Tak, a je to tady. Karanténa celoplošná. Čas zavřít se doma a nějak to celé přečkat. Ale hele, nucená uzávěra v místě bydliště má i svá  pozitiva. Tak třeba:

✔ zůstat celý den v pyžamu - bo je to pohodlné, nikam se nachystáte a ani nehrozí, že vás přepadne nějaká nečekaná návštěva. Kurýr s jídlem případně pošťačka tohle vaše malé fópáčko buď bez komentáře přejdou, v lepším případě vůbec neuvidí, protože v rámci bezkontaktního styku nechají donášku za dveřmi, zazvoní a zmizí.

✔uvařit si něco dobrého. Vyzkoušet nový recept z netu, v pozdějších dnech prostě zkusit splácat, co dům dal, páč zásoby se tenčí a do krámu se nikomu nechce. A nikdy nevíte, jestli zvládnete z toho prdu udělat kuličku a nebo jídlo hodné Masterchefa. V obou případech se na ty laskominy, co se tam vaří, můžete aspoň podívat večer v telce. Udělat si k tomu chlebovou pochoutku a poslintat si tričko. 

✔pustit si pěkný film nebo rovnou všechny díly nekonečného seriálu - pokud nemáte děti 

✔ přečíst knihu, na kterou jste do teď neměli čas - tedy pokud nemáte děti

✔dát si dlouhou vanu plnou bublinek, udělat si masku, manikůru a pedikůru, vlasy,... - pokud ovšem nemáte děti 

✔ umýt okna, vyřídit šatník, udělat jarní úklid - platí spíš pro ty, co nemají děti 

✔ dát po zimě do pucu zahrádku - pokud ji máte a nemáte děti

Výše uvedené body vztahují se spíše na bezdětné. Pro matky na mateřské se nic moc nemění. Pro ty větších dětí je to naopak pěknej voser. Musí vymýšlet každodenní program a zábavu bez možnosti odložit si ratomesti do školy, školky, nebo aspoň na dětské hřiště. Nedivila bych se, kdyby teď spousta z nich začala chlastat 😂🙈 

My, co máme zahrádky, neno bydlíme na vesnici a máme to pár kroků do přírody, jsme za to teď dvojnásob vděčné. 

A tak jsem nasadila roušku a vyrazila s kočárem. Po cestě jsem potkala dva cyklisty, několik aut a pošťačky, světě, div se, bez roušky. Zato babča upravující si skalku před domem jí zodpovědně měla. Ze zahrad znělo výskání dětí, slunce šajnilo jak blázen, a nebýt mediální masáže, člověk by na chvilku i zapomněl na všechny hrozby.

Roušku jsem nakonec měla na sobě jen chvilku, a vlastně jen pro tuhle fotku, jinak jsem ji měla složenou a pověšenou kolem krku. Kdybych potkala živáčka, hned si ji na tu hubu natáhnu, to zase jo. Malej měl aspoň plínku přes kočár, kdyby mu do něj chtěl náhodou někdo naprskat. Jak říkám, ani jedno nebylo potřeba, bo nebyli lidi. 

Do krámu nemusíme ještě pár dní, a pokud nám to nepřitáhne muž z práce, tak se nám snad nákaza vyhne.

Tak nám i vám všem přeju, ať to ve zdraví fyzickém i duševním přežijeme! 

Jo a noste roušky, prosimvás. Chráníte tím hlavně lidi kolem sebe. 

Další články k pobavení v těchto těžkých chvílích najdete na FB stránce Beechwood mommy 😊

Jo, tak přesně takhle mi posledních pár dní těhotenství přijde. Mám ještě 13 dní do termínu. Jo, počítám to. Odpočítávám. A kdo ne?! 

Jestli bylo celý těhotenství náročný, teď už je to teda vážně opruz. Kor když se na všech webech a diskusních fórech píše, že potomek už je vlastně ready, akorát se mu prostě nechce. Jako chápu, je mu tam dobře. Nejlíp. Si to představte. Vodní postel, teploučko, uklidňující zvuky všude kolem. Nepřetržitý přísun potravy. A když je mamka trochu akční, i hromada zábavy! Houpání, hudba, hlazení a mazlení, mámin hlas všude kolem... Co na tom, že ten hlas ho přemlouvá k tomu, opustit tenhle dokonalý komfort! 

