Zhruba za dva měsíce, při cestě autem do Prahy jsem si všimla, že se mi ta “svině” začíná v oku dělat zas… V tu chvíli se můj sen rozplynul jak pára nad hrncem, ale jelikož jsem s touto možností vlastně tak nějak počítala, nebyla jsem v šoku. Pár dní jsem se pořád zkoumala, jak moc to roste. Zůstávalo to pořád stejné, takže jsem si toho po nějaké době přestala všímat a přemýšlela, jestli má cenu se pokoušet o odstranění ještě jednou, nebo jestli to mám brát jako znamení, že mi to prostě není souzeno...
Přišlo léto a já se naplno začala věnovat svému snu o focení. S klukama jsme pořád někde cestovali a vlastně nějak nebyl na nic čas. Někdy na podzim při čekání v autě jsem si vzpomněla, že už jsem si dlouho nezkoumala oko. Takže jsem stáhla zrcátko a začala ho podrobně prohlížez. V tu chvíli mi najednou došlo, že tam nic navíc nevidím. Jakmile dorazil manžel, tak jsem ho hned angažovala, ať se podívá se mnou. Moje “podezření” potvrdil. Mezitím už přišel čas, abych se znovu objednala na kontrolu ke své oční doktorce. Objednala mě nějak na leden 2020. Na kontrole zjistila, že oko je opravdu čisté a podle jejího názoru i moc pěkně zhojené. Laserové operaci by tak prý nemuselo nic bránit. Takže jsem se znovu objednala na vyšetření do Gemini, aby odborně posoudili, jestli už jsem vhodný adept na odstranění dioptrií. Objednali mě ale bohužel až na půlku března 2020.
Znovu v Gemini
Na prohlídce v Gemini jsem opět musela absolvovat kolečko všech testů před operací. Nebudu zdržovat, tentokrát to dopadlo dobře a před odchodem už jsem měla stanovený termín operace: 18. dubna. No a po pár dnech přišel COVID a nouzový stav a s ním byly zrušeny všechny termíny neakutních operací, tedy i té mojí. Měla jsem hrozný strach, aby se mi zase neobjevilo to proradné pterygium a nezkazilo mi to splnění snu takhle v závěru. Ale nedalo se nic dělat. Nový termín operace byl nakonec stanoven na 16. května a já se jen modlila, ať už to konečně klapne. A zároveň se užírala strachy, protože jestli fakt něco nesnáším, je to to, když se mi někdo “hrabe” nebo ochomýtá kolem oka. Jsem v tomhle fakt expert a mám problém i s tím, když mi někdo cizí maluje řasy. Každopádně ten sen pro mě byl tak obrovský, že jsem se rozhodla, že to vydržím!
16. května 2020 - konečně přišel Den D
Na kliniku jsem se měla dostavit v 9:00. Jelikož to máme do Prahy kus cesty, vyjeli jsme dříve. Samozřejmě, že jsem byla nervózní a měla jsem strach z toho, co mě čeká, ale snažila jsem si to nepředstavovat. Z tohoto důvodu jsem si ani nic dalšího o operaci nezjišťovala, negooglila a jen jsem si představovala, jaká nádhera bude, až se zvednu ze stolu a uvidím všechno.
Na klinice jsem musela nejprve podepsat papír s informovaným souhlasem a čestným prohlášením ohledně Covidu. Poté si mě odvedla sestra a provedla ještě pár vyšetření, které se dělaly i při mé poslední návštěvě. Cílem bylo zjistit, že se od minula s mýma očima neudálo nic zásadního - pokud by se mi např. posunuly dioptrie, nebylo by možné operaci provést, protože vada by měla být před operací ustálená. Všechno vyšlo stejně jako minule, takže paráda. Poté mi sestra kontrolovala, jestli mám dokonale čisté oči zbavené veškerého líčení. A teď nastala sranda🙂 Přestože já viděla perfektně odlíčené oči, sestra s přístrojem viděla zbytky líčení mezi kořínky řas. Takže jsem vyfasovala odličovací tamponky (pobavilo mě, že jsem dostala ty z #dm, které používám i doma) a mlíko a vyrazila jsem na záchod. Tam jsem si třesoucíma rukama drhla oči a nadávala si, že jsem se na to líčení včera radši nevybodla. Po chvíli jsem se šla nechat zkontrolovat a byla jsem znovu “vyhozena” na záchod, kde se opakovalo to, co předtím, jen s horší slovní zásobou. Oči jsem měla rudý jak angorák a přísahám, že takhle dokonale odlíčená jsem ještě nikdy ve svém životě nebyla a myslím, že už ani nebudu. Každopádně, tentokrát už mikroskop nic nenašel a konečně jsem mohla jít na poslední štaci před operací - k paní doktorce. Ta mi ještě jednou řekla pár důležitých informací, zopakovala cenu zákroku a vybranou metodu. Zeptala se mě, zda si přeju něco na uklidnění, a já samozřejmě souhlasila. Poprvé v životě jsem tak dostala lexaurin, respektive půl tabletky a šla jsem do čekárny.
