Mám za sebou dva porody. Každý byl jiný a přitom přesto do určité míry velmi podobný. Předesílám, že oba mé porody byly přesně takové, jaké jsem si vysnila (jasně, mohly klidně trvat kratší dobu, ale to už bych toho chtěla asi moc 🙂 ). Nicméně především u toho prvního nebyla cesta za mojí představou vůbec jednoduchá. Prvního synka jsem rodila v poloze koncem pánevním (obávané a tabuizované "kápéčko"), druhý synek byl ukázkový a už ve 30. týdnu se otočil hlavičkou dolů jako hodné miminko. Myslím, že nebudu nijak přehánět, když řeknu, že nebude moc maminek, které mají srovnání přirozených porodů v těchto polohách miminek a jelikož mi spousta z vás píše a ptá se na srovnání, rozhodla jsem se své zkušenosti sepsat do samostatného článku.

Těhotenství

    Těhotenství první: probíhalo bez jakýchkoliv problémů, nevolnosti mě moc netrápily a já pracovala až do poslední chvíle jako učitelka v mateřské školce. Nástup na mateřskou mi vyšel krásně a já tak přesně s koncem školního roku odcházela také na odpočinek před porodem. Naše tvrdohlavé miminko se ani jednou neotočilo hlavou dolů - po celou dobu si v břiše hovělo stále ve stejné poloze - zadečkem dolů a nohy až u hlavy. Přestože jsem zkoušela snad všechno možné, otočit jsem ho nepřiměla.

    Těhotenství druhé: provázely od počátku neskutečné nevolnosti. Byly dny, kdy jsem zvracela třeba i 15 x a nepopírám, že to bylo neskutečně náročné a já se těšila, až to přejde. Přešlo to - jenže až na počátku 6. měsíce, když už jsem v to ani nedoufala. Kromě této nepříjemnosti bylo i toto těhotenství naprosto bezproblémové,a jak jsem se zmínila už v řádcích psaných výše - naše miminko (pohlaví jsme nevěděli až do porodu) se otočilo velmi brzy hlavou dolů, a tak se i narodilo. Velice příjemná změna.

Obavy z porodu

    První těhotenství: Z prvního porodu jsem nějak neměla strach, byla jsem spíš na sebe strašně zvědavá, jak tuhle situaci zvládnu. Stres přišel až s tím, jak každý strašil s tím, že KP přece normálně rodit nemůžu - nutno podotknout, že to byli především lidé, kteří o tom věděli kulové, ale znali spoustu příběhů typu "jedna paní povídala". Přiznávám, žže mě dokázali vystresovat, opravdu hodně. Vše se zlepšilo, když jsem si promluvila s "rozumnými" lékaři, kteří nechtěli strašit, ale jen informovat o možnostech a případných rizicích. Byla jsem ujištěna, že je opravdu zbytečné dělat z toho hrůzu, protože při dodržení podmínek není tento porod o nic rizikovější. Hodně mi pomohly i příběhy maminek, které takto porodily. K porodu jsem šla už sebevědomě a beze strachu, prostě jsem si nepřipouštěa možnost, že to nebude v pořádku. Jen jsem se přinutila počítat s možností, že to může skončit i císařem.

    Nikdy jsem nebyla taková ta typická holčička, která si hraje s panenkami a odmala touží stát se maminkou. Naopak, radši jsem si hrála s auty a lezla po stromech. Milovala jsem tmu a ráda jsem se bála. Jak šel čas, tak jsem si občas i říkala, zda se to někdy změní a já začnu o děti stát. Pořád tomu nějak nic nenasvědčovalo. Změnilo se to vlastně až po svatbě. A rozhodně to nebylo tak, že by se mi najednou rozezněly biologické hodiny - spíš jsme oba s mužem najednou dostali pocit, že náš vztah si zaslouží povýšit o level výš.

     Pár měsíců od našeho rozhodnutí jsem už držela v ruce pozitivní těhotenský test a měla ohromnou radost. Kromě radosti se taky dostavil strach. Chvilkami byl úplně skličující. Hlavou se mi honilo, že jsme se snad museli zbláznit a že se o to malé ani nezvládnu postarat. Časem tyhle pocity naštěstí vymizely a já se začala moc těšit. Muž se teda těšil od samého začátku, což mi dodávalo hodně odvahy.

