Den, kdy se mi rozpadlo všechno – a začala jsem tvořit sebe znovu
Nezačalo to najednou. Byl to soubor událostí, které se na sebe vršily jako těžké vrstvy bahna, až už jsem nedokázala dýchat. Ten nejbolestivější okamžik přišel, když se otec mé dcery rozhodl odejít z tohoto světa. Sám.
My už jsme spolu dávno netvořili pár – měl svůj nový život, jinou rodinu. Ale spojovalo nás to nejhlubší: naše dítě. A místo, které si pro svůj odchod zvolil, bylo malé zákoutí v lesíku, kde jsme spolu jako mladí randili. Možná tím chtěl něco říct. Možná si jen přál být na místě, kde jednou byl šťastný. Každopádně zanechal prázdno, které nejde zaplnit v srdci naší dcery. Otázky bez odpovědí. Ticho, které nejde utišit. A bolest, kterou se učíme nést – každá jinak, ale vedle sebe.
Krátce poté odešla i moje babička. Moje sluníčko. Rytířka s duší plnou tepla. Odešla po dlouhém a statečném boji s nemocí – v lednu. A já vím, že odešla s klidem. Ale ten klid nechala ve mně rozbouřený. Už mi nikdy nezazpívá na narozeniny. A přesto ji cítím každý den. Její teplé ruce, medvědí objetí, její smích, který dodnes slyším ve chvílích, kdy ho nejvíc potřebuju.
Po jejím odchodu jsem přestala docházet jako dobrovolník do domova důchodců. Nešlo to. Měla jsem pocit, že jsem zklamala. Že jsem opustila i ty ostatní. Ale moje adoptivní babička by to pochopila. Ona vždycky chápala. Její úsměv mě hřeje dodnes.
A pak přišel den. Den nula.
Dítě bylo ve škole. Pes spal. Polévka bublala.
A já jsem si sedla na schody a nevěděla, jestli dřív brečet nebo prostě zmizet.
Nebyl to výbuch. Byla to tichá imploze.
Rozpadla jsem se. Bez dramatu. Bez výkřiku.
Jen jsem ztichla a cítila, jak se všechno pod rukama sype.
Co mi pomohlo přežít den, kdy jsem zmizela sama sobě?
1. Přestala jsem být silná.
Přestala jsem hrát hrdinku. Přestala jsem „fungovat“.
Dovolila jsem si být křehká, nečitelná, slabá. A ono se… nic nestalo. Jen se mi ulevilo.
2. Zastavila jsem se.
Nadechla se. Zastavila. Jen jsem seděla a vnímala, že pořád dýchám.
A někde v tom jednoduchém rytmu jsem se znova napojila na život.
3. Pustila jsem svět.
Zavřela jsem telefon. Sociální sítě. Lidi.
Přestala jsem se zabývat tím, kdo co čeká – a začala konečně slyšet, co chci já.
4. Psala jsem.
Do deníku. Bez cenzury. Bolest, vztek, výčitky, otázky, vděčnost.
Z hlavy, ze srdce, z břicha.
A slovo po slově jsem pod nánosem zmatku našla sama sebe.
5. Opřela jsem se o jemnost.
O ticho. O psa Rikyho. O králíka Bobka. O hrnek čaje. O Pulsatillu.
O muže, který přišel, sedl si vedle mě a nic neříkal. Jen byl.
A to bylo všechno.
A pak přišlo mateřství – znovu. Ale jinak.
Ten den ve mně něco zemřelo. A něco nového se narodilo.
Začala jsem být máma… ještě vědoměji. Už ne ta, která jen „zvládá“. Ale ta, která naslouchá. Která drží prostor. Která chápe, že někdy ticho říká víc než slova.
Moje dcera ztratila svého tátu. A já jsem se rozhodla, že neztratí i mě – i když jsem sama byla ztracená. A tak jsem začala být přístav. Ne dokonalý. Ale pravdivý.
Dnes? Nejsem ta samá. Ale jsem celistvější.
Po těch ztrátách jsem se znovu složila – ale jinak. Jemněji.
Už si nenalhávám, že život se dá ovládnout. Ale vím, že se dá žít.
V rytmu dechu. V rytmu srdce. V rytmu toho, co je právě teď.
A pokud právě ty procházíš svým dnem nula…
Nejsi sama. I když se to tak může zdát.
