Můj pejsek oslaví 17.10. své 11 narozeniny, dle našich  let. Jmenuje se Santiago a je to Německý špic. Pejsek je to zlatý, moc hodný. Nikdy neutíkal, hlídá si své páníčky. Akorát můj dvouletý syn mu dává trošku zabrat. Přeci jen vždycky byl středem pozornosti a najednou se tu objeví ten miničlovíček. 

Včera jsem s ním šla na procházku sama, jelikož syn je nemocný tak byl doma s prarodiči. Vzala jsem si tašku, že nasbíráme šišky na věnce. Za "opravnami" ho pustím z vodítka ať si zaběhá. Hlídám ho, pak se mnou sbírá šišky (zkoumá zda to není něco k jídlu). Přejdeme zase o kus dále a zase sbíráme. Seberu šišky, pes vedle mě, jdu dát šišky do tašky a pes pryč. Tak ho volám, kam se mi schoval že. Jenomže ono nic. Zpozorněla jsem. Volám, hledám a nic. Ptám se lidí, nikdo nic neviděl. Tak hold běžím domů. Vletím pak a říkám pes se ztratil. Děda: Já se z tebe pos.... Beru auto a jedu hledat zda neběhá v ulicích. Babi se mnou, dítě v sedačce s námi. Hledáme ptáme se. Volala jsem i na policii, zda jim někdo nehlásil volně pobíhajícího pejska. Bohužel nic. Zkoumáme i větší okolí. NIC. Tak jedeme domů. Napít, vylulat a jdu hledat.

Dojdu na místo "činu" a volám hledám. Najednou mi zvoní mobil a číslo ze Slovenska. Zvednu a tam se ozve. Dobrý den máme Vašeho pejska. Je v Lidlu , jenomže já rozuměla v Diku (takový malý obchod), vzdálený asi 10 minut do kopce. Tak já tam běžím (nejsem sportovec). Dojdu tam a ptám se, nikdo nic neví. Volám zpět na číslo a tam mi říkají že je v LIDLU (předtím jsem od něj byla 5 minut daleko-ach jo) takže zase běžím z kopce( aspoň že tak), vletím domů (je po cestě) vezmu klíče od auta a jedu pro něj. 

On šťastný jako blecha, že mě vidí. Paní prodavačka též. Moc jsem jí děkovala a ptala jsem se jak na mě přišla. A musím říct je to byla zajímavé. Pejsek si lehl ke kávovaru do vestibulu a čekal. Když mu už bylo smutno, tak šel prostě dovnitř-asi nakoupit a tím si ho všiml personál. Vzali, koukli na známku, tak je jméno naší veteriny, zavolali, řekli že našli pejska, na veterině jim dali mé číslo a hurá pejsek je doma.

Jen co došel domů, napil se, dal mi mňamku a usnul. Dnes na procházce na mě koukal jak to že ho nepustím z vodítka. Povídám, že má útrum. Útěkář..na starý kolena 🙂

Šťastný konec.

Blíží se nám konec roku a to znamená, že si dáváme předsevzetí. A jak jste na tom Vy, dáváte si je?

Já ano. Ale ne na Nový rok ale skoro kdykoliv. 

A dávám si je, protože doufám že budu lepší. 

Například- že budu lépe vést finance (když mi nevyjde měsíc)

- že budu hodnější a trpělivější máma (to znáte, když dítě ječí a ječí a Vy zvýšíte hlas a pak toho litujete?)

- že budu pořádnější ( vydrží to tak 2 dny)

- snažit se věci lépe organizovat (vydrží taky 2 dny)

- šetřit penízky (nejlépe je nacpat malému na účet, tam zůstanou) 

A tak dále a dále... Ale přesto to nikdy nevzdávám a zkouším to stále znova a znova. A není život o tom?? Nikdy to nevzdat a bojovat. Vím, že každý jsme jaký jsme a nikdo by se měnit neměl, ale malinkatá změna k lepšímu by nebyla špatná ne?? 

