Miluju svého nevlastního syna. Ale někdy je pátek večer, já mám za sebou týden na hraně, a poslední, co chci, je poslouchat, kdy už si bude moct pustit tablet. Chci ticho. Chci sebe. 

Vychovat dceru bylo jiné. Jiné trapasy, jiné zážitky. A pak přišlo macešství – s vlastní dávkou absurdit. Trapasy s pinďou, pes olizující moč a věta, která mi změnila život.

Macecha. Slovo, co zní tvrdě. Jenže skutečný život je jiný – směs smíchu, moči, psího jazyka a vět, které vás položí na kolena. Protože když vám nevlastní dítě mezi smíchem a hadrou od čůránek řekne: „Jsi taky moje maminka,“ – už nepotřebujete krevní pouto. A víte, že máte děti dvě.

Pinďa a kuličky

Léto. Vedro. A on přichází s vážností generála: „Teto, přilepil se mi pinďa. A ještě jsem ti počůral záchod.“

Každé léto je to stejné. Horko, pot, kuličky, co svědí, protože „lepí to“. A já jen protočím oči: „Jo, jako jeho táta…“ Směšné, trapné, intimní. A přitom obrovsky důležité. Protože komu jinému by tohle dítě svěřilo?

Ale vrchol přišel jindy. Netrefil se do záchodu. Já klečím s hadrou, utírám čůranky a nadávám na psa, který se je snaží olíznout. Pot, smrad a moje nervy na prasknutí. On přijde, s očima plnýma omluvy. Obejme mě. A já – s hadrou v jedné ruce a čistou dlaní na jeho vlasech – řeknu: „Nezlobím se na tebe, jen na psa.“

Největší lekce života nepřichází s věkem, ale ve chvíli, kdy vám tělo řekne dost. Když vás svědí pokožka, cpete se antibiotiky, vlasy máte jak slámu – a do toho pes sežere máslo, které robotický vysavač rozveze po bytě. To jsou zkušenosti, které vám žádný věk nezajistí.

Prádlo

Myslela jsem, že čím dražší prášek a čím zelenější eko obal, tím čistější prádlo. Omyl. Šedé hadry, osypaná pokožka a věčný diskomfort. Dnes? Zlatý střed. Žádný luxusní marketing, ale obyčejná funkčnost. Čisté, voňavé prádlo a pokožka v klidu. Nakonec stačí věřit vlastnímu instinktu, ne reklamě.

Intimní zdraví

Tohle byla moje největší lekce. Bazén, stres, změna stravy – a já pořád dokola v lékárně. Antimykotika, antibiotika, kolotoč bez konce. Tělo mi křičelo, že je něco špatně.

Zlom nastal, až když jsem sáhla po kokosovém oleji s kapkou oregana. Tampon, olej – a ticho po pěšině. Problémy se už nikdy nevrátily. A bonus? Od té doby mě minuli i komáři a klíšťata. Žádná reklama, žádná pilulka. Jen jednoduchý hack, který funguje.

Dcera, která po narození jen mňoukala jako koťátko, dnes sní o tom stát se porodní asistentkou. A nevlastní syn? První den ve škole, pěstní pozdrav a slzy v očích. Mezi nimi stojím já – matka osmáka, macecha prvňáčka.

Tak je to tady. Září. Nový školní rok. Dcera nastoupila do osmé třídy. Nevlastní syn do první. Jedna už skoro dospělá, druhý sotva prvňák. A já mezi nimi – matka osmáka, macecha prvňáčka.

Pamatuju si, jak se M narodila. Nedýchala. Rozdychávali ji. A jediné, co zvládla, bylo tiché mňoukání – jako koťátko. Dnes? Krásně, jasně a hrdě řekne: „Maminko.“ Pořád můj cecek. Ale už slečna.

Má sen – zdravotnictví. Porodní asistentka. A já jí držím palce i na nohách, aby jí to vyšlo. Protože tohle povolání se nedělá pro peníze ani pro status. To se dělá srdcem a duší. A ona to v sobě má. Možná se tím i trochu dotýká mé cesty – farmaceuta. Ale hlavně kráčí po své vlastní.

Víte, co je na tomhle chaosu nejlepší? Že má rytmus. Budíky.

„Nestíháš!“ křičené ráno.

O úspěchu se mele všude. Prezentace, výroční zprávy, motivační kecy o tom, jak všechno jede podle SOPů, jak auditoři odcházejí s úsměvem a my jsme vlastně hrdinové anální turistiky. Jenže víte co? To je jen ta naleštěná vitrína. Realita ve výrobě je úplně jinde. Tam, kde se dělají chyby. A ne že by to byla výjimka – chyba se nestane „jestli“, ale „kdy“.

Pamatuju si den, kdy jsem seděla nad papírama a čísla si ze mě dělaly šašky. Nesedělo nic. Nebo když se místo správného ethanolu použil jiný. Šarže dostala špatný štítek a hned to vypadalo, jako kdybychom si spletli výrobu s tombolou. Někdo zapomněl krok, a bum – celý den práce v koši. A vy tam stojíte, jak socha z vosku, všichni na vás čumí a čekají co uděláte. Krev vám ztuhne a víte, že tohle už nikdo jen tak nezamete pod stůl. Výroba stop, lidi v šoku, a vy si v hlavě opakujete: „Tak a teď to přijde, vysvětlování na všechny strany. Auditor, šéf, vlastní svědomí. A hlavně – kdo to půjde oznámit, aby to nebolelo?“ Spoiler: vždycky to bolí a vždycky to odskáče vedení. Což znamená – vy.

