Ráno vyrazil Radek pěšky pro auto do půjčovny v Jerevanu a já s dětími se zatím poflakovala po pokoji . Jídlo jsme vyřešili celkem efektivně – prostě jsme dojídali nějaké pozůstatky z včerejší večeře. Uplynula asi hodina a najednou jsem z ulice uslyšela houkat policejní auta 🚨. V hlavě mi hned problesklo: „Propána, snad v tom nemá prsty Radek?!“Za chvíli se ale otevřely dveře a Radek vtrhl na pokoj s očima na vrch hlavy 😳. Vysvětlil mi, že na něj policejní auto nehoukalo kvůli žádnému přestupku, ale jen proto, aby okamžitě uhnul z cesty a mohla profrčet vládní vozidla – bydleli jsme totiž jen kousek od vládních budov, tak tam byl provoz docela divoký.

Sbalili jsme všechny naše krámy , do okna u miminka nainstalovali improvizovanou protisvětelnou clonu v podobě látkové pleny  a vyrazili na naši první oficiální zastávku 🚘.

Na styl jízdy v Arménii si člověk musí chvilku zvykat 😅. Všichni tu neustále troubí  (často jen tak pro radost nebo aby dali vědět, že vůbec existují), hodně aut jezdí naprosto bez nárazníků 🛠️, potkáte tu úžasné i docela rozpadlé historické kousky z dob Sovětského svazu a auta se nekompromisně cpou všude, kde je milimetr volného místa . Naštěstí se Radek dokáže adaptovat naprosto všude (což na něm neskutečně obdivuji). Připomnělo mi to naši cestu před mnoha lety v Peru 🇵🇪, kde všichni řidiči z okýnek divoce a agresivně gestikulovali – Radek tehdy okamžitě začal gestikulovat taky a hned si na silnici zjednal patřičný respekt! 💪

Po cestě jsme ještě museli sehnat místní umělé mléko 🍼. To byl menší oříšek – ve velkých supermarketech ho totiž vůbec nemají, musíte pro něj do lékárny . Vybrala jsem na zkoušku místní značku a mile mě překvapilo, že bylo o dost levnější než to nejlevnější mléko u nás doma 💶✨.

První plánovanou zastávkou byla Čarentsova archa (nebo také Čarentsův oblouk / Charents Arch) – ikonická vyhlídka na posvátnou horu Ararat 🏔️. Přijížděly tam neustále celé autobusy se zájezdy a turisté se horlivě fotili s Araratem v pozadí.My jsme kousek vedle položili autosedačku s miminkem  a v tu ránu se kolem nás seběhlo několik místních dětí. Začaly prcka obdivovat, hladit ho a rozplývat se nad ním ❤️. Arméni děti naprosto milují a na každém kroku je to strašně znát . Radek chtěl mezitím proletět kamenným obloukem s dronem , což se ukázalo jako pořádný logistický oříšek. Když už to vypadalo, že tam je minimum lidí, stejně se nám přes veškeré prosby do dráhy dronu neustále někdo pletl 🤦‍♀️. Ale nakonec se mu ten záběr nějakým zázrakem podařilo ulovit! 

Poté naše cesta směřovala ke skalnímu klášteru Geghard 🏰. Je to neskutečné místo částečně vytesané přímo do skály. Uvnitř je to takové divoké a živé – ze skály přímo v chrámu vyvěrá pramen a teče tam malý potůček, ze kterého si lidi normálně nalévali vodu do lahví na pití 🚰. Do toho tam probíhala celá řada bizarně-vtipných situací: na různých rožcích chrámu probíhalo na sobě zcela nezávisle fotoreportážní pózování několika mladých dívek, zatímco v jiné části kostela zrovna probíhala opravdová tradiční svatba. Prostě arménská všehochuť na jednom místě! 😄

Když jsem se minule loučila, vypadalo to, že moje existence visí na vlásku utkaném ze spánkové deprivace a sluchových halucinací. 😵‍💫 Jenže světe div se, ten mikrospánek v lezecké síti mě probral. Ačkoliv to trvalo sotva pár minut, z té sítě jsem se vymotala jako znovuzrozená. 🦸‍♀️ Halucinace byly pryč a já se bláhově domnívala, že nejhorší krize dne je za námi.