Přeji všem ať jim to s jejich předsevzetími vyjde, a když ne napoprvé tak klidně na podesáté 🙂

Jednou jsem slyšela tuto větu (nebo to bylo podobně): Když Vás někdo nemiluje jak si Vy přejete, neznamená to, že je to špatně či málo, jen Vás miluje tak jak on to nejvíc dokáže.

Když jsem otěhotněla, můj přítel slavil 40 let. Do té doby byl zvyklý dělat vše podle sebe, kdy se mu chce atd. A najednou se tu objevilo dítě, kvůli kterému se bude muset omezovat.

Během těhotenství náš vztah bohužel dosti ochladl, po narození syna se to vůbec nezměnilo. Hodně mě to štvalo, ať vůči mě ale nejvíc kvůli synovi. Jeho nezájem mě mrzel. Ale jak synek roste, už malého ignorovat nemůže a už to ani nedělá.

Hlídá aby nelezl kam nemá, aby se nebouchnul. Ptá se zda mám vše pro něj když někam jedem ( připravuji tedy vše já). 

Samozřejmě když někdy čtu co dělají ostatní tatínci tak někdy tiše závidím ale..Každý jsme jiná máma a jiný táta. On toho svého měl jen do 7 let a pak už se moc nestýkali. Třeba v tom tkví to že neví co s prckem.¨

Ale řekla bych že se snaží. A to že něco nedělá neznamená, že je špatný táta, jen prostě dělá nejvíc co může..A kdo ví jak malý poroste, poroste i on jako TÁTA.

Tuhle jsem si rozepsala článek s názvem Závidím..jenomže se mi ke noťasu nahrnuj přítel tak jsem to rychle vypnula a článek nedopsala..a co že to vlastně závidím??

Závidím maminkám jakoukoliv pomoc a zájem od partnera, to že mimčo pochová, přebalí, utěší když pláče...anebo udělá něco doma..např. vyluxuje, umyje nádobí...prostě něco aby mamince alespoň trošku pomohl..ono běhat kolem mimi je náročná práce...

Můj partner bohužel nic takového nedělá, až mě to někdy hrozně moc štve...Malý jako by pro něj nebyl...sice mu jde dát dudlík když pláče ale tím to končí..a pomoc doma??max vyluxuje o víkendu ale to jen pokud má čas...jako už byla tak psychicky na dně, že jsem si řekla, že to prostě ve vztahu nedám, aby syn měl vzor, kdy žena dělá max a muž ne.....

No a pak jsem zase četla příspěvek jedné maminky, že má skvělého muže, který jí pomáhá, a že proč si některé maminky stěžují že jim partneří nepomáhají, když si ho sami vybrali (to jsem četla víckrát)...tak jsem se nad tím zamyslela...ano má pravdu, každá jsme si vybraly své partnery ale nikdo nemůže vědět jak se bude daný člověk chovat v určité situaci. Vždyť to nevíme ani sami o sobě... 

Je fakt že můj muž má specifický smysl pro humor, kdy nevím čemu se směje...pak má takové řeči, které mě občas zabolí, urazí, naštvou...pokud se mu snažím vysvětlit jak ty řeči na mě působí, tak jsem moc přecitlivělá či to přeháním....snažila jsem se s ním mluvit stejným způsobem, což se mu moc nelíbí ale žádná změna...když to řekne on, je to OK, když já tak ne.On rýpe do mě, já do něj...a mě je z toho hrozně...

Můj tatínek mi řekl, že za krachy svých vztahů mohu já, že já jsem dělala chybu, že jsem se k nim špatně chovala...někdy možná ale sama určo nejsem na vinně...

Ale poradil mi, ať se přes ty jeho řeči přenesu, nekomentuji to (a je to těžké, někdy ta první reakce je moc rychlá no) a začnu po chvíli mluvit o něčem jiném...

Takže jsem se rozhodla udělat změnu sama u sebe...budu se snažit být víc milejší na svého partnera, zkusím mu nevracet ty rejpavé řeči (stejně mi ale ubližují), přenést se přes nemístné komentáře a uvidíme...

