Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
kitinka76
31. bře 2015
VÝZVA: Pokud by někdo měl již nepotřebnou dětskou sedačku do auta (3 a více let) a chtěl by zároveň udělat dobrý skutek, nechť ji daruje našemu Dětskému domovu v Mikulově. Vážíme si každé pomoci. Sdílejte, prosím. Děkujeme! https://www.facebook.com/DetskyDomovMikulov/pos...
Zobraz celou zprávu
kitinka76
20. bře 2015
:grinning:
Zobraz celou zprávu
kitinka76
8. črc 2014

Ukradeno z FB

Žáci 9. třídy v dnešní době:
Autor učitelka ZŠ

Pokud si myslíte, že učitelem může být každý,
kdo 45 minut udrží křídu a moč, jste na omylu.

Abyste si to patřičně představili, vybrala
jsem vám 9. třídu v čase, kdy jsou všichni
přijati na střední školy. Člověk by řekl - proč
sem vlastně ty vousaté a prsaté děti ještě chodí
a nezůstanou radši doma, když se stejně odmítají
učit? No protože je pro ně škola jen druh
zábavy, estráda, show.

Tak, připraveni ke vstupu do třídy?

Totální výtlem

Začátek hodiny. Nenechte se zmýlit malým počtem
žáků v učebně.

Zbytek přijde tak za čtvrt hodinky - musí
nakoupit v Žabce naproti kuřivo, čipsy a Redbuly.

Když omladina dorazí, vevalí se s ní do třídy
čmoud trávy, cigár a tabáku z vodních dýmek.

Jakmile se žáci usadí, začnou si vyměňovat
flašky s pitím (pitný režim zaručuje školní řád).

Vzduchem létají z první do poslední lavice
plastové lahve, které se občas za letu srazí.

„Kreténe, debile, čubko, zmrde!“ ozve se
obvykle po takové kolizi, což druhá strana
kvituje slovy:

„Mrdám na tebe, čuráku vyjebanej! (oslovení
„čuráku“ je dnes mezi mládeží konverzační obrat
stejně jako kdysi „vole“).

Když ty štěbetálky za cenu vyřvaných hlasivek
ztišíte, začíná nejklidnější fáze hodiny.

Třetina třídy zalehne se staženými kapucemi
na lavice dospat noc strávenou na ICQ, Facebooku
či Wowku (World of WarCraft),

třetina si začne vyřizovat korespondenci v
mobilu a zbytek osazenstva tupě zírá vyrývaje
žiletkou klikyháky do lavic, či, patří-li k
hnutí emo, do svého předloktí.

Nyní můžete začít s výkladem.

Ovšem i kdybyste jim říkali, že jste právě
vynalezli elixír nesmrtelnosti, jedinou reakcí
bude cedulka NUDA K CHCÍPNUTÍ! opřená o penál
dívenky, kterou vzali bez přijímaček na
gymnázium, přestože běžně píše „bríle“, „výtr“
či „lžýce“.

Při psaní na tabuli dejte pozor, aby v křídě
nebo v houbě nebyl špendlík a uvnitř tabule
přilepená vložka nebo použitý toaleťák.

Nikdy nedávejte k rozboru věty, jako Chlapec
měl malého ptáčka, Láďa objel vesnici či Jedli
jsme vejce natvrdo. Jakýkoli dvojsmysl dohání
znalce Kameňáků a Prciček k nepříčetným
záchvatům smíchu.

Při „totálním výtlemu“ začnou hýkat,
nekoordinovaně sebou zmítají, až se smíchy svalí
pod lavici, kde ještě dlouze tlučou rovnátky o
lino.

Žáci s největším počtem uhrů na cm² jsou
dvojsmysly uneseni natolik, že zuřivě čmárají po
lavici kosočtverce a nápisy PRC, MRD, ŠUK.

Donutíte-li je to smazat, vylijí na lavici
celý obsah ředidla a ve třídě je rázem
nedýchatelno.

Po otevření oken dozajista nějaký šikula zapálí
na parapetu noviny, takže se dovnitř vevalí
hustý dým.

To si snad děláte…

Vytrženi tím cvrkotem z letargie začnou žáci
kolektivně syčet, bučet, mečet, mňoukat,
vzájemně si prozvánět mobily či pouštět písně
typu: „Jsem gay, jsem teplej!“

Hoch, jenž za celý rok nesundal z hlavy
kšiltovku, v níž vypadá jako lego panáček, na
vás ukazuje vztyčený prostředník „jako že jste
jednička“ (vivat, Topolánek).

Než se stačíte naštvat, nahrnou se zadní řady
k oknu, protože po ulici právě projíždí bývalý
propadlík na čtyřkolce.

Po návratu do lavic zjišťují, že jim zmizel
gel na vlasy, rozečtený Blesk či Inteligentní
modelína (!).

Během vyšetřování se ozývají výkřiky: „Drž
hubu, prase, buzno, faráři!“

Směřují k žákovi v přední lavici, který celou
hodinu zarytě mlčí a provinil se tím, že nechodí
s ostatními krást do Žabky ani hulit na kuželník.

To víte, jsou to citlivé děti a mají svůj
názor.

„Můžu na záchod?“ ptá se mládenec, který
byl během letních prázdnin dvakrát venku, tj.
60 dní strávil od rána do noci u počítače, a už
dávno ztratil pojem o realitě.

Jelikož je tuto hodinu už sedmnáctý, kdo chce
na WC, nepustíte ho.

„To si snad děláte prdel? To je moje
právo!“začne křičet a vy máte chuť
srolovat závěsnou ceduli Práva dítěte, co visí
na zdi, a prásknout ho s ní, až by hubou smazal
tabuli.

