Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
apacheee
19. kvě 2016
1848 

Kdybyste jen věděli, co vím já...

Milá paní z obchoďáku,

Už jsem to párkrát slyšela, že si rozmazluji dítě. Byla jste přesvědčená, že se nikdy nenaučí být nezávislá. Usmála jsem se na vás, políbila malou na hlavičku a nakupovala dál.

Kdybyste jen věděli, co vím já.

Kdybyste jen věděli, že prvních deset měsíců svého života strávila osamocená ve sterilní kovové postýlce, kde její jedinou možností, jak se uspokojit, bylo sát si palečky.

Kdybyste jen věděli, jak vypadala její tvářička v momentě, kdy mi ji poprvé sestřička ze sirotčince podala, abych ji pochovala – letmé momenty pokoje smíšené s panikou. Nikdy předtím ji tak nikdo nedržel a ona neměla ponětí, co má dělat.

Kdybyste jen věděli, že po probuzení ležela v postýlce a nezaplakala, protože až dosud na její pláč nikdo nereagoval.

Kdybyste jen věděli, že běžnou součástí jejího dne byla úzkost, bouchání hlavičky o tyče postýlky a kývání se sem a tam, aby aspoň něco vnímala a aspoň něco ji upokojilo.

Kdybyste jen věděli, že to děťátko v nosítku je až srdceryvně nezávislé a že spolu trávíme minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky pokoušejíc se přepnout program její mysli, která křičí „trauma“ a „nebezpečí“.

Kdybyste jen věděli, co vím já.

Kdybyste jen věděli, že toto děťátko nyní nespokojeně mručí, když ji položíme a ne, když ji bereme do ruky.

Kdybyste jen věděli, že toto děťátko ráno nebo po zdřímnutí dává najevo, že je vzhůru z plných plic, protože ví, že jeho křičení přivede někoho, kdo ho zdvihne a vymění mu plenku.

Kdybyste jen věděli, že toto děťátko nyní uspává houpání v matčině nebo otcově náruči, namísto toho, aby si usnulo samo.

Kdybyste jen věděli, že toto děťátko rozplakalo všechny okolo, když samo poprvé spontánně požádalo o utišení.

Kdybyste jen věděli, co vím já.

Rozmazlování tohoto děťátka je nejdůležitější práce, jakou jsem kdy měla a je to zároveň i moje výsada. Budu ji nosit o něco delší dobu, anebo tak dlouho, jak mi to dovolí – protože tím se učí, že je v bezpečí. Že někam patří. Že je milovaná.

Kdybyste jen věděli, co vím já...

Originální článek zde:
https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=10209592037176963&id=1209079850

Kdybys věděla jak já ti teď brečím a chci jít vzbudit oba rarachy a pomazlit se...😭😭😭😭😭😭

19. kvě 2016
apacheee
autorAMBASADORKA

@hohe taky jsem si při čtení pobrečela a při překládání ještě víc🙂

19. kvě 2016

Smutne... Me všichni za noseni obdivuji. A nejvíce cizí lide.. Na letišti byli všichni z nisitka nadseni a ptali se jak se mu tam libi .. Žijeme ted na chvíli v cizině a tady me v obchode taky zastavuji, ale ne aby měli pohorsene poznámky, ale aby se na malého usmáli a pohladili ho a strasne se diví ze je tam tak spokojeny 🙂

19. kvě 2016

Taky brecim 😢 Krásný článek....

19. kvě 2016

Je mi z toho článku hrozne ťažko a je smutné, že si týmto niektoré deti naozaj prechádzajú ☹

19. kvě 2016

Opravdu silny článek. ..😢

19. kvě 2016

Náááádherný článek, ale až mi z toho chvílemi mrazilo!!!!!! Láskou prostě nikdy nikoho nemůžeme rozmazlit!!!!

19. kvě 2016

Krásný a hrozný zároveň. .

19. kvě 2016
apacheee
autorAMBASADORKA

@craki já mám s nošením jen taky samé kladné reakce, věčně mě jen někdo chválí🙂

19. kvě 2016
apacheee
autorAMBASADORKA

@betina82
@beuska1988
@susmevem
@klaire22
@jaka17 Je to hodně silný článek, to každopádně🙂

19. kvě 2016

Tak to mě dostalo ☹ ach hodně silný příběh.

19. kvě 2016

Silný článek,nedokázala jsem přečíst najednou celý ,a vracela jsem se zpět .krásně napsané !!!

19. kvě 2016

Po precteni bych sla a adoptovala si mimiso!😢😢😢😢

19. kvě 2016

Pěkný článek 🙂.