A taky jsem se zkusila zeptat partnera, jak bych se mohla jako partnerka zlepšit, zda je něco, co mu vadí, něco co bych mohla dělat lépe aby byl ve vztahu víc spokojenější-ale prý je vše v pořádku..

No tak uvidíme jak to půjde dál...

Adamovi je jeden měsíc..strašně rychle to uteklo...kdo mě čte tak ví jaký jsme měli start do života...z porodnice jsme šli domů 15.9.2017...a kupodivu všechno zvládám v pohodě...Adámek je zlaté miminko, krásně spinká, v noci se budí tak 2x..občas si zabrečí, hlavně když je moc pokakaný či nechce být v postýlce a chce se mazlit, což mu ráda dopřeju...chodíme na procházky,už jsme byli i na první návštěvě u kolegyně z práce, babi s dědou ho milují..kočička si taky zvykla..

u paní dr vše ok, je s námi spokojená..kojíme ale občas se musí dopucnout UM ale jen malinko...

Bohužel tatínek se zatím moc neangažuje...vylévá vaničku po koupání a dá občas dudlík když brečí ale to je všechno...tak snad se to časem zlepší...

Nikdy jsem nechápala (jako bezdětná), když maminky psaly jsem hrdá že jsem máma, ale teď už to chápu, je to něco úžasného. Ten pocit je skvělý, už za ten měsíc vidím jak se malý mění, roste, už mi pěkně vystřelil dudlíka z pusy...to že vzešel ze mě..konečně se mi něco povedlo....

5. září 2017  v 17:34 jsem se stala maminkou Adámka a ani jsem o tom nevěděla...

4.9 v 7:30 jsem šla na klasický monitor, který řekl že se nic neděje..následná KO normální jen se mě ptaly zda je vše OK a jak se cítím, tak jim povídám že se mi zdá že vždy po ránu že mě něco vyteče...tak tedy druhý den dorazit s vložkou a oni se mrknou zda to není plodovka...následně jsem jela k rodičům a s mamkou na nákup, když najednou bolení břicha jako na velkou....a ono nic...tak teda jedeme nakoupit a najednou bolest...a za chvíli zase a povídám mamce, ty jo mami je to po 10 min....nakonec jsem odjela domů...volám příteli, sežeň si na večer večeři protože já mám asi kontrakce...ale byli nepravidelné...po 14 hod volám sestře že mám bolesti, jestli radši nesjedeme do porodnice..tak jsme vyrazily...a hle ono se nic nepřipravuje...tak jsme odjely zase domů a tam jsem si měla vzít čípek...no jo jenže já jsem ho nedokázala na správné místo dostat a přítel řekl že to neudělá ať to po něm nechci...takže jsem celou spala po 10-15 min, pořád chodila na wc...ráno jsem se sebrala a jela do porodnice...bolesti co 10 min..předala jsem jim vložku, verdikt: je to plodovka zůstáváte taky...tak na příjem, do pokoje a už mi šoupli tabletku na vyvolání porodu...

Jako nevím asi mám malý práh bolesti...mě to strašně bolelo, odpoledne přijela mamka, až se mi chtělo brečet bolestmi, občas jsem si zakřičela což se prý nemá..ležet se nedalo to bylo ještě horší, kontroly a on skoro žádný posun..sakra já byla hotová už...a představa porodu, no to prostě nedám...

po 16 hod konečně jdeme na sál...dostala jsem klystýr...a pak na porodním boxu jsem šla hned do sprchy...každých 15 min mi kontrolovali ozvy..po hodině měla přijít kontrola...jenomže při 4 kontrole ozvů už bylo něco špatně...nemohli je chytit..tak si lehnout, volat dr, hledali a malý měl slabé ozvy...kouknu na doktora a povídám císař??a on že ano tak říkám jdem na to...šup na sál...holky tam byl takový fofr..kam se to hrabe televizi...

ještě říkám dr už mě uspěte protože ty bolesti pro mě byly hrozné...

ve sprše jsem byla ještě 17:26 a v 17:34 se narodil Adam...museli ho resuscitovat a nechtěl dýchat...

