Můj porod KP

Ahoj, 

jsem prvorodička a pod srdíčkem jsem nosila svoje první miminko, které jsme si s manželem moc přáli. 

Prakticky se nám zadařilo hned na 4.měsíc otěhotnět od svatby, takže radost obrovská!! 🙂 Pohlaví jsme si nenechali říct, těšili jsme se hrozně moc na překvapení. 

To, jaký trápení jsme si s naším miminkem užili asi ani nemá moc smysl popisovat... první špatné výsledky na Downa, následně odběr plodové vody. Vše v pořádku.

Ve 26tt krvácení a hospitalizace - další panický strach, jestli se neodlučuje placenta.. Ale vše vpořádku.

Ve 34tt mi začaly odcházet ledviny, protože na ně miminko tlačilo a nutný dren, který mi zaváděli za živa... lahoda 🙂

K tomu všemu si prcek od 29tt usmyslel, že si bude hačat hezky na prdýlce 🙂 A k tomu ho neodradil ani fakt, že jsme v posledním zoufalstvím zkusili v Brně obrat zevními hmaty - leč ZBYTEČNĚ 😀 prostě s ním nic nehlo.

Takže jsem se začala připravovat na porod. Moc jsem si přála miminko porodit přirozenou cestou a k tomu jsem se upínala. Věřila jsem, že bude vše vpořádku. Císaře jsem brala až jako opravdu poslední možnost. Dr. mi nedával moc velkou šanci.. Prý 75% skončí stejně sekcí a u prvorodiček ještě polovina z nich... Ale miminko mělo odhad pod 3kg a hačalo si tak, že to bylo možné zkusit. Hurá!!!

Termín porodu jsem měla 27.9.2016. Maliník jsem hned vysadila po prvním týdnu v 36tt, protože mi rozjížděl nechutné poslíčky. Lněné semínko jsem do sebe dostala jedenkrát 😀 Čili všechny karty vsazeny na Aniball. A i u toho jsem cvičila tak lajdácky, že mě to pak až začalo děsit, jak se termín blížil. Stihla jsem nacvičit 28cm.

V neděli ráno 18.9.2016 jsem nemohla dospat, šla jsem se vyčurat a jako myška se odklidila do obýváku, abych nebudila manžela.. při popošoupnutí na gauči jsem měla najednou dole mokro.. Hm.. asi sem si nějak cvrkla, jak sem se pohnula.. Vyměnila jsem si domácí kraťase, pro sichr dala vložku a další krok a zase mokro.. hm... to je podezřelé.. raději další vyčurání - ale to mi nešlo.. Na dalších pár kroků zase další únik. Je to asi jasný, leč tomu nevěřím...

Nakonec budím manžela, že asi pojedeme do naší nemocnice 4km vzdálené na kontrolu.. takže vklidu jsme se vypravili a já si dala radši trošku musli s mlíkem.. ale fakt trošku... CHYBA 😀

Okamžitě zjištěna plodovka a už jsem tam zůstávala. Manžel byl z toho trochu vedle 😀 takže odjel dom, že mu brnknu, až se něco bude dít.. protože mě nic nebylo.. Sestřička pak málem omdlela, když zjistila, že to jsem já ta s nepovedeným obratem a KP 😀 zrovna v neděli, nikde nikdo.. nerv 😀 hned obvolávala službu, aby byli v pohotovosti.

Následoval kontrolní UTZ a doktor se zhrozil, že miminko je tak vysoko nad porodními cestami, že to prostě nevidí na přirozený porod... Ale že počkáme. Zákaz jídla a pití. Zřejmě dnes půjdu na císaře. 

Pomalu se s myšlenkou smiřuji. Chci aby miminko bylo vpořádku.

Celý den ale ovšem nic.. ani po poslíčcích ani vidu, ani slechu.. Před obědem za mnou přišla sestra, že se bavila s doktorkou, že mi udělá další kontrolu odpoledne a případně při stejném nálezu by jsme sekci provedli. Souhlasím.

Doktorka ale za mnou přišla až o půl 6. s tím, zda si přeji opravdu počkat a zkusit přirozený porod. Že teď se můžu rozhodnout, jestli půjdu na sál, nebo počkáme přes noc a budeme to řešit ráno. 

Popravdě - teď jsem nevěděla co dělat. V žaludku mi kručelo až hrůza, už smířená s císařem, hrozná zvědavost jestli čekáme holčičku, nebo chlapečka.. a myšlenka, že si vše o den protáhnu, když počkám do rána.. hlavně to jídlo a pití... Nicméně jsem si zvolila druhou možnost a to, že počkáme. Dostala jsem tedy antibiotika a celou noc mi je podávali v kapačce. 

