Dostal se ke mně tento článek a nemohu jinak než sdílet. Je v něm obsaženo ohromné množství pravdy a minimálně stojí za to přečíst si ho a zamyslet se nad ním. Protože ruku na srdce, není to jen záležitost otců. Už mockrát se mi ve školce stalo, že jsem zaslzela nad tím, jak se někteří rodiče chovají ke svým dětem. A nyní jako máma to vnímám ještě mnohem silněji ☹

"Stáli jsme se synem ve frontě na reklamaci zboží, když jsem si všiml malého chlapce – nebylo mu víc než šest let. Díval se na svého tátu a nesměle se ptal, jestli až to tady vyřídí, koupí mu zmrzlinu. Otec na něj zvysoka pohlédl a procedil skrz zuby, ať je zticha a nevyrušuje.

Chlapeček se okamžitě přitiskl ke zdi a stál bez pohnutí a hlesu nějakou dobu.

Když se fronta trochu pohnula, odvážil se klučík jít znovu za tátou. Potichu si zpíval nějakou dětskou písničku. Zdálo se, že už zapomněl, jak hněvivě ho táta prve zakřikl. Teď se otec znovu otočil a s křikem mu vynadal, že dělá kravál. Chlapeček se honem znovu postavil ke zdi.

Byl jsem úplně bez sebe. Jak to, že ten člověk neviděl to, co jsem viděl já? Jak mohl nevidět to krásné stvoření stojící v jeho stínu? Proč bez chvilinky zaváhání „vytlouká“ každý náznak štěstí z vlastního dítěte? Proč si necení toho kratičkého času, kdy je pro svého syna vším?

Zbyli jsme před pokladnou tři, když se klučina znovu odvážil přiblížit k tátovi. Otec bleskově vykročil z řady, popadl rukama chlapce za ramena a stiskl ho, až se mu obličejík zkřivil bolestí:

Zítra slaví moje babička 73. narozeniny a jelikož je to člověk, který pro nás strašně moc znamená, chtěli jsme jí dát něco speciálního. S manželem jí vděčíme opravdu za mnohé, a samozřejmě se k ní podle toho chováme. Máme ji moc rádi a ona má zase moc ráda nás. Jako většina lidí v tomto věku už samozřejmě nic nechce a "nepotřebuje", takže už je čím dál těžší udělat jí radost a nenaštvat ji super dárkem, který určitě stál strašně moc peněz🙂 (její slova).

    Před časem zaplavila internetový svět vlna homemade přání vyrobených ze sušenek a mně se ten nápad opravdu moc líbí. Mohli jste si všimnout, že jsem v tomto duchu vyráběla přání pro manžela k našemu výročí a mělo ohromný úspěch. Manžel byl opravdu nadšený (neznal to), a tak jsme se dohodli, že vyrobíme podobné přání i pro babičku. Nechtěli jsme však jen nikoho kopírovat, tak jsme si poměrně dlouho lámali hlavy nad textem - aby dával smysl a hlavně, aby vtipným způsobem řekl to, co jsme říct chtěli. Babička dobroty miluje, tak jsme se zároveň snažili, abychom se trefili do jejího chuťového vkusu🙂

A teď už k realizaci. Nejprve bylo potřeba sehnat velký kus kartonu (díky bohu za Tesco), který jsem nejprve pomalovala akvarelovými pastelkami - a poté jsem barvy rozpila vlhčenými ubrousky (čím jiným, jsem máma🙂 ). Na tento podklad už jsem pak začala přenášet text a výrobky - nejtěžší bylo vymyslet, jak to tam napsat a naskládat, aby se vešlo všechno, ale povedlo se a je hotovo🙂

Text přání:

"MILÁ BABIČKO HANIČKO,

k narozeninám ti chceme popřát všechno nejlepší, hodně ŠTESTÍ, abys byla pořád FIT a každý moMENT tvého života byl sladký jako CARAMEL, aby každý problém měl řešení snadné jako maLINA a aby byl tvůj život prostě jedna veliká SIESTA.

K sepsání tohoto článku se chystám už dlouho, jen jsem čekala na dobu, kdy už si zlepšení situace nezakřiknu tím, že o tom napíšu.