Když jsem se probírala ptám se co miminko a sestřička: doktor vám to poví...a to už jsem věděla že je něco špatně..v 18:36 jsem jela j na JIP a pak přišla má sestra, která měla být u porodu se mnou...a ptám se co mimi, povídá že máme Adámka (a já tušila že nosím chlapečka v bříšku), ale jelikož nechtěl sám dýchat, tak se můj malý poklad vezl do Prahy k Apolináři, kde jsou na to lépe vybaveni....

Tatínek se o mě/nás bál...nechtěl být u porodu ale na JIP dorazil i po 20 hod, chtěl tam být se mnou..ale nejhorší to bylo zavolat dědovi...já ještě trošku mimo, sestra mi držela telefon u pusy a já vše vyprávím...děda začal plakat a já utěšovala...já musela být držák a neplakat a věřit svému synovi že to zvládne, přece je po mamince...

Ráno přišel dětský lékař že malý už dýchá sám, odpoledne jsem si tam volala i sama, a už mu i zkoušeli dát jíst ale moc nechtěl...kdo by taky chtěl po tom zážitku že...

Ale pocity byly divné...nemám břicho, dítě mám někde pryč a jsem máma...ale cítila jsem se tak...ve čtvrtek mi malého z Prahy přivezli do MB na JIP, a šla jsem se na něj podívat...koukám a říkám si tak to je můj syn..bylo to jako koukat na cizí dítě..žádný nával hormonů, lásky atd nic....

V pátek už mě převeleli k malému na patro ale stále byl na JIP, měl ATB..a ještě ho hlídali...ale v sobotu už jsme od 16 hod byli spolu, a všechno jsem se učila....přebalovat, chovat, koupat, kojit a taky si pobrečela....

Jelikož ho hlídali i tak, mohla jsem si dojít vyřídit potřebné dokumenty na úřady a málem jsem bulela při pohledu na rodný list...ta mateřská láska prostě přišla postupně...

Můj syn je úžasný..pustili nás domů po 10 dnech...za 2 měsíce nás čeká návštěva neuroložky...ale pevně věřím v to, že budeme v pořádku..jsem hrdá že jsem jeho máma,

MY TO SPOLU ZVLÁDNEME...

Zbývá nám 20 dní do TP...jsem sama doma, přítel je v práci...ráno jsem jela na nákup, odvezla našim uzené a ramu (měli to v akci), chvilku s nima pokecala a jela domů...k obědu že si udělám palačinky a příteli upeču kuřecí stehna na másle s kmínem se steak.hranolky...no a jak dělám těsto na palačinky zjistím že nemám hl.mouku...tak říkám příteli (to ještě doma byl, odjel makat až po 12:30) že musím do Coopu pro mouku že ji nemám...je to sice 10 minut chůze od domu, ale s tím batohem vepředu už mě to chození zmáhá...bolí mě v kříži a pak bříško táhne...a jdu jak kachna...

no tak jsem si nakoupila a jdu domů, přítel už u dodávky že teda jede a diví se že mě bolej záda...

Uvařila jsem, umyla nádobí, vyprala oblečení, pověsila...mezitím s přestávkami protože mě chytl kříž...

Tak jak tu tak ležím, přemýšlím nad svým partnerem...

Nevím, možná jsem moc kritická, nebo bych toho chtěla hodně....uvažuji co pro mě, miminko a náš domov dělá....

nekouří, nepije, nechodí do hospody...doma vynese koš a vyčistí kočce záchůdek.....no a tím to hasne...jednou za 2 měsíce vyluxuje sám od sebe obývák a pracovnu...(ale co další místnosti?)

Vše ostatní je na mě...což asi nejsem jediná, jen mi připadá že jsem se změnila v služku...že si toho vůbec neváží....prostě jsem doma tak na co mi pomáhat...ale bylo to tak i když jsem chodila do práce (jsem si odpracovala svých 8 hod kdyžto on je v práci chudák třeba od 6-18 hod a ještě bych po něm chtěla práci doma??)

