Kontaktní rodičovství mýma očima
Neřeknu vám z hlavy deset (nebo kolik jich je) principů kontaktního rodičovství, kočárek ani dudlík nepovažuji za separační pomůcku a přiznávám, Šimi měl ještě před narozením nachystanou dětskou postýlku.
Byl na druhou stranu hodně nošený, dlouho kojený, velmi tulený, a když jsme spolu usnuli všichni v manželské posteli, bylo nám dobře, což byl poznatek plynoucí z prožitku, nikoliv načtený. Přiznávám, zkoušela jsem na něm praktikovat Estivillovu metodu uspávání (zlo největší ze všech miminkovských metod a zároveň pro mě ta největší lekce na téma UŽ NIKDY VÍC), na vysvětlenou – dočetla jsem se o ní, jak je prý skvělá!
Jako prvorozený si tím vším musel projít, stejně jako já se musela dotknout všech omylů, díky kterým jsem pozvolna přicházela na to, že tudy cesta nevede. Naštěstí se vždy v těch nejzoufalejších situacích objevilo světlo nového dne a s ním i síla vztyčit hlavu a zkusit to jinak.
Ačkoliv jsem u toho brečela a byla na dně, nevyměnila bych tuto zkušenost za všechny dokonale „správné“ myšlenky ze „správných“ knih a ebooků. Vše v souvislosti s výchovou mých dětí koresponduje s tím, jak žiju. Můžeme to nazvat metodou pokus omyl. Díky ní vím, co je pro mě v mém životě dobré a co ne a také pro mé děti.
Věřím, že mi to Šimi všechno odpustil, že jsem se mu za to dostatečně omluvila. Často se na mě podívá těma svýma zářícíma očima a obejme mě jako by říkal: "jdeme dál". Vlastně neustále trpělivě snáší to, že spolu prošlapáváme cestu jeho sourozencům a že kráčíme ruku v ruce, byť jsou někdy naše nohy rozedřené na krev a několikrát se „on the way“ ztratíme a musíme se vrátit zase na rozcestí. Vím, že on to ušlape, proto se narodil jako první.
Stokrát čtené moudro neaplikované a nežité v realitě, je prostě jen myšlenka, kterou neumím zasadit do svého života, nemůžu ji dostatečně pohnojit ani zalít, prostě nejde mi to! Bylo by to pro mě jako donést si květinu ze zahradnictví a nemít pro ni doma nachystanou hlínu, jen pytel hnojiva, do kterého její kořeny nezahrabu. A tak si tu svou květinu raději pomalinku pěstuji z malého semínka v zemině mého života. Hýčkám si ze srdce každý lísteček i každý květ a starám se o ni, jak nejlépe umím. Když ji přehnojím nebo přeliju, snažím se jí pomoct, abych o ni nepřišla. A vím, že stejnou chybu už nikdy vědomě neudělám, protože uzdravit ji není úplně jednoduché.
Kontaktní rodičovství je pro mě především o tom naladit se na potřeby mého dítěte. A vzhledem k tomu, že každé dítě je jiné, neexistuje univerzální rada, jak to udělat. Cokoliv se doslechnu, mě může jen inspirovat (kladně, ale i záporně). A pokud se inspiruju, měla by ta myšlenka především rezonovat v mém srdci. Pokud chcete vědět, co tím myslím, tak si přečtěte dva články, na které nyní odkazuji. Ten první je můj článek JAK JSEM SI MUSELA ZPRACOVAT JEŽÍŠKA, který vychází z toho, o čem tady píšu. A teď si přečtěte tento článek, který jsem včera našla v nějaké skupině na FB a nevěřícně při čtení kroutila hlavou. Maminka, která ještě vloni dětem tvrdila, že dárky nosí Ježíšek, jim letos kápla božskou takovým způsobem, že jí samotné z toho bolelo srdce (už to by pro ní mělo být varováním). Proč? Protože praktikuje výchovný proud, který to po ní vyžaduje a akceptuje jej jako dogma! Soudíc podle komentářů pod článkem, jsem jediná, které to přijde přitažené za vlasy. Anebo si ty ženy poklepávají vzájemně na rameno a navzájem se ubezpečují, že dělají dobře? A to, že děti byly v této situaci až na druhém místě, nikomu z nich nedochází.
