Jedno všední odpoledne:
P: „Martínku můžeš mi, prosím, pučit toho bagžíka?“
M: „Ano.“ „Posim.“
P: „Jé – to je supe(r)! Děkujuuu!“
M: „Kuju!“
Odposlechnuto z dětského pokoje (P 4 roky, M 2,5 roku)
Chcete vědět, jak se nám to povedlo? Čtěte dále 😉
Všeobecně maj’ dospěláci pocit, že aby děti děkovaly, prosily, omlouvaly se a zdravily, musí je to naučit. Že jenom neustálým připomínáním a napomínáním to do nich nahustí. A ono je to přesně naopak!
Respektující rodiče to asi už dávno vědí (hlavně ti, co žerou Naomi Aldort), ale taky jim to ne vždy funguje.
Jak to tedy je?
Děti se od nás učí nápodobou. Takže pokud je chceme naučit používat tyhle slova, musíme je sami používat. Jak prosté Watsone! No jó, to se snadno řekne, ale hůř provádí. Problém není v tom, že bychom my dospěláci v krámu nepozdravili, nepoděkovali, nebo neřekli na ulici „s dovolením“. Problém je ten, že se takhle nechováme k dětem.
Kolikrát jste se omluvili cizímu dítěti v obchodě, když jste o něj omylem zavadili? (Nepomysleli jste si spíš, co tam překáží?) Když doma po vás dítě něco chce a vy zrovna máte rozečtené noviny / rozepsaný koment na Facebooku / rozkoukaný seriál, poprosíte jej, aby vydrželo až to dočtete/dopíšete/dokoukáte? A když jo, poděkujete pak dítěti za trpělivost? Když potřebujete podat nějakou věc – poprosíte o to dítě, nebo se ho jen zeptáte, nebo mu to rovnou přikážete?
Omlouváte se svým dětem za to, že jste na ně křičeli, že jste se spletli, že jste je zdržovali, …? Prosíte je o pomoc v domácnosti, o úklid hraček v obýváku, o ztišení jejich her?
Nechci vám sahat do svědomí, ale tohle je ta cesta, jak je to naučit. Musí ta slova slyšet v reálných situacích, nejlépe od vás, adresované jim. Musí z vás cítit tu emoci vděčnosti, když říkáte „děkuju“. Musí cítit lítost, když říkáte „omlouvám se“. Vaše „prosím tě“ nemůže být jen automatická vsuvka do žádosti, ale opravdu míněná prosba o pomoc.
My jsme nikdy dětem neříkali: „Jak se říká?!“ „Pozdrav!“ „Popros!“ „Kouzelné slovíčko!“ „Tak snad poděkuješ, ne?!“
Těm nejmenším to prostě odpouštíme – například pozdravit cizí lidi po vstupu do neznámého prostředí je fakt těžký.
Těm starším pomáháme přípravou: Před otevřením dveří do obchodu jim (bez posluchačů) řeknu, že až vejdeme dovnitř, pozdravím paní prodavačku, a že by bylo dobrý, kdyby pozdravili taky. Pokud to udělají, dobře, pokud ne, nic toho nevyvozuju. Na odchodu už většinou zdraví sami od sebe, dřív než já.
Vzpomínka z mého dětství: pokračování článku
Taky to tak máme. Katka přes ulici křičí na chodce:"Dobrý den!", děkuji, prosí, omlouvá se. ALE! Když se jí nechce, tak prdí na to. A já ji za to ani nenapomínám, já taky nemám kolikrát náladu na "povinnosti". Já mám svoje a ona svoje. Jako třeba zdravit a děkovat.. :D