Protože zatímco se bejby vznáší na obláčku a užívá si každou vteřinu, mamka trpí. Na otoky, křeče, nadýmání, průjmy nebo naopak zácpu, bolesti zad, kloubů, svalů, stydké spony, karpálních tunelů, pálení žáhy, dušnost, a pokud jsem na něco zapomněla, doplňte si samy. K tomu přičtěte velké a všude překážející těžké bříško, kterým jedna zbrklá mamka tu narazí do futer, tady do linky, čistě proto, že přesto, že člověk je tvor přizpůsobivý a na jakoukoli situaci si rychle zvyká, si na ten pupek a jeho každý den se zvětšující objem prostě ještě nestihla zvyknout. 

Obtíže nepřichází všechny naráz. Tělo si je dávkuje postupně. Tu něco bolí, tady píchá, tamhle pálí... A než si budoucí matka zvykne na současné projevy, probudí se do dalšího dne s úplně jinými. To aby nevyšla ze cviku. Nebo snad neustrnula na místě. A tak je každý den jiný a přitom jsou všechny tak stejné. Nekonečné. 

Nastávající mamka už v tuhle dobu bývá většinou na mateřské, nebo prostě aspoň doma. Pokud ještě nemá starší mládě, které by ji udržovalo v pohybu a ve střehu, začíná se touhle dobou uz trochu nudit. Mívá totiž vše hotové. Vyprané, vyžehlené a srovnané, nakoupené a načinčané, doma pořádek... Courat po návštěvách nebo kavárnách se jí už moc neche, protože co kdyby. A navíc takhle veliká už se prostě necítí úplně nejlíp. A tak dny ubíhají, jeden jako druhý. Budíček, snídaně, úprava zevnějšku - protože se chce aspoň trošku cítit lépe - nějaké ty domácí práce, vaření oběda pro sebe a pro manžela na druhý den do práce. Pak chvíli pauza s knihou nebo u telky. V tuto dobu zpravidla následuje první fáze přemlouvání mláděte k cestě na svět. Nejdřív ústní, pak za využití babských rad. Takže odvar z maliníku, další ze lněného semínka. Nějaké cviky z Jůtubu na míči, co slibují usnadnit porod. Pak chvíle cvičení s Aniballem. To jen tak pro sichr. Další odpočinek. Pořád nic... 

Pak následují činnosti už několikrát hotové, protože jedna paní povídala, že to pomáhá nastartovat porod. Mytí oken, už několikrát umytých. Vysávání, vytírání a nevímco ještě. Pořád nic. Akorát to jednoho pořádně unaví. 

A tak následuje teplá vana. Plná bublinek z antistresové pěny do koupele, protože už to začíná být o nervy. V teplé vodě si pak těhulka v posledním stádiu musí přiznat, že pravdu mají spíše ti, co než jak dítě vypudit dříve radí, prostě to neřešit. Odpočívat. Že každé dítě má svůj čas a dokud ten nepřijde, mohou se na hlavu stavět a nic neurychlí. 

A tak plyne den za dnem. Některé jsou lepší, jiné horší, co se fyzické i psychické stránky týká. Jeden den se snažím si těch posledních pár dní užít v klidu a zenové pohodě. Relaxuju. Dělám věci, co mě baví a na které podle zasloužilých matek po porodu už nebude čas. Tyto dny plné pohody se střídají s těmi, kdy si říkám, že už to nevydržím ani den a snažím se to malé všemi dostupnými prostředky popohnat. Zatím marně. Pak propadám zoufalství, že to snad nikdy neskončí a večer přemlouvám manžela k milostným hrátkám i když vím, že mu není příjemná ani ta představa. Ovšem na to, až budeme já a bejby každý samostatná osoba, se těší stejně, jako já. 

