Je to neuvěřitelné, ale prázdniny jsou  za námi, že to ale uteklo! Jaké byly ty Vaše? Naše cestovatelské, byli jsme ve Vranově, kde jsme strávili příjemný týden a s holkama si do sytosti užily koupání a snědli tuny zmrzliny  🙂 Byli jsme ubytovaní přímo na Vranovské pláži a protože velká parta (Kája a Terka) - ano máme děti rozdělené podle MP=malé party a VP=velké party 😀, takže VP byla na táboře a my jsme tak byli jen se třemi menšími dcerkami ubytovaní v moc pěkném Mobilheimu. Pokud někdy zavítáte na prázdniny právě na Vranovskou pláž a nebude Vás víc jak pět, určitě doporučuji tyto malé, plně klimatizované domky. Bylo to moc pohodlné ubytování, vše krásně čisté, paráda 🙂

Měli tam hodně atrakcí pro děti od klouzaček po houpačky a hrozně rádi jsme chodili do jedné pizzerie, kde před vchodem měli postavičky Mickey Mousse a víly Ariel, kam děti mohly strčit hlavu a tak jsme nelenili a fotili 🙂

Protože je Vranovská pláž velmi dobře položená, přímo vybízí k návštěvám do okolí. Několikrát denně z ní jezdí vláček až na Vranovský Zámek a protože všechny děti vláček milují, ani my jsme nemohli odolat a jeden den si výlet udělali. Já jsem čas  aspoň využila k poslání pohledů a dopisů velké partě na tábor 🙂

                                            RAKOUSKO A SLANÁ LAGUNA

Co ale nás nadchlo, myslím, úplně všechny, byla návštěva Rakouska a Termálních Lázní Laa, jak to tam vypadá, můžete mrknout tady ,  kde jsme s holkama pluli divokou řekou i slanou lagunou. Pro takto malé děti to tam moc není, všechny bazény jsou hodně hluboké, takže jsme stejně povětšinou byli uvnitř v dětském bazénku, ale i tak si to, myslím, holky užily a my s nimi. Rozhodně to stojí za návštěvu, jen se připravte na větší částky za jídlo a pití. Třeba ledová káva nás vyšla téměř na 5 euro.

                                            OÁZA V LA FAMILIA

Miluji dětské knížky, které jsou nejen krásné a barevné, ale i něco dětem dávají. U nás v rodině je to má tchýně, která obstarává čtivo pro naše dcery a musím říct, že ať koupí jakoukoliv knížku, vždycky je to prostě nádhera.

Dnes bych Vám chtěla představit dvě encyklopedie pro nejmladší děti do zhruba pěti let v sérii  Larousse. Ať už koupíte jakoukoliv knihu od dvojice S. Bézuelová C. Vallageasová, vždycky dostanete stránky plné zábavy a rozvoje přesně podle věku. Proto má u nás v knihovničkách své stálé místo 🙂 #mk_blog_academy  #blogujeme

LAROUSSE: NA FARMĚ
V první knížce  se dozvíte, kde bydlí různá hospodářská zvířátka, i  co se na statku děje během roku.Jak se sklízí obilí nebo k čemu se používá motyka?  Na krásně ilustrovaných stránkách si nejmladší děti "přečtou"  spoustu cenných informací. A protože je to knížka pro nejmenší, jsou jim všechny důležité věci podávány formou hry, takže se vlastně děti ani nic "neučí" a jen se baví. Kniha je plná okének, které když dítě otočí, zjistí  odpověď na otázku nebo nějakou zajímavou informaci. Třeba jak se jmenuje Myší rodinka nebo kdo se skrývá pod kopečkem hlíny na zahradě.

LAROUSSE: ZVÍŘÁTKA 
Pokud je Vaše dítě  milovník zvířátek všech druhů, radost mu udělá druhá malá encyklopedie. V ní najde zvířátka z celého světa od slonů, přes medvědy až po tuleně a dozví se, jak dělá svišť nebo čím se liší parohy od rohů. Kdo jsou býložravci nebo rybožravci ?
Opět je knížka plná nejen nádherných ilustrací, ale i poučných okének, pod kterými se schovávají  odpovědi.
Víte, co je nektar a kdo ho rád jí? Nebo jaké zvířátko má dva růžky, ulitu a je strašně pomalé? To vše a mnohem více se dozvíte právě v obrázkové encyklopedii Zvířátka 🙂

Knížky můžete zakoupit třeba zde: Larousse : Na farmě a tady Larousse : Zvířátka

Příště ukáži i další knížky nejen od Larousse 🙂

Na začátek chci říct, že nejsem žádný specialista na gastronomii ani hubnutí. Ano podařilo se mi shodit s pěti dětmi 30 kg, ale čerpala jsem od daleko kvalifikovanějších lidí kolem sebe.