Zastav se. Dýchej. Nehledej řešení. Buď v sobě.
Utržené části přijdou. A z těch nových vznikne něco krásného. Možná jiného. Ale tvého.
Teď jsem to já. Já a moje rodina.
Ne dokonalá. Ne pořád usměvavá. Ale silnější. Pevnější. Skutečná.
Právě skrze všechny nedokonalosti.
Doporučujeme
Taky jsem se loni sesypala ..nebylo to poprvé , ale bylo to hodně dlouhé, náročné . Psychika je moc křehká věc . Ať je už vše jen dobré. 🍀🍀🍀🍀👍
@monikacs Teď už je to dobré. Až na okamžiky, kdy jsem byla zvyklá, že se babička ozve. Neozve. Minulý týden jsem měla krásný mentální propad. Teď už je to naštěstí lepší. Jediné, co ve mě stále žije... Během Vánoc jsem ležela se zápalem plic. A babičku jsem již živou neviděla... Při větších příležitostech to vždycky leze ven... Ale čas je čas.
@monikacs Teď už je to dobré. Až na okamžiky, kdy jsem byla zvyklá, že se babička ozve. Neozve. Minulý týden jsem měla krásný mentální propad. Teď už je to naštěstí lepší. Jediné, co ve mě stále žije... Během Vánoc jsem ležela se zápalem plic. A babičku jsem již živou neviděla... Při větších příležitostech to vždycky leze ven... Ale čas je čas.
@daisymay ja na svuj den nula teprve cekam a vyhlizim ho, kdy asi tak prijde... od detsvi se mi postupne dost veci sypalo. Tata vazne onemocnel, po desetileti se musel lecit, a pak nakonec umrel (take se rozhodl sam, sam nebo ta jeho nemoc), ale vsechno okolo bezelo dal, a tak i ja. Mavnuti proutkem, vsechno je jinak, ale ja se prizpusobila. Ne! Potlacila jsem to, abych se nezblaznila a mohla dal fungovat. Vsichni dal fungovali, a tak ja taky. Furt. Vzdycky. Vlastne ani nevim, kde je a jake je to me ja. Snazim se ho s pomoci psycholozky najit, ale bude to jeste dlouhe a tezke hledani.
@daisymay ja na svuj den nula teprve cekam a vyhlizim ho, kdy asi tak prijde... od detsvi se mi postupne dost veci sypalo. Tata vazne onemocnel, po desetileti se musel lecit, a pak nakonec umrel (take se rozhodl sam, sam nebo ta jeho nemoc), ale vsechno okolo bezelo dal, a tak i ja. Mavnuti proutkem, vsechno je jinak, ale ja se prizpusobila. Ne! Potlacila jsem to, abych se nezblaznila a mohla dal fungovat. Vsichni dal fungovali, a tak ja taky. Furt. Vzdycky. Vlastne ani nevim, kde je a jake je to me ja. Snazim se ho s pomoci psycholozky najit, ale bude to jeste dlouhe a tezke hledani.
@konidana Tyto bolesti jsou jako hnisavá rána. Rána se zacelý, ale hnus je stále uvnitř... Opakované otevření a léčení je o to náročnější. Snadno se to říká... Ale to léčení je neskutečně náročné... My to ale zvládneme! 🍀
Po smrti manžela jsem začala život vnímat úplně jinak. Pokorneji, den za dnem. U mě je to ještě hodně čerstvé. Dovoluji sama sobě plakat a tak jak mi řekla psycholožka, dovoluji si ho nenávidět teď z celé hloubi duše.
U mě je to jiné, žila jsem 4 roky s manipulátorem.
Ale ten přerod, v jiného člověka je u mě taky hrozně znát.
Stojím, i když úplně zničena, na nohou mnohem pevněji než dřív. Plná naděje a i ty nejobyčejnější věci teď vidím jako paprsky slunce v tom temnu co se událo a stále ještě není úplně za mnou.
Znovu se učím radovat ze života, milovat samu sebe, přijímat život den za dnem jak plyne. Jsem mírnější, schovivavejsi k dětem a nejen proto, že to taky maj sakra těžký, ale proto, že jsem konečně dokázala v sobě zpátky najít ten vnitřní klid a kousek o kousku ho odkrývám stále víc a víc. A ten můj klid, ten jsem opravdu ztratila a cítila jsem na sobě, že jsem v kleci.