Jediný princip, který má pro mě smysl je být rodičem s otevřeným srdcem. A ať si pod tím každý představí, co sám potřebuje.
Nosím své děti, když o to stojí. Dám je do kočáru, když chtějí a já si můžu klidně poběhat po hřišti s ostatními. Použiju klidně i dudlík, pokud není berličkou mezi mnou a dítětem. Položím je do prázdné postele, když vidím, že se potřebují v klidu a nerušeně samy vyspat. Protože i takovou potřebu můžou děti mít. Vlastně si můžou klidně dovolit mě chvilku nepotřebovat. Děti, jejichž potřeby jsou naplněné, nevyžadují neustálé důkazy maminčiny lásky a opravdu můžou být spokojené, aniž by byly 24 hodin uvázané v šátku. Toto je můj názor pramenící z vlastní zkušenosti, nevyčtené, procítěné a hlavně prožité. A jediné, co díky němu riskuju je, že mě nebudou pilné studentky kontaktního rodičovství považovat za dostatečně kontaktní matku. Což dost dobře přežiju, protože nepotřebuju být v nějaké škatulce. Za těch 8 let, co jsem matka, jsem poznala, že není důležité umět vyjmenovat body, které jsem si s pijícím dítětem u prsa nastudovala na internetu, důležité je umět ve vazbě s dětmi žít a zkoušet reagovat s láskou na jejich potřeby a na ty svoje. Neupřednostňovat je před sebou samou, ale snažit se vytvořit rovnováhu mezi nimi, mnou a Martinem tak, jak to nejlépe jde.
A ještě jedna věc, mám právo selhat a možnost poučit se. Stejně jako každý jiný rodič!
zdroj:http://www.sebevedomarodina.cz/kontaktni-rodicovstvi-myma-ocima/
A já taky musím říct ano přesně! Díky za zpětnou vazbu! Dneska je moderní všechno trochu přitáhnout za vlasy. Pak žena, která se chová k dětem kontaktně, jen jim třeba dá dudlík, už není pro někoho kontaktní, protože víme a pro někoho zase je moc kontaktní, protože s dětmi spí, kojí je apod. Proto jsem měla potřebu napsat svůj článek a podpořit ženy, které reagují na potřeby dítěte, aby neměly potřebu se někam škatulkovat, protože kontaktní rodičovství je jen sousloví, které se naplní svým obsahem až na základě skutků, tedy našich spokojených dětí.
@dexin Jo, ja byla na ten pojem AP tady na MK pred lety trochu alergicka, protoze se mi to od nekterych zastankyn zdalo jako dogma a rekla bych, ze jejich pristup spoustu matek odradil.
Ten priklad dogmatu, ted trouchu doufam, ze si to dotycne prectou a chyti se trochu za nos. Jsem poradkyne pro noseni deti, venuji se tomu hodne, jsem na FB clenem jak ceskych, tak nemeckych skupin. Zatimco v nemeckych zeny klidne postuji fotku miminka s dudlikem a NIKDO na to nikdy nic nerekne, na ceskych se prakticky vzdy najde NEKDO, kdo si neodpusti plk o sizeni miminka kusem gumy a dudliku pro deprivanty.
Memu prvnimu diteti dala dudlik sestricka v porodnici, s kapkou sab simplexu, aby uvolnil vetry, coz k memu prekvapeni vyborne fungovalo. Takze jsem k tomuto ucelu pouzivala i doma. Jak jsem zacala nosit, zjistila jsem, ze moje dite cuca uplne vsecko v dosahu, takze jsme se z prochazky vraceli oba uplne mokri 🙂 Na radu PA jsem mu dala dudlik, on me neslintal, dudal dudlik a byl spokojeny, temer vzdy usnul. Pri rustu zubu se opet vratil dudlik do obliby. Koren fialky nebo chlazene kousatko zadne z mych tri deti nechtelo.
