Jak se vyrovnat se zradou v práci a ochranou firmy?
Ahoj, potřebuju se vypovídat... omlouvám se za anonym, ale na koníku se každé selhání hned zapisuje a pak se to člověku vmetá do obličeje po letech.
Před pár lety si můj táta pořídil prodejnu. Pořídil si jí se svým obchodním společníkem. Ve firmě jsou jen 2. Já jsem jim začala v prodejně pomáhat a zjistilo se, že mi to hodně jde. Postupně jsem se tam stala důležitým (až nejdůležitějším) členem týmu. Školila jsem nové lidi, všichni pro radu a pomoc chodili ke mě. Přidal se do týmu i můj manžel a začal pobočku vést. Velice rychle se přidala i druhá pobočka. Společně jsme pěkně vedli pobočky a bylo to prima. Zaměstnanci nás měli rádi, vychvalovali nás do nebes, my jsme pro ně dělali první poslední, aby se měli dobře. Bojovali jsme za ně, aby měli vyšší platy, méně hodin v práci, víc zatopeno... no prostě každou kravinu. Pomáhali jsme jim s problémovými klienty, vyřizovali třeba reklamace když klient chtěl na někoho ječet. Dělali jsme vánoční večírky a stali se z nás a zaměstnanců přátelé. Zvali jsme je na oslavy narozenin našich dětí, oni zase na ty jejich. Povídali jsme si o všem. Věřím, že jsme skutečně byli dobří šéfové. Že jsme dělali, co jsme mohli.
Nebudu vám sem psát celý příběh, protože je strašně dlouhý a zašmodrtaný. Ale jen to hlavní, proč se potřebuji vypovídat...
před pár dny nás v práci podrazili. Společník mého táty se domluvil s jednou zaměstnankyní (kterou mimochodem nechtěl ani přijmout a my ho přemluvili), a s jedním dalším zaměstnancem.... že už nás tam nechtějí, že se jim nelíbí, že musí vyplňovat tabulky do excelu... no myslím, že jiný důvod neuvedli... a protože s tím společníkem už delší dobu jsou trochu problémy (třeba, že nám už od listopadu nezaplatil - děláme na živnost), tak proti nám udělali prostě podraz a řekli, že už nebudeme dělat manažery. Nic jsme nevěděli. Ten den měla být porada a my se na ní těšili, protože jsme ji chtěli ozvláštnit kvízama a jinýma věcma, abychom trochu utužili tým. A najednou jsme zjistili, že nám nefungují mejly. Že nám je ten společník (jakoby náš druhý šéf) prostě vypnul. A pak zavolal a řekl, že chce vrátit firemní telefony.
Když jsme volali mému tátovi, byl z toho úplně vyděšený, co se to děje. Nakonec nám společník oznámil, že v té firmě nás nikdo nechce (jako ze zaměstnanců) a že to teď povede jedna ta kolegyně (je tam půl roku!!!) a s tím druhým kolegou to tam zvládnou. A prej že všichni jsou proti nám. Nakonec jsme zjistili, že proti nám jsou teda jen ti dva, ostatní nám řekli, že rozhodně ne a že jestli nás vyhodí tak půjdou taky atp.
No... jsem z toho úplně hotová. Ze dne na den se nám úplně zhroutil život. Pracovali jsme tam oba, mohli jsme být spolu hodně doma, starali jsme se oba o děti. Teď se manžel bude muset vrátit do klasické práce, já budu sama doma s dětma. Vím, že to tak je většinou ale já to nezažila. A jsem z toho hrozně smutná.
Ale ta zrada bolí víc. Zlomené srdce... nemyslela jsem si, že po svatbě tohle ještě někdy ucítím. Tu bolest. Bolest přátel. Lidí co se na nás jeden den usmívají a další nám vědomě vrazí kudlu do zad.
Manžel za jednou tou kolegyní jel a říkal, že s ní chtěl jen mluvit a ona nebyla schopná se mu ani dívat do očí... Tolik jsme toho pro ní, konkrétně pro ní, udělali. Přemluvili jsme společníka aby ji přijal. Navzdory tomu, že měla spoustu insolvencí. Vymysleli jsme jí rozvrh práce tak, aby zvládala každý druhý týden vyzvedávat holčičku ze školky dřív. První čtvrt rok nám volala třeba 20x denně, abychom jí něco poradili. Všechno jsem jí naučila. Všechno co umí, má odemně. I teď ještě před týdnem nám volala a radila se. Ještě pořád jsou věci, které jsem musela dělat za ní. Nechápu to....