Ale nemůžete. Nemůžete jim zabavit mobil,
vyloučit je ze školy ani poslat do zvláštní bez
jejich souhlasu.

Můžete od nich akorát tak chytnout vši,
žloutenku nebo křivé obvinění ze sexuálního
obtěžování.

A tak se raději modlíte, aby někdo z té hordy
konečně zavolal, že je ve škole bomba.

Tím adrenalinová lekce končí.

Učitelé při evakuaci vybíhají naproti do
Žabky vsadit si Sportku, jedinou vidinu
záchrany, anebo je sanitky odvážejí rovnou do
Bohnic, pokud si už předtím neprokláli srdce
ukazovátkem.

Ti největší šílenci zůstávají až do důchodu

Čti celý článek
kitinka76
31. kvě 2014
A jak mám poznat, kdo je test a kdo je dar???
Zobraz celou zprávu
kitinka76
24. pro 2013
Kdyby se mě Ježíšek zeptal, co si přeji tyto Vánoce, tak mu odpovím, aby s láskou opatroval ty, co čtou tyto řádky..... krásné Vánoce ženy
Zobraz celou zprávu
kitinka76
22. říj 2013
Čas je nejlepší lékař.... ale hodně mizerný vizážista..
Zobraz celou zprávu
kitinka76
16. zář 2013 vybrali jsme

*1.měsíc*

Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak fyzicky odporný.Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím. "Těhotenský test,"odpovím na otázku lékárnice, co si přeju.

Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy,abych se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava,ale jsem šťastná.

* 2. měsíc*

Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní boj:když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku otevře, pozvracím se taky.

Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to. Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat. Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno.

Snídám bílý rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu. Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku,co si koupil manžel na večer na opékání. Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na dvůr to rozdýchat. První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho štěňátka.Poslepu zvedám prkýnko. Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka

dýchám a přemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet bez odporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před ledničkou..........

Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli, hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám.

Asi bych měla něco sníst.......... Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech: "Cos tady celý den dělala?" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: "Blila." Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán ledničku a volá na mě: "Co máme k jídlu, maminko???"

* 3. měsíc*

Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry,abych přišla příště nalačno.Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a vyhrožuju poblinkáním sesterny. Směje se a povoluje mi trochu vody.

Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho domu.

"Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?", vyzvídám na každém.

Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na opalování,hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva. Jediné,co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo.

Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu.Večer k nám přišlo pár známých na grilovačku. Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty. Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi, který mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám blinkat.Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: "Copak je maminko?"

* 4. měsíc*

Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel, příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila všechno, co jsem měla.Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, než dokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden hnusná. Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc... Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno rozkopat.

Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že vůbec.

Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice,kde se vzteky rozbrečím.

Slyším, jak manžel potichu vysvětluje: "Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit..." "Tak dobže," odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím......

*5. měsíc*

Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej v obličeji).Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u každé zprávy pláču.Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle, kam jsem se synem dorazila na doják Perníková chaloupka. Večer pláču, protože babička s dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, že se vybourají. Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci.

Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká riziková reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany.

Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly takové červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky, než zemřel.Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , jakou pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít rádi a nikdo si na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to obvyklá vyrážka po holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.

* 6. měsíc*

Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech. Ukázalo se, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají. Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě lehu na zádech,kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku s pevnejma prsama.

Žárlím na všechno, co je ženského rodu. Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a obrovským břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky, sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné.

Manžel při pohledu na mé svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu na buřta.

Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka. V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech (slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď),prsa se začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra a funím jak lokomotiva.

Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé. (Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím...) Manžel vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama. Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce...

* 7. měsíc*

Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid.

Začala jsem ale pro změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod. Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil řetězy a já se rozplakala.Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal spíš od dítěte než od maminky.Manžel po jejich odchodu vážně pokyvoval hlavou a s uspokojením konstatoval,že mi konečně došlo, že jsem celý rok zlobila a začala se po právu bát.

Pak mě se synem společně uklidňovali, že čert jen tak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko už mi někdo někdy uvěří, že mě k pláči dojal strach spatřený v synových očích.

Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů.Zakašlu, kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala, naštěstí tam byli jen naši nejbližší známí...

Navíc mě trápí střevní problémy, což je společně s předchozím problémem dost vražedná kombinace. Nejlepší je pro mě vůbec nevycházet z domu,v době předvánočních nákupů dost problematický úkol.

* 8. měsíc*

Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené po okrajích punčoch,budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím,jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.

Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné. V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne.

Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty mi zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně. Musím na nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému pobavení mé drahé polovičky,ale já z toho zrovna dvakrát nadšená nejsem. Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky, což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné.

Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.

*9.měsíc*

Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé (dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i s prsty.Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci atd...provozuji těhotenskou jógu při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy na pravé noze, na levé to jde celkem v pohodě.S pravou jsem měla dlouho problémy, pak jsem ale našla výborný způsob -nutné asi půlhodinové rozcvičení zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a krční páteře: V široko rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak, aby břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu tak, aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je možno v této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou variantou je pomalu kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst.Třetí variantou je návštěva pedikérky.

Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého jsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9 měsíců prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé nálady, propady, poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávám ty patičky, které usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to břicho zevnitř do kterého byly zvyklé se tak nádherně zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku, zdá se, že je to jak náhražka přijato.

Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie.

To bylo přece tak nádherné období, no řekněte.......

Čti celý článek
kitinka76
1. čer 2013
Moudra 59 fotek
kitinka76
6. říj 2012
Tete Actiwity 179 fotek
Strana
z 2
Předchozí Strana
z 2
Další