A tak statečně čelím dotazům, kdy už to jako bude a že vypadám na rozsypání a kdesi cosi. Teda statečně se jenom tvářím. Ale snažím se. Tak, jako my všechny. 

Na porod se těším, jako na konec jedné kapitoly a začátek nové. Jako na vysvobození. Někdo nechápe a mnozí říkají, že žádné vysvobození nepřijde. Že to bude pak ještě horší. Nevěřím, že to bude horší. Bude to jen jiné. A tak trávím dny čekáním. Někdy mám pocit, že čekáním na Godota. Ale porod na rozdíl od něj jednou doopravy přijde. A pak se s ním konečně setkáme 💝

Když jsem se zapojila do soutěže o testování výrobků od Zenitu z řady Real Green Clean, rozhodně jsem nečekala, že z těch stovek zájemkyň vyberou zrovna mě. Jako takhle - říkala jsem si, že by to bylo pěkné, ovšem s mým štěstím v soutěžích, loteriích a tak všelijak podobně, kdy jsem nevyhrála nikdy nic, jako by na mě osud ukazoval prostředníček s němou výčitkou "Nemáš nárok, vydělej si", jsem byla dosti skeptická. A ejhle, vyšlo to! 

A tak, když minulý týden dorazil balíček s devíti produkty, měla jsem radost i respekt. Přece jenom, já, testováním nepolíbená, v psaní recenzí nepříliš zběhlá, mám být pokusný králíček a ještě o tom veřejně napsat?! Tak jo, všechno je jednou poprvé, čas se pochlapit a vrhnout se na to. 

Kdo mě sleduje, nebo ode mě už něco málo četl, asi víte, že kromě toho, že mi zbývá 50 dní do termínu porodu, se taky za 10 dní stěhujeme do čerstvě zrekonstruovaného domku. Kdo už někdy dělal doma nějakou rekonstrukci, tak má představu, co obnáší úklid po zásahu řemeslníků, kor když je rekonstrukce celková, takže úplně všeho. No, ideální prostředí na testy. 

Kromě toho už skoro rok - tedy po dobu trvání rekonstrukce - bydlíme u tchána, který na začátku roku ovdověl. Jak asi vede samotný chlap domácnost a úklid v ní, po pětačtyřiceti letech manželství, kdy se o to nemusel vůbec starat, protože na to měl manželku, zřejmě netřeba komentovat. Samozřejmě jsem se nabízela, že kromě podkroví, které budeme s mužem ještě pár dní okupovat, obhospodařím a uklidím i jeho patro domácnosti, ale nechtěl ani slyšet. Prý tam stejně nebudeme na věky a on se to musí naučit. Jenže chlapi prostě nevidí nepořádek tak, jako my ženy, tedy kapky vodního kamene na sprchovém koutě, usazeniny ve wc, obtisky mýdlenky na umyvadle, a další a další drobnosti. Tedy - další prostor, kde se s úklidem vyřádit a ideálně použít testované produkty.

Jelikož jsem těhotná a zatím ještě do konce měsíce chodím i do práce, testovací úklid jsem si musela rozfázovat. A níže najdete výsledek.

Real green clean prací gel a aviváž - o tom už jsem tu něco krátce psala. První test proběhl na manželových košilích, včetně testu vůně přímo na zmíněném muži. Jak to dopadlo: vůně mému drahému sedla víc, než má běžná aviváž, i pro můj nos je příjemná, ovšem nevydrží příliš dlouho. Po uschnutí prádlo voní, i žehlení vůně přežila, ovšem z košile po třech dnech vytažené ze skříně, už ji i se svým citlivým nosíkem necítím - možná když by se použila větší dávka, vydrží déle. Co ale oceňuji, je snazší žehlení - košile byly po použití pracího gelu poddajnější, a dle manžela i příjemnější na těle. 

Real green clean tablety do myčky - zatímco když jsme bydleli sami, jela u nás myčka každý druhý den, tchán myčku poněkud bojkotuje. Nádobí myje v ruce a zásadně neutírá, jen nechává uschnout. Podle toho to taky tak vypadá. Zaschlé zbytky jídla na talířích, obarvené hrnky od čaje a kávy, stopy mastnoty a vodního kamene na skleničkách. 