Emoce? Lahůdka. Stud, protože chyba ve farmacii je sprosté slovo. Strach, že vás vyhlásí za blbce roku. Vztek, protože všichni makáte jak mezci a stejně něco uteče. A ten sladký pocit, že ztrácíte důvěru. Ve farmacii totiž není chyba detail – je to domino, co se na vás sesype.

Ale víte co? Já jsem za ty chyby nakonec fakt vděčná. Učebnice vás naučí jen to, že máte všechno odškrtávat a psát modrou nesmazatelnou propiskou. Ale chyba? Ta vás naučí pokoru – že nikdy nebudete dokonalí, ani kdybyste spali ve skladu mezi šaržema. Naučí vás zodpovědnosti, protože každý podpis má váhu větší než kilo zlata. Naučí vás odvaze, protože musíte umět říct nahlas: „Jo, zvorala jsem to.“ Protože váš tým je nejvíc. Jste to vy. A hlavně vás naučí, že tým se nepozná podle toho, jak si ťukáte kafíčka, když je klid. Tým se pozná ve chvíli, kdy se to sesype, všichni by nejradši ukázali prstem – a vy to musíte ustát. Být jejich štít.

Paradoxně právě průsery mi daly víc než ty naleštěné dny, kdy všechno běželo jak na drátkách. Úspěch je jako čokoláda – chutná fajn, ale za hodinu je pryč. Chyba? Ta je jak rána airsoftkou. Bolí to, sejme vás to na zem, ale když se posbíráte, jste tvrdší než předtím.

Takže jestli čekáte příběh o dokonalosti, běžte si číst reklamní letáky nebo romány. Tohle je realita. Moje největší profesní učitelka nebyla nikdy ta krásně hladká výroba, ale chyby, které mě donutily zvednout se z prachu. A možná je to ten největší paradox – že selhání vás posune dál než deset bezchybných šarží dohromady. 

Otevřu dveře a první, kdo mě vítá, je náš stoletý Riky. Radostí mě málem přeskočí. Už skoro devět let mě zdraví se stejným nadšením – a stejně se to neodnaučil. Vím, že je něco špatně, když nevítá. To pak znamená jen tři věci: je nemocný, roztahal koš… nebo někde zanechal trucovné hovínko.

Jakmile se uklidní, pomazlím ho. Čím je starší, tím rychleji z něj spadne ta první vlna radosti. Podrbu kožich, nasaju jeho vůni a popusinkuji obrovskou mezeru mezi očima (a že ji jako správný AMSTAFF má). Pak dostane čerstvou vodu, jídlo – a já pokračuju dál.

Na řadě je zakrslý králík Boban. Bob. Hovňousek. Pán naší ložnice, který si tam běhá na volno celé dny. Když má náladu, přihopká. Když ne, sleduje mě zpovzdálí. Dostane vodu, drbání za ušima. Nejvíc mě ale baví, jak mě ve tři ráno tiše pozoruje, když spím. První dny jsem z toho málem dostala infarkt. Dneska se směju – mám totiž noční hlídku zadarmo.

A pak přichází nejmladší člen smečky. Chameleon – pan Don Alfonzo. Jakmile otevřu dveře, už klepe na sklo. Miluje prolízku přes můj obličej, takže občas vařím nebo uklízím s chameleonem na hlavě a modlím se, aby neskončil rovnou v polívce.

Tihle tři jsou moji terapeuti. Každý po svém. Riky mi připomíná radost, Boban klid a Alfonzo schopnost brát věci s humorem. Někdy je jen pozoruju, jindy je pomazlím – a vždycky cítím, že ta nejúčinnější terapie neprobíhá v ordinacích, ale doma.

V chlupu, v tlapkách, v uších… a někdy i ve šupinách.

Moje dcera přišla o otce. Ne hned. Nejprve se jim cesty rozešly, roky k sobě neměli blízko. A pak se to konečně zlomilo – našli k sobě cestu, přišel ten pravý vztah. Čistý, opravdový, takový, jaký má mezi rodičem a dítětem být. A právě tehdy zemřel. Krutě načasováno.

A než se ta rána vůbec stihla zatáhnout, odešla i babička. Moje babička, její opora. Po dlouhé nemoci, ale přesto příliš brzy. Dva měsíce, dvě ztráty. A já uprostřed toho všeho.

Držím ji, protože musím. Jsem poslední rodič. Nemám právo padnout, i když bych nejraději zůstala ležet na zemi a řvala. Nemám právo odejít, i když někdy cítím, že už nemůžu dál. Nemám možnost volby. Jsem tu pro ni.

Nikdo ti neřekne, jaké to je, když musíš stát vzpřímeně, i když se ti svět hroutí pod nohama. Když se ti chce křičet, ale usmíváš se, protože tvoje dítě tě potřebuje. Když tě tíha dusí, ale stejně vstáváš, vaříš, objímáš, hladíš. Protože prostě musíš.

A někdy si říkám: už ne. Už fakt ne. A stejně znovu vstanu. Protože když padnu já, padne i ona.

Ale právě v tom je skrytá i síla. Zjistíš, že i když jsi prázdná a rozbitá, pořád můžeš žít. A že ti, kteří odešli, žijí dál – v ní, ve mně, v každém úsměvu a v každém gestu, které zůstalo.