Když je v práci dlouho práci po něj nechci, ale když už přijede dřív tak bych ráda aby pomohl ale on má na vše dost času, na co to dělat hned...fajn zvykla jsem si ale když to neudělá ani za 2 hodiny??už na to zapomněl...

Když s ním mluvím normálně, snažím že to vysvětlovat tak se ještě urazí či na mě vyjede...a já se pak ještě cítím hůř...

Joo hormony dělají divy..občas mívám tyto stavy kdy si říkám mám já tohle zapotřebí?? 

Vyznání lásky, pohlazení, polibky jsou v nenávratnu, podpora partnera nikde, příprava na mimi jen v mém podání i finančně...jako jsem silný člověk jen tak mě něco nezlomí...

vím že svobodné maminky to mají těžké...ale co maminky které partnera sice mají ale jako by neby??Není lepší na to být opravdu sama, smířit se s tím a nedoufat, že se tatínek umoudří či že se to zlepší až se malý narodí???Ale co když se to nezlepší???Co když to pokračovat ve stejném duchu????

No nechám se překvapit...dělat rozhodnutí v návalu hormonů není dobré....

Dnes začínáme 34 tt...už týden jsme na mateřské dovolené...po kontrole stále nevím co čekám, protože tentokrát tam měl prcek pupeční šňůru...já teda tuším toho kluka a paní DR se také přiklání ke klukovi ale nic není jisté že...hlavičkou jsme už dolů, takže to co se mi tam boulí budou asi záda či zadeček...odhad přes 2 kg...

Taška/y do porodnice sbalené...jedna pro maminku, menší pro miminko a pak mi paní Dr doporučila ještě tašku na porodní sál...

Tatínek konečně došel na matriku a "upsal" se k tomu, že dítě je jeho...

Občas si připadám jak velryba, mám návaly tepla, někdy jdu u 4x za den do sprchy se zchladit...ohnout se k zapnutí sandálů je čím dál horší....tkaničky už zavazuje přítel...o holení ani nemluvím...tak strašně rychle to uteklo....před námi poslední týden v červenci a je tu srpen....ještě 2x k paní Dr a potom už na kontroly do porodnice...Porodopis sepsán, jméno v nemocnici také napsána....

Vždyť je to nedávno co jsme se dozvěděli že čekáme miminko, byla zima, všude plno sněhu, mráz....a najednou za 7tt už by mělo být s námi???Jak ten čas letí!!!!

To to stejně rychle bude utíkat až tu bude děťátko s námi???

 95 dní do porodu...Je to možné??Včera když jsem usínala a mimčo mi řádilo v břiše si říkám...máme přesně 3 měsíce do porodu....skončila jsem už v práci-vybírám dovolenou...

vždyť je to nedávno co mi řekla DR že jsem těhotná...jak to rychle letí...a břicho jak roste...občas ohýbání pro něco je fakt zážitek a malý ještě poroste.....

Jinak se cítím fajn, žádné problémy...díky bohu...

další kontrolu máme až 17.7...tak to snad už mi paní DR řekne co vlastně nosím v tom bříšku protože miminko zlobí už teď...každý dr mi řekl jiné pohlaví...holka, kluk, holka, kluk...2 mimi tam opravdu nemám...já mám tušení na Adámka...tak uvidíme...

hlavně ať jsme zdravý....

Dnes jsem byla objednaná na 3D UTZ...brala jsem sebou moji maminku aby se pokochala pohledem na mimi...

Mimi nespolupracovalo, bylo špatně natočené, fotit se taky nechtělo, vypadalo tam jako rozmazané bahýnko...no tak nic...pak doktor alespoň udělal 2 screening..vše v naprostém pořádku, srdíčko bilo, jeho komory přesně tak jak mají být...kopalo nožičkami..

Povídám panu doktorovi zda se může podívat jestli je to vážně holčička...ale mimi ne...mělo tak nacpané nožičky a ne a ne ukázat....

až po chvíli pan doktor povídá...že vidí pindíka a já cože??a on vidíte tohle??(nic nevidím)..tak tohle je nožička..vedle jsou kouličky a toho je penis...