Řeším to jednoduše. Když mám o víkendu směnu u plotny, dávám nádobí do myčky včetně toho, co se mi zdá použité, ačkoli tchán by to považoval za čisté. Proženu mu tedy myčkou všechno nádobí a zase se na týden nemusím bát, že mi mastná sklenka vyklouzne z ruky. Testovala jsem tedy hned dvakrát po sobě. Jak to dopadlo: tablety splnily svůj úkol na jedničku. Na klasický program si poradily s mastnotou, zaschlými zbytky na talířích, a dokonce i s připáleným hrncem. Skleničky se leskly jako nové, bez zaschlých kapek a šmouh. Nádobí příjemně vonělo čistotou. 

Real green clean toalety - testováno na tchánovi, repektive jeho wc. My máme na domě toalety úplně nové, ještě nám je vodní kámen nestihl zaneřádit. Zato tchán...ó Bože! Nechápu, že mu to nevadí. A tak jsem použila štědrou dávku prostředku na toalety, zaklapla víko a čekala. Jak to dopadlo: dala jsem tomu 20 minut a pak pomohla i štětkou. Ještě spláchnout... a paráda! Všechny usazené nechutnosti za nevím, jak dlouho, byly pryč. Jako bonus wc příjemně vonělo. Po pravidelných denních kontrolách mohu konstatovat, že vodní kámen atd se zatím nezačal usazovat zpět. I běžně ne úplně všímavý tchán postřehl, že má toaletu čistou. 

Real green clean plochy - zde proběhly testy dva. Jeden na tchánově umyvadle v koupelně a sprchovém koutě, kde byla protivníkem usazená dlouhodobá špína - po chlapovi přece nemůžete chtít otřít umyvadlo po každém použití, nedej bože jednou za týden omýt sprchovou zástěnu. Druhý test byl u nás na domě, kdy bylo potřeba omýt komplet celé koupelny, včetně obkladů po spárování. 

Jak to dopadlo: Na návodu k použití je "nastříkat a nechat působit". Což na tchánově koupleně bylo opravdu potřeba. Každopádně po patnácti minutách působení stačilo nečistoty setřít hadříkem a sprcháč i umyvadlo zase vypadalo, jako nové. V našich nových koupelnách žádné usazeniny sice nebyly, zato stopy po obkladačích a malířích ano. I s těmi si Real green clean hravě poradil. Na obkladech, i zařízení. Jedinou vadu tenhle výrobek má - po tomhle důkladném velkoplošném úklidu mi došel 🙂

Real green clean podlahy - použila jsem na běžný úklid domácnosti i nového domku. U tchána máme plovoucí podlahy, u nás vinylové, v designu dřeva, s reálnýcm povrchem. Jak to dopadlo: U tchána stíral manžel, hodnotila jsem tedy jen výsledek - žádné šmouhy, ťapky ani kapky na podlaze nebyly. Na vinylu jsem zkoušela já, vzala jsem to včetně dlažby v koupelnách a opět nezbyly žádné šmouhy ani jiné stopy, tedy spokojenost na všech frontách.

Real green clean nádobí - testovala jsem na krabičkách od jídla, co si s mužem nosíme do práce, jako to dělají v té reklamě. Do krabičky po boloňských špagetách jsem napustila trochu horké vody, kápla Real green clean a zatančila si "shake-shake". Jak to dopadlo: po vylití obsahu stačilo krabičku opláchnout čistou vodou a bylo. Takže spokojenost veliká, a jelikož mi zrovna docházel původní prostředek na nádobí, Real se u nás na dřezu zabydlel.

Real green clean prostředek na nádobí a mýdlo na ruce - rovnou se přiznám, že zde jsem byla nejvíce skeptická. Jako přostředek na nádobí a mýdlo na ruce 2v1? To jako jde? Jo, jde. Testovalo se na domě, kam si taky nosíme svačiny, po kterých je potřeba umýt nádobí. Jak to dopadlo: skvěle! Je prima nemuset řešit, kam si dojdete umýt ruce nebo nádobí a v jakém pořadí. Prostě máte na umyvadle nebo dřezu jeden výrobek a použijete ho, na co zrovna potřebujete. Ruce nevysouší a nádobí spolehlivě umyje. Šikovný pomocník, pokud nechcete mít na umyvadle přelahvičkováno.

