V noci mne probudil pes, když spadl z postele . (Neptejte se.) Chvíli jsem nemohla zabrat, tak jsem si prošla všechny weby a socsítě, a to jsem neměla dělat. Narazila jsem totiž na povzdech jedné maminky, že namísto toho, aby zdolala hromadu prádla, tak si dala odpolední šlofíček, z něhož se ozývala mírná výtka k vlastní lenivosti. V tu chvíli mi do sebe jako puzzle zapadly nejen zdejší příspěvky, ale žité zkušenosti žen z mého okolí i těch, co znám třeba jen virtuálně, těch, které se o své postřehy dělí ve výzkumech, anketách či článcích. A dostala jsem šílený strach. Opravdu takový bude i můj život? Opravdu budu obklopená horami prádla? A ty hory budou čekat na mě jako Mount Everest na svého Hillaryho? Nebudu mít nikde blízko žádného Tenzinga Norgaye?
Abyste mi rozuměly (píšu -y, předpokládám, že mě číst budou z 99,9 % ženy) - nejsem žínka domácí, která by se realizovala ve vedení domácnosti. A obávám se, že se na tom nic nezmění ani po narození dítěte. Domnívám se totiž, že budu mít už tak dost práce se samotným sžíváním, péčí a výchovou, nejsem prototyp hřejivé ženskosti. A toto je pro mne daleko podstatnější než domácí práce. Zatím je jako bezdětný aktivní emancipovaný pár zvládáme samospádem stylem "někdo to udělat musí". Co však ale tady nejčastěji čtu, jsou příspěvky o vedení domácnosti, úklidu (Tvl, co je to ten fialový zázračný hadr? Pokud sám od sebe nautírá prach, není na něm nic zázračného!), vaření a pečení, činčání bytečku. Je-li to něčí koníček, nelze vůči tomu nic namítat, naopak lze některé zde uváděné výsledky této práce pouze obdivovat. Proč mám ale pocit, že často jde o vynucenou internalizaci domácích prací jako hlavní povinnosti ženy, notabene pokud je tzv. "doma na rodičáku?" Nejsem na něm přece jako služka, jsem uvolněná z důvodu péče o dítě! Stane se to u nás doma taky? Stalo se to u vás taky?
Ahojky. Tak já sem taková, že sem uklízela byla vždy. Doma jako dítě ani ne. Ale jakmile jsem měla svou domácnost, nastartovalo to ve mě vše, co dělala moje máma. Uklíd, čistota, vaření, péče o tu domácnost. Mám přítele co vařit neumí, ale uklízet samozřejmě ano. Jsou dny kdy mi třeba pomůže. Ale já jsem stejně nejraději, když si to v klidu udělám sama.
Ad třeba žehlení - to přece není povinnost nikoho žehlit. Já jen žehlím ráda, nevadí mi to. Prostě to dělám jako určitej relax, člověk nad tím nemusí přemýšlet, prostě jen žehlí. ...
Myslím, že je hodně vžité to, že máma nebo žena doma prostě uklízí a udržuje čistotu. Ale v dnešní době - jaké si to uděláš. Já sem si třeba přítele naučila, že to zvládám sama.. Ale teď samu sebe občas v hlavě slyším jak nadávám :D :D
Já jsem i před dítetem každý den uklízela, každý den nebo minimálně ob den jsem vytřela.. 🙂
Nkdy jsem to nebrala jako svou povinnost a když se mi nechtělo tak sem se prostě nenutila. Proč taky. .. Ale mě vždy ,,donutila,, touha po pořádku. Po vůni čistoty. Prostě není nad to mít doma pořádek. Pořádek v kuchyni, pořádek prostě obecně.. Já pak mám i čistší hlavu. 🙂
A s Viki sem uklízela na etapy. Prostě sem udělala to, na co jsem měla chuť, na co jsem se cítila. Po císaři... .. Ale s tím dítetem mám mnohem větší touhu mít tady čistotu, než před ním.. 🙂 Je to všechno ale v hlavě opravdu.. 🙂
A ty pomocníci - zázraky, už jsou jen věcičky, co ti úklid urychlí či zpříjemní.. 🙂
To mi zrovna připomělo i kamarádku. Psala mi to asi dva dny zpět. Bavily sme se o úklidu ve školce kde pracuji. ... a ona že přijela domů, ale že dneska na ten úklid kašle.. :D Já sem ji už automaticky psala ať nekecá, že minimálně určitě vytře. .. Ona na to už jen odpověděla, jo to je fakt si sednu a uvidím tady ty chlupy a stejně to udělám .. 🙂
A ono to má i své výhody. S kamarádkou jsme se shodly, že není nad to chodit bosa po té čisté podlaze. 🙂 ))))
Je to celkově prostě na nějakých preferencích daného člověka.. 🙂 člověk si taky dost rychle navykne na tu čistotu a pak ho to nutí prostě ji doma mít. 🙂 nenechávej se ovlivňovat soc. sítěmi a tím jak to dělají jiní .. 🙂