Ach můj Bože..to nemůžu Liborovi říct..hlavou se mi míhají myšlenky jako neřeknu mu ani slovo...budu mlčet do porodu a pak jééé oni se asi spletli...ale zase mu bude podezřelé že nekupuju růžové oblečení....no taťkovi jsem to oznámila...a v telefonu jen slyším NEEEEEEE

Libor když vidí ty dnešní kluky..tak se děsí že z něj bude to samé...tak mu povídám že si ho teda bude muset vychovat....

tak snad se s tím nějak popere... 

jméno? Adam Hošek....

Po screeningu jsem konečně nastoupila do práce...v ní jsem pobyla 2 dny a šup zase na neschopenku ale tentokrát opravdu nemocná....dostala jsem penicilin a klídek...jelikož jsem byla nervozní tak jsem si pořídila angelsounds...super věc ale prďolku jsem musela nahánět pořád někam plavala...

Po 14 dnech zase do práce..ale už na nové místo, které je vhodnější pro těhulky...práce jen na jednu směnu což jsem ráda, kolektiv super..nemohu si stěžovat...

Zjišťovala jsem jak je s dovolenou na kolik dní mám nárok a hle, na celých 25 dní...+ 2 které mám za 6 noční směny..ale jeden den už nám vybrali celozávodně...

Na mateřskou nastupuji 17.7.- 2 týdny před tím máme škodováckou dovolenou-celý závod...a tak si ještě 3 týdny před ní (v červnu) vyberu 3 týdny volna...končím 9.6...

takže jen nějakých 33 dní práce..do toho nějací doktoři a test na cukrovku(brrrrr jsem na to zvědavá) no myslím že rychle mi to uteče.

Tatínek je rád že bude holka...A co jméno???dohoda zněla kluka vymýšlím já-Adam a přes to nejel vlak..Holku tatínek-taky do toho nekecám...a tatínek vybral Andreu Valerii. Snad mu to jméno vydrží...aby nevymyslel nové...

Jo a příjmením bude Hošková 🙂

Tak po týdnu doma hurá k DR na kontrolu. Do té doby jsem Utrogestan polykala protože jsem stále špinila, ale už méně. Ale občas když tam toho bylo více hned se mi rozbušilo srdce-snad nepotratím.

U Dr to bylo fajn, udělala UTZ a já tam koukám na obrazovku, paní doktorka vysvětluje tady bije srdíčko, taky je váček atd...a já si  říkám no fakt tam je....a pokračujeme v neschopence samozřejmě.Vysvětlovala mi co je ten první screening a kam se objednat...

Počítáme v kolikátém TT jsem, jelikož MS byla rozhozená nedokázala jsem říct kdy jsem ji měla. Na to kdy jsem říkala že byla MS bylo embryo moc malé..no ale dala mi 2 verze velikosti prcka.,jeden podle MS druhý podle jeho velikosti (no spíš maličkosti)

Koleno se mi taky dává do cajku, tak si doma hovím, odpočívám..ono taky dělat na 3 směny pomalu 12 let se někde projeví a člověk je fakt unavený i když je tu teprve 31 let..

Tak první krev mě čekala 14.2 a malý UTZ...a zase si říkám No fakt tam ten prcek je...Mrňous vyrostl tak se i trošku pozměnilo označování ve kterém TT jsem...

Kontrola u paní dr v poradně až 9.3 jelikož u nás byli jarňáky a měla volno...no vleklo se to a pak najednou říkám týjo už budu mít průkazku a budu ofiko těhule...

Den před kontrolou jsem se v noci probudila a dostala jsem hrozný strach aby byl mrňousek v pořádku, nevím proč prostě z ničeho nic....Ale kontrola v pořádku vše jak má být, kromě mé váhy-doma se vážím a říkám si dobrý zatím nahoře 1,2 kg..přijdu k sestřičce a neukazuje ta jejich váha o 2 kg ještě víc, no to fakt není fér :(

13.3 jsem absolvovala screening..bylo to úžasné, vidět jak se tam hýbe, mával mi ručičkama, hýbala se mu pusinka...všechno jsme měli v pořádku, pan doktor nenašel nic špatného což jsem ráda...žádná mimořádná vyšetření nás nečekají až druhý screening...