Protože ale vím, jak je těžké zdravě jíst, cvičit a do toho se starat o domácnost i děti, dala jsem dohromady pár tipů, které mě pomohly a třeba pomohou i Vám. Když budete chtít, obraťte se na mě, ráda Vám poradím, když budu vědět 🙂

PRAVIDLO Č. 1 - Každý den je nová šance a příležitost a pokud to minulý den nevyšlo, nedávejte si to za vinnu. Poučte se z toho, a druhý den začněte nanovo. 😉

PRAVIDLO Č. 2- Není nutné vyházet hned všechno "špatné jídlo" z domácnosti a nahradit ho salátem a vodou, i malé změny vedou k velkým výsledkům. 🙂

PRAVIDLO Č. 3-  Vyměňte ve většině případů máslo za gervais nebo lučinu, je to nejen zdravější, ale i chutnější. A můžete si ho dát více, než třeba ramy 😉

PRAVIDLO Č. 4 - Dejte si na talíř vždy jen jeden kousek pečiva (kaiserku, housku, plátek chleba atd.) doplňte ji šunkou a zeleninou. Ta Vás zasytí a zároveň sníží počet kalorií. 🙂

Dnes udělám jedno přiznání, ale nepřiznávám se Vám,  ale spíš sama sobě nebo ještě lépe, své druhé, lepší stránce.

JÁ A MOJE ALTER EGO

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat přinejmenší na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků. Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovávaly své ruce na zamlžená skla v upoceném autě. Mohla jsem být supermodelka a předvádět za horentní sumy luxusní prádlo a v zákulisí se cpát jen salátem, abych se do velikostí -2 vešla.

Stejně tak jsem mohla odjet do Afriky a nahánět lovce slonů a pak je veřejně pranýřovat. Kdybych byla neztloustla, mohla jsem třeba reprezentovat Českou republiku na Olympijských hrách ve skoku do dálky. A tak podobně. Je milion možností, co jsem mohla být, kde jsem mohla být a s kým. Jaký můj život mohl být a vsadím se, že ať by to byla jakákoliv z výše zmíněných možností, stejně bych si například v luxusním mezonetovém bytě s výhledem na Central Park stěžovala, jak to stojí za houby. Buď by mi vadilo, že nemůžu vystrčit ani hlavu na ulici, aniž bych nebyla obdařena zástupem senzacechtivých Paparazzi, kteří by lačně čekali, až zvednu ruce nad hlavu, aby vyfotili můj jeden chlup v podpaždí.

Nebo kdybych honila  lovce slonů a divoké zvěře na Safari, moje psychika, už tak dost narušená, by pravděpodobně dostávala jednu ránu za druhou a já bych každou ztrátu zvířete a každý nalezený kel obrečela.

Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení. Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

A to mě vede k zamyšlení, proč by vlastně měl být o tolik horší, než život celebrity nebo Green peace vůdkyně. Pravda nepřivazuji se ke stromům, abych bránila jejich kácení. Ani si nelehám před kola bagrům, které se chystají srovnat se zemí prales. Proč se  ale miliony žen na světě cítí být méněcenné, jenom proto, že jsou "jen" mámy? Není to povolání, není to brané jako záslužná činnost a ani žádná z nich nedostane medaili za statečnost. A že by si to všechny zasloužily, mě nevyjímaje.

I u nás se chystáme na tento velký den v životě Nicolky, která od září nastupuje do školky.

Přes lehkou nervozitu, jak to zvládneme, záměrně píšu MY, protože ona je samozřejmě úplně v pohodě, těší se, až se zbaví vlezlé matky a pozná partu kamarádů. A protože je Nicolka od malička extrovert a najde si kamarády kdekoliv, například, když nakupujeme, stihne se seznámit se třemi holčičkami a to jsme v obchodě dvacet minut! Někdy bych si přála mít její dar, seznamovalo by se mi mnohem lépe🙂

Dala jsem tedy dohromady seznam, který my sebou neseme do školky a který třeba někomu pomůže ještě při posledních nákupech. Ještě dodávám, že hygienické věci jako papírové kapesníčky, toaletní papír, mýdlo, kartáček a pastu, má každá školka na seznamu dle svého, takže se raději optejte přímo v té Vaší.

STÁLÝ OBSAH SKŘÍŇKY MALÉHO ŠKOLKÁČKA:

Dvě trika na převlečení-jedno s dlouhým rukávem, druhé s krátkým rukávem

Náhradní legíny, tepláčky -určitě, děti se zamazají během dne nebo může dojít k nehodě, kdy nestihnout na záchůdek;

https://www.facebook.com/DenikMamy/

https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Jídlo…dodává nám energií, díky němu rosteme, žijeme každý den a užíváme si života. Takový scénář má jídlo pro spoustu lidí, přináší jim potěšení a radost. Některým tedy někdy trochu přespříliš Ale co když jídlo není nositelem radosti ani potěšení a nemáme z něj vůbec nic než trápení? I jídlo se ač se to na první pohled nezdá, může stát našim úhlavním nepřítelem.

