Vlastně v minulosti jsem začínala často, ale nikdy jsem to nevydržela déle než 14 dní. A myslím, že jsem konečně zjistila proč, proč mě nebaví chodit na lekce a cvičit doma. Protože jsem strašný salát a všechno je pro mě zezačátku hodně náročné. Tentokrát jsem to tedy pojala trochu jinak.
3.11 se mi narodilo miminko, měla jsem hodně plodové vody, velké mimčo (na jeho gestační stáří) a po porodu mi zůstal pupek jak v 6. měsíci a diastáza na celou dlaň. Možná, prostě, protože jsem měla vše vytahané a povolené po svých dcerách, které se naradily o 2 a 4 roky dříve.
10 dní jsem poctivě ležela a užívala si miminka a jen kojila, kojila, kojila. Přes diastázu jsem viděla, jak se mi hýbou střeva a bála jsem se, že to nikdy nespravím. 11. den jsem pomalu začínala cvičit na posilování pánevního dna. Nijak brutálně. Prostě když jsem ležela nebo kojila, tak jsem dělala hodiny, výtah, knihu, ale ne vždy. Když jsem stála, chodila, soustředila jsem se na správný postoj. Později jsem si ve volných chvílích dávala cviky na boku a v kočce, ale nebylo to každý den. Diastáza se začínala pomalu zavírat a začátkem ledna už byla diastáza jen na 3 prsty 🙂.
Před 14 dny jsem se nechala namotivovat a začala cvičit jógu. Každé ráno, co mi miminko a děti dovolí. Je to celkem sranda. Malého to velmi baví sledovat z lehátka. Dcery mi zvyšují náročnost. Podlézají mi pod břichem, věší se mi na nohy. Cvičení mi zabere někdy 5 minut, někdy 20. Prostě, jak se cítím a jak to mrňata vydrží.
Myslím, že to je ten klíč k mému úspěchu (vydržet cvičit). Ani si moc nezakládám na tom, abych dělala ty polohy úplně přesně, nejdu silou, ani přes bolest. Bude to trvat déle, než to začne mít efekt, ale vytrvám. Už jsem překonala i krizi - já nechci. Právě tím, že jsem si řekla, tak aspoň "pozdrav slunci". Taky si k tomu nepouštím tu meditační hudbu, ale můj oblíbený death metal :D. Mladej ho poslouchal už v bříšku, takže myslím, že i díky tomu mi vydrží v sedátku dostatečně dlouho.
Podle mě se na těch kurzech jede tak důsledně a drsně proto, že je na lektory vyvíjen tlak, aby mělo cvičení včas dostatečný efekt. Mě to ale bohužel odrazuje. Tenhle způsob. mi vyhovuje víc. Vidím na sobě, že toho dám každý den trochu víc, cítím se líp, jsem méně neurotická a jde mi to lépe. V létě už budem na zahrádce cvičit jako profíci :D.
Diastázu už mám jen na 1,5 prstu a bříško od začátku ledna o 4cm menší 🙂. Tak co, kdo z vás začíná tenhle měsíc taky se cvičením a jak vám to jde?
Já nezačínám, pravidelně cvičím už skoro 5 let. Ale podepisuji to, co píšeš - začít pozvolna, kratšími jednoduššími cvičeními, a sama poznáš, kdy a kolik přidat. Držím palce!
U fyzioterapeuta jsi s tou diastázou nebyla?