V dnešní společnosti se strašně často používá slovní spojení „dokonalá máma“ jako něco urážlivého a naprosto nemístného. Já to však vnímám úplně jinak.

Nutno dodat, že jsem nikdy nebyla typ člověka, který by měl problémy se sebevědomím a vnímáním sebe samé. Ba naopak – byla jsem vychována v tom, že dokážu všechno, co budu chtít. Protože jsem prostě dobrá a umím si jít za svým.

A tak ani v mateřství nezažívám moc pocity, kdy bych byla zoufalá a zbytečně se podceňovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem schlíple chovala v náručí ubrečené miminko a nevěděla, co dělat, co ho trápí a jak mu mám sakra pomoct. Tyhle pocity zná určitě každá maminka. Přesto si o sobě myslím, že jsem dobrá máma – a pro svého synka také dokonalá máma. Ne proto, že bych byla nejlepší ze všech, to určitě ne – ale proto, že dělám maximum pro to, aby byl šťastný a spokojený. A to kolikrát i na úkor vlastních potřeb a zájmů.

Vzpomeňte si na svoji cestu mateřstvím. Nejprve jste dítě nosila a snažila jste se, aby se mu u vás líbilo a mělo všechno, co potřebuje. Mnoho z nastávajících maminek si v těhotenství prochází malým osobním peklíčkem a věřím, že stejně nikdy nelitují, že tohle všechno pro své miminko podstupují. Prostě vědí, že to za to všechno stojí.

Když se dítě dralo na svět, byla to opět chvíle, která je většinou spojená s mnoha bolestmi – a to, i když každá k porodu přistupujeme s jinými myšlenkami, jinak to cítíme, jsou to pro nás nezapomenutelné chvíle, které se rozhodně nedají nazvat procházkou růžovou zahradou.

Po porodu nastává pak  ten pravý „hukot“ – pro miminko je vše nové a občas dává velice nahlas najevo, že v bříšku to bylo lepší a jednodušší. Vy jako matka strávíte mnoho bezesných nocí, kdy se modlíte, ať už ten uzlíček konečně usne, abyste mohly spát taky. Konečně. Aspoň chvíli. Občas máte pocit, že další takovou noc už nevydržíte. Ale to se pletete, vydržíte všechno, protože „ženská prostě vydrží víc než člověk“. A i v takových chvílích své dítě milujete – jasně, občas vám připadá, že třeba ne, ale věřte, že v koutku duše to prostě někde je – o tom, jak hluboko je tahle láska momentálně uložená, rozhoduje počet nocí, kdy jste se už pořádně nevyspaly.

Myslím, že to zná každá žena, která někdy zažila cílené plánování potomka. Sebepozorování. Neustálé. A z toho pak vyvozování toho, že tento měsíc to zaručeně vyšlo, protože cítíte aspoň 2 těhotenské příznaky, které jsou popsány v chytrých knížkách. A pak neskutečné zklamání. Znovu a znovu. Jak je to možné? Pojďme se společně podívat na pár nejčastěji uváděných těhotenských příznaků a prozkoumat je ze všech úhlů a pohledů….

Pociťujete časté nutkání na močení

a)Opravdu jste těhotná

b)Pijete víc než obvykle, tzn. že pak nutně i víc čůráte

c)Jste nastydlá

d)Vsugerovala jste si to

Na Modrém koníkovi už nějakou dobu funguje skvělý projekt Koník testuje, který dává maminkám z tohoto portálu možnost zdarma otestovat různé produkty. Už několikrát se zde objevily možnosti testování, pro které jsem však nebyla vhodnou kandidátkou, proto jsem velice ráda uvítala možnost otestovat právě Viledu. Bylo to zrovna v době, kdy jsme se stěhovali do nového a já akutně potřebovala koupit nějaký funkční mop, u kterého se nebudu vztekat a výsledek nebude nakonec stejne prachmizerný🙂

Celkově musím říct, že jsem na Viledu slyšela už dlouhou dobu samou chválu. Jsem poměrně skeptický člověk, který na reklamy nedá vůbec, ale zato je pro něj daleko důležitější osobní doporučení od známých či přátel. A jelikož mě okolí hodně nahlodalo, zvažovala jsem koupi právě tohoto mopu Vileda Easy Wring and Clean TURBO. Nicméně se přiznám, že si mi moc nechtělo platit poměrně vysokou částku  (okolo 1000 kč) za něco, o čem nejsem přesvědčená, že to za to stojí. Takže nabídka Viledy přišla v nejvhodnější dobu a když jsem zjistila, že jsem byla k testování vybrána, měla jsem opravdu velkou radost.

