Šla bych hned, četla jsem samé super recenze. Tak snad bude brzy ke stažení 🙂
@mirin89 to je za mě děsný ... hlavně, že děti umí všechny možný dinosaury a druhuhory a další věci ... ale současné dějiny a souvislosti s tím spojené vůbec nechápou ... upřímně, taky si pamatuju druhou světovou válku a pak konec ... kdyby mě osobně to nebavilo, tak skončím ve škole rokem 1945 a hotovo ...
@mirin89 my tak taky končili, jenže ono v té době vlastně nikdo nevěděl, jak by se o té době nedávné mělo učit. Když si představím, že nějaká učitelka, bývalá zarytá komunistka, nás učí, jak komunismus opravdu fungoval, co byla sametová revoluce, tak možná lepší, když to vynechali.
@betelgeuzz Asi tak. Ono historie se stává historií tak nejdříve po 40-50 letech, kdy se na to dá dívat už jakž takž s odstupem, nezaujatě a nezávisle. Ona v podstatě už je historie i kupónová privatizace, válka v býv. Jugoslávii v 95., Harvardské fondy, opo-smlouva apod. A jsou to věci 25 let zpátky.
My se třeba v semináři základů spol. věd v posledním ročníku gymplu dostali s profesorem i k některým vybraným kapitolám záůpadních ději po 2.sv. válce .KambodžA, Vietnam, Pol Pot apod. Tohle mi přišlo strašně zajímavý a děsně mrazivý, vzhledem k tomu, že to je "nedávno", tak jsme z toho měla šílené emoce. Oproti tomu třeba punské či husitské války - jo, byly to války, vraždy, obyčejní lidi trpěli, "kacíři" se upalovali...ale nezanechá to ve mně až takové emoce jako ty události nedávno minulé. A podle mě některé situace člověk začíná "chápat" a vstřebávat až na prahu dospělosti, dřív k tomu prostě není uzpůsobený. Jinak v normálním dějepise jsme se tak letem světem dostali až do 80.let, ale fakt jen bodově, že byly nějaké politické procesy, Gottwald, Milada Horáková, Pražské jaro, takové ty věci, co člověk stejně pochytí ze zpráv, ale nic do hloubky...proč se to dělo, co tomu předcházelo, jaké to mělo důsledky...na to prostě nebyl vůbec čas.
Díky za doporučení, chystáme se. Jen k té Mádlově škatulce - on už natočil předtím dva filmy a oba jsou dost silné. Pojedeme k moři, film o dvou klucích, co natáčí filmy, a člověk nestačí dýchat, kam ho ta očekávaná legrace vede. A Na střeše, film o tom, jak strašně jinak se jde koukat na svět. Oba doporučuju.
Mám to úplně stejně, stejné datum a stejné pocity….
My byli v noci z 20. na 21., ani jsme to tak neplánovali. V kině se teda netleskalo, ale film výborný. Ten by měli vidět všichni, co si tu dobu nepamatují i ti, co zapomněli. A děcka ve škole bych od druhýho stupně na to poslala povinně.