To selfie bylo z čiré radosti, že poprvé za 24 hodin mám prostor, ve kterém neuslyším “mamí”. Jinak samozřejmě nejkouzelnější slůvko na světě.

Bylo čtvrt na deset večer. Miminko spalo a ostatním dětem četl Martin román Prašina. Mimochodem pěkně napínavý, že ani nedutají a každý večer poslouchají.

A já stojím u nádherně nasvíceného bazénu s úplně teplounkou vodou, koukám na houpajíci se světla na moři, poslouchám bečení ovcí, které se pasou na skalnatých kopcích všude kolem a nad hlavou mi padají perseidy.
Nořím se do vody, občas přiletí netopýr, aby se trochu napil a já plavu půl hodiny vkuse a je mi nádherně.

A pak najednou zhasl bazén, ještě že tak, jinak bych nevylezla ven, a všude se rozhostila tma. Jen na nebi svítí hvězdy a kolem mě se po cestě do apartmánu prohánějí polodivoké kočky.

Na všechno, co se odehrávalo předtím, jsem zapomněla, žádné děti, jídlo, uklízení. Je jen teď a já nejsem ta matka, co únavou padá na hubu, ale jen žena, člověk, a je mi nádherně. Broukám si svou oblíbenou písničku od R.E.M, schválně uhádnete?

Otevírám dveře a uvnitř ticho, všichni spí. Chci si ty pocity všechny zapsat, ale oči se mi klíží, a tak píšu až teď přes den a mezitím plním přaní všech kolem, občas mi ujedou nervy, občas se zasmějem a já se zase těším na noční bazén jen pro sebe.