Zároveň společník prostě zradil mého tátu, protože mu o tom neřekl. Jen v jeden den prohlásil, že mi končíme a povede to tam někdo jiný.... mají firmu samozřejmě normálně napůl. A on si jí vede, jako kdyby byla jen jeho... tohle bohužel já nevyřeším. Společník si odjel na dovolenou a tak se to bude řešit až asi za týden.
Už je mi jedno, jak to dopadne. I kdyby to táta dokázal vyhádat, abychom se vrátili, tak já už s těma lidma nemůžu dělat. Já už bych to nechtěla. Tahle práce pro mě byla vším (po dětech a muži). Bylo v plánu, že časem převezmu tátův podíl a bude to i moje firma. Takže jsme to tak brali od začátku. Že je naše. Dali jsme do ní všechno. Srdce, duši. A samozřejmě dost peněz. Moc jsme tu firmu milovali. A ty lidi tam. Byli jsme rodina... ale asi ne pro všechny.
Cítím se strašně. Cítím se bezmocně, zrazeně. Asi jsem naivní, ale nechápu, že jsou na světě lidi co tohle dělají. Co opravdu lidem ubližují a zrazují je. Copak se nebojí nějaké karmy? Nemají žádné morální kompasy? Jak nám tohle mohli udělat. Nechápu to.
Střídá se u mě stav naprosté bolesti a smutku s fakt velkým naštváním. V fázi naštvání jim chci strašně ublížit. Pořád přemýšlím, jak se aspoň trochu pomstít. Chtěla bych udělat něco, aby jim konečně došlo, jak moc zle se zachovali.
Neřešte čí to byla chyba, jak k tomu došlo atp. Je za tím opravdu dlouhý příběh. Ale ta zrada tam je. Čistá a průzračná ... oni ji ani nezapírají. A mě bolí srdce a nejraději bych si nechala vymazat vzpomínky a odstěhovala se na opuštěný ostrov.
Kdybych to brala jako klasickou práci, tak mě to tolik nesebere. Ale tohle byla moje firma. V té prodejně jsem vymyslela úplně všechno. Komplet fungování, evidování, postupy. Každou židličku ve firmě, každý šroubek jsem vymyslela já. Nakoupila jsem hračky do dětského koutku... koupila jsem tam každý hrneček, ze kterých pijí. Byla to moje firma. A oni mi jí sebrali..... převzali všechno co jsem vymyslela a prostě nás odstřihli...
//jen jsem se potřebovala vyzpovídat ze zrady. Tato situace nemá řešení, které by se dalo vymyslet - a kór na koníku. Děkuji
To je mi moc líto...každá zrada bolí, časem se ta bolest otupí, ale člověk na to nikdy nezapomene.
Myslím, že je na místě promluvit si o tom s tátou, jak to vnímá on. A případně se i podívat do smlouvy k firmě - jakým způsobem jednají majitelé, jak mají podíly a co který z nich může. A případně tam nefungovat dále jako zaměstnanec, ale zástupce majitele a pořádně si to ohlídat. Protože podobná zrada popravdě zavání dost nějakým tunelováním firmy. A pokud je na tom táta finančně závislý, ty jsi do toho dávala peníze, počítala s tím, že to bude výhledově tvé dědictví, třeba jste o tom s tátou i nějak mluvili, tak je vhodné zjistit, jak to teda opravdu je.
To mě moc mrzí a myslím, že to musí mrzet i vaše zaměstnance. Myslím, že takové šefky si museli vážit, málokomu jde o blaho zaměstnanců. Podle mne je to příliš čerstvé, ale až se trochu vzpamatuješ, zvážila bych zabojovat a vrátit se zpět, podle toho, co píšeš, mám pocit, že to k tobě patří, tak jim to nenechávej tak lehce spadnout do klína. Lidi byli, jsou a budou zlí, zrada bolí, ale ty máš svědomí čisté, tak se tím netrap, přeju hodně štěstí do budoucna...
Jak je psána společenská smlouva? Přece vás nemůže jen tak vyštípat... Jak píše @merope zavání to tunelem. PS Jestli jsi tu firmu chtěla jednou vést, tak o ni bojuj, určitě to stojí za to. Ten společník může poškodit i tvého tátu.
Někteří lidi jsou svině, ber to jako lekci, že se máš postavit sama za sebe a zaměstnanci nejsou kamarádi. Kdo seje vítr sklízí bouři. 😉
PS Ukrajinci za sebe taky bojují.