Nyní je to už zhruba 14 dní, kdy mop v naší domácnosti testujeme a můžu říct, že jsem z něj opravdu nadšená (pokud se to teda dá v souvislosti s úklidem říct)🙂.

Doma máme hned několik typů podlah, na všech byl mop vyzkoušen a musím říct, že opravdu obstál ve všech případech:

• na největší ploše místností máme vinylovou podlahu
• dlažba v koupelně
• na verandě máme takovou zvláštní pogumovanou podlahu, která se strašně špatně udržuje

Negativa výrobku:

Je to již delší dobu, co jsem pro vás na základě svých zkušeností napsala článek o tom, jak můžete svému dítěti pomoci připravit se na školku

https://www.modrykonik.cz/blog/apacheee/article/manual-pro-spokojene-ditko-skolkou-povi-20uowg/

a slíbila jsem, že připravím ještě jeden článek s praktickými radami, které se týkají už období, kdy vaše drahá ratolest školku navštěvuje. V současné době jsem vyměnila "školkové" prostředí za středoškolské, takže to potřebuji sepsat co nejdříve, dokud mám vše ještě v živé paměti🙂

A nyní už v bodech:

• školní řád - jakkoliv se vám to může zdát úsměvné, poctivě si ho přečtěte a řiďte se jím - jsou v něm formulovány důležité požadavky, které vaše školka může vyžadovat a vás by ani nenapadly🙂 Velice často například vymezuje nošení řetízků na krku - ve většině školek jsou z hlediska bezpečnosti zakázané a věřte, že je to naprosto oprávněné🙂
• choďte včas - každá třída v mateřské škole má svůj harmonogram, kterého se v běžných dnech drží - já ideálně doporučuji přijít nejpozději 15 minut před plánovanou řízenou činností - dětem vždy velmi prospěje, pokud se mohou nejprve samy věnovat činnosti, kterou si zvolily samy dle svého přání. Pokud dítě přivedete na poslední chvíli, "musí" se hned zapojit do řízených činností, což některé zejména menší děti nenesou zrovna libě. Samozřejmě, že vám to nevyjde vždy, ale fakt se snažte. Navíc většina školek má stanoveno, dokdy nejdéle máte dítě přivést - pokud budete tuto dobu neustále porušovat, hrozí vám minimálně domluva od ředitelky ústavu🙂
• náhradní oblečení - mějte pro své dítě ve školce VŽDY, ideálně v několika variantách, a to včetně spodního prádla - možná vám to bude připadat zbytečné, protože se vaše dítko nepočůralo tak dlouho, že si ani nedovedete vzpomenout🙂 I takovému dítěti se totiž občas může ve školce nehoda stát - je to pro ně ohromná změna a je potřeba si zvyknout. Nehledě na tyto nehody se velmi často stává, že se děti třeba polijí, umažou, případně i propotí, a je super, když jim my učitelky můžeme obléknout jejich vlastní oblečení. Většinou ve třídě vždy máme jakýsi erár, ale věřte, že i malé děti se mnohem lépe cítí ve svém vlastním oblečení
• všechno oblečení pro své děti mějte označené - pro malé děti je nejideálnějším označením jejich vlastní značka, která jim byla přiřazena. Tyto značky jsou velice snadno namalovatelné - nejčastěji maminky malují na cedulky u oblečení, ale dají se koupit i nažehlovací samolepky
• přezůvky - většina školek požaduje pevnou obuv - není to nějaký výmysl či buzerace rodičů, je to opět jen z hlediska bezpečnosti. Sama vyznávám BF boty (nebo alespoň jejich kompromisy) a ve většině školek budou přístupní domluvě, ale opravdu je potřeba, aby bota dobře držela na nožce. V praxi jsem viděla, že opravdu velká část rodičů chce dětem do školky dávat Crocsky a jejich napodobeniny - na tyto boty prosím úplně zapomeňte, v MŠ si snad ani neumím představit nebezpečnější obutí:( V umývárkách bývá občas od dětí mokro, botičky se pak smekají, vyzouvají  a úraz je takto velmi brzy na světě. Navíc se ve školce třeba i několikrát denně cvičí, hrají hry, pobíhá se a v těchto botech to fakt nejde
• oblečení do školky - je mi jasné, že většina rodičů chce, aby i jejich dítko bylo ve školce krásné (a já taky určitě nebudu výjimkou), ale dávejte dětem do školky oblečení, u kterého nebudete v případě jeho zničení či ušpinění trhat vlasy ani sobě, a  ani paní učitelce🙂 Ideální je pohodlné oblečení, u kterého se dají dobře vyhrnout rukávy a nebude vadit, když se třeba trochu umaže. V mojí třídě jsme například snad denodenně pracovaly s barvami, modelínou, v teple se často chodí na písek a tráva potvora taky maže. Z vlastní zkušenosti vidím, že na takové dítě, které ví, že nic z tohohle dělat nesmí (a tolik by chtělo), protože by se mohlo umazat a maminka by se pak zlobila, je velmi smutný pohled