Arménská realita mě však okamžitě pleskla přes obličej. 👋 Sotva jsem dopadla na pevnou zem, ozvala se Viktorka. S tím nejnaléhavějším sdělením, jaké může tříleté dítě na cestách vyprodukovat znovu zopakovala: „Mami, mně se chce kakat.“ 😳

Následoval bleskový dialog plný mateřského zoufalství: „Viki, a nevydržíš to chvilku? Jen než nás ubytují?“ 🥺„Rozhodně ne!“ 🛑 Pohled v jejích očích jasně říkal, že tady končí veškerá diplomacie a biologické procesy nepočkají ani minutu. 💣

Otáčím se na Radka s němou prosbou v očích. Radek, jakožto zkušený muž, okamžitě zaujal strategii „já tu vlastně nejsem a s tímto incidentem nechci mít nic společného“. 🫥 S výrazem profesionálního lhostejníka mi vrazil do ruky peněženku, ukázal neurčitým směrem do ulice, kde se to hemžilo podniky, a utrousil: „Běžte někam do restaurace.“ Díky, miláčku. 🖕😂

Popadla jsem Viktorku za ruku a vyrazily jsme na zběsilý sprint přes jerevanskou silnici, kde pravidla silničního provozu fungují spíš jako nezávazná doporučení. 🏃‍♀️💨🚗 První restaurace, na kterou jsme narazily, vypadala tak honosně, že jsem měla pocit, že by nás tam nepustili ani v róbě od Diora, natož s dítětem, kterému tiká střevní bomba. Zamířily jsme tedy naproti. Sice neméně pěkné, ale v téhle nouzi už mi to bylo jedno. 🤷‍♀️

S hlubokými rozpaky a tepem 180 jsem oslovila obsluhu. Naštěstí mluvili anglicky (což je v Arménii spíš malý zázrak, většinou tu bez ruštiny ani nenakoupíte rohlík). 🇬🇧 „I am so sorry, but my child really needs to use the toilet…“ Pán s pochopením přikývl a ukázala směr. 🚽✨

Náš let z Bratislavy do Jerevanu trval zhruba 3,5 hodiny. Když k tomu připočtete dvouhodinový časový posun oproti Česku, ocitli jsme se na arménské půdě krátce po jedné hodině ranní. 🛬 Protože cestujeme striktně low-cost, stačilo prostě popadnout naše batůžky, vajíčko s miminkem a vyrazit na pasovou kontrolu. A tady přišel první bonus cestování s dětmi: celníci nás kvůli prckům okamžitě a bez ptání nasměrovali na přepážku Priority. 🤩 Než jsme se nadáli, byli jsme venku.

Venkovní klima nás mile překvapilo – žádné pouštní dusno, ale příjemný vzduch, tak akorát. 🌬️ Jelikož check-in na hotelu nás čekal až ve 13:00, absolutně jsme nespěchali. Naopak jsme se zabarikádovali v odletové hale, kde jsme v klidu provedli ranní hygienu, vyčistili zuby a dali si krapet oraz. 🪥🧼

Během toho čekání mě naprosto dostala místní kultura vítání. Tolik lásky a emocí pohromadě se jen tak nevidí! Hala byla plná lidí, kteří čekali na své blízké, a snad každý z nich držel v ruce obří nafukovací balonky nebo gigantické pugéty květin. 🎈💐 Do toho náš čtyřměsíční mrňous okamžitě začal fungovat jako magnet na pohledy. Místní na něj s nadšením upozorňovali ostatní a všichni se na nás hřejivě usmívali. 👶❤️