Docela jsem se hezky vyspala - tedy vždy po hoďce co sestřička odešla jsem hned usnula. Furt miminko natáčeli. Vše vpořádku, bylo mu u mě dobře a nedělal žádné alotrie. Takže můžeme dál čekat. 

O půl 6. se semnou noční služba rozloučila a já samo nic 😀 ALE v 6. jsem pocítila nepatrnou bolest v zádech... a coto? 6:06 znovu!! takhle to přišlo, bylo asi 30s a odešlo.. nějak sem nevěděla, zda to bude ono, nebo ne. Interval 10minut. Přišel primař a můj gynekolog a slíbili, že když chci, počkáme a uvidíme, zda se to rozjede. Můžu zkusit rodit.

Po hodince se to snížilo na 4!!!! huráááá, asi fakt něco bude!!! Takže nálev a sprcha a můžu volat manžela. Nálev byl super, krásně sem se vyčistila, teplo mi udělalo neskutečně dobře a teplá sprcha prostě dokonalost. Nicméně je 10hodin a kontrakce po 4minutách a já na prst a kousek. Miminko ale sestoupilo a začalo naléhat zadečkem! ZÁZRAK!

Od prvního výtoku plodovky je ale 27,5hodin. Nemůžeme čekat přirozeně a nasazujeme oxitocin. Aby ty kontrakce měly význam a začaly mě i otvírat. V tom přišel manžel a díky bohu za něj. Prakticky od té doby nesundal ruky z mojich zad. A masíroval a masíroval bedra, protože mé kontrakce byly jen a jen do zad. Já trpěla jako pes, zesílilo to na tolik, že už jsem nevěděla jak si ulevit. Chození trochu pomáhalo, nahřívací polštářek co jsem si vyptala jen chvíli. Manžel mi masíroval bedra, když kontrakce ustoupila, letěl kolem stolu mě objímat a hladit, v tom další kontrakce a já už na něj řvala kde je, ať masíruje. takže tak chudák kolem mě pobíhal a nevěděl jak pomoct. Snažil se mě rozptylovat a chvíli se mu to dařilo, v pozdějších hodinách už sjem ale nevnímala ani to.

Chtěla jsem umřít, vyprosila jsem si něco od bolesti. Dostala jsem trochu Buskobanu.. Prý další musí povolit doktor. Tak sestřičce říkám ať na nic nečeká a letí rovnou za ním s druhou. Že to nedám, že umřu. Poprosila jsem tedy o Entonox - plyn na vdechování.

Ten jsem dostala po chvíli - nemohli ho nějak odšpuntovat. Jako od bolesti to přímo asi nebylo.. neb já umírala dál.. ale pak mě to trochu otupilo a dalo mi to možnost si trošku v pauzách odpočinout. Vyprosila jsem si sprchu, která mě hrozně ulevovala. Hopsala jsem si tam na míči a v kontrakci pustila kohout na plný perdy a pak zase ubírala. Vypotřebovala jsem celou nádrž teplé vody 😀 

To už ale bylo zlý. Kontrakce byly neskutečný, oxitocin ještě celý nevykapal, já prosila, ať mi ho už nedávají. Odpověď sestry byla - maminko, teď ho máte vyplý... aha 😀 

Přišel pocit na tlačení, odteď to bylo to pravé peklo. Já musela nejen snést bolest, ale musela jsem se vyhýbat nutkání tlačit.. Jak dlouho? možná i přes dvě hodiny?? Manžel mi přiznal, že se díval na intervaly kontrakcí a byly po minutě!!! Já už prosila všechny, že to chci ukončit. Ale byla jsem už na 8cm!!!! 

Pak jsem začla být jak pavián 😀 ale rodička vedle křičela taky, takže sme se doplňovaly 😀 😀 😀 Manželovi jsem při každé kontrakci drtila ruku, pak jsem ji drtila i doktorovi, který mě chytil, aby mě ukonejšil.. - chudák 😀 😀 😀  Prosila jsem, že už musím tlačit. Tedy jdeme zkontrolovat čípek. Nemohla jsem si lehnout. Nemohla, pozice na zádech, či na boku byly 100x horší než trpět ve stoje, při chůzi, opřená o lůžko (takhle jsem si úplně odmrtvila nohy a nemohla pak stát.. jak dlouho jsem to tam rozdýchávala, nevím..) Nicméně - chci tlačit? musím vědět, že můžu. Tj. lehnout. jenže oni museli čekat na kontrakce, aby to zjistili nejlíp. Ach to bylo křiku 😀 pak už otevřená úplně, ale branka nebo čípek, nebo něco úplně nezaniklo. Kdyby šlo miminko hlavičkou, tak by to bylo vpohodě. Jde ale zadečkem a hrozí, že po průchodu se to stáhne a skřípne hlavičku, tkerá neprojde. Tj. čekáme dál. Umírám dál. 