19. kvě 2016

Tak to me dostalo,slzy tečou a takove ženské bych nakopala

19. kvě 2016

Je mi z toho strašně úzko :'( děti by prostě měly být šťastné a chráněné, od všeho zlého!!!

19. kvě 2016

Už jsem četla. Krásný článek. Vždycky se mi zvedá žaludek, když jen slyším "a co když ho rozmazlím"... Na výšce nám pouštěla profesorka video, jak děti bez lidského kontaktu umírají (ze 60. let). Dodnes mě to děsí ve spaní.

19. kvě 2016

Strašně mě to dojalo a oči se zalily slzami. V naší rodině máme taky zkušenot s pobytem v kojenáku. Sestra mého muže tam odložila své půlroční miminko (mohla za to její tenkrát ještě neléčená shizofrenie). Její matka pak asi rok bojovala o svěření svého vnuka do pěstounské péče. Chlapeček byl prý po návratu domů úplně někdo jiný, apatická hadrová panenka s prázdným pohledem. Obdiv všem, kdo chtějí těmto dětem dát lásku 🙂

19. kvě 2016

A slzicky tecou, moje kamaradka si adoptovala holcicku,presne tak ohlodane palecky do krve,tichoucke dite presne spolupracujici pri prebalovani plen zdvizenym zadeckem....jak pravdivy clanek.☹

19. kvě 2016

Nádhera

20. kvě 2016

Zazila jsem to. Hned dvakrat. Myslela jsem si, jake nemam hodne miminko, ktere neplace. Az pak mi doslo, ze vedelo, ze plac nikoho neprivola.. jen je mi neuveritelne lito, ze ty okamziky, kdy se nad nimi sklaneli lide s litosti a pochopenim jsou pryc. Dalsi z neduhu tohoto smutneho startu do zivota, jsou totiz nektere projevy, ktere uz u triletaka a petilete tak roztomile nejsou. A presto jsou to porad ty same deti, kterym se v mozecku zapsala stejna oskliva rana zkusenost. Jednou napisu clanek. Ted nestiham. Jsem vycerpana z tech dvou mych milovanych adopcatek.

20. kvě 2016

@pus ...bože.....

20. kvě 2016

opravdu silné, moc pěkný článek, brečím.....

20. kvě 2016
apacheee
autorAMBASADORKA

@monnn já ho četla už po několikáté a přijde mi to čím dál smutnější a horší...

20. kvě 2016
apacheee
autorAMBASADORKA

@princeznaj to máš pravdu, ale bohužel to tak nefunguje

20. kvě 2016

@nadja73 presne tak......

20. kvě 2016

Bože... Tak tohle moje těhotenský hormony opravdu nedaly... Jsem naměkko!

20. kvě 2016

Taky me to moc dojalo :(

20. kvě 2016

A já ryčím dvojnásob (nepláču, ale fakt řvu..).. Popusinkovala jsem spícího Ondráška, pohladila bříško s Davídkem a musím se uklidnit.. A budu je nosit kdy chci, jak chci a rozmazlovat, jak chci.. 🙂

20. kvě 2016

dojemne, velmi... :´-( a pani at si trhne, takovych slepic se ve svete najde!!!

22. kvě 2016
Komentář byl odstraněný

jsem tak ráda, že ten náš pěstounek snad padl do kojeňáku, kde na něj bylo alespoň trochu času.... Usíná s cucáním palců dodnes, ale sání nikdy nebylo tak urputné, nějaké podněty evidentně měl, i když plný rozvoj vypadá jinak, kývání nebylo, zato zařvat si uměl... pomazlit a poňuchňat se přijde rád i dneska - oslavili jsme třináctiny... Víte co třeba neumí? - poslouchat. Rozhovor, např. u stolu, dospělých už vůbec ne - naučil se jen to, že pronášená slova nejsou pro něj, porozumění je mizerné. Ale je tak hodný! hloupý, ale náš 😀

24. kvě 2016

tohle me hodne zasahlo ☹ Jsem silene citliva kdyz se jedna o male deti :(

25. kvě 2016

Hmm taky řvu:')

9. čer 2016

člověku je po přečtení tohoto článku opravdu moc smutno..☹

9. čer 2016

asi si nechci ani připustit, že se děti v ústavech mají takto ☹ kéž by lásku milujících rodičů mohly poznat všechny děti na světě....

4. pro 2016

@apacheee je to sice 2 roky stare,ale stale aktualni "bohuzel"
A o to víc vim, že naše rozhodnutí stat se pestouny na prechodnou dobu ma smyl.prave aby ty nejmensi deticky citily lasku,blizkost,bezpeci nez pro ne bude ta pravá máma a táta ....💗

5. črc 2018

Začni psát komentář...

Odešli