Real green clean tekuté mýdlo - zabydlelo se u nás na domku na umyvadle na wc. Jednak skvěle voní a i ruce jsou po něm příjemně hydratované. I kamarádky, co pomáhaly s mytím oken a dveří, si ho chválily.

Shrnutí:

Výrobky Real green clean slibují ekologičtější variantu úklidových prostředků, které jsou šetrnější nejen k přírodě, ale i k uživatelům. Jak je to vzhledem k přírodě, nedovedu moc posoudit. Složení výrobků je sice více eko-friendly, než klasické úklidové prostředky, plné chemie, ale na úplně přírodní bázi není. Na každý pád je to odlehčená varianta klasických úklidových prostředků. Ve vztahu k člověku nedráždí kůži, ani při déle trvajícím úklidu, což kvituji, jelikož při uklízení nesnesu rukavice.

Výrobky krásně voní, na každém obalu je roztomilé zvířátko. Jako eko-friendly výrobky bych si je představovala balené v něčem jiném, než zrovna v plastu - dokonce i každá z tablet do myčky má svůj plastový pytlíček. 

Každopádně když se řekne o čistícím prostředku, že je šetrný k přírodě, většinou si pod tím představím sice přírodě neškodný výrobek, ale zároveň ne příliš účinný. To o výrobcích této řady neplatí. Všechny produkty splnily má očekávání, co se funkčnosti týká. Udělala jsem si i malý průzkum, ohledně srovnání cen u této řady a běžných úklidových prostředků. Protože co si budem, když se řekne eko nebo bio a tak dále, člověk si představí sice lepší kvalitu, ale zase o to vyšší cenu. U Real green clean se mi líbí, že ceny jsou srovnatelné s ostatními výrobci, které bežně používám. Dají se dokonce v rámci úspor - ať už financí nebo plastů - sehnat i větší a třeba pětilitrová balení některých z nich, což pak vyjde ještě lépe pro peněžeku i přírodu.

Výsledkem mého testování tedy budiž zjištění, že některé z výrobků - třeba na podlahy, čištění ploch, nádobí, mýdlo a tablety do myčky, se u nás zřejmě zabydlí dlouhodobě. Protože když už máme eko-friendly domek, proč nemít eko-friendly i domácnost 🙂

Budiž mi omluvou, že jsem těhotná poprvé a tedy jsem skutečně neměla představu, do čeho se to vlastně vrhám. Jo, představovala jsem si to, jako Hurvínek válku. Teď to vím! A představa má s realitou společného asi tolik, jako ortodoxní muslimové s plným talířem vepřo-knedlo-zela, zapíjeným pivem! Takže nic, chápeme 😂

Sport - představa:
Budu jezdit na kole, dokud se vejdu za řídítka. Cvičit budu jako doteď, tedy aspoň 3x týdně svých 45 minut, k tomu každý den dlouhé procházky, a když už budu mít tolik času, mohla bych se konečně vrhnout na tu jógu. Však těhotenství není nemoc, netřeba se omezovat!

Realita: Je mi zle, jsem tak unavená, kde je postel?! Nemůžu dostat do kanclu aspoň lehátko? Jen ráno vstanu, na jinýho nemyslím, než jak si zase lehnu. Procházky? Jo, tak podívat se, jak pokračuje rekonstrukce, kolečko má asi tři kilometry. Jauvajs, to mě bolí kyčle! A záda! Ooo bože, zítra to nebudu přehánět a lehnu si rovnou. Kolo? Hm. Nějak to nejede. Kdo mi sakryš pořád brzdí? Nestačím s dechem, nohy mě bolí...sorry lásko, dál si jeď sám, já pak za tebou přijdu aspoň do hospody 😂 (Birell tak trošku chutná jako pivo. Trošku. Vzdáleně. No, aspoň něco, těch pár měsíců to dám). Jóga? Dejte mi pokoj 😂 Možná po porodu. Aktuální stav: cvičím 3x týdně cviky pro těhotné. Prej příprava na porod. A aspoň mě tak nebolej záda. Pustím se do toho, až budu obývat moje tělo zase jenom já.