Už nejsem a dělám vše pro to, abych se tam už nikdy nedostala zpátky.
@daisymay ja na svuj den nula teprve cekam a vyhlizim ho, kdy asi tak prijde... od detsvi se mi postupne dost veci sypalo. Tata vazne onemocnel, po desetileti se musel lecit, a pak nakonec umrel (take se rozhodl sam, sam nebo ta jeho nemoc), ale vsechno okolo bezelo dal, a tak i ja. Mavnuti proutkem, vsechno je jinak, ale ja se prizpusobila. Ne! Potlacila jsem to, abych se nezblaznila a mohla dal fungovat. Vsichni dal fungovali, a tak ja taky. Furt. Vzdycky. Vlastne ani nevim, kde je a jake je to me ja. Snazim se ho s pomoci psycholozky najit, ale bude to jeste dlouhe a tezke hledani.
@konidana buď na sebe hlavně hodná. Pokus se dovolit sama sobě se vrátit a prožít si ty emoce. Kolegyně v práci mi moc doporučují a zvou mě na konstelace, koukni na to na YouTube. Myslím, že třeba u ty by tě mohly nasměrovat správným směrem..
A nejdůležitější bod. Nebuď na to sama.
Opravdu. Já teď mám za sebou pár lidí, kteří mi neskutečně pomáhají tím životem kracet dál. Vím že mohu ukázat tu slabost a v tom je taky ta síla, ze které pak dal člověk čerpá. Dovol si se zhroutit a znovu poskládat. Protože ten propad, ten je hrozně moc důležitý. Bez toho se nemůžeš znovu dostat nahoru a zformovat to nové, ale přitom stále tvé, já. ❤️❤️🫂
Po smrti manžela jsem začala život vnímat úplně jinak. Pokorneji, den za dnem. U mě je to ještě hodně čerstvé. Dovoluji sama sobě plakat a tak jak mi řekla psycholožka, dovoluji si ho nenávidět teď z celé hloubi duše.
U mě je to jiné, žila jsem 4 roky s manipulátorem.
Ale ten přerod, v jiného člověka je u mě taky hrozně znát.
Stojím, i když úplně zničena, na nohou mnohem pevněji než dřív. Plná naděje a i ty nejobyčejnější věci teď vidím jako paprsky slunce v tom temnu co se událo a stále ještě není úplně za mnou.
Znovu se učím radovat ze života, milovat samu sebe, přijímat život den za dnem jak plyne. Jsem mírnější, schovivavejsi k dětem a nejen proto, že to taky maj sakra těžký, ale proto, že jsem konečně dokázala v sobě zpátky najít ten vnitřní klid a kousek o kousku ho odkrývám stále víc a víc. A ten můj klid, ten jsem opravdu ztratila a cítila jsem na sobě, že jsem v kleci.
Už nejsem a dělám vše pro to, abych se tam už nikdy nedostala zpátky.
@nikola38 ❤️ jsi úžasná!
@konidana buď na sebe hlavně hodná. Pokus se dovolit sama sobě se vrátit a prožít si ty emoce. Kolegyně v práci mi moc doporučují a zvou mě na konstelace, koukni na to na YouTube. Myslím, že třeba u ty by tě mohly nasměrovat správným směrem..
A nejdůležitější bod. Nebuď na to sama.
Opravdu. Já teď mám za sebou pár lidí, kteří mi neskutečně pomáhají tím životem kracet dál. Vím že mohu ukázat tu slabost a v tom je taky ta síla, ze které pak dal člověk čerpá. Dovol si se zhroutit a znovu poskládat. Protože ten propad, ten je hrozně moc důležitý. Bez toho se nemůžeš znovu dostat nahoru a zformovat to nové, ale přitom stále tvé, já. ❤️❤️🫂
@nikola38 pokousim se. Zatim na to jsem asi spis jeste sama, ale hledam si cestu k te psycholozce. To co je rozbity skoro 40 let, se asi nespravi za par...
Zda se mi, ze mam den nula na dosah. Táta umřel tragicky, kdyz jsem byla malá a mamka se rozhodla odejít sama, kdyz mi bylo 15. Vek, kdy jsem ji nejvíc potřebovala a vlastně se to se mnou táhne celou dobu a potřebuji ji tu den ode dne vic a vic. Cítím, ze to nemam v sobě uplne uzavřené… do toho ted řeším zdraví dítěte a říkám si, zda jsem schopna vsechno vydržet….