Proč tento článek vlastně píšu? Upřímně se musím přiznat, že jsem dlouho váhala, zda to budu vůbec zveřejňovat, protože je to opravdu hodně osobní zpověď, kterou možná nedovede každá z vás pochopit. Kdo nezažil, nepochopí, co s maminkou může udělat bojkot kojení a laktační krize. Když jsem to prožívala, hledala jsem kde se dalo a nacházela strašně málo osobních zkušeností, které by mi ukázaly, že i ostatní mohou něco takového prožívat. To málo, co jsem našla, mi psychicky hrozně pomohlo, takže doufám, že i moje zkušenost někoho povzbudí🙂

Na úvod bych jen chtěla říct, že celé těhotenství a porod probíhalo naprosto ukázkově a já byla strašně šťastná. Po porodu se Eliášek sám krásně přisál a bylo to opravdu takové to ideální dítě na kojení – krásně se přisaje, 20 minut si pososá a další mlíčko chce za poměrně delší dobu. Prostě miminko, které chce každá maminka. Kojení pro mě dokonce byly jedny z nejhezčích okamžiků maminkovství.

Všechno prostě probíhalo, jak mělo, já i manžel jsme byli strašně šťastní a naplno jsme si užívali toho, že jsme se stali rodiči. Když si na to období vzpomenu zpětně, byla jsem jak „nafetovaná“, ze všeho nadšená a šťastná na maximum.

Přesně v den Eliáškových 5 měsíců se však zničehonic nechtěl přisát k prsu. Viděl prso a spustil šílený řev, jak když mu někdo trhá nehty. Zrovna jsme byli na celý víkend na návštěvě u kamarádů v Brně, a na Eliáškovi bylo vidět, že je už unavený. Právě jsme se chystali, že vyrazíme na cestu domů, nakojit se mi ho nepovedlo, tak jsme odjeli s tím, že budu kojit někde cestou. Eli byl ale fakt tak unavený, že celou cestu prospal a vzbudil se až před domem. Doma se normálně najedl a já si myslela, že se jednalo o nějakou jednorázovou událost. A strašně se mi ulevilo.

Tohle přesvědčení se však bohužel ukázalo jako špatné a my tímto vlastně začali náš cca tříměsíční boj s kojením. Od toho dne se to prostě sr... Zpočátku se nechtěl najíst jen třeba jednou denně, ale nakonec to dospělo do fáze, kdy každé krmení byl strašný stres a boj. Eli se přisál a jakmile se mu nespustilo hned mlíčko, začal se odtrhovat a šíleně plakat. Zezačátku jsem to brala sportovně, ale pořád to bylo horší a horší. Umělé mlíko odmítal, pít nic jiného neuměl a já byla ve strašném stresu, že bude mít hlad.

 Hned jak jsem se poprvé dozvěděla o projektu ambasadorek na Modrém koníku, bylo mi jasné, že je to něco pro mě🙂 Vždycky jsem byla člověk, který ke svému spokojenému životu potřebuje velkou aktivitu a realizaci v práci – a to je přesně to, co mi na mateřské chybí. Projekt ambasadorek pro mě představuje ideální spojení práce a zábavy, navíc na místě, kde se pohybuju opravdu ráda (a také co si budeme namlouvat – i hodně).

Když se objevil konkurz na ambasadorku pro značku Rio Fresh, měla jsem radost, přesto jsem hodně dlouho váhala, zda se vůbec přihlásím. Pořád jsem si říkala, že je to zbytečné, protože mě pravděpodobně stejně nevyberou. Freshe ale milujeme celá rodina, a tak jsem se rozhodla, že to přeci jenom zkusím. Přihlásila jsem se v poslední možný den s tím, že prostě nemám co ztratit.

A potom se strašně dlouho nic nedělo, nedostala jsem žádnou zprávu, takže jsem se smířila s tím, že to nevyšlo a napjatě jsem očekávala, až se dozvím, koho tedy nakonec vybrali. Asi si umíte představit, jaké pak bylo mé překvapení, když jsem otevřela poštu a tam na mě čekala zpráva od @martindurina, že jsem zaujala tým ze společnosti a jsem v nejužším výběru. Radost brzy vystřídaly obavy a nervozita. V noci jsem nemohla usnout a v hlavě se mi neustále honily miliony myšlenek. Toto období naštěstí trvalo „jen“ týden a jednoho dne mě vysvobodil telefonát ze Slovenska s pozváním na osobní setkání, protože... SI VYBRALI MĚ. Hned druhý den mě čekalo setkání v Praze, kde jsem se jen přesvědčila o tom, že přesně tohle chci dělat. Setkala jsem se s generálním ředitelem a manažerkou marketingu – mimochodem naprosto skvělými lidmi, ze kterých jen čiší zapálení pro firmu a touha být nejlepší.

