Pro mě a všechny aktuálně trpící….
Každému bylo někdy v životě zle a až 70% těhotných žen zažije těhotenské nevolnosti, přesto jsme každá jiná a každé těhotenství jiné a tak jsou i nevolnosti jinak vnímané. Já se teď pokusím popsat, jak mě ty druhé malém stály zdraví a rozum.
Píšu druhé, protože v prvním těhotenství jsem je také zažila. Byla jsem měsíc na neschopence, protože cesta do práce mi přišla jako sci-fi. Zvracela jsem obden a především při pohybu ( včetně cestování MHD) mě to nakopávalo. Pak ve 12tt jsem byla uschopněna a kromě večerů při únavě jsem byla téměř až do porodu fit.
Druhé těhotenství jsme dlouho zvažovali kvůli zdravotním problémům, které mě postihli v šeštinedělí se synem ( můj první článek). Bála jsem se o zdraví, ale nevolností tolik ne. Domluvila jsem se s mužem, že bude doma alespoň měsíc ( stejně v době covidu byl Home Office) a nějak to překlepeme. Ovšem tentokrát to byl jiný fičák…
Poprvé mi bylo zle v 5+4 a já si říkala “fajn je to tu, už jsem to jednou zvládla, tak to zvládnu podruhé.” Ovšem intenzita zvracení X krát ve dne v noci (čti nevím přesně, někdy “jen” 3x ale často i víckrát ) a neschopnost se nejen alespoň základně starat o syna, ale i o sebe, mi velmi rychle ukázala, že tohle bude jiné. Drsnější. Do týdne jsem si vzala Torecan, lék který jsem poprvé nepotřebovala a který mě bohužel zklamal, protože jen celkově tlumil, ale na žaludek a zvracení neměl žádný efekt. Dál jsem zkouška všechny babské/internetové rady ( zázvor, cola, cucat led, piškoty, Antimetil atd.) nic nic nic nezabralo. Když už jsem se třetí týden byla schopná pohybovat jen mezi wc a postelí, nespala kvůli nevolnostem a zvládla pouze koukat do zdi a snažit se v sobě udržet hlavně vodu (jinak by mohla hrozit hospitalizace), začala jsem klesat na mysli. Volala jsem gynekologovi, abych mu popsala svůj stav ( ne jen počet zvracení, to je taková třešnička toho všeho, ale i neustálý pocit na omdlení, bušení srdce, zimnice, navalování a hlavně pocit že se nedožiju dalšího dne) a vyslovila: “ nezvládám to, nevydržím to, pomozte mi!!!” Dostala jsem Ondansetron, lék používaný třeba i v USA u Hyperemesis gravidarum. To sice zřejmě nebyla moje diagnóza, protože jsem silou vůle udržela vodu a občas i část jídla, přesto mi bylo nonstop na umření. Lék zabral 🙏 a i když se nedal brát denně, vždy mi daroval jeden den bez zvracení, jeden den kdy jsem byla schopná mluvit na svého 3letého syna. ( Ano i při mluvení mě natahovalo.)
Tehdy mě začala zajímat jediná věc - Přejde to?! A kdy? Přečetla jsem snad všechny články na českých webech, všechny diskuze zde na MK a snažila se pochopit v jaké jsem situaci, protože byla značně rozdílná než prvně. Co jsem zjistila?
1. Že jsem měla poprvé štěstí, že mi nevolnosti víceméně skončili do 12tt a že každé těhotenství může být opravdu jiné…
2. Že až u 90% žen zvracení přejde do první půlky těhotenství. ( těch 10% zvracejících 9 měsíců má můj obrovský obdiv!)
3. Že tvrzení na českých mama webech, že nevolnosti končí s prvním trimestrem, jak mávnutím kouzelného proutku, není tak úplně pravdivé a mnohem pravděpodobnější je pomalý/postupný odchod během 4.měsíce ( zdroj jsou odborné články v angličtině na google.schoral).
4. Že toto patří do kategorie KDO NEZAŽIL, NEPOCHOPÍ
Prosím ženy nesrovnávejte své nevolnosti s jinými ženami. Pokud jste taky zvracely min. 3x denně a přesto chodily do práce nebo vám zabírali lízátka z lékárny, tak to neznamená, že vám bylo stejně.
A jak mi nevolnosti odchazely? Doba TEMNA, kdy jsem byla doslova upoutána na lůžku trvala do konce 12tt, Nevolnost 24/7 s obdenním zvracením trvala do konce 15tt, tzv. kocovina s navalováním trvala do 6.měsíce, nejhodnější na mě byl žaludek ve 3. Trimestru, ale úplně dobře mi bylo až po porodu.
Jak jsem to nejhorší přežívala?: Po douškách soustavně pila perlivou vodu a po soustech uždibovala pečivo ( nemít co zvracet totiž bolí), ležení, vědět že v tom nejsem sama (někde na světě teď určitě taky nějaká trpí - bohužel) a přestat si vyčítat, že nepečuji o syna, o domácnost, o sebe…
Okolo půlky těhotenství jsem měla pocit, že na rozhoupaný žaludek zabírají homeopatika, ale v první fázi byli taky bez efektu a to Sepia Officinalis 15ch, Cocculine.
Manžel mi byl neskutečnou oporou, všechno za mě zastal, včetně péče o mě a částečně pracoval.
Možná to bude znít dramaticky, ale nic horší než 2.-3.měsíc druhého těhotenství jsem v životě nezažila. Nedá se s tím srovnat ani krvácení do mozku s akutní operací hlavy, ani přirozený porod, císařský řez, šestinedělí, nic! Sáhla jsem si na své fyzické i psychické dno a modlím se, abych takový stav nemusela zažít znovu 🙏.
Vy, co jste aktuálně v tom - Držte se a nebojte si říct o pomoc u doktora, u rodiny. Jednou to skončí!
Ps: vložím graf, který jsem k tomuto tématu našla, třeba se to někomu bude hodit...Mimochodem hlavním viníkem je prý hormon HCG, ale kdo ví??
Nechci srovnavat jen napisu sve zkusenosti: prvni tehotenstvi zvraceni do porodu klidne 10x denne, nekdy i vickrat (s pupkem se napasovat k mise a vubec stihnout vstat byl hrdinsky cin) bylo mi nonstop zle, nonstop. Bylo to umorny fyzicky ale predevsim psychicky. Mela jsem dojem ze uz vzivote nezaziju pocit "volnosti" jak moc mi bylo nevolno. Pak jsem otehotnela podruhe, tentokrat na pouhych 12tydnu s dvojcaty a bylo mi jeste 100x hur, nedokazala jsem nic v hlave jen cerno a duseni se mezi zvracenim. Muj zivot se stal jen jedna velka hra jestli se dokazu pri dalsim kole s hlavou v mise nadechnout nebo se opravdu udusim bez nadechu.... a uprimne jestli me nekdy napadne jeste chtit miminko, tak si to kuli tomuhle budu muset sakra dlouho rozmyslet... kdyz mi tehule rekne: "nic mi neni je mi krasne" tak blednu zavisti.... jak rika moje maminka: tehotenstvi je rok zkazeneho zivota 😀😀