Ale ono to asi chce vek a par let zkusenosti, vic deti (= sirsi uhel pohledu a nadhledu). Taky jsem jako mono-matka mela spoustu rad. Jako trojmatka rady nedavam, ale ani neprijmam 😂
@dexin Je to spis o prerovnani priorit. Ze musim x-krat denne neco resit s detma. Ti dva se dohaduji, ta nekde spadla, ten potrebuje neco prinest do skoly, ta zas chce vyzvednout pozdeji ze skolky... atd., mi prijde plytvani energii radit nekomu, kdo o to vlastne nestoji 🙂
Jsem rada, ze to nekdo takhle pekne sepsal jako ty 🙂
@mmmk Chtěla jsem napsat komentář v podobném duchu 😁
@dexin Krásné napsané a pravdivé. Každý dělá chyby. Nikdo nejsme neomylní vítězství je v tom uvědomit si je a snažit se je napravit 😊 Nemám ráda extrémní póly čehokoliv ani fanatické vyznáváni kort u sedí když každé je jine a každému sedí a funguje na něj něco jiného 😊 I deti na UM můžou byt kontaktně vychované 😊
podepsala bych se pod to, s prvním jsem začínala na kočárku a ta úleva, když jsem ho dala do šátku - oboustranná, pak začal chodit a v podstatě ze dne na den už šátek nechtěl ani vidět. Byl to šok, ale nedalo se nic dělat. A druhé dítě totálně naopak, začala jsem se šátkem a byla neuvěřitelně nespokojená, naštvaná, v kočárku se naopak rozpleskla a vůbec se nelekala, když jsem zatočila, najela na hrbolek, jako ten první. S těžkým srdcem jsem si přiznala, že tu blízkost, kdy dítě nosím v šátku už nezažiju.
To samé s bezplínkováním, druhou, jelikož byla vždycky samorost, jsem nechala klidně i pokaděné plíně- musela bych ji přeprat (a to doslova, protože ač dávala signály předem - nechtěla se dát vysvléct a vykonat potřebu mimo plenku . naopak si na chvíli zalezla s produktem v pleně a byla spokojená 😀) A to jsem po zkušenostech s prvním začala u druhého mimča s bezplenkovkou podstaně dřív)
Ale musímzahanbeně sama za sebe říct, že trochu ztrácím ten kontakt - možná je to dáno únavou a stresem z práce. Zčásti hraje roli i ten fakt, že jak děti vyrůstají z té své roztomilosti, je pro mě trochu problematičtější se na ně i naladit a třebas jim i "odpustit"
Souhlasím. Čím dál víc se setkávám s tím, že kontaktní mamink, které by podle té teorie měly být víc chápavé, víc tolerantní, se nezvájem (v jedné kontaktní slupině) odsuzují a předhánějí, kdo je lepší máma! Já myslím, že místo kontaktního rodičovství by se měl používat termín intuitivní rodičovství, přesně proto, že každé dítě je jiné a má jiné potřeby a když na ně maminka intuitivně reaguje je to ten správný způsob. 🙂 Ať se jedná o nošení, společné spaní nebo krmení...