Jako ambasadorka jsem využila i možnosti navštívit sídlo firmy v Bratislavě a výrobnu v Dunajské Stredě. Přiznám se, že pro mě byl neskutečný zážitek naživo vidět, kde a jak Freshe vznikají.

Ode dneška tedy začínám na MK jako ambasadorka a společně nás čeká velké množství zábavy a soutěží o srdíčka, věcné ceny a výjimečně dokonce i o balík Freshů. Vždy tu budu pro vás, takže se na mě kdykoliv s důvěrou obraťte a já udělám vše, co bude v mých silách.

Ambasadorování beru jako velkou výzvu a moc se těším, až to tady společně ROZTOČÍME...

1. Má-li tvé dítě problémy s nočním buzením, děti kamarádek zpravidla spí celou noc.

2. Den, kdy tvé dítě konečně začne opakovat celé věty, bude stoprocentně ten, kdy najednou řekneš: "Do háje, zapomněla jsem si klíče."

3. Pokud se tvé dítě večer budí pravidelně po třech hodinách, v den, kdy se jej rozhodnete po uspání nechat hodinku s tátou, se pravděpodobně vzbudí po půl hodince. Naopak, kdyř večerní program zrušíte, bude zřejmě spát neobvykle dlouho.

4. Když potřebuješ brzy vstávat a nenastavíš si budík, protože se spoléháš na to, že tě dítě stejně vzbudí v sedm, to ráno bude najednou spát do devíti.

5. Jakmile se ti přes den podaří uchránit svoje oblečení od upatlaných ručiček, hlenů a slin, zřejmě na sebe stejně sama vyliješ kafe.

6. Uložte dítě přes den ke spánku a na ulici se najednou spustí sirény, začne houkat záchranka, policie, sousedi zrovna budou potřebovat něco vyvrtat nebo přesunout nábytek.

Jako přípravu ke svému porodu jsem zvolila i homeopatika, proto jsem se rozhodla podělit se s vámi o "návod, jak homeopatika v těhotenství užívat". Užívání homeopatik mi doporučila přímo lékařka, která byla u mého porodu ,a návod k užívání zpracovala PA. Můj porod byl opravdu velice fajn, ale užívala jsem více přípravků, proto nemohu s jistotou tvrdit, že mi pomohly právě homeopatika, ale pevně věřím tomu, že i ta sehrála svoji roli.

Homeopatie v těhotenství jako příprava k porodu

Homeopatika: Actea racemosa 9 CH + Arnica montana 15 CH + Caulophyllum 15 CH

Dávkování: od 36. týdne těhotenství (tzn. 36 + 0) - 10 granulí od každého homeopatika rozpustit v 0,5 litru vody  (do plastové lahve) a popíjet přes den

Účinky: působí proti klasickému strachu z porodu, pomáhá koordinovat děložní stahy (rozlišuje poslíčky od kontrakcí - buď utiší nebo zvýší intenzitu), pomáhá působit na poddajnost děložního hrdla a připravuje dělohu k porodu