Poslední chvíle před operací
Tabletka ještě ani nestačila zabrat a už pro mě přišla další sestřička, která mě odvedla do suterénu k operačním sálům. Před vstupem jsem se přezula do erárních krosek, dostala zelený oblek a takovou tu síťku na hlavu. Vydezinfikovala jsem si ruce a posadila se do křesla. Na síťku mi po ověření totožnosti napsali mé jméno a další sestra mi začala říkat, co se teď bude dít: než půjdu na sál, několikrát mi prokape oči umrtvujícími kapkami. Nijak jsem to nepočítala, ale odhaduji, že mi do nich kápla asi tak 10x. První kápnutí bylo trochu nepříjemné a malinko mě pálilo, ale ty další už byly úplně v pohodě. S každým dalším kápnutím jsem měla pocit, že mi kapky kape mimo oko - což je prý skvělý signál toho, že kapky zabírají tak, jak mají. Při čekání zde jsem taky cítila, že mi těžknou ruce, nohy, pomaleji dýchám a chce se mi spát. Slova sester a dalších pacientů jsem vnímala tak nějak z dálky. Když už jsem skoro spala, řekli mi, že už je čas. Vstala jsem, opět si dezinfikovala ruce a šla jsem přímo na sál.
V předsálí na mě čekal pan doktor, sedli jsme si do křesel a on mi začal popisovat, jak celá operace bude probíhat. Několikrát mi zopakoval, že mě to nebude nijak bolet a nebude to vlastně ani nijak nepříjemné. Já jsem se jen ujistila, zda to nemohu nějak já jemu zkazit. Říkal, že leda kdybych nějak hodně uskočila celým tělem, ale že se jim to ještě nikdy nestalo, ať nemám obavy. Vzal mě do vedlejší místnosti k přístrojům, že si chce prohlédnout to mé oko po odstranění pterygia. Kouknul do něj a chtěl jít k druhému, ale já ho zarazila, že to operované oko je to, které už viděl. Kouknul do něj znovu a říkal, že už to vidí, že je to perfektně odvedená práce a jizva je v podstatě neviditelná. A šlo se na to!
Zázrak v přímém přenosu
Na sále jsem si lehla na lůžko, které vypadalo jak masážní lavice, mělo i díru pro hlavu. Jen jsem si teda musela lehnout na záda🙂 Lehla jsem si a dostala jsem do ruky velkou antistresovou plyšovou mrkev - první chvíle jsem do ní zatínala ruce, ale po chvilce jsem se opravdu uvolnila natolik, že jsem ji jen klidně držela. Na začátku přišla asi ta nejméně příjemná část - nasazení rozvěrače oka. Nebolelo to, netlačilo to, spíš mi byla nepříjemná ta představa. Hned poté nade mě přijel laser a já měla sledovat zelené světlo. To se přibližovalo a přibližovalo, až už prý bylo na místě. Já to ale nijak necítila. Jen jsem viděla divně. Připodobnila bych to asi k tomu, když plavete v moři pod vodou bez potápěčských brýlí a koukáte nahoru na slunce, jak prosvítá pod vodní hladinu. Nyní přišla ta hlavní část, která trvala 20 sekund. Opět jsem vůbec nic necítila, jen jsem sledovala světlo. Pan doktor mi pořád říkal, jak si vedu skvěle, už mám za sebou polovinu času, ještě chvilku, ještě chvilku a je hotovo. Přístroj odjel a pan doktor mi nakapal do oka nějaké kapky, to se párkrát opakovalo. Pak se dělo něco, co bych popsala, jako když mi doktor otírá prstem něco z oka, trvalo to chvilku a nijak jsem to necítila, jen jsem viděla pohyb něčeho kousek u oka. A to bylo všechno. To samé se opakovalo i s druhým okem.
Jelikož jsem si připlácela ještě vytvrzení rohovky, které by mělo minimalizovat riziko návratu oční vady, tak mě ještě přesunuli pod jiný přístroj, jakousi lampu, kterou mi myslím 1 minutu (nebo 1,5 minuty) svítili do oka. Před tím bylo nutné znovu nasadit rozvěrač. Při svícení mi sestra několikrát nalila zase něco do oka a já měla sledovat barevnou tečku nade mnou. Opět žádné nepříjemné pocity, bolest, prostě nic.