@roseofnight Ano, to je to, co na tom nemam rada - jsi-li kontaktni matka, musi s tebou vsechny deti spat v posteli asi az do puberty, vsecky musis kojit do nastupu do prvni tridy a nosit, i kdyz uz nechteji, jinak nejsi ta spravna kontaktni matka, ze jo 😀
super postreh, úplne s tebou súhlasím, vystihla si podstatu, ako sa každá pôvodne "dobrá" myšlienka môže striktným uplatňovaním paradoxne "zvrhnúť" na extrém..čo nie je nikdy prínosom..pre nikoho.. podľa mňa je tiež dôležitá správna miera..matka v nespočetne veľa veciach inštinktívne vycíti, čo je pre jej dieťa tým " dobrom", na druhej strane som sama zástancom aj skorého vybudovania si určitého režimu dňa, čo sa týka vecí ako spanie, papanie, kúpanie, uspávacie rituály....dieťatko je tak spokojné, keďže vie čo bude nasledovať... ja mám teraz tretie dieťatko / po 18.a 13. rokoch / a môžem potvrdiť, každé z mojich detí, je iné, čo sa týka osobnosti, vývoja..ale niektoré veci sú rovnaké.. napríklad všetky som kojila..ani jedno nechcelo dudel / jak cez kopirák všetky ho vypľúvali /spali v postieľke radšej sami - a odhliadnuc od toho, že to sami preferovali, myslím si, že manželská posteľ je určená predovšetkým pre manželov / partnerov /, aby ich vzťah ostal pekný aj po tom, ako sa stanú rodičmi , čo je nesmierne dôležité aj pre samotné deti😉/ od mesiaca mi prespali celú noc🙂/..alebo maximálne niekedy keď išli zuby alebo pod. som nakojila a preložila do postieľky a bolo.. všetky mali radi kočík. toto .tretie aj nosím.. / predtým to ešte nebolo tak rozšírené pri prvých deťoch../ ale striedam to s kočíkom..podľa toho, ako nám to vyhovuje..všetky mi pekne papali, malá má teraz 8 mesiacov, je to spokojné, šťastné dieťa..a nemám ju stále " na tele" , je rada aj sama so sebou🙂..máme rituály ako ..vždy ráno sa maznáme v manželskej posteli, aj večer ju uspím ešte kojením / ako druhá večera🙂/ ..a ešte taký postreh..obe prvé deti mi v pohode od prvého dňa ostali v škôlke a aj s príbuznými, keď bolo treba..žiadna separačná úzkosť.🙂.. a dúfam, že to pri dcérke bude podobné..
podle mě ani nikdo neříká, že KR je o tom hopsat s dítkem celý den v šátku, ale jsou i děti, které to vyžadují. citlivě reagovat na jejich potřeby, to je podlě mě KR 🙂
@1kristyna22 jo tak bohužel je spousta dogmaticky založených žen, které prezentují KR přesně tímto striktním způsobem! Stačí se mrknout na FB do skupin KR.
@anasofi No já si třeba nemyslím, že krásný vztah partnerů je založený na společném spaní, respektive, že tím, že vezmu dítě do postele se vztah partnerů naruší. Pokud je vztah pevný v základu, tohle ho rozhodně nezničí. 😉 Ale věřím, že jsou děti, které mají rády svůj prostor. Pokud to vyžadují a je jim to dáno, je to KR. Pokud vyžadují tulení a rodiče ho separují, aby se náhodou nerozmazlilo, to KR rozhodně není
@1kristyna22 o tom to není, vážně! .)
@dexin já četla jen u tohoto tyto rady. Když je dítko spokojení v kočárku nebo v postýlce, tak myslím, že nikdo nikomu necpe, že ho má nosit nebo si ho vzít do postele. Ale to jen na mě tak působilo, možná je to tím, že já si taky nemyslím, že KR je podmíněno celodenním nošením v šátku. Ale ani se nesetkávám s tím, že by to někdo tvrdil.