Akorát jediné co mě mrzí je přístup tatínka...jde to jako by kolem něj..přijde mi že se s tím ještě nesmířil, dítě ovlivní a změní náš život ale mě to nevadí ale na to není připravený...no kdo by byl že..on si myslel že začneme se snažit tak za 2 roky ale taky není nejmladší (40 let-a první dítě) 

Já doufám že to bude lepší, když takhle někdy čtu jak tatínkové mažou maminkám bříška, povídají si s ním tak mě to trošku zabolí že on ne, ale nutit ho nemohu. Snad se s tím nějak popere. 

To je že jsem těhotná jsem dozvěděla zajímavě...já si totiž vždycky myslela že neotěhotním..před pár lety jsem neměla ovulaci, to sice napravily prášky ale tehdejší přítel se vyhýbal styku v plodných dnech, tak jsem je přestala brát a naštěstí díky Bohu.

Po pár letech byl vztah s partnerem do kterého jsem byla hodně hodně moc zamilovaná, myslela jsem si že je ten pravý, že je to fakt ono, spolu 13 měsíců bez antikoncepce či hlídání plodných dnů prostě se jelo normálně a ono nic...a najednou ze dne na den odešel...bez pořádného slůvka vysvětlení...sice to hrozně bolelo ale nesrazilo mě to na kolena...ale srdce se už bálo jít do něčeho dalšího...a pak se přidali zdravotní problémy jednoho z rodičů takže na to ani nebyl čas...

Sice jsem občas šla na nějaké rande ale nikdy z toho nic nebylo..až jednou 23.2 2016 mi napsal na Lide jeden muž, velice zvláštní vzkaz, přemýšlela jsem zda mu napsat také či ne, protože dle fotky byl podobný mému EX...ale ve finále ani není..

Bylo jedno rande, další a další, společné výlety...pak první romantický víkend, dovolená, žádost o ruku, sestěhování...a Vánoce 2016...jo šlo to docela rychle ale taky nám není 20 abychom na vše měli více času....(antikoncepci jsem nebrala, přestala jsem těsně předtím  než jsem ho poznala, ale brát ji zase nezačala)

23.12.2016 jsem si na té úžasné ledovce rozbila hu..  vymknuté koleno a kotník..skvělý..ale na pohotovost jsme jeli až 29.12. a dělali rentgen....

Celkové můj MS byl nějaký rozházený tak jsem řekla uvidíme jak to bude v lednu...a ono to stálo za prd...jen špinění a dlouhé...přes 10 dnů..no nic objednám se k DR...

19.1.2017 jsem tedy jela, přítel se mnou, povídám paní Dr co mě trápí pak mi dělá UTZ a povídá: ¨A nemohla byste být těhotná?¨

A já jí povídám že ano, že prášky  nemám a ani plodné nehlídáme...tak mi radši vzali krev a zítra si zavolejte. Dostala jsem Utrogestan na špinění.

Vyjdu ven od DR kde čeká přítel a říká tak co??a já na to: No tomu asi neuvěříš, my jsme asi těhotní...a já úsměv od ucha k uchu...

Přežila jsem směnu na odpolední, kdy jsem se snažila  na to nemyslet...doma přitele provokovala i TV dávali samé reklamy na plínky a na děti...

Ráno jsem se vzbudila počkala asi 10 min a volala k Dr jak jsem dopadla...

Máte vysokou hladinu HCG jste těhotná přijeďte si pro neschopenku..

Tak jsem zůstala ze dne na den doma, v práci se vymluvila že jsem zase spadla a bolí mě koleno...pravdu věděla jen kamarádka co se mnou dělá...

Další týden na kontrolu aby se vidělo jak a zda se mrňous vyvíjí....

A........

pokračování zase příště....