🚖 Bitva s taxikářskou mafií a tanec na zastávce

Když nás letištní hala přestala bavit, přesunuli jsme se ven na autobus, který jezdí z letiště do centra (funguje to tam podobně jako AE linka v Praze). Jenže autobus nikde. 🚌 Jakmile místní taxikáři zvětřili rodinku se dvěma malými dětmi, okamžitě se slétli jako vosy na bonbón. Začali nás vehementně ujišťovat, že autobusy už definitivně nejezdí a že nás za „akčních“ 6 000 dramů hodí k hotelu. 💸 Jen jsme se usmáli, slušně poděkovali a poslali je dál. Věděli jsme, že prostě jen zkouší podojit neznalé turisty. 🛑🐮

Naštěstí s námi na zastávce čekala slečna z Čech, která nám po rozhovoru s místním potvrdila, že autobus prostě jen vynechal jedno kolečko a stoprocentně dorazí. A tak jsme čekali dál. Miminko spokojeně spalo zabalené v dece 👼 a tříletá Viktorka si zkracovala dlouhou chvíli tím, že na zastávce předváděla regulérní taneční vystoupení. 🕺✨

Ahoj holky, taková náhoda se stane snad jednou za život a já se o to s vámi musím podělit! 🤣

Koukáme doma na zprávy, kde zrovna oslavovali Lindu Noskovou za její wimbledonský triumf, a najednou nám málem vypadly oči z důlků. V záběru z její dovolené na Srí Lance (na slavné skále Sigiriya) stojíme v pozadí... ANO, MY! Radek, Viktorka a babička s bolavým kolenem. 👶🎒 Já, jako správný archeolog, zkoumám okolí a na záběru chybím. 🙈😀

Jak jsme zjistili, Linda si nás tehdy vyloženě natáčela ve stylu „když v exotice potkáš Čechy“. No... podle jejího výrazu z nás ale dvakrát odvázaná nebyla, asi jsme jí trochu narušili její zenový moment. 😂 Příště snad uz nikoho neotrávíme svou přítomnosti a slibujeme, že skočíme za nejbližší palmu jakmile uslyšíme češtinu! 🌴

Sestříhali jsme z toho vtipné krátké video, jak to celé vypadalo v televizi a jaká je realita na naší fotce.

Mrkněte na to video tady, stojí to za to: 👇
https://youtube.com/shorts/tTi26TbFz9c?si=lszqb9g_bRcvWUJn

Myslíte si, že cestování s dětmi znamená sbalit půlku domu a objednat stěhovací vůz? My jsme minulý měsíc sbalili čtyřměsíční miminko, tříletou předškolačku Viktorku a vyrazili směr Arménie. Naším největším parťákem byl minimalismus – letěli jsme nízkonákladovkou, takže každý z nás měl jen jeden batůžek.

A víte co? Přežili jsme to ve zdraví a bylo to skvělé! Tady je upřímná recenze toho, jak se dá taková cesta zvládnout.

🎒 Balení: Jak se sbalit do batohu? (Spoiler: Pračka je základ)

Když máte omezený prostor, musíte počítat každý gram. Naše zavazadlová realita vypadala následovně:

• Tříletá Viktorka: Měla opravdu mini batůžek. Pár triček, dvoje kraťasy, plavky, spodní prádlo, mikina, bunda a dlouhé kalhoty na sebe. Stačilo to bohatě.
• Miminko: To bylo paradoxně „nejtěžší“ pasažér. Umělé mléko, zásoba plen na první dny a hromada náhradního oblečení pro případ nečekaných nehod (které samozřejmě přišly).
• Máma (já): Sbalila jsem si dvě tílka, dvoje kraťasy, dlouhé kalhoty, mikinu a bundu. Výsledek? Celou dobu jsem točila dvě trička dokola. Měli jsme totiž po cestě k dispozici pračku, což je při low-cost cestování s dětmi naprostý game-changer.
• Táta: pár kusů oblečení, hlavně, že se do batohu vejde dron ☺️

🚗 Cesta na letiště a parkování