• hračky z domova - v některých školkách velmi neradi vidí, když si děti nosí z domova hračky, nicméně ve většině případech si děti své hračky do třídy brát mohou. I zde však pamatujte, že ve třídě je mnoho dětí a ne každé si s hračkou dokáže hrát tak jako vaše dítě, proto rozhodně nedávejte dětičkám hračky, u kterých je snadné poškození, případně vám na nich hodně záleží. Většina těchto hraček z domu po zabouchnutí dveří končí někde pohozená a paní učitelka opravdu nemá čas dávat pozor na jejich "bezpečnost"
• obuv pro pobyt venku - vyvarujte se obuvi s tkaničkami, pokud je to jen trochu možné - při lítání venku se dětem velmi často rozvazují, a i když je paní učitelka mileráda zaváže, nemusí si toho vždy všimnout hned. A děti si toho samy většinou také všimnou až po delší době. Přísahám, že jeden chlapeček nosil boty, které jsem musela každou vycházku převazovat i 30x:(
• čtěte nástěnku (případně jejich alternativy - školní maily, webové stránky) - najdete zde všechny důležité informace, včetně výletů a provozních záležitostí
• neprotahujte loučení - když se loučíte s dítětem, obzvláště pokud docházku teprve začíná, nedramatizujte to, rychle se rozlučte, dejte pusu a pápá🙂 Děti to pak nesou mnohem lépe, nemají ani čas zamyslet se nad tím, co se děje, a vevnitř už na to pak nemají čas. Zažila jsem maminku, která se s dcerkou loučila 15 minut, každý odchod obrečely obě dvě a maminka neustále pronášela věty "strašně moc tě miluju, čas bez tebe je hrozný, když nejsme spolu, je to špatné" - atd. I když to tak cítíte, vašemu dítěti to rozhodně neprospěje. Asi ani nemusím povídat, že holčička se pak ještě 2 hodiny dávala dokupy
• dodržte, co řeknete - když dítěti řeknete, že jde domů po obědě, nenechte ho nikdy čekat a pak nepřijít. Pokud se něco neodkladného objeví, zatelefonujte do třídy paní učitelce a ta na to dítko připraví
• nedávejte do školky nemocné dítě - sami asi víte, jaké to je muset být někde, když vám není dobře, proto to nedělejte ani vašemu dítěti. Nehledě na to, že jedno takové dítko dovede nakazit celou třídu, včetně paní učitelek, uklizeček a kuchařek. I jiní lidé musí chodit do práce
• mluvte s učitelkami - pokud máte jakékoliv požadavky, neváhejte se na ně obrátit. Pokud mohou, rády vám určitě vyjdou vstříc. Bohužel neovládají telepatii, takže pokud jim to neřeknete, samy na to nepřijdou. Pokud s nimi chcete prokonzultovat cokoliv ohledně svého dítěte, s důvěrou se na ně obraťte, troufám si říct, že nenajdete nikoho kromě rodiny a jich, kdo by znal vaše dítě lépe. Nebojte se svěřit se, učitelka musí zachovávat pedagogické tajemství
• nežárlete na paní učitelky - když budete mít štěstí a vaše dítě si paní učitelku zamiluje, věřte, že je to to nejlepší, co vás mohlo potkat. Žárlivost je zbytečná, pro své dítě stejně budete vždycky ta nejlepší ženská, i když vám to třeba v danou chvilku nemusí tak připadat. Takže když vaše dítě 20 minut mele o tom, jak má paní učitelka nádherné vlasy a že je princezna, v klidu to svým drahouškům odkývejte. Přijde doba, kdy nás začnou zase nesnášet🙂

Jelikož se nový školní rok blíží mílovými tempy, přeju všem dětičkám a jejich rodičům skvělý vstup do školek, škol, univerzit... A nezpomínejte, že zachovat klid je mnohdy to nejdůležitější🙂

Mám úžasné dítě a strašně často od maminek ve svém okolí slýchám, že moje mateřství je naprostá pohodička a v podstatě si ani nemám právo jakkoliv stěžovat, ani kdybych chtěla. Kdežto ony to mají o tolik a tolik těžší...nechci se pouštět do svérázných debat a dumat, čím to vlastně je, ale přiznám se, že na to svou teorii mám. Ráda se o ni s vámi podělím a doufám, že tím někoho nenaštvu a nebudu litovat, že jsem to sepsala🙂

Kde jen začít, abyste pochopily, co přesně vám chcic říct? No, začnu od úplného začátku, jak to vlastně bylo s Eliáškem.