Celý zákrok jsme si s panem doktorem povídali a několikrát jsme se i smáli tomu, jak oba pleteme strany. No a bylo to hotovo. Opatrně jsem si měla sednout, jestli se mi náhodou nemotá hlava, nebo mi není slabo. Všechno bylo v pořádku, takže jsem se zvedla a ještě jednou jsme šli k přístroji před operačním sálem. Pan doktor si prohlédl mé oči, pochválil se, že se mu to opravdu krásně povedlo a v očích to ani není vidět. No a rozloučili jsme se.
Nový svět
Opět jsem se na chvilku posadila v té místnosti, kde mi předtím sestra vykapávala oči. Znovu jsem si poslechla instrukce, jak se mám chovat, co nemám dělat, atd. Vyfasovala jsem černé brýle, které mám venku nosit do první kontroly (za 3 dny), antibiotické kapky a umělé slzy. Antibiotika mám kapat do vypotřebování (cca 2 - 3 týdny) a umělé slzy měsíc. Ještě před odchodem jsem se ptala sestřičky, jak se jmenoval ten “můj” úžasný doktor, protože jsem na něj chtěla napsat pochvalu. Sestřička se smála, že to říká fakt každý, že pan doktor je nejlepší.
Nahoře jsem už jen zaplatila za operaci a šla jsem domů. Jakmile jsem vyšla před kliniku a potkala se s mužem, potřetí v životě jsem se kvůli těm svým očím rozbrečela. Tentokrát to ale byly slzy dojetí a naprostého štěstí.
Zrak po operaci
Hned po operaci jsem viděla velmi dobře, jen pár hodin poté bylo vše trochu zastřené jakoby bílou mlhou. Na dálku jsem viděla dobře a už na dálnici se bavila čtením SPZ kolem nás a reklamními poutači. Co jsem nevěděla a překvapilo mě, bylo to, že jsem pár hodin viděla dost špatně na blízko. Ale to je prý naprosto normální. Doma jsem pak 4 hodiny prospala a po probuzení už jsem viděla na blízko téměř normálně a na dálku skvěle. Druhý den už se koukání na blízko vrátilo do původního stavu. Domů jsem na noc dostala i nějaký silný prášek proti bolesti, ale nic mě nebolelo, takže jsem na něj úplně zapomněla🙂
Shrnuto a podtrženo
Při operaci mě nic nebolelo, nezažila jsem fakt ani jeden nepříjemný pocit. Atmosféra byla uvolněná a všechno to trvalo opravdu malou chvilku - odhaduji, že na sále jsem byla tak 10 minut. Po operaci mě také nic nebolelo, jen prvních pár hodin jsem měla pocit, jak když mi do oka spadl nějaký malý bordýlek. Prostě nic, co by se nedalo vydržet. Znovu opakuji, že fakt nezvládám, když mi někdo dělá něco s očima, natož když se mi v nich hrabe, takže věřte, že když jsem to zvládla já, musí to zvládnout naprosto každý. Ještě na sále jsem panu doktorovi říkala, že bych šla klidně zítra hned znovu, kdyby to bylo potřeba. Tak moc v pohodě to bylo. Na závěr bych ještě asi měla dodat, že jsem absolvovala operaci metodou RELEX SMILE, o které mi pan doktor říkal, že je to ta “nejméně nepříjemná”. Každá metoda má své pro a proti a není to tak, že byste přišli a řekli si, já chci tu a tu. Metodu vám vybere lékař na základě vašeho vyšetření a doporučí vám tu, která se pro vaše oči nejvíce hodí.
Nyní jsem téměř 2 týdny po operaci a jsem naprosto nadšená. Je to pro mě opravdu jako zázrak a najednou žiju v úplně jiném, mnohem pohodlnějším a hezčím světě. Ale myslím, že to nedokáže pochopit nikdo, kdo nezažil, jaké to je otravovat se s brýlemi.
Byla jsem na laserove operaci asi pred 6 lety a mam stejnou zkusenost. Byla jsem v Gemini v Českých Budějovicích. Ani jsem se moc nebála a všem doporučuji. Proste ten pocit, kdyz jsem vylezla ze sálu a videla jsem 🤩 Mela jsem 9 dioprii na každém oku, takže hodne. Vytvrzeni rohovky mám také. Nicméně až prestanu kojit, tak mě čeká oprace znova, vrátilo se mi asi 1,5 dioprie a doživotní záruka je platná. Už se těším 😉