Strava - představa:
V prvním trimestr budu jíst tak, jako do teď. Takže zdravě. Pětkrát denně. Žádné navýšení příjmu. Budu si poctivě zapisovat do kalorických tabulek. Ve druhém trimestru přidám 200kcal, ve třetím taky. Přece jen chci, abychom byli oba zdraví a měli všechno, co potřebujeme. Hlavně nechci moc přibrat! Tak 10 kilo, víc nic! To dám, si to pohlídám ne, nejsem žádná tykev! Se umím ovládat, přece...

Realita: Je mi blbě. Budu zvracet. Maso? Vejce? Zelenina? Dejte to pryč, velebnosti, budu blejt! Celozrnný pečivo? Fuj, dej sem bílej rohlík! A vánočku! A vůbec, uhni, běžím zase blejt. Bliju pořád, každý den. Několikrát. Neudržím skoro nic. Bílý pečivo, rejži. Konec. To je konečná. Porcelánova mísa je můj nejlepší kámoš. Už v tom mám grif. Pěkně si kleknu, opřít čelo o předloktí, a jde se na to. Někdy 8x, jindy jen 4x denně. Nechci jíst. Chci jen spát. Sakra, mám asi hlad. Je mi jen blbě nebo mi je blbě z hladu? Už ani nevím... prej ranní nevolnost. Prej max tři měsíce! Tahle celodenní brutální kocovina trvá už skoro 5 měsíců. Už nemůžu. Už nechci. Dítě moje, co mi to děláš! Prosím, ať už je to naposled! I přes chvíle s hlavou v hajzlu, váha šplhá nahoru. Co to sakra? Jo aha. Žádný pohyb. Bílý pečivo. Asi to nezvládnu. Co když budu zvracet až do porodu? Mám kliku, se začátkem 22tt tohle peklo konečně končí. Můžu jíst, hurá! Můžu jíst zdravě! Třikrát sláva! Váha pořád šplhá nahoru. 30tt a 10kg nahoře. Nechci vidět, kde tohle skončí. No co, jsem těhotná, to k tomu patří. Peču na to, hubnout budu až pak.

Nákupy - představa:
Koupím jen to nejnutnější. Beztak většinu věcí dostanu po dětech kamarádek. Miminu je přece jedno, co má na sobě. Hlavně že je mu teplo, je to pohodlný a čistý. Mrňous bude mít pěkně svůj pokojíček. Žádný mimino v ložnici rodičů. Pěkně svůj pelíšek ve svém pokoji. Nosit? Nebudu, nikdy! Pro děti se teď dělá hromada kravin, akorát černá díra na peníze. Je to sprosťárna, jak se všichni snaží na nás chuděrách matkách vydělat! Základní investice při pořízení dítěte je prý cca 50 000kč. Tak určitě. Leda ve snu. Za co se dá tolik peněz utratit?! Chci kvalitní kočár, ostatní musím pořídit...tak za 30!

Realita: Jeee to je roztomilý bodýčko! A tohle! A hele, je jen za dvě stovky! To ho vezmu ve čtyřech barvách a třech velikostech. Páni, tady šijou výbavičku do postýlky na míru! Takže hnízdečko, mantinel, peřinka, polštářek, spinkací dečka, troje povlečení, prostěradla, kapsář, stabilizační polštářek - ještě aby to všechno ladilo! Půjde to vůbec k sobě? Ale jo... tak, paráda. Fusak do kočárku ještě potřebuju. Jarní a zimní. A do vajíčka taky! Každej jinej nejlíp. Kam ty prachy pořád mizí!? Vždyť toho nemám tolik... jo aha. Trošku jsem to přehnala. Tak budeme brzdit. Bejby do pokojíčku potřebuje postýlku a přebalovací pult. To stačí. Tak dobře, ještě skříň, a komodu a truhlu na hračky. Poličku na knížky. A postýlku k posteli rodičů. Přece to malinký mláďátko nešoupnu hned do vedlejší místnosti! Potřebuje být aspoň ze začátku blízko mámy. Ještě cestovní postýlku. A rostoucí židličku. A houpací lehátko. Potřeby na koupání. A nosítko na výlety. Přece ho do skal nebudu tahat v kočáře. Vážně to všechno potřebuju hned? No, radši jo. Radši teď. Co když na to z mateřský nebude, nedej bože z rodičáku! Přece jenom, hypotéka na krku... Prej 50 tisíc. To spočítali kde?! Já už to radši ani nepočítám. Bože díky, že jsme na tom tak, že si to můžeme dovolit!

