Už jste se někdy styděli za své děti? I tento pocit může přijít a není zrovna lehké pro rodiče jej zpracovat. Mě se to stalo po dlouhé době včera. Hlavou se mi honilo selhání.

Cítím, že je důležité se o to podělit a sdělit, že i my rodiče si můžeme dovolit jakýkoliv pocit. Ale protože my jsme ti “velcí” můžeme jej snadno propustit a nevpustit jej do dítěte, nevyčítat mu chování, které jsme u něj nepředpokládali, nenadávat mu, ale zamyslet se, co mi na tom vadilo nejvíc a co udělat pro to, aby to příště bylo jinak.

I přesto, že většinu času jsou to úžasné individuality, dokonalí malí lidé a z půlky jsou vlastně já, tak jsem včera cestou z náměstí měla pocit, že jsem někde ve výchově udělala chybu. Ale s oddtupem 12 hodin tady ležím a přemýšlím o tom, že mi vlastně až tak nevadilo, že moc upoušteli páru, ale že ty pocity ve mně vyvolala jen obava z toho, co si o mně řeknou lidi.

Dvojčata byla jak urvaná z řetězu. Vzájemné provokace, pláč, vřískot, zmrzlina v cukrárně na zemi (to jediné nechtě), kšiltovky poházené u silnice, válejíci se děti na chodníku s řevem, který jen všechny kolemjdoucí přílákal, kdyby náhodou ty dva měli v úmyslu přehlédnout.

Byli jsme v drogerii koupit každému krabičku papírových kapesníků do školky. Víte, jak je na otvoru ten karton na odtrhnutí? Tak ten už tam není. “Proč jste to odtrhli(smradi)?” Závorka nevyslovena, ale v hlavě mi lítala i jiná slova, přiznávám se. “My jsme nic neudělali”, odpověděli a snažili se rukama uťapanýma od zmrzliny tu odtrženou věc vrátit zpátky. Ne s velkým úspěchem.

V tu chvílu potkávám známou, se kterou bychom si chtěly vyměnit pár slov na téma dovolená, ale v půlce věty si všímám, že Kristián vyndal část těch papírových kapesníků, aby si utřel ulepené ruce. Abych si toho nevšimla, tak je nastrkal zpátky. To nevymyslíš!

A tak jsme tu diskuzi o moři raději ukončily. Já jsem vyndala ty špinavé kapesníky z krabičky a uvažovala, jestli mám jít koupit nové nebo zítra ve školce pochopí, že jich není sto, ale asi o třetinu míň.

Než jsme došli domů, krabička už
nebyla krabičkou a kapesníky trčely ze tří stran.

Při psaní této historky jsem si řekla, že bych vám to torzo vyfotila, jenže nakonec úplně zmizelo, protože ta děcka lstivá ví, že důkaz se musí zlikvidovat. A že, když není důkaz, nic se nestalo. Matka kecá! A vy si to asi dokážete představit. 😂

Teď už mi to přijde vtipné, vychladla jsem, ale v tu chvíli mě to štvalo. Připouštím, že i oni můžou mít svůj den a že ten můj stud a frustrace byly vyvolány mým strachem, že v očích jiných selhávám. Ale myslím, že když jsme to ustáli s úsměvem a kapesníky byly nakonec doručeny do školky, tak to nakonec dopadlo dobře, ne?

Malá lekce pro mě. ❤️