Jak se Mariánka narodila, aneb porodní příběh z pohledu duly a přítelkyně

Když jsem se v létě seznámila s Martinou, hned jsem věděla, že si budeme blízké. Bylo to takové to přátelství na první pohled, kdy jedna má na jazyku zrovna to, co druhá povídá. Přeletěla jiskra a už jsme pusy nezavřely. Já čerstvě máma 4 dětí a ona zrovna 4. čekala. Obě vysokoškolačky, které daly přednost své rodině a svým snům před kariérou. ÓOO jaké dvě bláhové duše se setkaly! 🙂

Stejně jako jsme si rozuměly v názorech na život, bylo naším velkým společným tématem její těhotenství a touha po přirozeném porodu. Ani nevím přesně, jak jsme se dostaly k tomu, že bych mohla být přítomna u jejího porodu. Ale vzhledem k tomu, že jsme si tak v mnohém ladily, obě jsme si to přály. Já ze zvědavosti a touhy zažít porod z druhé strany, ona proto, že ve mně cítila zázemí, které potřebovala ke splnění svých porodních přání.

Celé těhotenství naslouchala svému srdci, a přitom nezapomněla naslouchat své dceři v děloze. Velmi stála o to, aby se jí porod rozběhl sám a nemusela na indukci jako u předešlých porodů. Toužila po prožitém zrození svého dítěte. Když se však její těhotenství přehouplo do 42. týdne, bylo po Vánocích i Silvestru a Mariánce se nechtělo stále ven, domluvila se v porodnici, že nastoupí na vyvolání. Vážím si jí za to. Udělala to tak, jak to bylo nejlepší pro ni o pro děťátko.

Přijela jsem za ní kolem 11 hodin dopoledne, zrovna ležela po zavedení části tablety a čekala, kdy to vypukne. Povídaly jsme si a nic se nedělo. „Snad tenhle porod zase neprokecám“, zaznělo jí z úst. Její muž seděl u okna a občas mrknul na hodinky, snad stihne chlapy a objednanou hospodu na zapíjení své dcery! Nechci mu křivdit, byl skvělý. Pro něho jako muže byl porod manželky velmi silnou zkušeností. Tiše seděl nebo stál, snažil se být k užitku, ale nevěděl jak, a tak do ničeho nezasahoval. Raději nedělat nic než něco zkazit. Pro ženu je sedící muž tichou podporou a tvůrcem bezpečného zázemí v neznámém nemocničním prostředí, což není málo. Mnohdy muži trpí, když vidí svou milovanou ženu v bolestech a kdyby mohli všechno uspíšit, vykoukali by pro každou rychlejší minutu hodinky. Stejně na tom byl Pavel.

Po zavedení další části tablety se porod pozvolna rozbíhal. Už je to rok, co jsem se dívala na Martinu a vnímala to obrovské napojení ženy na svou božskou sílu. Pokoj jako by ztichl a vzduchem se šířily drobné vibrace jejího dechu. Vůně feromonů rodící ženy a mé zkušenosti z vlastních porodů mě vtahovaly do procesu porodu, kterého jsem se stala účastníkem ne tělem, nýbrž srdcem.

Byla jsem tichou společnicí, která se snažila být oporou. Nebýt viděna, kde nemám a být cítěna, kde mám. Pomáhala jsem jí tak, jak bych pomáhala sama sobě, kdybych byla na jejím místě. Když čas od času přišel doktor s dotazem, jestli nechce porod uspíšit prasknutím plodové vody, podívala se na mě a věděla jistě, že toto nechce. Má přítomnost jí připomínala všechny její porodní přání. Mnohokrát jsme spolu probíraly, co si přeje a co ne, a proto stačilo jen být jí na blízku a podpořit jí v tom, aby nepodlehla tlaku, který lékař vyvíjel.

Martina nechtěla prasknout plodový obal, protože z předchozích porodů věděla, co by to znamenalo. Rozběhly by se jí kontrakce, aniž by na ně bylo její tělo připraveno a začala by vypuzovat miminko i přes malý porodní nález. Takto se jí to už stalo třikrát a tentokrát toužila po tom, aby to bylo plynulé. Samotnou ji zajímalo, jestli je vůbec schopna otevřít své porodní cesty úplně a porodit bez nepřirozeného zásahu třetí osoby. V každé chvíli, kdy odmítala lékaře s urychlením porodu, byla tak odvážná a silná!

Masírovala jsem své přítelkyni při kontrakcích záda a napadlo mě, že by masáž prováděl dost dobře i Pavel. Posadila jsem ho tedy na místo, kde jsem ještě před chvílí seděla já a vysvětlila mu, co má dělat. Potom jsem ustoupila a nechala je sdílet intimní chvíle plné bolesti a lásky společně. Tak se stal Pavel aktivním rodičem při porodu svého dítěte.

Bylo před šestou v podvečer, když se začaly kontrakce stupňovat a porodní asistentky si zrovna vyměnily službu, nádherný Martinin zpěv utichl a nahradily jej steny. Možná se do ní vkradlo i trochu nedůvěry a obavy, že to nezvládne, protože bolest se už nedala prozpívat. Říká se, že porod je malá smrt. Žena pohroužena do sebe nevnímá nic než sebe a blížící se miminko. Zaběhla jsem pro porodní asistentku, protože Marťa nemohla popadnout dech a vyplašilo ji to.

Jenže to už ses drahá Mariánko drala na svět rychlostí blesku s čepičkou na hlavě. Tak se říká tomu, když vychází miminko ven v plodovém obalu. Ten praskl, až ve chvíli, kdy jsi měla hlavičku venku. Potom tě tvoje maminka poprvé pohladila, ležela přitom na zemi v bezpečné náručí tvého tatínka a už jen párkrát zatlačila, abys vyklouzla jako rybka z vody. A pak tě dlouho předlouho nepustila a ty ses okamžitě přisála k jejímu prsu a byla jsi celá blažená z toho sladkého mlíčka, které ti proudilo do pusinky. Já to musím vědět, protože jsem byla jen pár centimetrů od tebe.

Nakonec jsem pohlídala, aby ti dotekla pupečníkem všechna krev z placenty. Pohladila jsem tebe i maminku a rozloučila se s vámi, protože tím moje úloha tiché porodní průvodkyně skončila.

zdroj sebevedomarodina.cz