Další sprcha, trochu úleva.. naučila jsem se to vydýchávat tak, abych netlačila. - Myslím na sex s manželem 😀 Docela to pomáhá, na chvíli se tiším.. Ale ne na dlouho.. 🙂

Doktoři byli zlatí, měla jsem volnost pohybu, ozvy kontrolovali hlavně tak, že mi jen na bříško přitiskli sondu, zjistili, že mimčo se nedusí a je ok a hned ji oddělávali. 

Poslední fáze, nechte mě umřít. 

Pocit tlačit byl až takový, že to tělo dělalo skoro samo. Já se snažila protestovat, ale byl to reflex. Křičím, že musím tlačit, že to nedám.. jak dlouho tak křičím?? hodinu? možná 45min.. nakonec jsem uprosila svého doktora, že musím! musím a musím! zkontroloval mě a říká, tak pojďte na to. Zkusíme to.

Kolem mě bylo asi 10 lidí?? nevnímala jsem to, bylo mi to jedno!!! Tlačím jak o život. Díky bohu Aniballe!!! Vím jak, vím úplně přesně jak!!! kde přitláčet, jak si dýchat. Doktoři jsou v úžasu. Chválí mě. Já na ně křičím ať mě povzbuzují, protože mám chuť to vzdávat, ale když na mě volají ještě, ještě víc, a ještě chvíli, zvládám všechno. Doktor, co mě kontroloval včera nevychází z úžasu, říká, že jsem ho úplně překvapila. Všichni mě chválí a já se směju - ano při tlačení už ano!! že jsem šílená histerka 😀 a že se omlouvám. Prý ne, prý to zvládám dobře.

Musím mít preventivní malý nástřih, aby byl prostor pro manipulaci s hlavičkou. Tlačím při každé kontrakci, manžel mi tlačí hlavu k prsům - sama bych to nedala. Jsem na pozici na zádech. Je mi to tak vážně příjemné. 

A už cítím, jak mi prochází zadeček, cítím tam to "plno" doktoři už vidí. Můj gynekolog a ten druhý po sobě šibalsky mrkají a smějí se, že už ví co čekáme :D zadeček je venku, vytáhli i nožičky. Hlavička prý bude nepříjemná. Jsem připravena!!!

Poslední zatlačení a miminko je venku. Zdravé, nadechuje se a je tak maličké!!!! Já brečím, jsem máma. Manžel mě líbá a hladí a sdílí to celé semnou. A je to KLUK!! náš Vincent!!!

Miminko musí ale hned na kontrolu, zda je vpořádku. Nevadí mi to, jsem šťatná.

Byl tam přichystaný dětský lékař, který si ho hned vzal a donesli ho po chvíli v zavinovačce. Vyhovuje mi to, protože miminko okamžitě dostává manžel a já si tyhle momenty uchovávám do paměti. Vidím na oba, vidím jak je šťastný. Vinošek ani neplakal, krásně se rozhlížel a byl moc spokojený. Mě zašila moc šikovná doktorka. Prý na ni bude jako na vlastní 🙂 A držte se - nemám jediné vnitřní poranění. Venku pouze ten kousek - snad je to kousek 😀 necítím jediný steh. A nechávají nás o samotě. skoro 2 hodiny jen já, Vinošek a můj milovaný Vojta. Miminko si předáváme, chováme, hladíme, milujeme jej celým srdcem. 

Pro tenhle okamžik jsem věděla, proč chci zažít přirozený porod.

Miminko je v pořádku, prý jsem byla šikovná, že já jen trošku modřinku na zadečku. Jinak je ve výborné kondici a zatím vůbec neplače. A prso mi vzal hned!! 🙂

Byl to porod plný bolesti, ale jen kvůli odtečené plodovce. Nechtěli riskovat. Jsem hrozně vděčná celému vedení nemocnice Kyjov, že mi umožnili splnit si sen a porodit si své miminko.