Mě moje dítě ukázalo cestu a zbořilo veškeré moje představy 😀
@1kristyna22 to je moc dobře
@pajii23
@barag
@roseofnight
@mmmk
@anasofi
@roseofnight moc děkuji za reakce a sdílení vašich názorů! KR je pro mě o empatickém vnímání potřeb dítěte a udržení harmonie v partnerství. Protože, když dva táhnou za jeden provaz a mohou se jeden o druhého opřít, to se jim pak kontaktně vychovává! 🙂
přesnější popis toho, jak to mám, jsem nikdy nečetla - dokonce bych ho ani nenapsala!!! Naprosto ve všem s tebou souhlasím. Kolikrát jsem měla to špatný svědomí z toho, jakých chyb jsem se napáchala na tom prvním a o kolik to má jednodušší ten druhý. Kolikrát jsem se stala terčem kritiky a hnusných pohledů proto, že moje děti spí samy ve svém pokojíčku - a nikdy jsem je nemusela nechat brečet, nikdy netrpěly, to by matka snad proboha musela poznat. Večer se rozloučí, dají si pusinky, zamávají si a každý si běží do své postýlky, je to režim, který mají naučený a který jim naprosto vyhovuje, oba potřebují na spaní klid, jsou to budivý typy a pokud maminku potřebují, jsem u nich hned. Pokud jsou mé děti nemocné, nedám je z ruky, když vidím, že to potřebují a to klidně tři dny v kuse, samozřejmě. Mám děti dvě, každý je tak diametrálně jiný, nikdy neplatily stejné metody atd., ale s druhým vidím, ,že co jsem u prvního musela tvrdě vydupat, půjde tady tak nějak víc samo (má teda taky ten příklad toho bráchy). Vždy když je mi staršího líto, jak to měl a má se mnou těžký, tak si zas řeknu, že ale tím, že je první, tak se stále vše točí kolem něj a my ostatní ho tak nějak doprovázíme. No snad to nějak přežije ten náš pokus omyl, ale zároveň tak nějak cítím, že to bylo vlastně všechno správně - nebo prostě tak jak to mělo být. Každý extrém a každý trend je špatně. Když se vytvoří skupina lidí jen proto, že nosí děti v šátku a ten kdo nenosí do té skupiny nepatří, tak mi to prostě chca nechca zavání nějakým elitářstvím sektářstvím, i když samozřejmě jejich filosofii chápu.
a co se týče ježíška, no zase naprosto, prala jsem se s tím, moje máma je dokonce tak moc pragmatická, že nám hned řekla, že dárky nosí rodiče, stojí peníze a oni je musí vydělávat, abychom věděly, jak se věci maj, i když o něco více romantičtější otec se snažil aspoň trochu. Nicméně já si v tom udělala jasno hned od začátku - Ježíšek je u nás pohádka, krásná vánoční pohádka a prostě si ji vyprávíme a hrajeme si na ni - až se zeptá narovinu, řeknu že je to jako, ale že to je krásné. Stejně jako když se mě ptá, jestli existuje čarodějnice, čerti, mikuláš, ne, vše je jen jako - a my si hrajeme, že to je doopravdy - takže tradice je pro nás pohádka. Nebudu svým dětem říkat, že mikuláš je opravdu a čert je vezme do pytle a odnese do pekla. Nikdy, to se mi tak příčí, jak nic jinýho.
Začni psát komentář...
Ano, presne! Ale ono to prapuvodni kontaktni rodicovstvi ma vychazet z potreb ditete a souzneni s rodicem. Neznamena to nutne dite celodenne preventivne v satku s prsem v puse, zadny kocar, zadny dudlik, postylka je sproste slovo, v posteli s rodici az do puberty, jak tvrdi ty dogmaticke zeny na internetu. Jsem teda matkou o rok min nez ty. Ale uz pred prvnim porodem jsem mela svoji terenni porodni asistentku, ktera me na spoustu veci pripravila. Treba mi rozmluvila cist jakekoli knizky o vychove a peci o dite, abych si nenarusila svoji materskou intuici, nemela pak ze sebe treba spatny pocit, ze nekonam podle knizky atd. Taky mi vysvetlila, co se deje s miminkem, kdyz se necha vyrvat. Stejne jsem ale casem musela dospet k tomu, ze jsem jedinecna matka svych jedinecnych deti a ze jako v jinych vecech, ani v rodicovstvi nepojedu v nejakem proudu, ale pujdu cestou spokojenosti deti a sebe.