Náš vztah - představa:

Bude mě na rukou nosit a jako bohyni si mě hýčkat! Nosím přece jeho potomka. Krev jeho krve, pokračovatele rodu! Budu mu připadat sexy, jako nikdy. Společně budeme vybírat každou blbost pro naše malé, mluvit na bříško a prožívat každý pohyb a pokrok. Určitě se mnou půjde na všechny ultrazvuky... To bude taková krása!

Realita: Bohyně? Ale kde, tenhle hroch? Co funí, jako lokomotiva, sotva se má přetočit v posteli z boku na bok? V noci to pořádně nespí, chodí čůrat každou hodinu! Je to vůbec možný? Kde se to v ní furt bere? Pořád je jí vedro, nejradši se válí jen tak ve spoďárech. To má bejt jako sexy? Kam zmizela moje chuť na sex?! Ona by mohla furt. Začíná bejt dotěrná. Ještě že na násilí ji nezbývá energie. Uf. Už zase má ultrazvuk? Promiň lásko, máme v práci uzávěrku. Zvládneš to sama? No jasně, pošli fotku. Pokojíček? Kočárek? Hele kotě, máš dobrej vkus! Já ti věřím, že to co vybereš, bude super. No fajn. A co tyhle dupačky, nejsou boží? A neukazovalas mi je už? Neee to bylo včera a byly jiný. Tohle je jinej odstín a mají dlouhej rukáv! Vzdávám to. Tak aspoň mazat pupík bys mi takhle večer mohl, co ty na to? To víš že ano, miláčku. A moc rád. Hele, ono mě to načutlo! To se tam pořád takhle mele?! Ano, lásko. To je naše dítě ❤ A už se na nás moc těší!

Snad jsem vás, milé dámy, aspoň trochu pobavila. Některá se v tom možná i tak trošku najdete... další srovnání mých naivních představ s krutou realitou naservíruji po porodu, až se s naším mláďátkem začneme sžívat. 

Mějte krásný den!

Musím se přiznat, že když jsem uviděla na testu dvě čárky, nezalil mě pocit absolutní blaženosti a štěstí, jak často píší budoucí maminky. Zachvátil mě šok a panika. Proč tak brzy?! To už si nic neužiju?! Co naše plány? Nejsem připravená! Ještě jsem měla mít půl roku na to si užít vše, co mám ráda! Kolik stovek kilometrů na kole jsem měla ještě s mužem ujet, kolik tůr zdolat, a kolik lahví dobrého vína vypít...s tím vším je teď konec?!

A co náš domek? Ještě není hotový! Bude až na podzim - to se budu muset stěhovat s pupkem? Jak to zvládneme? A co když bude mít zpoždění a já porodím u tchána? To nedám.
A to už si nedám krvavý steak a tatarák? Co dobré pivko a hermelín na grilu? Panebože, kdoví kolik přiberu! Já! Celoživotni bojovnice s váhou, vyznavačka zdravé stravy, konečně relativně spokojená s tím, jak vypadám. To o to všechno teď přijdu?!

Tohle všechno se mi místo radosti honilo hlavou.
Když nad tím zpětně přemýšlím, necítím smutek, lítost, ani výčitky svědomí nad tím, že jsem takhle uvažovala. Prostě to byla moje cesta tomu, jak přijmout svůj nový stav a s tím i to, že miminko hold přijde o půl roku dřív, než bylo v plánu. Musela jsem si tím projít, i když to vůbec nebylo příjemné.