Ženské tělo je neustále v proměně. Měsíční cyklus, těhotenství, šestinedělí, menopauza – všechna tato období přinášejí nejen fyzické změny, ale také emoce jako na horské dráze. A právě tady může vstoupit do hry homeopatie – jemná, ale účinná pomoc, která bere ženu jako celek.

Homeopatie je informační léčba. Jemně „pošeptá“ tělu, co má vyladit, aby se vrátilo do své přirozené frekvence. Nemusíme se bát vedlejších účinků ani drastických zásahů. Neuškodí, ale dokáže pomoci. Neléčí jen tělo, ale i nálady, energii a duši. Vnímá ženu jako jedinečný celek. Je to hledání rovnováhy – a kdo jiný než žena ví, jak je tahle rovnováha křehká? Homeopatie je vlastně něžný ladič hudebního nástroje. A tím nástrojem jste vy, milé ženy.

Menstruace a PMS

Pro mnoho žen je menstruace každý měsíc připomínkou toho, že tělo není stroj. Emoce se střídají, bolest přichází bez pozvání a chuť na čokoládu se nedá ničím vysvětlit. Cyklus ale nezačíná až krvácením – hormonální proměny se často projeví už týden předtím. A pak stačí maličkost a nervy jsou napjaté jako struny.

Pulsatilla je lék, který dokáže pohladit ženskou duši. Pomáhá tehdy, když je cyklus nepravidelný, když žena cítí plačtivost a touží po blízkosti a útěše. Pulsatilla miluje doteky, teplo a bosé nohy. Je to lék, který ženu rozkvétá – pomáhá jí ukázat jemnost, něhu a také touhu být vidět.

Magnesia phosphorica je zázračná při křečovitých bolestech, které se zlepšují teplem. Žena, která sahá po „Magnesce“, se často svíjí bolestí, ale horká láhev nebo teplý obklad přinese okamžitou úlevu. Je to lék pro ženy, které potřebují v náročných dnech obejmout zevnitř.

Říkáš si, že tě bolí hlava jen proto, že máš moc práce? Nebo že ta rýma je prostě z průvanu? Ne. Tvoje tělo má mnohem rafinovanější systém. A když ho ignoruješ, začne na tebe řvát.

Bolest hlavy? To nejsou hormony ani špatné počasí. To jsou emoce, které držíš pod pokličkou tak dlouho, až se ti vaří mozek. Žaludek? Ten se svírá přesně tehdy, když už v sobě dusíš problémy, které nechceš řešit. Ramena? Ta ti ztuhnou ve chvíli, kdy sis na záda naložila víc, než je lidsky možné – a teď ti to tělo dává sežrat. Jo, přesně tohle řeším já. Moje levé rameno je aktuálně učebnicový příklad psychosomatiky. Kůže? Ta se ozve, když už tě všechno a všichni štvou, nebo když jsi na sebe tvrdší, než bys kdy byla na kohokoliv jiného. A teď přijde ta rána mezi oči: tělo není tvůj nepřítel. Nepřišlo tě zničit. Je to posel, který tě tahá za rukáv a křičí: „Hej, zastav se! Takhle to dál nejde.“

Jenže my jsme vychovaní v modu „buď fyzické, nebo psychické“. Doktor ti dá prášek, bolest na chvíli zmizí, a ty máš pocit, že je vyřešeno. Jenže není. Protože prášek umlčí symptom, ale ne důvod, proč vznikl. A tak se vrátí. Většinou ve chvíli, kdy se ti to hodí úplně nejmíň. Psychosomatika není o tom, že vyhodíš všechny léky. Je to o tom pochopit, že tělo reaguje na způsob, jakým žiješ. Zánět močáku? Nevyřčené emoce a hranice, které jsi nedokázala nastavit. Migréna? Tvoje privátní verze „Stop! Přestřelila jsi.“ Rýma? Vnitřní pláč, který už neudržíš. A ekzém? Ultimátní signál, že tvá kůže – tvoje hranice – už neunesla další dávku stresu.

Co s tím? Nejjednodušší, ale nejhorší rada zní: poslouchej se. Přiznej si, že už nemůžeš. Polož si otázku: co mi tím tělo vlastně říká? Někdy to znamená zastavit se a vydechnout. Jindy otevřít téma, které roky smetáš ze stolu. A někdy je to fakt banální: místo další kávy a to-do listu si prostě jít lehnout. Psychosomatika není strašák. Je to kompas. A čím víc se naučíš číst jeho ukazatele, tím míň tě tělo musí zastavovat bolestí nebo nemocí. Protože když mu rozumíš, nemusí už na tebe křičet. A to je možná ta největší úleva, kterou si můžeš. 

Zkus si všimnout, kde tě tělo nejčastěji zastavuje. Co ti tím říká? A pokud chceš, ráda ti s tím pomůžu najít souvislosti.

Dneska jsem v práci řešila jeden problém za druhým. Vlastně ani ne „za sebou“, spíš „na sobě“. Během řešení jednoho přišel e-mail s dalším. A dalším. Nabalovalo se to jako kulička od hovnivála. A já? Královna s největší kuličkou široko daleko.

Takové to, kdy se ráno nadechneš a než se stihneš napít kávy, už jsi v první krizovce.
Kolem poledne máš pocit, že by ti měli udělat pamětní desku – „Tady Jana zachránila svět, vyřešila všechny civilizační problémy a zařídila světový mír. Dvakrát.“ Odpoledne už jen čekáš, odkud přiletí další šrapnel. A jediné, co zvládneš, je nekontrolovatelně se tomu smát.