Přestože ráda chodím do farmářských obchodů a nakupuji zdravé potraviny musím i přiznat, že nejsem typ člověka, kterému  k životu stačí jen  bio mrkev. Občas zhřeším a vychutnávám si to, ale podle mě nejde o to, jak často hřešíme, ale o to, jestli jsme spokojení. Nikomu nevnucuju svůj způsob života ani jídla, kdo si chce dávat 6x týdně bůček, tak klidně. Mě tato strava nesedí a tak jsem se konečně naučila poslouchat své tělo a dávat mu jen to, co mu prostě vyhovuje. Dlouho mi ale trvalo, než jsem zjistila, co mi nedělá dobře a protože ve svém okolí znám spoustu lidí, kteří zatím tápou, rozhodla jsem se dnes napsat svůj příběh a zkušenosti s potravinovými alergiemi a intolerancemi. Třeba někomu pomůže.

Jako dítě jsem prý neprospívala, trpěla jsem na bolesti bříška a reflux. Každé tři měsíce jsem skončila v nemocnici s bronchitidou napojená na kapačky a brala tuny antibiotik, které samozřejmě mému už tak oslabenému imunitnímu systému moc nepomáhaly. Každé umělé mléko jsem zvracela, no každé, v době mého kojeneckého věku byly na trhu asi dvě nebo tři značky Sunar a Feminar, takže zase tak veliký výběr nebyl. Jenže tenkrát prý děti zvracely po sunaru běžně, takže to nikdo příliš neřešil. Bohužel se nehledělo ani na moje dýchací problémy a ekzémy, na všechno byla jedna mastička a jedny léky, lékaři tehdy o nějaké alergii na bílkovinu kravského mléka neměly ani ponětí. A i kdyby měli, stejně by to asi nikdo moc neřešil, nevěděli by co s tím. Kojenecká mléka pro děti s alergiemi byla tehdy sotva v plenkách svého vývoje.

Už jako dítě si pamatuji, že jsem přirozeně odmítala jogurty a jablka a to mi vydrželo prakticky celý život, stačí si jen na ně vzpomenout a hned mám pocit kamene v břiše. Nedávno jsem četla zajímavý článek, kde bylo popsáno, jak děti samy eliminují určité potraviny tím, že je prostě nechtějí jíst. Každý rodič  v tom hned vidí, že je dítě vybíravé, ono ale možná jen nechce jíst něco po čem mu prostě není dobře a neumí to jinak dát najevo. Naše dcera Nicolka takhle odmítala jogurty také, všechny. Sváděla jsem to na rozmlsanost a nutila jí do zkoušení nových jogurtů, aby přece měla nějaké vitamíny. Trvalo to přesně do doby, než začala trpět úpornými průjmy a stěžovala si na bolesti bříška. V té době jsem už něco málo přečetla o potravinových alergiích a protože já sama jsem docela silný alergik na trávy a pyly, tušila jsem, že by Nicolka mohla být alergická také.Běžný krevní test u lékařky odhalil problémy s mlékem, a tehdy mi to došlo. Naše dcerka dělala to co jsem jako dítě dělala já, odmítala vědomě jogurty, protože jí nedělaly dobře. Naštěstí u ní se jednalo jen o přechodnou intoleranci laktózy způsobenou antibiotiky a po cca půl roce držení bezlaktózové diety se všechno upravilo. Dnes už sice po jogurtech potíže nemá, ale stále je téměř nejí, myslím, že v ni ty pocity těžkosti zůstanou ještě dlouho, stejně jako mě vydržely vlastně až dodnes.

U mě pravidelný přísun mléka nakonec  vyvrcholil zhruba ve 14-ti letech, kdy jsem byla hospitalizovaná se žlučníkovými obtížemi v nemocnici. Strávila jsem tam asi dva týdny, než mi šoupli nálepku- Žlučníkář-i když ultrazvuk byl v pořádku. Dostala jsem léky a  seznam jídel, která nejíst a tím to vše bylo vyřešeno .Bolesti jsem měla stále a to každých pár měsíců a to zhruba do svých 30-ti let. Nakonec mě to dovedlo až do Gastroenterologické ambulance, kde mladý lékař (dodnes mu děkuji v duchu) okamžitě naznal, že to nebude se žlučníkem mít nic společného a že to bude od jídla. Nevěřila jsem tomu, myslela jsem si, že je mladý a nezkušený a jen si na mě chce vyzkoušet svoji první gastroskopii. Jsem srab to se přiznám a na gastroskopii jsem nešla. Strach byl větší. Díky tomu jsem  začala více vnímat svoje tělo a sledovala po čem křeče přicházejí a po čem ne.

ALERGIE JAKO ODPOVĚĎ IMUNUTINÍHO SYSTÉMU