Tak, a je to tady. Karanténa celoplošná. Čas zavřít se doma a nějak to celé přečkat. Ale hele, nucená uzávěra v místě bydliště má i svá  pozitiva. Tak třeba:

✔ zůstat celý den v pyžamu - bo je to pohodlné, nikam se nachystáte a ani nehrozí, že vás přepadne nějaká nečekaná návštěva. Kurýr s jídlem případně pošťačka tohle vaše malé fópáčko buď bez komentáře přejdou, v lepším případě vůbec neuvidí, protože v rámci bezkontaktního styku nechají donášku za dveřmi, zazvoní a zmizí.

✔uvařit si něco dobrého. Vyzkoušet nový recept z netu, v pozdějších dnech prostě zkusit splácat, co dům dal, páč zásoby se tenčí a do krámu se nikomu nechce. A nikdy nevíte, jestli zvládnete z toho prdu udělat kuličku a nebo jídlo hodné Masterchefa. V obou případech se na ty laskominy, co se tam vaří, můžete aspoň podívat večer v telce. Udělat si k tomu chlebovou pochoutku a poslintat si tričko. 

✔pustit si pěkný film nebo rovnou všechny díly nekonečného seriálu - pokud nemáte děti 

✔ přečíst knihu, na kterou jste do teď neměli čas - tedy pokud nemáte děti

✔dát si dlouhou vanu plnou bublinek, udělat si masku, manikůru a pedikůru, vlasy,... - pokud ovšem nemáte děti 

Jo, tak přesně takhle mi posledních pár dní těhotenství přijde. Mám ještě 13 dní do termínu. Jo, počítám to. Odpočítávám. A kdo ne?! 

Jestli bylo celý těhotenství náročný, teď už je to teda vážně opruz. Kor když se na všech webech a diskusních fórech píše, že potomek už je vlastně ready, akorát se mu prostě nechce. Jako chápu, je mu tam dobře. Nejlíp. Si to představte. Vodní postel, teploučko, uklidňující zvuky všude kolem. Nepřetržitý přísun potravy. A když je mamka trochu akční, i hromada zábavy! Houpání, hudba, hlazení a mazlení, mámin hlas všude kolem... Co na tom, že ten hlas ho přemlouvá k tomu, opustit tenhle dokonalý komfort! 

Protože zatímco se bejby vznáší na obláčku a užívá si každou vteřinu, mamka trpí. Na otoky, křeče, nadýmání, průjmy nebo naopak zácpu, bolesti zad, kloubů, svalů, stydké spony, karpálních tunelů, pálení žáhy, dušnost, a pokud jsem na něco zapomněla, doplňte si samy. K tomu přičtěte velké a všude překážející těžké bříško, kterým jedna zbrklá mamka tu narazí do futer, tady do linky, čistě proto, že přesto, že člověk je tvor přizpůsobivý a na jakoukoli situaci si rychle zvyká, si na ten pupek a jeho každý den se zvětšující objem prostě ještě nestihla zvyknout. 

Obtíže nepřichází všechny naráz. Tělo si je dávkuje postupně. Tu něco bolí, tady píchá, tamhle pálí... A než si budoucí matka zvykne na současné projevy, probudí se do dalšího dne s úplně jinými. To aby nevyšla ze cviku. Nebo snad neustrnula na místě. A tak je každý den jiný a přitom jsou všechny tak stejné. Nekonečné. 

Nastávající mamka už v tuhle dobu bývá většinou na mateřské, nebo prostě aspoň doma. Pokud ještě nemá starší mládě, které by ji udržovalo v pohybu a ve střehu, začíná se touhle dobou uz trochu nudit. Mívá totiž vše hotové. Vyprané, vyžehlené a srovnané, nakoupené a načinčané, doma pořádek... Courat po návštěvách nebo kavárnách se jí už moc neche, protože co kdyby. A navíc takhle veliká už se prostě necítí úplně nejlíp. A tak dny ubíhají, jeden jako druhý. Budíček, snídaně, úprava zevnějšku - protože se chce aspoň trošku cítit lépe - nějaké ty domácí práce, vaření oběda pro sebe a pro manžela na druhý den do práce. Pak chvíli pauza s knihou nebo u telky. V tuto dobu zpravidla následuje první fáze přemlouvání mláděte k cestě na svět. Nejdřív ústní, pak za využití babských rad. Takže odvar z maliníku, další ze lněného semínka. Nějaké cviky z Jůtubu na míči, co slibují usnadnit porod. Pak chvíle cvičení s Aniballem. To jen tak pro sichr. Další odpočinek. Pořád nic... 

Pak následují činnosti už několikrát hotové, protože jedna paní povídala, že to pomáhá nastartovat porod. Mytí oken, už několikrát umytých. Vysávání, vytírání a nevímco ještě. Pořád nic. Akorát to jednoho pořádně unaví. 