Homeopatie u porodu

Kdo četl můj předchozí článek, ví, že naše cesta za přirozeným porodem nebyla z těch nejjednodušších, ale jednou jsem si zvolila cestu a teď už jen zbývalo se po ní vydat. Temín jsme měli sice vypočítaný na 13. srpna, ale počítali jsme s vyvolávaným porodem kvůli velikosti miminka (pravděpodobně by to bylo kolem 7. srpna). V pátek 1. srpna jsem se tedy vydala na poslední poradnu ke svému gynekologovi, který po prohlídce zkonstatoval, že se porodní cesty začínají pěkně připravovat (CS7) a pokud by mi náhodou odtekla plodová voda (což je u porodu KP poněkud riskantní), nemám jezdit do své vybrané porodnice (vzdálené přes 100 km), ale radši do té nejbližší, což by znamenalo jasného císaře. Od doktora jsem odcházela velice potěšená, protože připravené porodní cesty = méně hrozné vyvolávání🙂. Ten den mě ještě čekal monitor v místní porodnici, který ukázal poměrně hezké kopečky při poslíčkách (PA se mě ještě poměrně vyjeveně ptala, kdyže to mám termín) a já byla o to spokojenější, protože se mi zdálo, že se prostě porod blíží. S manželem jsme počítali s tím, že tento víkend bude náš poslední bezdětný - v sobotu bylo nádherně, tak jsme celé odpoledne strávili na koupališti, kde mi bylo v poslední době nejlépe. V neděli jsme začali dodělávat poslední resty v domácnosti - pověšení vypraných záclon, úklid sklepa a já jsem ještě domalovávala obrázky na zdi v pokojíčku (asi 3 hodinové nekonečné lezení na židli a dolů). Nakonec jsme večer završili tím, že jsme se rozhodli připravit postýlku (přestože jsme to měli v plánu udělat až po příjezdu z porodnice), chvíli jsme se pokochali a šli jsme si lehnout s tím, že si zahrajeme Scrabble a půjdeme spát. Prcek se v bříšku nezvykle šil a najednou při mém třetím tahu ... praskla voda ("Co to je? A do prdele, jedeme..."). Šok, nedobalená taška, nenabitý ani jeden mobil, natož pak foťák. Začala jsem lítat po bytě (vypadalo to u nás jak v mokré čtvrti - no nechápu, jak někdo může nepoznat odtok vody) a dobalovat to nejnutnější. Nebyla jsem kupodivu vůbec vystreslá a intuice mi říkala, že všechno je v pořádku, takže jsme se přeci jen vydali na cestu do té vzdálené porodnice.

V autě jsem si pořádně nahlas pustila Čechomor a celou cestu jsme si s manželem prozpěvovali. Slabé kontrakce se začaly objevovat asi až po hodině od prasknutí vody a chodily po cca 6 minutových intervalech, nijak to nebolelo a já začínala být nad věcí - pořád jsem si v duchu opakovala, že maximálně za 48 hodin budeme mít Eliáška u sebe. Do porodnice jsme přijeli kolem 23:30. Porodní asistentky se mnou nejprve sepsaly všechny možné papíry, připojily mě na monitor a přišla mě vyšetřit mladá sympatická doktorka. S radostí zkonstatovala, že se vše krásně rozbíhá a já jsem otevřená na 3 prsty a hned mě pošle na sál. Potom si pročetla můj porodní plán (k přečtení na mém blogu) a úsměv jí trochu ztuhl - přála jsem si zkusit rodit bez nástřihu a ve vertikální poloze. Doktorka byla hodná, ale bylo na ní vidět, že jí moc nepotěšilo rodit KP, natož netradičně. Rozhovor byl víceméně ukončen se slovy, že moje přání asi splnit nepůjdou, protože přece existují doporučené postupy, které se musí vždy dodržet. Ještě jsme rychle vyrazily na UTZ, aby se zkontrolovala aktuální poloha miminka - stále řitní postavení KP, velice vhodná poloha pro přirozený porod.

Manžel musel jít nejprve zaplatit poplatek a pak už ho pustili za mnou na porodní sál. Byla asi 1 hodina v noci - nejprve mě čekal klystýr, trochu jsem se ho bála, ale nebylo to nic hrozného. Hrozné bylo udržet to v sobě🙂 Ale i to jsem nakonec s vypětím sil dokázala. Pak se mi čas hodně slíval - monitory, slabé kontrakce, sem tam vnitřní vyšetření a spánek. Od porodní asistentky jsem vyzvěděla, že další směna přijde v 7 hodin ráno a mě tak napadlo, že by bylo fajn vydržet s porodem na jiného doktora (v duchu jsem si moc a moc přála, aby sloužila ta "moje" lékařka). Každé vyšetření ukazovalo, že porodní nález zůstává beze změny a já se začala radovat, že se mi přání asi splní. V 7 hodin ráno se otevřely dveře a v nich stála "moje vysněná lékařka" - sice ten den vůbec neměla službu na porodních sálech, ale rozhodla se, že když mě na tuto porodnici navnadila, tak mně taky pomůže s porodem. Neumíte si ani představit, jakou radost jsme s manželem měli. Představila nám ještě staršího lékaře, který s ní bude na mém porodu pracovat - když odešel, hned jsem se jí ptala, jak se kolega tváří na můj PP. Usmála se a řekla, že to je ten nejlepší lékař, jakého jsem si mohla pro svá přání přát, nemá prý problém zkusit rodit bez nástřihu a v poloze, jakou si sama zvolím. Hurá.