     Celé těhotenství neskutečně rychle uteklo a přiblížil se termín porodu. Čekal mě porod - chvíle, která mě fascinovala a děsila zároveň. Ale byla jsem připravená. Miminko taky. I když pořád v poloze koncem pánevním. A tak se i opravdu narodil. Měla jsem tušit, že to hodně vypovídá o jeho povaze. Paličák, paličák, paličák. S tvrdou hlavou🙂

    Narodil se, dostala jsem ho na prsa a svět se na chvíli přestal točit. Byli jsme jen my dva, vlastně my tři. A všechno do sebe rázem zapadlo. Byla to opravdu láska na první pohled. Náš život se tím změnil a už nikdy nebude takový, jaký byl před jeho příchodem. Svět je od té doby prostě jiný. Lepší. I když nebudu tvrdit, že občas s nostalgií nevzpomínám na doby, kdy jsme třeba celý den nemuseli vylézt s mužem z postele a dali si nonstop všechny díly Harryho Pottera. Nebo maraton Teorie velkého třesku. Jó, to byly časy🙂

     Nikdy jsem nečetla knížky o tom, jak se starat o dítě či jak ho vychovávat. A to i přesto, že moje první zkušenost s miminkem byl právě Eliášek. Tak nějak ještě věřím v instinkty a intuici. A musím říct, že to u mě prostě funguje.

     Eliášek dnes slaví 3 roky. A jaké byly? Celkově úžasné, i když občas samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla chuť bušit hlavou do zdi. Ale věděla jsem, že by to stejně nepomohlo. Život s malým dítětem je prostě o obdobích. Všechna přejdou, i když se to někdy vleče. Sakra vleče. I když přerod z bezstarostné holky v mámu nebyl vůbec jednoduchý, nikdy bych to nevyměnila.

30. dubna 2017

5:50

Spím, najednou mě ze sna probouzí pocit, že ze mě něco vyteklo. Strašně se mi nechce vstávat, tak raději dumám nad tím, zda to mohlo být trochu plodovky nebo jen součást snu. Po chvíli mi to nakonec nedá a dospívám k rozhodnutí, že teda vstanu, dojdu si na záchod a uvidíme. Přitom strašně doufám, že se ještě budu moct vrátit do vyhřátého pelíšku a pokračovat ve spánku. Zvedám se a vím, že o tom si můžu nechat už jen zdát. Opět ze mě totiž vyteče slabý čůrek, takže se rychle přesunuju do kuchyně, kde praskne voda se vší parádou. Vzbudí to naší fenku, která dostane hysterák. Kvílí a řve, jak kdybych měla do 2 minut umřít. Pokračuju v cestě na záchod, kde se tělo ihned začne čistit a teď už tak nějak tuším, že z našeho plánovaného květňátka bude dubnové miminko. A taky v to zároveň už doufám.

Doploužím se zpátky do kuchyně, kde mě přepadne neskutečný svalový třes - celé tělo se mi nekontrolovatelně klepe, nicméně to po malé chvíli přestává. Naštěstí. Jdu vzbudit manžela, kterému se taky strašně nechce z postele. A chudák je ještě nervóznější než já a pes dohromady🙂 Já dobaluji tradičně tašku do porodnice, manžel balí věci Eliáškovi a psovi - a vyrážíme na cestu. Naše 2 pasažéry naštěstí vysazujeme u babičky (pes ještě stále nepřestal kvílet) a vyrážíme na cestu. Přece jen nás čeká cesta do porodnice vzdálené přes 100 km, takže není čas ztrácet čas🙂 Na to, že jsem ještě večer netušila, kam se pojede, mi konečné rozhodnutí netrvalo dlouho...

