Všechno to začalo 31.3.2015. V půl desáté jsme se k sobě s manželem přitulili a v deset mi začaly kontrakce po pěti minutách. (Manžel ještě vtipkoval, že tohle je určitě poslední sex s bříškem) Hned jsem věděla, že tohle je ono!!! Preventivně jsem si ještě vlezla do vany a zkoušela, jestli ty bolesti v kříži přejdou.  No nepřešly.

V půlnoci jsem poslala manžela, aby si šel lehnout, že mi voda nepraskla a chtěla bych si co největší část „odhekat“ doma. Deset minut na to – už 1.4.2015 (přesně na termín) mi praskla voda. Byla zakalená, tak jsem popohnala manžela, že jedeme. Že je voda tmavá, jsem mu raději neříkala, aby neměl obavy.

                Když jsme přijeli do porodnice, napíchli mě na monitor a manžela nechali čekat dole. Prý když je voda, takhle zkalená, znamená to, že miminku se něco nelíbí a půjdeme porod vyvolat. Zatelefonovala jsem to manželovi, aby věděl, že má přibližně hodinu čas a stačil si dojet na benzínu pro sváču. Během té hodiny mě vyšetřili, natočili monitor a poslali mě na porodní box. Oddychla jsem si, že to alespoň půjde rychle.

                Vlezla jsem si do sprchy a za chvilku přišel manžel Jirka a porodní asistentka. Ta nám řekla, že miminku se daří dobře a není tedy důvod porod urychlovat. Řekla nám, že tomu necháme přirozený průběh.

Odešla jsem do sprchy a dle rad porodní asistentky tam zkoušela vydržet alespoň půl hodiny. Ačkoliv mi vždycky teplá voda pomáhala od bolestí, tak teď se to nedalo vůbec snést. Kolísal mi tlak a musela jsem se přemlouvat, abych to vydržela pod sprchou, alespoň 20minut.

                Takhle to šlo od půl jedné, kdy jsme přijeli, až do půl šesté ráno. V tu dobu jsem už byla docela dost unavená. Přeci jen fungovala jsem naplno celý den a místo spánku pak měla kontrakce. Ale zase jsem si říkala, že už jsem určitě otevřená alespoň na 5 cm. (Brala jsem to podle toho, co jsem vyčetla z příruček-prvorodičky se přibližně otevírají 1cm za hodinu.) Ale bohužel. Když mě vyšetřil doktor, řekl, že jsem otevřená jen na 2cm.

Že čekáme vymodlené miminko jsem zjistila poměrně brzy. Poslední MS přišla 29.6., ovulace dva týdny potom a 20.7. večer se na testu objevily vytoužené dvě čárky. (Ne nevydržela jsem testování až na ráno, jak píší v každém příbalovém letáku. Ale jako správná nedočkavá ženská jsem testovala hned po nákupu v lékárně. Ale těhu potvrzeno, tak jakýpak copák ?! 😉

Následovaly ještě další 3 testování. (Na rozdíl od předchozích těhotenství jsem to tentokrát vydržela a netestovala se jako magor každý den, ale alespoň v rozestupu dvou dní. 🙂 )

Pak jsem zavolala k doktorovi a objednala se na ultrazvuk. A 11.srpna ráno tam byla. Moje bublinka! Moc krásný pocit, na který nechci nikdy zapomenout. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. A bylo to tak strašně rychlé, že jsem se ani nestihla vzpamatovat a už jsem byla venku z ordinace. Možná je to dobře, protože i ta chvilka stačila, abych měla slzy v očích. A kdybych byla v ordinaci déle určitě bych byla rozněžnělá a ubulená jak Šafářův dvoreček.

Pak jsem zavolala manželovi a pochlubila se, že v 6týdnu už máme i tepající srdíčko. Oba jsme měli velkou radost. Bublinka byla na svém místě. To nejlepší, co jsme si mohli přát.

Odnesla jsem do práce neschopenku a začal mi pobyt doma.

Chvilkama to bylo náročné. Chyběli mi lidi. Komunikace s nimi i denní řád. Do toho ještě kolísání tlaku a nevolnosti. Ne nezvracela jsem, ale neustále jsem byla nafouklá jak balón, unavená, nevyspalá a nevrlá. Hormony lítaly nahoru a dolů. Tedy spíš dolů než nahoru a já byla spíš podrážděná než optimisticky naladěná a natěšená na miminko.

Chtěla jsem dva týdny před porodem ještě stihnout sepsat, jak probíhalo moje těhotenství. Dřív než zážitky s bříškem přehluší zážitky z porodu a malý tvoreček, který bude na konci. Ale nějak to nejde, když nepopíšu, co bylo před tím. Taky jsem zažila radost z těhotenství i obavy a počáteční šok. Jen to nebylo teď, když čekáme Terezku, ale před rokem a tři čtvrtě.

Hodně tu čtu, jak se každá druhá maminka necítila na těhu připravená. Ani já nebyla výjimkou. Sice jsem poznala, vzala si a žiju s úžasným chlapem, s kterým jsem rozhodně chtěla rodinu. A už od základní školy jsem věděla, že chci být máma, ale…..Je tam to ale. Manžel chtěl zkusit mimčo hned po svatbě. Ale já si chtěla užít titul novomanželky. Říkala jsem mu, že manželka budu pak už pořád, ale novomanželka, že jsem jen ten první rok. J Navíc jsem se necítila připravená. No antikoncepci jsme nevysadili a rozhodli se rok počkat. Jenže po třech měsících od svatby mi manžel povídá: máš nějaká větší prsa. A to že špiníš, protože to za týden dostaneš, říkáš už tři týdny. A tak mě donutil udělat si test. Smála jsem se, že nemohu být těhotná.

Ale byla jsem. Přijde mi vtipné, že manžel na mě poznal těhotenství dřív než já sama na sobě. 🙂 Ale asi prostě nebyl čas se nějak víc řešit.

Test nebyl jen slabě pozitivní. Smály se na mě dvě dálnice 🙂 A já seděla u nás v obýváku a zírala na ty dvě čárky doslova jako husa do flašky. Hlavou se mi honilo snad milion otázek. Napadalo mě: Teď?! Vždyť jsme chtěli ještě cestovat. A co na to řeknou v práci, vždyť se mi tam teď tak daří. A co my dva? Jsme už připraveni být ve třech? Užili jsme se vzájemně dost, než přijde někdo třetí? A co já? Budu umět být máma?

Ale pak nakouknul do dveří manžel a říká: „Co se děje?“ Ukázala jsem mu pozitivní test. Ani na chvilku nezaváhal a usmál se. A tak jsem se usmála taky. Jo budeme mít miminko, a když on si myslí, že to zvládneme, tak já taky.

Bouchnuly jsme šumivé víno, co jsme dostali od klienta a slavili. Od té chvíle jsem se na drobečka těšila.