Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    haniplanetka
    Zpráva byla změněna    15. říj 2018    

    Ahoj ženy, já tu dnes dopoledne měla trochu thriller. Sousedka z vedlejšího bytu má dítě, tak rok a půl, Laurinku. Totálně ji nezvládá, šíleně po ní řve, kolikrát i hodně sprostě, dítě vyděšeně řve celou dobu strachy (pochopitelně) a ona na něj hystericky křičí, ať už ta kráva drží hubu, ať už ji nesere atd. Je mi z té "matky" na blití. To dítě ještě neumí říct nic než mami a ona s ní takto jedná. Slyším jen zoufalý pláč "mami, mami" a to matčino šílené hysterické řvaní. Teď byl delší dobu klid, tak jsem byla ráda, jenže dnes to tu bylo znovu, hodinu v kuse. Bylo mi té maličké strašně líto. Sama vím, že dítě umí zlobit tak, že mi rupnou nervy a zařvu na ni, ale tohle mi přijde už víc než přes čáru. Na chodbě jsem potkala paní, která u nás vytírá chodby a bylo jí z toho stejně úzko jako mně a řekly jsme si, že to tak dál nejde. Když se to po dvou hodinách opakovalo, slyšela jsem další řev na téma "já ti tu hubu už zavřu, sklapni, mrcho", už jsem to nevydržela a zazvonila na ně. Slečna mi otevřela (je to hodně mladá holka) evidentně slušně rozpumpovaná vztekem. Zachovala jsem milý a ledový klid a vysvětlila jsem jí, že jestli se tohle jen jednou zopakuje, okamžitě volám policii a sociálku, že tohle není normální a nejsem jediná, kdo to vidí. Řekla jsem jí, že mám ty její záchvaty sprostých slovních útoků na batole nahrané a to bylo naposled, co je snáším já i její dítě. Zeptala jsem se jí, zda si uvědomila, co tomu dítěti působí a že i moje dítě za zdí je z toho vystrašené. Její reakce byla, že jak ji můžu soudit, když ji vůbec neznám. Odpověděla jsem jí, že ji znát nemusím, nejsem typ, který se stará o životy svého okolí, ale nenechám trápit dítě jen proto, že je rodič agresivní. Vedle ní stála maličká celá rudá od pláče, měla jsem chuť ji obejmout. Řekla jsem slečně, že je to na ní, ale ať je připravená na možné důsledky. Slečna pokývala hlavou a já se vrátila vedle k sobě, kde na mě dolehly nervy a byla jsem z toho vyklepaná. Ať žije relax před porodem. Napadlo mě nabídnout slečně pomoc, ale nebyla ve stavu, kdy by to nebrala jako útok. Pořád jsem si říkala, jestli jsem udělala dobře, že jsem do té situace zasáhla, ale když jsem slyšela z bytu vedle (u nás je všechno slyšet někdy i přes dvoje dveře), jak je tam klid a ona se s dcerkou normálně baví, zahřálo mě u srdce, že jsem Laurinku alespoň jednou ušetřila toho, co se na ni sypalo. Ach jo.