Následovalo další vnitřní vyšetření, které ukázalo opět stejný výsledek. Po vyšetření jsem konečně mohla do vany - vybrala jsem si sál s obrovskou vířivou vanou, PA mi doporučila co nejteplejší vodu a já se začala nahřívat. PA byla úžasná, přesně ten typ, co bych si vybrala, kdybych měla tu možnost - zabývala se homeopatiky a přírodním tlumením bolestí, takže mi neustále vymýšlela nějaké vonné směsi, potírala mi břísko olejem, nahřívala polštářkem z třešňových pecek, no prostě nádhera. Občas si přišla miminko poslechnout a po 2 hodinách jsem musela ven z vody kvůli dalšímu vyšetření. Modlila jsem se, aby se už konečně ukázal nějaký posun - doktor mě vyšetřil a hend podle jeho spokojeného výrazu bylo vidět, že se to konečně pohnulo - výsledek prý překvapil i jeho, otevřená na minimálně šest prstů. Znovu jsem se naložila do vany a tak to probíhalo nějakou dobu - vana, monitory, záchod, potírání břicha a kontrakce pomalu nabývaly na intenzitě, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. A tak to šlo až do 13. hodiny, kdy lékař zkonstatoval, že je branka zašlá, ale je vidět ještě nějaký lem (dodnes vlastně nevím, co to je). Po další třičtvrtě hodině byl pryč i ten lem, jen se muselo čekat, až malý sestoupí zadečkem pořádně dolů - když cestu proráží tvrdá hlavička, je to prý o dost rychlejší, ale to jsem věděla a počítala s tím. Kontrakce už začaly být šílené, přicházely zhruba po 3 - 4 minutách a každá kontrakce začínala šíleným nutkáním tlačit. PA mi doporučila přesunout se k balónu, opřít se o něj prsy a být v takovém jakoby kleku na 4 - že to prý miminku pomůže sestoupit dolů. Opřela jsem se tedy o balon a čekala na kontrakci. Když přišla, málem jsem z toho balonu spadla - ta bolest byla neskutečná, naštěstí byly přede mnou žebřiny, pořádně jsem se jich chytla a při každé kontrakci je drtila rukama a hlavně se držela, jinak bych musela spadnout. Bolest už začala být neskutečná, přiznám se, že jsem překvapila sama sebe, myslela jsem si, že bolest zvládnu lépe, ale v kontrakci jsem nebyla ani schopná dýchat, natož myslet. Křičela jsem a v duchu si fakt přála, ať to brzy skončí, protože jsem věděla, že to už dlouho nevydržím. Navíc jsem měla už opravdu šílené nutkání tlačit, doktor mi tlačení ještě zakázal, ale tělo už si nechtělo nechat říct. Pomalu jsme se začali přesouvat na porodní lůžko, doktor se mě zeptal, v jaké poloze si teda nakonec přeju rodit. Nakonec jsem se dohodli, že zkusíme v sedě na porodním lůžku (s nohami opřenými o ty zvedáky), mám prý vydržet ještě 3 kontrakce a jdeme na to. Doktorka mně pro jistotu píchla injekci, kdyby byl přece jen potřeba nástřih. Při další kontrakci už jsem to nevydržela a musela jsem tlačit - až později jsem se od manžela dozvěděla, že zatímco jsem tlačila, PA mi miminko zasouvala zase zpátky🙂 Po téhle kontrakci už doktor řekl, že jdeme na to a já najednou byla v šoku, jak rychle to uteklo🙂

Je to zajímavé, ale od téhle chvíle už kontrakce nebolely ani maličko. Na první zatlačení vykoukl zadeček s nožičkami, na druhé vyjelo celé tělíčko (v tuhle chvíli jsem dostala injekci oxytocinu pro posílení kontrakce kvůli porodu hlavičky) a na třetí zatlačení byla venku hlavička. A najednou se ozvalo takové tiché zakňournutí (ne pláč) a já měla Eliáška na prsou. Čekala jsem slzy štěstí, ale neobjevily se - objevil se jen pocit obrovské úlevy a pýchy na to, že jsme to dokázali. Bez nástřihu a jediného poranění, bez jediné komplikace a v rekordním čase - za 3 minuty byl Eliášek na světě. Manžel pořád opakoval, jak je prcek nádherný a já mu zatím pořád neviděla do obličeje, protože ho měl zabořený mezi mými prsy🙂. Pak už jsem jen jednou zatlačila a objevila se celá placenta. 

