Celé dny se snažím chovat, jak nejlépe umím (no jasně, to přece každý) a večer co večer si tiše přehrávám vyhrocené okamžiky, které nastaly během dne. Uvědomuji si, jak nedokonalá jsem. Jako matka, žena i člověk. Jenže po těch letech, co tady v tom svém životě žiju, už se z toho nehroutím. Stala jsem se pozorovatelem svých chyb a selhání a snažím se žít tak, abych si neměla večer co vyčítat. Což se ne vždy podaří.

Už od dětství ležím v noci v posteli a přemýšlím nad tím, co jsem kde řekla nebo měla říct, co bych udělala jinak. Někdy mě to rozruší, ale většinou jsem klidná a stačí hluboký nádech, výdech, nádech....

A když tak ležím a nemůžu spát, protože jsme třeba s dětmi nezhojili nějakou vyhrocenou situaci, přicházím na takové rady pro sebe samu, které bych už asi dávno mohla vyčíst z chytrých knížek, protože nejde o objevení Ameriky. Jenže, když mně přijdou samy, skutečně si je zapamatuji a používám je. No a jedna z těch rad je, že i rodič by se měl naučit dětem omluvit. Opustit svou pýchu a říct dítěti jako rovné bytosti, že se choval jako debil. A ještě by neměl mít strach z toho, že mu dítě neodpustí.

Odpouští mi, vždycky mi odpustí. Přitulí se a v tu chvíli cítíme "dokonalé" oboustranného štěstí.

"Kolik pokusů mi ještě dají?", honí se mi hlavou. Jejich láska je však bez podmínek. To ale neznamená, že mi to nedají sežrat, holomci moji.

A taky vím jednu věc úplně stoporcentně: Jen tak moc, jako máme rádi sebe, můžeme mít rádi i ty, kteří žijí po našem boku. A já je mám ráda čím dál víc.