V pět večer jsem měla pocit, že jsem vyřešila všechny problémy světa na dalších tisíc let.
Nikdo mi nepodal medaili. Nepřipravil konfety. Nezahrála fanfára. Ani červený koberec (možná tip pro zlepšení firemní kultury?).
Prostě jsem si vzala tašku, zamkla za sebou a šla domů. S pocitem, že nekráčím, ale pluju. Občas se zastavím a přemýšlím, kde vlastně jsem a jestli jdu správně. Najednou mi ty dva kilometry domů, co chodím každý den, přišly nekonečné.

A tak jsem si naordinovala – jako správný pracovník ve farmacii – vlastní terapii: sklenku vína (dobře, dvě… možná i víc; výhoda – žádné vedlejší účinky) a nový seriál s vetřelcem.
Protože když vidíš, jak mimozemšťan pronásleduje lidi v temném vesmíru, máš dvě možnosti: buď se lekneš, nebo si uvědomíš, že tvůj pracovní den vlastně nebyl tak hrozný. Upřímně – někdy je vetřelec menší horor než notifikace na firemním chatu.

A mezi scénami „boj o život“ jsem si uvědomila, že já vlastně dělám to samé – jen místo chapadel a kyseliny čelím požadavkům, které na mě sypou všichni kolem. Rozdíl je v tom, že já si k tomu můžu otevřít víno.
Nepotřebuji zbraně ani plamenomety. Můj pohled totiž občas vydá za obojí.

Dnes mi navíc přišly poličky a pár věcí na vylepšení naší retro koupelny.
Pěkně jsem je vybalila, uložila do kouta. Suché prádlo položila na židli. Ono nikam neuteče. Poskládám ho zítra. Nebo ho poskládá dcera… prostě maňána.

„Musím to zvládnout sama.“

Věta, kterou jsem si opakovala tak dlouho, až jsem jí uvěřila. Až do chvíle, kdy mi vlastní dcera řekla: „Mami, nejsi na to sama.“ A já poprvé pochopila, že opravdová síla není v tom vydržet. Ale dovolit si vypnout.

Nedávno jsme s maminkou řešily, že máme pocit, že všechno musíme zvládnout samy. Ať se děje cokoliv, v hlavě pořád jede ten samý program: „Nesmíš se spoléhat na nikoho, všechno si obstarat sama.“

Spustilo se to, když manžel odjel na týden s kamarády na dovolenou. Zůstala mi péče o dceru, zvířata, domácnost a k tomu práce v režimu „po tornádu“. Kolegyně nečekaně skončila ze dne na den. První dny se to dalo ustát. Ale třetí den? Totální vyčerpání. Sesypala mě dcera – ne tím, co udělala, ale prostě tím, že jsem už neměla z čeho brát.

Další den jsem přišla domů. Bylo uklizeno. Navařeno. Rozbrečela jsem se. A když dcera řekla: „Mami, nejsi na to sama,“ brečela jsem ještě víc. Jedna část mě byla dojatá. Druhá část se dusila pocitem neschopnosti. Ten pocit byl tak hluboko, že jsem ho cítila až do poslední buňky těla. V hlavě mi jely myšlenky: Jak jsem to všechno zvládala, když jsme byly samy dvě, dcera ve školce? A teď pár dnů a složí mě?

A otázka, která se vkrádala mezi ty výčitky: Opravdu musí člověk stíhat všechno sám?
Nemusí. Ale ten vzorec „musím“ tam je. Pevně usazený, zakořeněný. S mamkou máme před sebou ještě dlouhou cestu. A přiznávám – teď mi přijde nemožné ten vzorec opustit. Ale možná právě to, že jsem se rozbrečela nad uklizeným bytem, je první malá trhlinka v té betónové zdi.

Když jsem někde kdysi četla, že „v momentě, kdy potkáš toho pravého, prostě to poznáš“, přišlo mi to směšné. Naivní. Patetické. Slova, která dávají smysl jen v romantických filmech, kde má hlavní hrdinka lesklé vlasy, nekonečné řasy a vždycky všechno vyjde. V jedné pohádce říkají, že do vás vjede blesk.

V dětství jsem si představovala toho pravého jako herce z Kobry 11 nebo zpěváka z oblíbené kapely. Ten pravý měl jezdit rychlým autem, mít smutný pohled a zachraňovat svět. 

V dospívání jsem pak měla pocit, že „ten pravý“ je každý, kdo se na mě mile usmál a řekl mi, že mám hezký smích. Až na to, že většina z nich z mého světa zase rychle zmizela – a já zůstala jen s tím smíchem, který najednou zněl o něco tišeji.

Ale pak… přišel on.

Ne s lesklým autem ani dramatickým pohledem, ale s klidem. Se starou rezavějící octavkou. A s tichým, nenápadným poznáním. Že ho znám. A on zná mě. Že si rozumíme i beze slov. Jako bychom byli každý jednou polovinou mozku – a dohromady tvořili dokonalý nástroj.

Na co jeden zapomene, druhý připomene. Co jeden nestihne, druhý dotáhne. Není to žádná filmová romantika. Je to hluboký klid. Vnitřní soulad. Máme stejné hodnoty. Stejné směšné nápady. Stejné pohledy na svět. A ano – rozumíme si i v posteli.

Šla jsem do Tediho. Na misi. Pro lžičky. Malé i velké, protože ty staré? Ty asi zdrhly. Možná založily sektu v šuplíku. Možná se reinkarnovaly v otvíráky na konzervy. Každopádně – jsou pryč. Sága o ztracených lžičkách pokračuje už několikátým rokem a já začínám mít podezření, že mají vlastní vesničku někde za lednicí, kde si žijí svým tajným nerezovým životem.