Stali se z nás rodiče🙂 Všichni odešli a nám začaly 2 hodinky nefalšovaného bondingu - Eliášek byl na mém nahém těle, a společně jsme byli přikrytí dekami. Na tuhle chvíli asi v životě nezapomenu - manžel si po chvilce lehl k nám a bylo nám strašně krásně. Po chvilce si prcek začal olizovat ručičky a neochvějně se dostal k prsu, kde se hned přisál - ani jednou nezabrečel, bylo vidět, že je mu taky dobře.

Moje těhotenství bylo jedním slovem nádherné, strašně moc jsem si užívala ten pocit, že v sobě nosím malého človíčka a paradoxně byl ten pocit nejsilnější v době, kdy jsme o miminku věděli jen my dva s manželem🙂 Bylo mi prostě krásně, všechny problémy se mi naštěstí vyhýbaly a intuitivně jsem věděla, že všechno bude v pořádku. Okolo 30. týdne jsem si však začala podle pohybů uvědomovat, že miminko má pořád nahoře hlavičku - říkala jsem si však, že je na otočení ještě spousta času. Na posledním velkém UTZ ve 32. tt mi doktor moje podezření potvrdil a začal mi vyprávět o tom, jak se nemám bát, že mi miminko vyndají císařským řezem, pokud se náhodou neotočí (místa má prý mraky a je velká šance, že se otočí). Už tehdy jsem však tušila, že se žádný veletoč konat nebude a začala si zjišťovat co nejvíce informací o porodu KP. V té době jsem si ještě naivně myslela, že nebude problém najít porodnici, která rodí takto uložená miminka normálním, přirozeným způsobem.

Po prostudování všech možných i nemožných materiálů jsem byla rozhodnutá pro přirozený porod, nebo alespoň pro to jej zkusit. A v tu chvíli začalo to správné drama - vybrat porodnici. Naše jičínská porodnice bere všechny KP bez výjimky na císaře, tak jsem začala zjišťovat informace o okolních dostupných porodnicích. Přes stránky Aperio jsem vyčetla, že spontánní porod KP umožňují v Jablonci nad Nisou, tak jsme s manželem vyjeli na obhlídku porodnice, kde jsme se však k našemu velkému překvapení dověděli, že to tak bylo dříve, ale dnes už to nedělají. V tu chvíli jsem začínala propadat zoufalství - ve všech knihách a učebnicích jsem se dočítala, že porod KP je normální fyziologický jev a není potřeba se ho bát, nechápala jsem tedy, proč všude ženou maminku na císaře.

Tak jsem začala zkoušet všechno možné, aby se prcek otočil - cvičila jsem všechny krkolomné cviky, které se mi jen podařilo najít, pouštěla jsem Eliáškovi hudbu, svítila mu baterkou a ukazovala mu cestu, s budoucím tatínkem jsme malému domlouvali, ať se otočí, nic nepomáhalo. Jedna známá tady z koníka mi pak ještě doporučila vyzkoušet moxování a "dohodila" mi jednu lékařku z Orlickoústecké nemocnice, která se zabývá otáčením miminek KP právě moxováním ,a to se ukázalo jako zásadní zlom v celém našem "případu" 🙂 Domluvili jsme si schůzku a vydali se naučit moxování - to sice vůbec nezabralo, ale musím uznat, že jsme si při tom užili s manželem spoustu legrace. Když už jsme byli u paní doktorky, provedla nás pořádně porodnicí a vysvětlila nám, jak to u nich funguje. A světe div se, jejich porodnice se přiklání při splnění několika podmínek raději k přirozenému vaginálnímu porodu. Ten den jsme tam strávili spoustu času a po vysvětlení všech možností a eventualit jsme se dohodli, že přijedu za 14 dní na ultrazvukové vyšetření a pokud bude vše tak, jak má být, budu u nich moct rodit normálně. Mně se tak strašně ulevilo...