Když jsem se zapojila do soutěže o testování výrobků od Zenitu z řady Real Green Clean, rozhodně jsem nečekala, že z těch stovek zájemkyň vyberou zrovna mě. Jako takhle - říkala jsem si, že by to bylo pěkné, ovšem s mým štěstím v soutěžích, loteriích a tak všelijak podobně, kdy jsem nevyhrála nikdy nic, jako by na mě osud ukazoval prostředníček s němou výčitkou "Nemáš nárok, vydělej si", jsem byla dosti skeptická. A ejhle, vyšlo to! 

A tak, když minulý týden dorazil balíček s devíti produkty, měla jsem radost i respekt. Přece jenom, já, testováním nepolíbená, v psaní recenzí nepříliš zběhlá, mám být pokusný králíček a ještě o tom veřejně napsat?! Tak jo, všechno je jednou poprvé, čas se pochlapit a vrhnout se na to. 

Kdo mě sleduje, nebo ode mě už něco málo četl, asi víte, že kromě toho, že mi zbývá 50 dní do termínu porodu, se taky za 10 dní stěhujeme do čerstvě zrekonstruovaného domku. Kdo už někdy dělal doma nějakou rekonstrukci, tak má představu, co obnáší úklid po zásahu řemeslníků, kor když je rekonstrukce celková, takže úplně všeho. No, ideální prostředí na testy. 

Kromě toho už skoro rok - tedy po dobu trvání rekonstrukce - bydlíme u tchána, který na začátku roku ovdověl. Jak asi vede samotný chlap domácnost a úklid v ní, po pětačtyřiceti letech manželství, kdy se o to nemusel vůbec starat, protože na to měl manželku, zřejmě netřeba komentovat. Samozřejmě jsem se nabízela, že kromě podkroví, které budeme s mužem ještě pár dní okupovat, obhospodařím a uklidím i jeho patro domácnosti, ale nechtěl ani slyšet. Prý tam stejně nebudeme na věky a on se to musí naučit. Jenže chlapi prostě nevidí nepořádek tak, jako my ženy, tedy kapky vodního kamene na sprchovém koutě, usazeniny ve wc, obtisky mýdlenky na umyvadle, a další a další drobnosti. Tedy - další prostor, kde se s úklidem vyřádit a ideálně použít testované produkty.

Jelikož jsem těhotná a zatím ještě do konce měsíce chodím i do práce, testovací úklid jsem si musela rozfázovat. A níže najdete výsledek.

Real green clean prací gel a aviváž - o tom už jsem tu něco krátce psala. První test proběhl na manželových košilích, včetně testu vůně přímo na zmíněném muži. Jak to dopadlo: vůně mému drahému sedla víc, než má běžná aviváž, i pro můj nos je příjemná, ovšem nevydrží příliš dlouho. Po uschnutí prádlo voní, i žehlení vůně přežila, ovšem z košile po třech dnech vytažené ze skříně, už ji i se svým citlivým nosíkem necítím - možná když by se použila větší dávka, vydrží déle. Co ale oceňuji, je snazší žehlení - košile byly po použití pracího gelu poddajnější, a dle manžela i příjemnější na těle. 

Budiž mi omluvou, že jsem těhotná poprvé a tedy jsem skutečně neměla představu, do čeho se to vlastně vrhám. Jo, představovala jsem si to, jako Hurvínek válku. Teď to vím! A představa má s realitou společného asi tolik, jako ortodoxní muslimové s plným talířem vepřo-knedlo-zela, zapíjeným pivem! Takže nic, chápeme 😂

Sport - představa:
Budu jezdit na kole, dokud se vejdu za řídítka. Cvičit budu jako doteď, tedy aspoň 3x týdně svých 45 minut, k tomu každý den dlouhé procházky, a když už budu mít tolik času, mohla bych se konečně vrhnout na tu jógu. Však těhotenství není nemoc, netřeba se omezovat!

Realita: Je mi zle, jsem tak unavená, kde je postel?! Nemůžu dostat do kanclu aspoň lehátko? Jen ráno vstanu, na jinýho nemyslím, než jak si zase lehnu. Procházky? Jo, tak podívat se, jak pokračuje rekonstrukce, kolečko má asi tři kilometry. Jauvajs, to mě bolí kyčle! A záda! Ooo bože, zítra to nebudu přehánět a lehnu si rovnou. Kolo? Hm. Nějak to nejede. Kdo mi sakryš pořád brzdí? Nestačím s dechem, nohy mě bolí...sorry lásko, dál si jeď sám, já pak za tebou přijdu aspoň do hospody 😂 (Birell tak trošku chutná jako pivo. Trošku. Vzdáleně. No, aspoň něco, těch pár měsíců to dám). Jóga? Dejte mi pokoj 😂 Možná po porodu. Aktuální stav: cvičím 3x týdně cviky pro těhotné. Prej příprava na porod. A aspoň mě tak nebolej záda. Pustím se do toho, až budu obývat moje tělo zase jenom já.

Strava - představa:
V prvním trimestr budu jíst tak, jako do teď. Takže zdravě. Pětkrát denně. Žádné navýšení příjmu. Budu si poctivě zapisovat do kalorických tabulek. Ve druhém trimestru přidám 200kcal, ve třetím taky. Přece jen chci, abychom byli oba zdraví a měli všechno, co potřebujeme. Hlavně nechci moc přibrat! Tak 10 kilo, víc nic! To dám, si to pohlídám ne, nejsem žádná tykev! Se umím ovládat, přece...