Přijdu tam. Lžička za 30. Dva kusy za 35. Začnu to počítat na prstech a rychle mě to přestane bavit. Pátrám dál. Najdu set – kovový spodek, plastová rukojeť. Vypadá to, jako by to vyráběli v neděli odpoledne po šichtě. A umývat to? To bych rovnou mohla jít drbat ježka kartáčkem na zuby.

Zůstaly jen zlaté. Se zlatou sadou příborů v ruce si připadám jako arabský šejk na nákupech. Dvakrát obcházím obchod s těma zlatýma jako královna z chalupy, hlídač za mnou jak věrný stín. Možná čeká, že si je strčím do podprdy, začnu čajový obřad, nebo rovnou spustím příborový woodoo rituál.

Nakonec jsem odešla se zlatou sadou. A s novým respektem ke svým ztraceným lžičkám, které aspoň neměly plastovou rukojeť a cenu jako lunch menu.

Jinak – ty černé příbory? Krásné. Elegantní. Ale za tu cenu bych čekala, že se samy umyjou, naleští a popřejou ti dobrou chuť.

Dneska těmi zlatými budeme jíst játra na cibulce. Jako páni.

Měla jsi někdy ráno, kdy nezvládáš vůbec nic – ani sprchu, ani emoce, ani život? Já jo. Ráno, kdy ti tělo říká: „Zůstaň pod peřinou.“ Ale svět je hlučný, dům žije a ty musíš taky. I když nechceš. Na sobě pyžamo, co si pamatuje lepší roky. Vlasy jako pozůstatek noční bouře. Kafe studené, výčitky horké.

„Zase jsem nebyla dost trpělivá.“ „Zase jsem zvedla hlas.“ „Zase jsem padla do postele jako pytel ho*en.“ A v hlavě pořád dokola:

Proč to pokaždé podělám?

Proč neumím držet svoje emoce?

Proč nejsem ta máma, jakou bych chtěla být?

A právě v tom nejhorším momentu, kdy si přeješ být neviditelná, se stane něco, co tě trefí rovnou do srdce. Dcera si ke mně sedla. Bez dramatu, bez slovních kudrlinek. Jen si mě přitáhla k sobě, položila hlavu na moje rameno a zašeptala:

Aneb některé generační vzorce nejsou k zahození

O generačních vzorcích se poslední roky mluví hlavně negativně.

Terapie, knihy, rituály, kurzy na rozvazování rodových karmických lan… znáš to. Všude samé „co všechno dělali špatně“, jak moc nás to poznamenalo a co je nutné přepsat, propustit a hlavně už nikdy neopakovat.

Jasně. Já si tím taky prošla. A upřímně – jo, některé věci fakt nebyly ideální.
Třeba ta schopnost schovat emoce tak hluboko, že už si ani nepamatuješ, co tě původně zabolelo. Emoce jsou zlo? Nejsou. Jsou úžasné.

Nebo věta:
„Hlavně ať to venku vypadá dobře.“
(Tu slyším v hlavě i při věšení prádla. Pro jistotu.)

Ale víš co?

Aneb když léčba bolela víc než nemoc

Kdysi dávno, než lékárny připomínaly hygienické svatyně s regály plnými vitamínů a panem magistrem v bílém plášti, bylo „léčení“ poněkud jiná disciplína. Představ si dobu, kdy jsi při nachlazení nešel pro Paralen, ale za babou kořenářkou, která ti místo tablet nabídla oměj – a ne ledajaký. Anebo jsi skončil u ranhojiče, který místo antibiotik vytáhl nůž a s klidem ti sdělil: „Pustíme trošku žilou. To tě buď postaví na nohy... nebo taky ne.“

Byla to éra, kdy bolest nebyla tlumena – prostě jsi ji jen přežil. A často byla právě léčba horší než nemoc samotná. Někdy přežila bolest tebe. Cesta k uzdravení tehdy připomínala spíš ruskou ruletu – jenže každá komora byla naplněná něčím, co tě buď oslepilo, nebo rovnou zabilo.

Krev, rtuť a žár – svatá trojice středověké medicíny

„Pusťme žilou!“ – proč ne, že? Ve starověku a středověku se věřilo, že nemoc způsobuje „přebytek tekutin“, zejména krve. A ta prý byla zdrojem všeho zla. Takže když tě bolela hlava, zub nebo svědomí, první, co lékaře napadlo, bylo zbavit tě trochy té „zkažené“ tekutiny. Pokud jsi měl štěstí, přišel jsi jen o pár deci. Pokud smůlu – o vědomí. Nebo o život. Ale co, aspoň tě už nic nebolelo.

A pak je tu rtuť – stříbrně lesklý jed, který si lidé v 15.–19. století mazali na dásně, pili na syfilis, nebo s ním „čistili“ střeva. Když pomineme drobnosti jako zničené ledviny, mozek a identita, byla vlastně skvělá. Pacient sice nezemřel na pohlavní nemoc – jen na selhání všech životně důležitých orgánů. Detaily.

(aneb Co se stane, když dosáhneš toho, po čem jsi toužila – ale jsi tak unavená, že to skoro necítíš)

Vždycky jsem chtěla psát. Být slyšet. Vidět. Pracovat s lidmi. Inspirovat. Nejen mlčet v koutě, ale tvořit, organizovat. Dělat něco, co přetrvá. Něco, co zůstane, jako pravěká malba – dlouho, a pořád zajímavá. Toužila jsem být součástí psaní knihy. Stát za projektem, který zanechá stopu. Chtěla jsem být vidět. A zároveň něco změnit. V sobě. V ostatních. V tomhle světě.