Od té chvíle jsem opravdu začala počítat s tím, že budu rodit KP a vykašlala jsem se na všechno možné přemlouvání k otočení. Nejhorší však bylo, jak mě od toho každý odrazoval (nejvíce lidé, kteří o tom věděli kulové) a když jsem chodila na monitory do jičínské porodnice, vždycky se mnou hned chtěli domlouvat císaře - jaké zděšení u nich však nastalo, když jsem je seznámila s tím, že budu rodit normálně - sestry na mě hned začaly mít spoustu řečí a začít mě strašit těmi nejhoršími scénáři. Naštěstí jsem to ustála a po konzultaci s jednou PA, která pracuje v Německu, kde se KP rodí běžně, jsem se dokonce začala dostávat i do psychické pohody. Přestala jsem se bát (v rámci možností) a začala se na porod těšit. Rozhodla jsem se, že udělám všechno proto, aby měl Eliášek cestu ven co nejjednodušší a začala se na porod připravovat - masáž hráze, cvičení s aniballem, homeopatika, lněné semínko, čaj z maliníku, plavání,... Čím dál víc jsem věřila tomu, že to společně dokážeme a to dokoce i bez nástřihu a co nejpřirozenějším způsobem bez urychlování, léků, atd.

Na konci 37. týdne jsem pak absolvovala UTZ vyšetření s podrobným přeměřením miminka, kde se mělo rozhodnout, zda splňuji podmínky pro svůj vysněný porod. Ukázalo se, že miminko mělo dle odhadů již 2890 gramů, čímž se rozhodlo, že můžeme rodit normálně. S lékařkou jsme ještě prokonzultovaly můj porodní plán, vyjasnily si pár situací a domluvily kontrolu za 14 dní, kde miminko znovu přeměříme a pravděpodobně se domluvíme na vyvolání porodu, aby se zvládl ohlídat váhový limit. Paní doktorka mě úžasně povzbudila a říkala, že pokud se dodrží podmínky, není porod KP o nic "nebezpečnější" než porod hlavičkou dolů. Nemám se pý ničeho bát, kdyby se zjistilo u porodu, že není cokoliv v pořádku, udělá se akutní císař a miminku se nic nestane. Opravdu mi dodala hrozně sil...

Podmínky pro přirozený porod KP:

Porodní plán

Jakmile jsem zjistila, že něco takového existuje, bylo mi jasné, že si ho určitě napíšu také. Podle mě je hrozně důležité zamyslet se dopředu nad eventualitami, které mohou u porodu nastat a promyslet si, jak vlastně chci, aby můj porod vypadal. Mnohokrát jsem četla a slyšela od mnoha budoucích maminek, že je porodní plán zbytečnost - "lékaři přece vědí, jak mají dělat svou práci", ale s tím si dovolím nesouhlasit. Ano, lékaři to samozřejmě vědí, ale porod se přece netýká jenom jich - alespoň já porod chápu jako intimní a osobní rodinnou událost, která by měla probíhat (alespoň v mezích) podle přání rodičky, samozřejmě pokud je všechno v pořádku.

Hrozně důležité ale je, jak se k porodním plánům staví porodnice, kde chce maminka rodit. Když jsem byla na prohlídce jičínské porodnice, tak nám lékařka, která nás provázela porodnicí říkala, že některé maminky si hrozně vymýšlí a jednou tam měli dokonce rodičku, která měla porodní plán(ach ta drzost🙂 ) - po chvilce dodala, že tam měla samé kraviny, takže se na celý plán v podstatě vyprdli. Hned mi bylo jasné, že tady teda rodit nebudu.

Kvůli tomu, že byl malý KP, dalo mi hodně práce najít porodnici, kde by mě nechali rodit normálně, ale zadařilo se a bylo rozhodnuto, že Eliáška přivedu na svět v porodnici v Ústí nad Orlicí. Tam se k porodním plánům stavějí velmi přívětivě - dokonce mají každý týden stanovené hodiny pro konzultace porodních plánů. Svůj porodní plán jsem konzultovala s úžasnou lékařkou Mudr. Bederkovou, která se ukázalo jako velice chápavá a přístupná mým přáním. Nicméně mi vysvětlila, že celé respektování PP stejně nejvíc záleží na tom, koho konkrétně budu mít u porodu - jednalo se především o otázku epiziotomie a volby porodní polohy, s ostatními body prý nebude mít problém nikdo.

Pro ukázku sem dávám celý text našeho porodního plánu (odstranila jsem pouze hlavičku s RČ a osobními údaji). Když jsem si porodní plán tvořila, bylo pro mě velmi přínosné podívat se na porodní plány ostatních, tak tedy plním svůj dluh a dávám k dispozici pro další těhulky🙂

Porodní plán