Nikdy jsem nebyla typ holky, která vidí smysl života v mateřství, panenky mě nebraly vůbec a vždycky jsem byla povahově spíš takový klučičí typ. Biologické hodiny mi netikaly a ani jsem neměla dojem, že bych po dítěti nějak toužila. Do určité doby jsem si upřímně docela zahrávala s myšlenkou, že možná ani děti mít nikdy nebudu. S manželem jsme spolu od našich 15 let a myslím, že můžu tvrdit, že pro oba je to jediná a osudová láska. Po svatbě jsem však začala cítit, že by si naše láska zasloužila povýšit a je čas na to, aby nesla pořádné plody. A tak jsme se rozhodli pro miminko. Ne z nutnosti, ne kvůli očekávání společnosti, ne kvůli poplašeným hormonům, prostě a čistě jen z naší lásky. Od samého začátku jsme oba mé těhotenství prožívali velmi silně, miminko jsme milovali už od dvou čárek na testu a tahle láska sílila snad každou vteřinou.

Po porodu se z nás stali opravdu šťastní a naplnění rodiče, kteří by pro své dítě snesli snad i modré z nebe. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že snad do 3 měsíců spal Eliášek jen pořád v něčí náruči (kromě noci), plně jsme si užívali toho, že ho máme a pořád ho jen mazlili a říkali mu, jak moc ho milujeme. Užívali jsme si i kojení, a to podle potřeb dítěte (ne podle nějakých časových intervalů). Prostě jsme se snažili být tu pořád pro něj a splnit jeho očekávání. V okolí strašně často slyším o tom, jak se má dítě nechat vyřvat, nechovat ho moc, abychom ho nerozmazlili, atd. A hlavně se strašně často setkávám s pojmem, že rodiče nechtějí být „otroci svého dítěte“. Když jsem od tchyně slyšela asi miliontý díl tohoto nekonečeného příběhu, řekla jsem jí, že jsme si dítě pořídili proto, abychom ho milovali a ne proto, aby nám řvalo samotné v postýlce. A pak už jsem měla z této strany klid.

Přestože jsme dělali snad vše podle Eliáška, nemůžu říct, že bych se byť jen na chvilinku cítila být jeho otrokem. Naopak, cítila jsem se prostě jako milující máma. Jednám intuitivně, neřídím se radami z moudrých knih a myslím, že to bylo naprosto to nejlepší, jak jsem mohla volit. Jak Eliášek rostl, bylo to s ním všechno stále mnohem lepší. Jelikož se jedná o velmi kontaktní a mazlivé dítě, dospěli jsme časem i k nošení a také ke společnému spaní. Nikdy jsem neignorovala jeho potřeby, nikdy nebyl nechán vyřvat, prostě jsme se na určitou dobu plně podřídili my jemu. A s postupem času bych řekla, že se nám to opravdu vyplatilo. Díky tomuto přístupu neznáme separační problémy – od útlého věku neměl problém s tím, že jsem ho na chvilku nechala samotného v místnosti a zašla si v klidu třeba na záchod. Prostě ví, že jsme jeho jistota a nemusí se bát, ví, že se vždycky pro něj vrátíme.

Věřím, že to, co dáváme, se nám vždycky vrátí a přesně s tímto mottem chápeme i výchovu. Netvrdím, že jednou nás Eliášek nešoupne třeba do domova důchodců, ale opravdu věřím tomu, že nám jednou naši péči vrátí. S mužem jsme oba vystudovaní pedagogové, takže pro nás je opravdu noční můrou představa nevychovaného dítěte – já jich znám mnoho ze své praxe a muž jako speciální pedagog ve věznici zase vidí, kam až to může dojít, když se rodiče na výchovu vykašlou (nechci samozřejmě paušalizovat, ve věznicích samozřejmě sedí i lidi, kterým se rodiče věnovali). Proto se opravdu snažíme, aby naše dítě mělo pevně stanovené meze. V okolí máme hodně podobně starých dětí a občas dojde mezi námi rodiči i na téma tělesných trestů. Musím říct, že jsem byla velmi nemile překvapena tím, že Eliášek je jediné dítě, které ještě nikdy nebylo bito. Podle nás je nejdůležitější důslednost a také jednota ze strany rodičů a nejbližšího příbuzenstva. Pokud Eli dělá něco, co nemá, většinou jen stačí vysvětlit, občas třeba zvýšit hlas a přidat důraz. Pokud ani to nezabralo, vzali jsme ho do náruče a od špatné činnosti ho prostě odnesli🙂 Nějak si neumím představit, že bych ho dokázala praštit🙂