A dnes? Dnes jsem vyčerpaná. Doma jedu naplno.

Zrušila jsem odpočinkové plány na dovolenou, která měla být předělem mezi obdobím přežití a obdobím tvoření. Místo toho jsem zůstala.
Abych měla sílu pro druhé. Pro rodinu. Pro cizí děti, které jsou už součástí té naší. Pro práci. Pro všechno, co mě někdy naplňuje – a jindy úplně vysává. A právě když se to všechno začalo dít – když se plní to, co jsem si kdysi přála – přišla vlna, kterou jsem nečekala.

Touha nebýt nikde. Zašít se doma. Ztratit se mezi čistým prádlem, co čeká na složení. Mezi chlupy na podlaze. V gauči, co už dávno potřebuje nový potah. A já sedím, koukám na nevyčistitelný flek, a nemám ani sílu ho přikrýt dekou. Tohle nejsou dny jako z Pinterestu.
Tohle je realita.

A přitom – není to nevděk. Není to slabost. Je to pravda. Když lezeš nahoru, na svou vlastní skálu, stojí to sílu. Potíš krev, dusíš se pochybnostmi, padáš a zas vstáváš. A když se konečně dostaneš nahoru? Někdy necítíš radost. Jen únavu. A v hlavě myšlenku: "Co to sakra bylo!?" 

Vztahy mezi sourozenci jsou zvláštní kategorie. Nevybíráme si je – dostaneme je rovnou do základní výbavy. A právě proto jsou tak křehké: stačí drobná prasklina a celá konstrukce se sype; nebo naopak nepatrný detail a držet budou celý život.

Dvě sestry, dva vesmíry

Mám dvě sestry. Se starší si nerozumíme. Jiný svět, jiné priority, jiná já. Už dávno jsme rezignovaly na snahu o víc – zůstala prostá tolerance, vědomí „jsme rodina, tohle stačí“.

S mladší je to úplně jiná liga. Pořád ji nazývám „malá“, i když je dnes vyšší než já. Je kamarádkou, zpovědnicí i záchrannou sítí: když padám, nevymaže mě – protože nemůže. A možná právě proto nemusí.

Sourozenci z druhých větví

Pak je tu moje dcera, z mé strany jedináček. Svět to ale zařídil jinak. Můj muž má syna – mají se rádi, ale není to ono. Vztah naroubovaný hlavou, ne vypěstovaný srdcem. Přijít do vztahu „už cestou“ je jiné než narodit se vedle někoho. A do třetice: dceřina sestra z otcovy strany. Tam láska tepe naplno – bez slov, podmínek, hodnocení. Navzájem jsou si světem i sluncem v dešti.

Když se dcera narodila, bylo to období bílé, hnědé a zlaté. Bílé mléko, hnědý obsah plenek (někdy stříkající na místa, kam rozhodně neměl), a zlaté… zlaté bylo všechno ostatní. Malé bezbranné miminko. Malinké prstíky, které jsem s láskou hladila, chytala, pusinkovala, očichávala. Ten malý nosánek, roztomilý jazýček, kulaté bříško, nemotorné pohyby – však to znáte.

Bylo to období, kdy jsem měla neustále ulepené tričko, ale i srdce přetékající láskou. Pak se to začalo měnit. Přišla duha. Dcera začala objevovat svět. Naučila se mluvit, běhat, smát se, dupat, vzdorovat... a já s ní znovu objevovala každodenní maličkosti. Každý den měl jinou barvu. Někdy pastelovou, jindy fosforovou. A občas i šedou. Protože i malý člověk má svoje velké emoce – a zvládat je? Klobouk dolů. To nezvládáme ani my dospělí.

A pak… to bouchlo.

Puberta.

Tohle už nejsou barvy. Tohle je exploze.

Den začíná růžově ("mami, pusť mě dneska ze školy, fakt mě bolí hlava"), pokračuje rudě ("proč se mi zase hrabeš v pokoji?!") a večer je třeba zlatavě dojemný ("mami, stejně tě mám nejradši"). A někdy taky úplně černý ("já už s váma nebudu bydlet, tohle není rodina, to je vězení!"). A přesto – ano, přesto – si to užívám. Není to snadné. Ale je to živé. Člověk se ráno vzbudí (často šokem, třeba že si právě obarvuje vlasy na fialovo v koupelně), ale hned ví, že je naživu. A že vychovávat puberťáka je tak trochu jako turistika bez mapy v bouří, v pralese s jedovatými pavouky – náročná, vyčerpávající, ale neskutečně obohacující. Jen někdy dojdou zásoby čokolády.

Jsou dny, kdy se prostě necítím dobře. Nic konkrétního se nestalo. Svět nepadá, děti žijí, práce běží. Ale ve mně je prázdno… a zároveň napnuto, ostro. Ticho a řev zároveň. Exploze a imploze. Rozmazaný obrys toho, kdo jsem. A s každým dalším dnem, kdy se nic „nelepší“, si připadám ještě trochu víc nefunkční. Frustrovaná.

Je to jak tiché vadnutí. Vnitřní vzkypění kvůli reklamě na zmrzlinu. Vztek, protože jsou doma rozházené ponožky. A vztek, protože jsou uklizené.

