Často se bojíme říct nahlas vlastní názor. Bojíme se, že se na nás za to někdo bude dívat přes prsty, že nás bude soudit, že nás nebude mít rád, že nás odmítne, že si nás hodí do nějaké škatulky, že nebudeme mít kamarády, že nezapadneme, že si to někdo vyloží jinak, že to někoho zraní, že to nebude vypadat dobře, že to vlastně nedokážeme ani slovy vyjádřit.... A tak nic svého neříkáme, opakujeme cizí myšlenky a přitakáváme. To je totiž to nejjednodušší, pro takové životní postoje nepotřebujeme odvahu.

Od té doby, co píšu blog jsem si už vyslechla od různých lidí doporučení a rady, o čem bych neměla psát, co bych naopak měla zmínit, že tento názor by ode mě nečekali a že bych to možná měla napsat jinak apod. Pročpak se neprojeví sami? Pročpak bych neměla být sama sebou?

Třeba dneska od Martinovy mámy přišlo, že bych neměla psát vůbec, protože odhalení toho, jak žijeme je zneužitelné a co tomu můžou říkat lidi, že nám vidí pod pokličku a že to můžou pochopit jinak a tak zkrátka a dobře, raději nic nepiš a budeš mít klid.

Dneska taky mimochodem přišla s tím, proč jsme jí jako neřekli, že čekáme šesté dítě. Já zrovna držela nad lavorem Majdu a málem mi do něj spadl, když se zeptala. Prý jsem to sama napsala na FB. A navíc to potvrdil soused. :D

Tak jo, přiznávám, NEČEKÁME ŠESTÉ DÍTĚ, ani jsem ho neporodila, byť jsem se vrátila v sobotu večer z porodnice. Prosím všechny, aby četli pozorně to, co doopravdy píšu a ne to, co by chtěli číst.

Můj úmysl na těchto stránkách je jasný, jde mi o podporu a motivaci k radostnému rodinnému životu.

Nedokážu zabránit tomu, že si lidé i přesto, že píšu, jak nejlépe dovedu, chtějí brát věci osobně, neumí se sami projevit a proto jen kritizují názory jiných, obávají se pomluv a drbů a přitom sami drbou, nedokáží se přenést přes to, že není důležité, co si o vás kdo myslí, ale je důležité, jak se sebou dokážete žít vy sami a měřítkem je vaše spokojenost a sebeuvědomění, tedy sebevědomí.

I když i toho slova SEBEVĚDOMÍ se lidé fakt bojí, protože místo, aby za ním hledali porozumění sobě, radost a vděčnost, vidí v něm ego, protože tak je to nastaveno. Kdo je spokojený, radostný a zářící nemůže být přeci skromný a dobrý. Jenže chyba lávky! Tohle je jen program vaší mysli. Ve skutečnosti můžeme být sebevědomí všichni jen se pro to potřebujeme naučit nebát se projevit.