Dlouho mi trvalo, než jsem se srovnala s představou, že nebude malé na jaře/v létě, jak jsme si vysnili, ale už na podzim. A panebože, bude to štír! Jaké to bude? Prosím prosím, ať je to aspoň kluk!

Mojí případnou radost brzdilo i to, že 50% těhotenství končí samovolně před dvanáctým týdnem, z důvodu genetických deformací plodu. Takže přece si k tomu nebudu dělat vztah už teď, co když to nevyjde. Byla bych akorát zklamaná. Zklamání sníším špatně. Stokrát si žena může opakovat, že pokud už k něčemu takovému dojde, není to její vina, že prostě jen plod nebyl životaschopný a neprežil by tak jako tak. Že matka příroda to má dobře vymyšlené, že tělo matky je schopno rozpoznat, zda je či není plod v pořádku a podle toho se s ním případně vypořádat...

A tak jsem si lítala mezi euforií, že budu máma, že to vůbec šlo a šlo to hned, strachem, že to nevyjde, a mírnou podrážděností, proč sakra, tak brzy.

Ženy, věděly jste, že pravděpodobnost, že se zdravému páru podaří počít potomka na první dobrou, je jen 15%? V našem věku ještě míň? Takže zatím co jsem fňukala, jak malá rozmazlená holka, že už nestihnu uskutečnit všechny plány, co jsem před dítětem ještě měla, postupně jsem si začínala čím dál více uvědomovat, že je to zázrak. Budeme mít mimi. Lepší hned, než roky čekat a trápit se, že to nejde. A když k nám to malé chce tak brzy, asi to má nějaký důvod. Prostě to tak mělo být. 

Když mi doktorka v devátém týdnu na prvním ultrazvuku ukázala bušící srdíčko, začala jsem si více uvědomovat, že se mi to jen nezdá. Je to realita, kterou prořívám. Stvořili jsme nový život. Je to zázrak. Náš malý zázrak, co ve mě roste. Však život nekončí, jenom se změní. A my to spolecně zvládneme.

Dost mě však zaskočily reakce matek i nematek, když jsem se pokoušela s nimi svůj rozpolcený stav sdílet a hledat radu a oporu. Místo podpory a uklidnění, jsem se dočkala spíš odsouzení. Jak to, že nejsi hned šťastná, jako blecha? Budeš máma, ty musíš být šťastná! Připadala jsem si chvílemi jako kriminální zločinec, že se hned nevznáším na obláčku. Že mám pochybnosti a možná i strach. Copak to nikdo v začátcích nezažil? Každá byla hned šťastná, vše sluncem zalité a jednorožci prdící duhu všude kolem? Místo podpory a pochopení se mi dostalo spíš rány mezi oči a hromada řečí o tom, co jsem to za matku. Že jsem nevděčná a hloupá, sobecká, a kdovíco ještě. Nezapomněly dodat, co by za to jiní dali! Až jsem si říkala, co je se mnou sakra špatně, že se nedokážu hned radovat. Tak moc jsem chtěla slyšet, že to přejde, že se začnu těšit, až se s tím vnitřně srovnám. Celkově nečekané změny špatně snáším a potřebuju čas se na nové věci a situace adaptovat. Stačilo říct, že to bude dobrý. A mou vyděšenou maličkost obejmout...

Tohle krizové a rozpolcené období se mi podařilo překonat jen díky podpoře mé nejlepší přítelkyně a mého báječného manžela, který když viděl, jak se hroutím, dělal a říkal to všechno, co jsem zrovna potřebovala slyšet. Že to zvládneme. Že se moc těší. Že budu skvělá máma a že se do miminka určitě zamiluju, a že to bude brzy. Že všechno bude v pořádku. A za to jim moc děkuji. 

To jsem sice ještě netušila, jaké mě čekají vzrušující zážitky, ale pomalu, ale jistě jsem se začínala těšit.
No a o tom zase jindy...