Tak včerejší pohřeb jsme zvládli, a jsem moc ráda, že jsem se mohla s prastrýcem rozloučit. I když je pohřeb sám o sobě smutný, přišlo mi to prostě fajn. Jen člověk nestačí zírat, jak jsou někteří lidi pokrytečtí. K prastrýci se chovali jako víte co, ale v smuteční síni před lidmi naoko vyronili potoky slz, aby vzápětí venku nasadili zas vytlemené výrazy. Nesnáším přetvářky. Moje máma taky bodovala 🙄 Před smuteční síní začala pěkně nahlas vzdychat jak je pohřeb strašně smutná věc, potřebovala si taky nějak nahnat slzy do očí. Furt se rozhlížela po ostatních, a jakto že nikoho z nich nezná, jestli jsme na správném pohřbu 🙈 Říkám "vypněte si hlavně vyzvánění na mobilu". Ok, jdeme na obřad. Po skončení ještě v síni mi začala představovat jednoho vzdáleného příbuzného, který nám dělá rodokmen. Mohlo by to počkat ven, no ale budiž. Vzápětí mu začala ukazovat Elišku a že čekám další. Já už se chtěla studem propadnout, on to asi z mého výrazu pochopil, a s úsměvem a zasněným kukučem začal mlet něco o tom že gratuluje, a že je to v tuto chvíli vlastně takové symbolické...
Už jsme se vyhrnuli ven, když v tom mámě začal zvonit mobil (a vyzvánění má Kabáty). Tak já vyjekla jak to že ho neměla vypnutý, co kdyby jí to začalo takhle řvát při obřadu, brácha málem chytil infarkt, když ona prohlásila "no ale nezvonil tak co". Volal jí můj další prastrýc, kde jsou všichni, že on je na parkovišti. Zjistilo se že mu nikdo nedal parte, a moje máma mu evidentně řekla o hodinu špatný čas pohřbu, takže se dostavil až po něm. A aby toho nebylo málo, úplně každému (i úplně cizím hódně vzdáleným příbuzným) začala vykládat, jak já jsem těhotná, že zachráním náš rod před vymřením 😳 Při smuteční hostině mojí prasestřenici vykládala jak mě teď musí hlídat když čekám mimino (ano, víc nesvéprávná jsem se nikdy necítila). A když za mnou šla prateta na pokec, povídala mi jak mi to moc sluší, že jsem nějak hodně zhubla...A moje máma na celý sál "neboj teto, brzo ztloustne - a začala názorně ukazovat jaký budu mít břicho". Plus bráchova partnerka mě nezapomněla spražit co tam dělá Eliška, že ona by děti na pohřeb nikdy nebrala, že tam nemají co dělat. Takže jo, pohřeb je velmi smutná záležitost, ale někdy v některých rodinách je to spíš smutná groteska...