@mandala Já beru jako velký rozdíl podobnou zradu, pokud je člověk v pozici běžného zaměstnance. Tam to bolí, ale holt jde jít dál. Ale tady to je o vlastním majetku (resp. majetku rodinného příslušníka), to je dost jiné. Tam je potřeba nečekat na vzpamatování se, ale jednání - a rychle - pokud tam chce něco tunelovat.
Já být tátou, tak se nechám z firmy vyplatit a založila bych firmu svou- a přetáhla mu zaměstnance, ať se tam z toho sám třeba pos*re.
Mě i připadá, že se vás chtěl společník zbavit a konečně našel nějakého "zoufalce", který mu pomohl. Ale přijde mi to hodně zvláštní, že si společník jen tak sám vyhazuje. Něco tam smrdí. Hlavně ať si táta dá pozor.
Založte si svoji firmu a pokračujte dál v tom, co děláte, jen bez společníka. Tvoje nápady, tvoje know-how, pokud si přetáhnete někoho, komu věříte, jedině dobře.
@sebestka ono to není tak jednoduché. Ta firma si vzala velkou půjčku na rozjetí a není splacená. Firma teď nemá moc peněz, takže vyplacení nehrozí :(
@lenka3p rádi bychom. Ale asi to nepůjde. Rozjetí té pobočky stojí strašně moc peněz. Které teď nemáme, protože i veškeré úspory padly na to, že nám už od listopadu nikdo neplatí (protože firma neměla peníze). Je to prostě složité... ale zkusíme něco jiného, podnikat v něčem jiném...
@marcicek84 nj, jak nenechala. Ono se to snadno řekne. Ale nemáme se jak bránit.
@candat přesně tak to asi bylo. Konečně mu šel někdo na ruku a tak si vymyslel, jak nás tam nikdo nechce a jak nás vyhodit musel, aby stabilizoval poměry ve firmě :(. Bohužel on si sám vyhazuje nabírá už dlouho. Přijde mi, že ho vůbec nezajímá, že ta firma není jen jeho. Tohle si ale musí s ním táta srovnat. S tím my nic neuděláme, protože oficiálně tam žádný podíl nemáme.
To, co mě napadlo, se Ti nebude líbit. Ale je úplně klidně možné, že táta i ten společník mají podle společenské smlouvy právo jednat bez omezení a samostatně. A to je cesta do pekel, protože si ten společník v podstatě může dělat, co chce. Když se rozhodne, že si vezme megaúvěr, vezme si ho (táta ho taky pak bude splácet), když se rozhodne, že prodá všechny nemovitosti svému synovi, klidně může. Pokud nemá táta dobře ošéfovanou společenskou smlouvu s nějakým omezením pro každého jednatele, může si společník dělat, co chce. A s tím podílem ve firmě je to jinak, Ty jako společník (nikoliv jednatel) máš nárok akorát na to, aby Ti jednatel ukázal účetnictví, tím to tak končí, žádné právo využívat majetek firmy, o ničem nerozhoduješ... a je naivní si myslet, že takový společník tátu vyplatí.
Máme v rodině čerstvou zkušenost a ze společníka a jednatele v jednom se vyklubala pěkná krysa, ale to je na dlouho... Základem je mít ošetřenou tu společenskou smlouvu, jinak utře nos i táta.
Jako stejně jako zametl s váma může zamést i s tátou. Je to blbý, ale lidi jsou svině.
Ale za mě je naivní si myslet, že Tví podřízení jsou i Tvými přáteli, to mě zarazilo, žes to tak vnímala, ten vztah prostě není rovnocenný.
@knuffel My jsme ale fakt byli. A s těmi co jsou na naší strašně jsme přátelé pořád.. i oni to tak vnímají.
🤷
Byli? Nebo ještě stále jste?
Mrzí mne to za vás, nic k tématu nemám ale přeju hodně sil a pevný nervy. 🙏
@polakovakl ono ani není co... nepotřebuju nic vyřešit. Řešení to podle mě nemá a pokud ano, musí to vyřešit někdo jiný. Jen jsem se potřebovala vypsat z bolesti. Děkuji
Mas dve moznosti,bud se o to poperes nebo to nechas byt a kdyz se o to poperes zradci budou muset jit,spolecnik je jen spolecnik,treba mu rict,ze ta dama.se chodi stalenradit a delas veci zs ni a ze nevis co by tam mela ridit,ze akorat to poskodi tatuv podil...mozna ted dotycna jenom spi s tim spolecnikem,jinak si to nedovedu predstavit....mmch ja bych se vystipat nenechala...