Směr Ústí nad Orlicí

Vyrážíme na cestu, pouštím na plné pecky písničky, zpíváme si a já si do toho připravuju homeopatika ve sklenici od okurek (ano, jsem neschopná nachystat se dopředu a nic jiného použitelného jsem doma v té rychlosti prostě nenašla). Cestou je popíjím (mimochodem se z té sklenice pije pěkně blbě) a taky se do sebe snažím nacpat sušenku s čokoládou, protože vím, že budu potřebovat spoustu energie na porod. Kontrakce jsou naprosto pravidelné po 4 - 5 minutách, a čím více se blížíme k cíli, tím jsou silnější. Musím už dost prodýchávat a aplikace v mobilu pořád vyděšeně signalizuje, že se mám urychleně přesunout do porodnice.

... a přesto se velká většina maminek věnuje raději nakupování výbavičky a porod vlastně vůbec neřeší. " Zvládly to tisíce žen přede mnou, takže na tom nemůže nic být, zvládnu to taky". Ano, zvládne to každá, ale jde o to JAK!

Některým ženám je naprosto jedno, jak porodí své dítě, chtějí to mít hlavně rychle za sebou (samozřejmě tento přístup nekritizuji, je to na každém). Já jsem ale jiná - už od prvního těhotenství jsem věděla, že chci, aby i porod byl zážitek, na který budu ráda vzpomínat, a ve svých představách jsem přesně věděla, jak by to mělo vypadat🙂 Nenechala jsem tedy nic náhodě a rozhodla jsem se na všechno poctivě připravit.

Oba porody jsem měla skvělé - a to i když byl první syn v "obávané" KP poloze - musím říct, že to připisuji především tomu, že jsem se cítila pořádně připravená, zhruba jsem tušila, do čeho jdu a co si od toho slibuji. Hodně z vás mi psalo o rady, proto jsem se rozhodla sepsat, jak vlastně moje "předporodní příprava" vypadala. Podotýkám, že mým cílem byl od samého začátku přirozený (nejen vaginální) porod.

1) Výběr porodnice

Možná, že se to někomu bude zdát úsměvné, ale řekla bych, že se jedná asi o ten nejdůležitější, klíčový bod. Ne všechny porodnice jsou stejné a ne všude můžete přirozený porod zažít. Chce to hodně zjišťovat, číst recenze maminek a nejen slepě věřit tomu, co si daná porodnice napíše na www stránky. Samozřejmě pak taky hraje obrovskou roli to, kdo bude zrovna u vašeho porodu, protože v každé porodnici se vždy najde někdo, kdo porod vnímá úplně jinak, popř. má zrovna den blbec - jen to už člověk bohužel nemá šanci ovlivnit:(

2) Porodní plán

V prvním těhotenství mě velice zaujala možnost sepsání porodního plánu - v porodnici, kde jsem rodila, je podporovali a vítali, takže jeho sepsání bylo jasnou volbou. Během porodu se ho opravdu drželi, chválili mě za jeho sepsání a také rozumnou formu, kterou byl napsán. I z tohoto důvodu jsem se o něj s vámi podělila a mnoho z vás mi děkovalo, že jste ho využily.

Jelikož jsem svého prvorozeného rodila v KP poloze, byl porodní plán vypracován hlavně pro tuto situaci. Tentokrát to vypadá na hodné miminko, které se otočilo hlavou dolů - takže bylo potřeba porodní plán lehce přepracovat a doplnit ještě pár detailů, které jsem za dobu od prvního porodu pochytila. Mnoho z vás mi opět psalo, že byste se rády koukly, jak můj porodní plán vypadá, proto ho opět dávám k dispozici ve formě článku. PP je v kompletním znění, v jakém budu odevzdávat v porodnici, odstranila jsem pouze hlavičku s citlivými údaji.

Abych byla upřímná, tak ještě stále nemám vybráno, kam se pojede rodit, nicméně pevně doufám, že plán bude respektován a celý porod opět proběhne v klidném a přátelském duchu. Nejsem člověk, který by se s někým chtěl dohadovat, nicméně přesně vím, co chci, a pokud bude porod bezproblémový, chci, aby to bylo podle mých představ. V případě jakýchkoliv problémů jdou samozřejmě všechna má přání stranou a dobro miminka je naším hlavním cílem.

Znění porodního plánu - duben 2017:

Porodní plán

Konečné jméno pro miminko bychom rádi rozhodli až po porodu.