Neřítím se ke dnu. Jen se jakoby… vytrácím.

Vyzenovaná i rozhozená zároveň. Jak kdyby mě mlela vlna – jednou nahoře, na vzduchu, jednou pod vodou bez dechu.

Je to zvláštní stav. Není to deprese. Není to úzkost. Spíš něco mezi. A nebo ani to ne. A to mě vytáčí ještě víc. Jakési citové bezvětří, které přitom jiskří. Tělo je unavené, oči těžké, myšlenky líné a pocit, že něco není v pořádku, visí někde mezi žebry.

Chceš se z toho vypsat. Vytančit. Vydejchat. Ale i to tě vytáčí.

Narazila jsem na Instagramu na slova, která mě doslova zarazila uprostřed pohybu. Možná je znáš:

 „Za každou nezávislou a silnou ženou stojí malá holčička, která se musela naučit stát na vlastních nohách. Ne proto, že chtěla, ale proto, že musela.“

Jo. To sedí. A nejen na mě. Tohle je příběh tisíců žen, které dnes působí jako „nezávislé“, „odvážné“, „silné“. Ale málokdo vidí, co za tím opravdu je.

Nezávislost není sen. Je to nutnost.

Něco, co ti život hodí na záda dřív, než si stihneš uvědomit, že to není tvoje. Všude slyšíme, jak je skvělé být silná, samostatná, nezávislá. Jenže o tom to většinou vůbec není. Nezávislá nejsi, protože sis ráno řekla: „Dneska budu hustá.“ Nezávislá jsi, protože jsi musela. Protože nikdo jiný tam pro tebe nebyl. Protože sis musela pomoct sama. Protože když jsi brečela, nikdo tě neslyšel. A tak ses naučila nemluvit nahlas. Jen jednat. Držet. Jet.

Možná sis už jako malá musela hojit vnitřní rány sama. Možná ses cítila osaměle i mezi lidmi. Možná jsi řešila dospělé problémy dřív než první lásku. Nebo jsi prostě přežívala tam, kde jiní vyrůstali. A každým krokem jsi víc a víc tvrdla. Až z té malé holky, co si hrála s panenkami, zbyla žena, co zvládá všechno – jen už neví, jak odpočívat.

Pamatujete si na tu dobu před dětmi? Na ty velkolepé plány, na ty nekompromisní zásady a na to, jak jsme si s úšklebkem říkaly, že TOHLE MY NIKDY DĚLAT NEBUDEME? No, tak já si pamatuju moc dobře. A upřímně, teď se sama sobě a své naivitě směju tak moc, až mi tečou slzy. Mateřství je totiž mistr v revizi životních postojů, hodnot a především – zocelovač nervů. Dneska jsem pro vás sepsala deset věcí, u kterých jsem přísahala, že se mě nikdy týkat nebudou. A pak přišla… realita, aneb puberta na plný pecky.

1. Jíst zbytky jídla po dceři. A že jich je!

Kdysi jsem vyhazovala i ten nejmenší ohryzek od jablka. V těch sladkých dětských letech dcery bylo dojídat po ní můj hlavní dietní plán. Křupky z kapsy, okoralý rohlík zpoza gauče, nebo to neidentifikovatelné, co zbylo na talíři po snídani? Žádný problém. Byl to překvapivě efektivní boj proti plýtvání a věčnému hladu. Dneska? Dcera sní, co vidí, a upřímně, občas si říkám, jestli jednou nesní i mámu. Sláva pubertě a tomu nekonečnému jídlu!

2. Oblékat si pyžamo v pět odpoledne.

Před dcerou bych se v pět odpoledne chystala tak maximálně na večeři nebo na rande. Dneska? Pokud mám sprchu za sebou a pyžamo na sobě, je to vítězství hodné medaile. Pohodlí nade vše. A ten pocit, že už nemusím absolutně nic řešit, je k nezaplacení. A ano, přiznávám se bez mučení: jsou dny, kdy jsem v něm celý den. A co jako?

3. Mít v kabelce rozdrobené sušenky a pískoviště.

aneb Jaké to je být žena, co hraje hlavní roli ve filmu, který někdy ani nechce točit

Jsem žena. Což v překladu znamená: herečka mnoha rolí bez nároku na pauzu… a bez nároku na mzdu.

 Ráno jsem zombie.

Pomalu mířím do koupelny, přemýšlím, jak se vlastně používá kartáček, hledám ponožky, balím svačiny, řeším hlad psa a králíka. Jsem opěrný bod domácnosti. A často i boxovací pytel nálad mých dětí.

 Dopoledne jsem vedoucí výroby.

Rychlá. Systematická. Rozhodná. V hlavě chemikálie, byliny, termíny, čísla a chaos. V ruce papíry. Ve svalech únava. A především v mozku: přeplněno. Na tváři úsměv – protože to se nosí. Nebo výraz: „Co to sakra…“ (jen v hlavě místo sakra běží to slovo, co se nehodí napsat).

Dneska ráno jsem se vypravila do práce s botaskou na jedné noze a sandálem na druhé. Naštěstí mi to přišlo divné dřív, než jsem stačila vyrazit. Přezula jsem se. A to bylo to jediné, co jsem si dneska stihla promyslet v klidu.

Dny před dovolenou mají zvláštní energii. Hlava už opaluje nohy na pláži, koupe pupík v moři… ale tělo běhá po práci s cílem nechat co nejmíň bordelu pro budoucí Já. To Já, které se vrátí z dovolené s hlavou ještě pořád na dovolené.

