu zážitků, které jí nikdo nevezme a holt žádnej barák.
@drep Amen
Žiju celý život v nájmu a vyhovuje mi to. Svoboda pohybu, flexibilita, než něco prodáš, doplatíš hypo, koupíš nové.. není to sranda..nájem? Vyberu si, kde se mi zrovna líbí, velikost, parkování, centrum, balkon a až se moje potřeby změní, jdu dal. Navíc jsem zastánce toho, že každý je svého štěstí strůjce. Od maturity se starám sama o sebe, nebudu se vázat hypo jen proto, aby po mne něco děti měli.
Vidím to v okolí, byty po babi, domy, a pak celá rodina nasraná a všechny víkendy v prdeli, sekání trávy, opravy a vydírání “vždyť to jednou bude Tvoje”. Ze by to raději prodali hned a měli něco svého a bydleli kde chtějí už za života rodičů, o tom nikdo nechce slyšet. Takže bydlí v nájmu, nebo platí hypo a starají se o další nemovitosti, které budou jejich “jednou”. Časově i finančně dost náročné
@barmil Jenže moje děti třeba nechtějí celé dětství někde putovat, chodit ze školy do školy a neustále přicházet o své kamarády jen proto, že já mám ráda svobodu a každý (dejme tomu) rok se mi líbí někde jinde. Děti mají rády stabilní zázemí, bezpečí a jistotu. A to je pro mě důležité. My žijeme teď rok ve svém domě, ale před tím jsme se 2x s dětma stěhovali (naštěstí to bylo mimino a dítě do 3 let, takže uf dobrý), ale i tak se starší prostě nechtělo, nechápala to … a dodnes se ptá na ten poslední byt, kde má souseda kamaráda. Ten vyhazov z nájmu s dvěma dětma na krku (navíc třeba i školníma) je fakt dost na prd. A nemůžeš dělat nic… takže jo, zkusili jsme si žít v nájmech. Jako pár bomba, spousta míst jsme zkusili, viděli. Centrum, okraj města apod. Ale jakmile přišly děti, už to nebylo v jejich zájmu, aby musely někde pendlovat jak baťužkáři. Tak to jen přidávám druhý pohled na věc. 🙂
Ne všem bydlení spadlo do klína, někteří proto museli něco udělat. Já budu radši život hypotéku a vím, že živím něco co je/bude mé, než platit nájem, nesmet realizovat bydlení podle sebe a čekat, kdy majitel řekne končíme.... Nezavid, jen změn uvažování, nebuď líná, ono se nic samo neudělá.
@barmil Jenže moje děti třeba nechtějí celé dětství někde putovat, chodit ze školy do školy a neustále přicházet o své kamarády jen proto, že já mám ráda svobodu a každý (dejme tomu) rok se mi líbí někde jinde. Děti mají rády stabilní zázemí, bezpečí a jistotu. A to je pro mě důležité. My žijeme teď rok ve svém domě, ale před tím jsme se 2x s dětma stěhovali (naštěstí to bylo mimino a dítě do 3 let, takže uf dobrý), ale i tak se starší prostě nechtělo, nechápala to … a dodnes se ptá na ten poslední byt, kde má souseda kamaráda. Ten vyhazov z nájmu s dvěma dětma na krku (navíc třeba i školníma) je fakt dost na prd. A nemůžeš dělat nic… takže jo, zkusili jsme si žít v nájmech. Jako pár bomba, spousta míst jsme zkusili, viděli. Centrum, okraj města apod. Ale jakmile přišly děti, už to nebylo v jejich zájmu, aby musely někde pendlovat jak baťužkáři. Tak to jen přidávám druhý pohled na věc. 🙂
@teate moje děti nikdy školní zařízení neměnily. To je nějaký Tvůj mylný úsudek. Putovat se dá i v rámci jednoho města a jeho okolí.
kuk sem
já tvým pocitům rozumím a nesouhlasím s tím, že bys je neměla mít. Jsou zcela legitimní, ohlížet se pořád na to, že někdo má větší, zásadnější problémy (ona má nemocný dítě, nemá nohu, na co já si ztěžuju, když mám co jíst!) nejde. Jasně, může to pomoci uvědomit si svém momentální štěstí v jiných oblastech, ale máš nějaký negativní emoce, je skvělý, že je nahlas pojmenováváš a máš na ně plný právo.
A i rozumím jejich podstatě - vlastní bydlení zaručuje (do velké míry) pevný domov, bezpečí. A bezpečí je základní potřeba každého živočicha, o to víc člověka!!
Ano, sehnat vlastní bydlení není jednoduché. Ale pokud to máš vysoko v prioritách není to nemožné - holt ale musí jít jiné věci stranou: najít si bydlení v regionech, kde je cena pro tvoje financování dostupná, to může znamenat stěhování, změnu práce, odtržení od rodiny, kamarádů, školy dětí. Může být i horší než stávající nájemní bydlení - menší, v horším stavu, nevyhovující dispozice či zateplení, ale bude tvoje. Pokud nyní nedosahuješ na žádnou hypotéku, podřiď všechno tomu - na úkor všeho ostatního našetři na akontaci, snaž se najít takovou práci, která ti třeba nebude vyhovovat náplní a časem, ale dají ti tam legálně tolik peněz, že banka bude s úvěrem souhlasit. V případě, že tam bude nějaká neufinancovatelná část, měj založené stavební spoření a vezmi si zbytek úvěru tam (nebo na družstevní byt).
Jsem si jistá, že takto (například na Vysočině nebo v Ústeckém kraji) seženeš byt, na který lze dosáhnout i s nikterak závratnými příjmy. Všechno ostatní jsou ale = výmluvy proč to nejde. A pokud nejde, můžeš ledatak pracovat se svými pocity, propouštět své emoce.
@moudivlacek Tam jsou kolikrát příběhy, že člověk nevěří, co to tam čte😂.
@hojda jasný, ale ne tak neuvěřitelný, aby takový člověk nemohl existovat bez ohledu na článek ... věřte, nevěřte 😅 to, že někdo dostane a podivuje se ostatním, jak bydlí, že si berou hypo není zas až takové scifi