Dnes jsou to přesně 2 roky, co jsem se stala mámou a to mě tak nějak nutí bilancovat a vzpomínat na to, jaké ty poslední 2 uplynulé roky byly. Sentimentu mám v sobě dost, ale ten si chci nechat pro sebe, takže tohle je takový žebříček věcí, které mě na mateřství nejvíce pobavily 🙂

Během mateřství jsem zjistila, že...

• absolutně nepotřebuju budík – mám jeden živý, a ten mě vzbudí vždycky dřív než chci vůbec vstávat
• jsem naprosto přišla o problémy s usínáním a dlouhým čučením do zdi – prostě lehnu a spím. Kdykoliv a kdekoliv. A to i když nechci...
• jsem schopná hodiny a hodiny konverzovat nad tématy porod, kojení, plínky, příkrmy, očkování a mateřská láska
• jsem se naučila připravovat desítky jídel, která mají naprosto stejnou konzistenci, vypadají však naprosto odlišně, ale přesto chutnají stejně hnusně (ano řeč je o příkrmech)
• jsem v každé situaci schopná vymyslet hned několik působivých motivačních lží, které dostanou mé dítě přesně tam, kde ho potřebuju mít („pojď, podíváme se, jestli támhle náhodou nepojede mašinka“, „miláčku, s tatínkem jéme přesně to samé, co máš ty“)
• znám naprosto všechny jízdní řády místních dopravních prostředků (a dokonce i přesně vím, na kterém přejezdu kdy projíždí vlak a kolik bude mít vagónů)
• spousta věcí, které jsem dříve dělala rukama, se dá stejně dobře udělat i nohama (a možná i rychleji)
• traktor zvládnu nakreslit i poslepu (a to v několika designech)
• zvládnu přebalit pokakané dítě bez toho, aniž bych se pozvracela (nesmějte se, to byla moje největší obava před tím, než jsem se stala mámou...jsem prostě pachová citlivka🙂 )
• nakupování oblečení pro sebe jsem vyměnila za nakupování pro dítě a ještě mě to činí trapně šťastnou
• vědomí, že máme na sex málo času (protože spící dítě se vždy nějak záhadně vzbudí) vůbec vztahu a kvalitě sexu neškodí, mnohdy i naopak🙂
• stala se ze mě citlivka, kterou zaručeně rozbrečí šťěňátka, koťátka, malé děti a v podstatě všichni lidi s pohnutým osudem (a že jich je!)
• to že tvrzení: „milovat někoho tolik, že bys za nej položil život“ je pravdivé a není to jen prázdná fráze, která se jen tak říká
• to že si absolutně nedovedu vybavit bolest u porodu, přestože tenkrát bych přísahala, že to nikdy zapomenout nedokážu
• vím, že teď už zvládnu prostě všechno na světě

A co vy? Co na mateřství překvapilo a pobavilo vás? 🙂

Více článků z mé dílny (hlavy) najdete na blogu:

http://slaskouapacheee.blogspot.cz/

Milá paní z obchoďáku,

Už jsem to párkrát slyšela, že si rozmazluji dítě. Byla jste přesvědčená, že se nikdy nenaučí být nezávislá. Usmála jsem se na vás, políbila malou na hlavičku a nakupovala dál.

Kdybyste jen věděli, co vím já.

Kdybyste jen věděli, že prvních deset měsíců svého života strávila osamocená ve sterilní kovové postýlce, kde její jedinou možností, jak se uspokojit, bylo sát si palečky.

Kdybyste jen věděli, jak vypadala její tvářička v momentě, kdy mi ji poprvé sestřička ze sirotčince podala, abych ji pochovala – letmé momenty pokoje smíšené s panikou. Nikdy předtím ji tak nikdo nedržel a ona neměla ponětí, co má dělat.

Kdybyste jen věděli, že po probuzení ležela v postýlce a nezaplakala, protože až dosud na její pláč nikdo nereagoval.