Tvá slova se čtou moc hezky a máš pravdu. Ve všem. Dekuji Ti za to, zrovna procházím opravdu dost na prd obdobím a tohle mi pomohlo ❤️
Zda se mi, ze mam den nula na dosah. Táta umřel tragicky, kdyz jsem byla malá a mamka se rozhodla odejít sama, kdyz mi bylo 15. Vek, kdy jsem ji nejvíc potřebovala a vlastně se to se mnou táhne celou dobu a potřebuji ji tu den ode dne vic a vic. Cítím, ze to nemam v sobě uplne uzavřené… do toho ted řeším zdraví dítěte a říkám si, zda jsem schopna vsechno vydržet….
Tvá slova se čtou moc hezky a máš pravdu. Ve všem. Dekuji Ti za to, zrovna procházím opravdu dost na prd obdobím a tohle mi pomohlo ❤️
Zda se mi, ze mam den nula na dosah. Táta umřel tragicky, kdyz jsem byla malá a mamka se rozhodla odejít sama, kdyz mi bylo 15. Vek, kdy jsem ji nejvíc potřebovala a vlastně se to se mnou táhne celou dobu a potřebuji ji tu den ode dne vic a vic. Cítím, ze to nemam v sobě uplne uzavřené… do toho ted řeším zdraví dítěte a říkám si, zda jsem schopna vsechno vydržet….
Tvá slova se čtou moc hezky a máš pravdu. Ve všem. Dekuji Ti za to, zrovna procházím opravdu dost na prd obdobím a tohle mi pomohlo ❤️
@lenkabukov Chodíš na terapie? Můj táta taky zemřel tragicky, když jsem studovala střední školu. I když jsem si myslela, jak to mám vyřešené, tak se to se mnou táhlo i v dospělém životě, a každý den mě to ovlivňovalo. Přidaly se i další potíže. Před necelými dvěma roky jsem začala navštěvovat terapie a musím říct, že jsem s tím konečně smířená a hrozně mi to pomohlo posunout se dál.
@lenkabukov Chodíš na terapie? Můj táta taky zemřel tragicky, když jsem studovala střední školu. I když jsem si myslela, jak to mám vyřešené, tak se to se mnou táhlo i v dospělém životě, a každý den mě to ovlivňovalo. Přidaly se i další potíže. Před necelými dvěma roky jsem začala navštěvovat terapie a musím říct, že jsem s tím konečně smířená a hrozně mi to pomohlo posunout se dál.
@oplatecka nechodím, ale cítím na sobě, že by to nebylo od věci…. Tenkrát mě tahali k psychologovi, ale pamatuji na to jako na největší hrůzu, tak se bojím, abych v tomhle zas nešlápla vedle…
@oplatecka nechodím, ale cítím na sobě, že by to nebylo od věci…. Tenkrát mě tahali k psychologovi, ale pamatuji na to jako na největší hrůzu, tak se bojím, abych v tomhle zas nešlápla vedle…
@lenkabukov Určitě o tom popřemýšlej. Držím palce 🍀
@oplatecka nechodím, ale cítím na sobě, že by to nebylo od věci…. Tenkrát mě tahali k psychologovi, ale pamatuji na to jako na největší hrůzu, tak se bojím, abych v tomhle zas nešlápla vedle…
@lenkabukov no tak kdyz mne mama vzala k psychologovi, tak mi bylo 12 nebo 14 a ja to tenkrat z principu sabotovala. To nemelo vubec efekt. Pak jsem si v narocnem obdobi asi pred 8 lety nasla postupne nekolik psychologu, vzdy kdyz to zaclo byt k nicemu, tak jiny, a pomohlo mi to. Ted po dalsich letech jsem doufam mela kliku a mam psycholozku, co mi sedne, uz na 2.pokus😊
@nikola38 pokousim se. Zatim na to jsem asi spis jeste sama, ale hledam si cestu k te psycholozce. To co je rozbity skoro 40 let, se asi nespravi za par...
@konidana já se zhroutila sama do sebe ze dne na den. Ale moje situace je opravdu jiná.
Psycholožka bude určitě fajn, věřím a přeju ti aby ti sedla. Já mám skvělou, dělá navic j logopedi, takže u ní mám dceru, takže mě zná už 3 roky. A moc mi její slova pomohly.
Začni psát komentář...
❤️