Realita: Je mi blbě. Budu zvracet. Maso? Vejce? Zelenina? Dejte to pryč, velebnosti, budu blejt! Celozrnný pečivo? Fuj, dej sem bílej rohlík! A vánočku! A vůbec, uhni, běžím zase blejt. Bliju pořád, každý den. Několikrát. Neudržím skoro nic. Bílý pečivo, rejži. Konec. To je konečná. Porcelánova mísa je můj nejlepší kámoš. Už v tom mám grif. Pěkně si kleknu, opřít čelo o předloktí, a jde se na to. Někdy 8x, jindy jen 4x denně. Nechci jíst. Chci jen spát. Sakra, mám asi hlad. Je mi jen blbě nebo mi je blbě z hladu? Už ani nevím... prej ranní nevolnost. Prej max tři měsíce! Tahle celodenní brutální kocovina trvá už skoro 5 měsíců. Už nemůžu. Už nechci. Dítě moje, co mi to děláš! Prosím, ať už je to naposled! I přes chvíle s hlavou v hajzlu, váha šplhá nahoru. Co to sakra? Jo aha. Žádný pohyb. Bílý pečivo. Asi to nezvládnu. Co když budu zvracet až do porodu? Mám kliku, se začátkem 22tt tohle peklo konečně končí. Můžu jíst, hurá! Můžu jíst zdravě! Třikrát sláva! Váha pořád šplhá nahoru. 30tt a 10kg nahoře. Nechci vidět, kde tohle skončí. No co, jsem těhotná, to k tomu patří. Peču na to, hubnout budu až pak.

Nákupy - představa:
Koupím jen to nejnutnější. Beztak většinu věcí dostanu po dětech kamarádek. Miminu je přece jedno, co má na sobě. Hlavně že je mu teplo, je to pohodlný a čistý. Mrňous bude mít pěkně svůj pokojíček. Žádný mimino v ložnici rodičů. Pěkně svůj pelíšek ve svém pokoji. Nosit? Nebudu, nikdy! Pro děti se teď dělá hromada kravin, akorát černá díra na peníze. Je to sprosťárna, jak se všichni snaží na nás chuděrách matkách vydělat! Základní investice při pořízení dítěte je prý cca 50 000kč. Tak určitě. Leda ve snu. Za co se dá tolik peněz utratit?! Chci kvalitní kočár, ostatní musím pořídit...tak za 30!

Musím se přiznat, že když jsem uviděla na testu dvě čárky, nezalil mě pocit absolutní blaženosti a štěstí, jak často píší budoucí maminky. Zachvátil mě šok a panika. Proč tak brzy?! To už si nic neužiju?! Co naše plány? Nejsem připravená! Ještě jsem měla mít půl roku na to si užít vše, co mám ráda! Kolik stovek kilometrů na kole jsem měla ještě s mužem ujet, kolik tůr zdolat, a kolik lahví dobrého vína vypít...s tím vším je teď konec?!

A co náš domek? Ještě není hotový! Bude až na podzim - to se budu muset stěhovat s pupkem? Jak to zvládneme? A co když bude mít zpoždění a já porodím u tchána? To nedám.
A to už si nedám krvavý steak a tatarák? Co dobré pivko a hermelín na grilu? Panebože, kdoví kolik přiberu! Já! Celoživotni bojovnice s váhou, vyznavačka zdravé stravy, konečně relativně spokojená s tím, jak vypadám. To o to všechno teď přijdu?!

Tohle všechno se mi místo radosti honilo hlavou.
Když nad tím zpětně přemýšlím, necítím smutek, lítost, ani výčitky svědomí nad tím, že jsem takhle uvažovala. Prostě to byla moje cesta tomu, jak přijmout svůj nový stav a s tím i to, že miminko hold přijde o půl roku dřív, než bylo v plánu. Musela jsem si tím projít, i když to vůbec nebylo příjemné.

Dlouho mi trvalo, než jsem se srovnala s představou, že nebude malé na jaře/v létě, jak jsme si vysnili, ale už na podzim. A panebože, bude to štír! Jaké to bude? Prosím prosím, ať je to aspoň kluk!

Mojí případnou radost brzdilo i to, že 50% těhotenství končí samovolně před dvanáctým týdnem, z důvodu genetických deformací plodu. Takže přece si k tomu nebudu dělat vztah už teď, co když to nevyjde. Byla bych akorát zklamaná. Zklamání sníším špatně. Stokrát si žena může opakovat, že pokud už k něčemu takovému dojde, není to její vina, že prostě jen plod nebyl životaschopný a neprežil by tak jako tak. Že matka příroda to má dobře vymyšlené, že tělo matky je schopno rozpoznat, zda je či není plod v pořádku a podle toho se s ním případně vypořádat...

A tak jsem si lítala mezi euforií, že budu máma, že to vůbec šlo a šlo to hned, strachem, že to nevyjde, a mírnou podrážděností, proč sakra, tak brzy.