Musím se přiznat, že když jsem uviděla na testu dvě čárky, nezalil mě pocit absolutní blaženosti a štěstí, jak často píší budoucí maminky. Zachvátil mě šok a panika. Proč tak brzy?! To už si nic neužiju?! Co naše plány? Nejsem připravená! Ještě jsem měla mít půl roku na to si užít vše, co mám ráda! Kolik stovek kilometrů na kole jsem měla ještě s mužem ujet, kolik tůr zdolat, a kolik lahví dobrého vína vypít...s tím vším je teď konec?!
A co náš domek? Ještě není hotový! Bude až na podzim - to se budu muset stěhovat s pupkem? Jak to zvládneme? A co když bude mít zpoždění a já porodím u tchána? To nedám.
A to už si nedám krvavý steak a tatarák? Co dobré pivko a hermelín na grilu? Panebože, kdoví kolik přiberu! Já! Celoživotni bojovnice s váhou, vyznavačka zdravé stravy, konečně relativně spokojená s tím, jak vypadám. To o to všechno teď přijdu?!
Tohle všechno se mi místo radosti honilo hlavou.
Když nad tím zpětně přemýšlím, necítím smutek, lítost, ani výčitky svědomí nad tím, že jsem takhle uvažovala. Prostě to byla moje cesta tomu, jak přijmout svůj nový stav a s tím i to, že miminko hold přijde o půl roku dřív, než bylo v plánu. Musela jsem si tím projít, i když to vůbec nebylo příjemné.
Dlouho mi trvalo, než jsem se srovnala s představou, že nebude malé na jaře/v létě, jak jsme si vysnili, ale už na podzim. A panebože, bude to štír! Jaké to bude? Prosím prosím, ať je to aspoň kluk!
Mojí případnou radost brzdilo i to, že 50% těhotenství končí samovolně před dvanáctým týdnem, z důvodu genetických deformací plodu. Takže přece si k tomu nebudu dělat vztah už teď, co když to nevyjde. Byla bych akorát zklamaná. Zklamání sníším špatně. Stokrát si žena může opakovat, že pokud už k něčemu takovému dojde, není to její vina, že prostě jen plod nebyl životaschopný a neprežil by tak jako tak. Že matka příroda to má dobře vymyšlené, že tělo matky je schopno rozpoznat, zda je či není plod v pořádku a podle toho se s ním případně vypořádat...
A tak jsem si lítala mezi euforií, že budu máma, že to vůbec šlo a šlo to hned, strachem, že to nevyjde, a mírnou podrážděností, proč sakra, tak brzy.
Ženy, věděly jste, že pravděpodobnost, že se zdravému páru podaří počít potomka na první dobrou, je jen 15%? V našem věku ještě míň? Takže zatím co jsem fňukala, jak malá rozmazlená holka, že už nestihnu uskutečnit všechny plány, co jsem před dítětem ještě měla, postupně jsem si začínala čím dál více uvědomovat, že je to zázrak. Budeme mít mimi. Lepší hned, než roky čekat a trápit se, že to nejde. A když k nám to malé chce tak brzy, asi to má nějaký důvod. Prostě to tak mělo být.
Když mi doktorka v devátém týdnu na prvním ultrazvuku ukázala bušící srdíčko, začala jsem si více uvědomovat, že se mi to jen nezdá. Je to realita, kterou prořívám. Stvořili jsme nový život. Je to zázrak. Náš malý zázrak, co ve mě roste. Však život nekončí, jenom se změní. A my to spolecně zvládneme.
Dost mě však zaskočily reakce matek i nematek, když jsem se pokoušela s nimi svůj rozpolcený stav sdílet a hledat radu a oporu. Místo podpory a uklidnění, jsem se dočkala spíš odsouzení. Jak to, že nejsi hned šťastná, jako blecha? Budeš máma, ty musíš být šťastná! Připadala jsem si chvílemi jako kriminální zločinec, že se hned nevznáším na obláčku. Že mám pochybnosti a možná i strach. Copak to nikdo v začátcích nezažil? Každá byla hned šťastná, vše sluncem zalité a jednorožci prdící duhu všude kolem? Místo podpory a pochopení se mi dostalo spíš rány mezi oči a hromada řečí o tom, co jsem to za matku. Že jsem nevděčná a hloupá, sobecká, a kdovíco ještě. Nezapomněly dodat, co by za to jiní dali! Až jsem si říkala, co je se mnou sakra špatně, že se nedokážu hned radovat. Tak moc jsem chtěla slyšet, že to přejde, že se začnu těšit, až se s tím vnitřně srovnám. Celkově nečekané změny špatně snáším a potřebuju čas se na nové věci a situace adaptovat. Stačilo říct, že to bude dobrý. A mou vyděšenou maličkost obejmout...
Tohle krizové a rozpolcené období se mi podařilo překonat jen díky podpoře mé nejlepší přítelkyně a mého báječného manžela, který když viděl, jak se hroutím, dělal a říkal to všechno, co jsem zrovna potřebovala slyšet. Že to zvládneme. Že se moc těší. Že budu skvělá máma a že se do miminka určitě zamiluju, a že to bude brzy. Že všechno bude v pořádku. A za to jim moc děkuji.
To jsem sice ještě netušila, jaké mě čekají vzrušující zážitky, ale pomalu, ale jistě jsem se začínala těšit.
No a o tom zase jindy...
Já si myslím, že tyhle rozpolcené pocity má teda každá nastávající máma 🙂. My jsme s manželem miminko plánovali, snažili se o něj několik měsíců a stejně pro mě dvě čárky na testu byly šok a žádná euforie se nedostavila. Naopak jsem byla plná obav a nejistoty (Je dobrý nápad přivést do tohohle světa dítě? Zvládneme to s manželem, jsme na to už dost zralí, co jsme si o sobě sakra mysleli? Co když se něco stane? Co když miminko nebude v pořádku?...). A alkohol a tatarák a sushi a tak mi chybí hrozně. A musím říct, že i teď ve 30tt je pro mě celé to těhotenství trošku surreální a nejsem s mateřskou rolí 100% ztotožněná.