A tak jsem jela: Na výpary.
Na kafe.
Na silou vůle a povinností.

Ve výrobě frmol. Zkoušela jsem zrychlit čas i systém. Hromady úkolů, dodělávky, zápisy, zařizování, mailování, dohody... A mezi tím vším v hlavě pořád dokola:
„Dovolená začíná za dva dny. Vydrž. Vydrž. Vydrž!“

Po práci jsem jela k rodičům. Byl tam i děda. Chvíli jsme poseděli. Všichni unavení, ale spolu. Každý se svými starostmi, sdílející ve společném éteru. A to je často ten největší luxus.

Večer? Mražené knedlíky s uzeným. Protože realita není Instagram. A protože to bylo to jediné, na co jsem dneska měla energii.
A taky na sklenku prosecca. Mezi pračkami, smetákem, chystáním a opravováním manželovy vesty na airsoft…

Dovolte, abych se představila.

Jsem lesní vila, hrubá síla, drsoň i princezna (princezna výhradně pro manžela).

Pracuju ve výrobě. Ale ne v té klasické – kde hučí stroje, jedou pásy a vře olej. Moje „výroba“ začíná tím, že jdu do lesa, do hor, k rybníku... nebo klidně do hadiho doupěte – a teď nemluvím v metaforách.

Hledám jednu konkrétní rostlinu. Vzácnou. Nenápadnou. Někdy ji najdu za tři hodiny. Jindy až za tři dny. A někdy prostě neroste. Protože letos se rozhodla, že poroste o 20 kilometrů dál. A víš co? Má na to právo.

Nejprve roste. Pak pálí... 

Moje práce začíná u rostliny. Nebo u chemikálie. Ne ve sterilní laboratoři, ale venku – v terénu. Na louce, ve svahu, ve vedru, v bouřce, v dusnu i mrazu. Zkoumám, jestli vůbec roste. Jestli je ve správné fázi. Jestli má sílu. Jestli je připravená pomoci.

aneb Luxus, o kterém se nemluví – a přitom ho každá žena potřebuje

Když se řekne self-care, představ si to:
Bali.
Slunce.
Kokosový nápoj, masáž chodidel a tvůj dekolt lesknoucí se olejíčkem z dračích slz.
Ty jen ležíš a všichni tě obskakují. Donesou jídlo pod nos. Namažou záda dřív, než si řekneš.

A pak... realita.

Jsem ráda, když si dám teplou kávu a při tom na mě nikdo nemluví.
Největší luxus? Zamknout se na záchod a nemuset nikomu odpovídat:

👉 Kde má triko.
👉 Co bude k večeři.
👉 Jestli je ten pupínek z horka, nebo obří béďar.
👉 A jestli mě pes náhodou nehlídá před útokem dravce.

Vrchol spirituálního odpočinku?
Minuta, kdy mi hlavou neběží seznam: co jsem měla udělat, co nestíhám, a co jsem už zase zapomněla.

Průvodce sezónou, kdy se potí duše i podprsenka

Léto.
Období, kdy bych podle Instagramu měla zářit.

Ale moje realita?

 Kůže jako rajče. (Ano, červená. Kdyby šla do zelena, snědla jsem něco špatného.)
Vlasy jak vichřice přežvýkaný suchým zipem. U kořínků mastné, splihlé jak přejetá tráva. A v podpaží vlhko, i když jen stojím a přemýšlím, jestli dneska přežiju.

V hlavě mi mezitím hraje písnička z dceřiných batolecích let:
Koláčky, koláčky, upek’ jsem je celé sám!
Jenže tyhle si tělo upeklo samo. V podprsence. Mezi stehny. I na zádech.

1. Plavky, které přežijí všechno – kromě pohybu

(aneb Jak neztratit sebe v mateřství a vztazích)

Pamatuju si to jako dnes.

Období, kdy mě dcera budila každé ráno ve tři. Ne voláním. Ne pláčem. Ale kopancem. Do nosu.

Měla totiž svůj originální spánkový rituál – točila se během noci jako ručička na hodinách. A vždycky se zastavila… ano, přesně – o můj obličej.

S tím se prostě nedalo nic dělat.

O kvalitním spánku jsem si mohla tak leda nechat zdát. A jako červíci mi hlavou lezly myšlenky:

Když píšu o sobě, svých emocích, o dětech, o panu Božském (rozuměj: manželovi), o Riky… často zapomenu na jednoho z nejdůležitějších členů naší rodiny.

Na toho, kdo nikdy nezvedne hlas, ale vždycky utiší duši.

Nastraží ouška a žere svůj boban, zatímco poslouchá.

Soucítí po svém – a přesto často víc než leckterý člověk.

Boban První.

Podle papírů „Snížek“.

Ne vždy. Někdy je to jen začátek uzdravování.

Moje dcera začala docházet na terapii po smrti svého otce. Bolest v sobě zapouzdřila. Nechala ji tam, hluboko – a ta bolest tiše hnila a dělala paseku.

Teď s pomocí terapeutky tu ránu znovu otevírá. Ne proto, aby to víc bolelo. Ale aby se mohla začít čistit. Přijmout. Vydechnout.

A dnes ten proces začal. Čištění.

Jak jsem to poznala?

Dcera byla venku. Volala mi její kamarádka – dcera měla panickou ataku. Jela jsem za ní přes celé město. Sedly jsme si na lavičku. Počítaly auta. Hádaly čísla tramvají. Kam asi jedou? Co je v těch místech?